Sue Grafton

Sue Grafton

K… jako kat

1

Zákonem stanovená definice praví, že vražda je „nezákonné usmrcení jednoho člověka druhým“. Někdy se zpřesňuje výrazem „úmyslné“, aby se zřetelněji odlišila vražda od mnoha dalších případů, kdy se lidi vzájemně připravují o život – v první řadě mě napadají války a popravy. „Zlý úmysl“ v právu neznamená nutně nenávist nebo dokonce zlou vůli, ale spíše se týká vědomé touhy druhému vážně ublížit nebo mu přivodit smrt. Násilné zabití je v podstatě natolik intimní a osobní záležitostí, že většina jeho obětí zemře rukou blízkých příbuzných, přátel a známých. Podle mého názoru dostatečný důvod k tomu, abyste si je drželi pěkně od těla.

V Santa Tereze v Kalifornii je vyřešeno přibližně osmdesát pět procent všech vražd. Znamená to, že pachatele najdou, zatknou a předají soudu, který rozhodne o jeho vině či nevině. Mám pocit, že oběti nevyjasněných vražd se své smrti stále vzpírají; jsou to jedinci, kteří uvízli v zemi nikoho, v jakémsi stavu mezi bytím a nebytím, neklidní, nespokojení a toužící po osvobození. Těm, jejichž imaginace má těžká křídla, se to určitě jeví jako nesmyslná spekulace, ale já cítím, že jejich duše jsou spoutané tíživým vztahem s těmi, kdo je zabili. Mluvila jsem s více vyšetřovateli vražd, kteří byli lapeni do sítě podobných myšlenek a které pronásledovali duchové některých z obětí. Obětí, jež jako by zůstaly mezi námi a neodbytně toužily po ospravedlnění. V onom zamženém přechodu mezi uvadajícím bděním a nadcházejícím spánkem, v tom stavu tíhy těsně předtím, než nevědomí převládne nad vdomím, občas zaslechnu, jak reptají. Bědují a naříkají. Zpívají ukolébavku zavražděných. Šeptají jména násilníků, mužů a žen, kteří nerušeni chodí po světě, nepoznáni, neobviněni, nepotrestáni, bez špetky špatného svědomí. Takové noci se mi moc dobře nespí. Jsem vzhůru, ležím a naslouchám a snažím se zachytit část věty či alespoň slůvko, abych rozpoznala ve změti jmen zločinců vraha, jehož hledám. Stejným způsobem mě nakonec deptala i vražda Lorny Keplerové, ačkoli fakta o její smrti jsem se dozvěděla až o několik měsíců později.

Byla neděle někdy v polovině února a pracovala jsem pozdě do večera. Zmobilizovala jsem v sobě slečnu Pilnou a třídila jednotlivé výdaje a dávala dohromady příjmové doklady pro daňové přiznání. Usoudila jsem, že je nejvyšší čas, abych k těmto záležitostem začala přistupovat zodpovědně. Dosud jsem vždycky všechno naházela do krabice od bot a potom to na poslední chvíli předala účetnímu. Ten nebohý člověk šílí! Každý rok se na mě vyloženě rozhuláká a já musím přísahat, že se polepším. Slib se snažím poctivě dodržet, ale než se rok překulí a přiblíží se čas platit daně, zjistím, že se mé účetnictví opět nachází v naprostém nepořádku.

Seděla jsem za psacím stolem v kanceláři, kterou mám pronajatou v jedné advokátní firmě. Na kalifornské poměry byla zima, něco kolem deseti stupňů. V celé budově jsem byla nejspíš sama, usazená v kuželu teplého a ospalého světla. Ostatní kanceláře ve své temnotě již ztichly. Postavila jsem si na kávu, abych překonala narkolepsii, do které jsem nad svými financemi upadala. Položila jsem hlavu na stůl a poslouchala konejšivé bublání vody přes filtr kávovaru. Ani vůně silné arabské kávy nevybudila mé otupělé smysly. Ještě pět minut a byla bych v limbu jako to světlo, s pravou tváří rozpuštěnou v pijáku, jenž by jí předal nějaký svůj zašifrovaný inkoustový vzkaz.

Vtom jsem zaslechla, jak někdo ťuká na dveře u postranního vchodu, a nastražila jsem tím směrem uši jako špicl. Bylo skoro deset hodin a žádnou návštěvu jsem rozhodně neočekávala. Zmátožila jsem se, zvedla se od stolu a vyšla do haly. Klepání se opakovalo, teď už daleko hlasitěji. Zvolala jsem: „Ano?“

Odpověděl mi tlumený ženský hlas. Jsem tu správně v Soukromé detektivní kanceláři?“

„Máme zavřeno.“

„Co?“

„Vteřinku.“ Zasunula jsem řetízek do drážky na dveřích a vykoukla na ženu škvírou.

Muselo jí být hodně přes čtyřicet. Přišla vymóděná ve stylu městské husopasky: ve vysokých botách, sepraných džínech a semišové košili. Byla ověšená spoustou stříbrných šperků s tyrkysovými kameny, které při každém pohybu zařinčely jako zvonce krav. Tmavé a lehce vlnité vlasy měla rozpuštěné, sahaly téměř až k pasu a obarvením získaly temně červený odstín. „Promiňte, že vás ruším, ale na orientační tabuli dole je napsáno, že tady nahoře sídlí soukromý vyšetřovatel. Není tu teď náhodou?“

„No, víceméně ano,“ opáčila jsem, „ale nyní nejsou úřední hodiny. Neměla byste sem cestu zítra? Podívám se do diáře a velmi ráda si s vámi dohodnu schůzku.“

„Vy jste jeho sekretářka?“ Do snědé, nesymetrické a oválné tváře se vryly vrásky táhnoucí se po obou stranách nosu. Mezi obočím, vytrhaným do ztracena a vykresleným černou tužkou, se usadily další čtyři zachmuřené čárečky. Kromě obočí a očních linek vytvořených stejnou ořezanou tužkou dle mého zběžného pohledu nalíčená nebyla.

Snažila jsem se nedat najevo své podráždění, neboť tento omyl nebyl nic neobvyklého. „Ne, detektiv,“ řekla jsem. „Soukromá detektivní kancelář jsem já. Kinsey Millhonová. A vy jste kdo?“

„Promiňte, prosím, ani jsem se nepředstavila. Janice Keplerová. Určitě si musíte myslet, že vypadám jak blbec.“

No, pomyslela jsem si, nějak.

Natáhla ruku, aby mi ji podala, ale hned si uvědomila, že škvíra ve dveřích není k navázání kontaktu dostatečně široká. Stáhla ji zpět. „Nikdy mě nenapadlo, že byste mohla být žena. Venku je na ceduli napsáno Soukromá detektivní kancelář. Chodím tady dolů do přízemí jednou týdně na psychoterapeutickou skupinu. Myslela jsem si, že zavolám, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Dneska, když jsem odcházela, jsem si z parkoviště všimla rozsvíceného světla. Doufám, že se moc nezlobíte. Za chvíli jdu do práce, tak vás moc nezdržím.“

„Co děláte?“ Zatím jsem se nerozhoupala, abych ji pozvala dál.

„Vedoucí směny ve Frankově restauraci na horní State Street. Od jedenácti do sedmi, takže ve dne toho obyčejně moc nestihnu. Do postele se dostanu v osm ráno a vstávám až pozdě odpoledne. Kdybych vám o svém problému mohla aspoň říct, určitě by se mi hrozně ulevilo. Kdyby se ukázalo, že na takových věcech neděláte, mohla byste mi třeba doporučit někoho jiného. Už jsem se o to měla zajímat dřív, ale nevím, na koho se obrátit. Vy jako žena všechno možná lip pochopíte.“ Vymalované obočí se zvedlo do prosebného dvojoblouku.

Váhala jsem. Co to může být za skupinu? Alkohol? Drogy? Obojí? Zajímalo by mě, jestli ta ženská skutečně není blázen. Hala, v níž teď byla úplně sama, se ve světle jediné nástropní lampy obarvila dožluta a vypadala ponuře. Advokátní firma Lonnie Kingmanové zabírá celé druhé patro kromě dvou veřejných záchodků, z nichž jeden je označený „M“ (tedy muži) a druhý „Ž“ (tedy ženy). Nedalo se vyloučit, že na mužské toaletě číhají nějací spiklenci a čekají na signál, aby mi skočili po krku. Neumím si ovšem představit proč. Všechny peníze, co jsem kdy měla, jsem byla nucena dávat federálům, jinak by mě pouhým škrtnutím pera zbavili živnosti. „Moment,“ podlehla jsem.

Zavřela jsem, vytáhla řetízek ze dveří a otevřela, aby mohla jít dál. Zdráhavě kolem mě prošla. Pod paží jí zašustil papírový pytel. Ovanul mě parfém s vůní pižma, připomínající mýdlo na sedla a piliny. Byla celá nesvá a její výraz vyjadřoval nervozitu, jak se v ní mísily obavy s rozpaky. Zdálo se, že v pytlíku má schované nějaké papíry. „Měla jsem to v autě. Nerada bych, abyste si myslela, že to s sebou nosím běžně.“

„Tudy,“ ukázala jsem. Do kanceláře vešla v těsném závěsu za mnou. Nabídla jsem jí židli a pozorovala, jak si sedala a zavazadlo položila na podlahu. Přisunula jsem si druhou židli pro sebe. Měla jsem pocit, že kdybych ji usadila naproti sobě ke stolu, mohla by mi začít kontrolovat výdaje a odpočty, které ji neměly co zajímat. Mně osobně nedělá sebemenší potíže číst vzhůru nohama a jen zřídka odolám pokušení strkat nos do cizích věcí.

„Co je to za skupinu?“ zeptala jsem se.

„Pro rodiče zavražděných dětí. Moje dcera zemřela loni v dubnu. Lorna Keplerová. Našli ji policajti tady nedaleko v jejím domku.“

„Aha. Vzpomínám si, ale mám dojem, že kolem příčiny její smrti byly nějaké nejasnosti.“

„Zato mně je to jasné,“ řekla zatrpkle. „Nevím, jak zemřela, ale že byla zavražděná, vím tak jistě, jako že tu sedím.“ Zvedla ruku a dlouhý pramen rozpuštěných vlasů si zastrčila za pravé ucho. „Policie nikoho nechytla a nevím, jak se jim to může po takové době ještě podařit. Někdo mi říkal, že každým dnem od činu naděje klesá, už si nepamatuju o kolik procent.“

„To je bohužel pravda.“

Předklonila se, zanořila ruku do pytle a vytáhla fotografii v papírovém překládacím rámečku. „To je Lorna. Možná jste tuhle fotku tenkrát viděla v novinách.“

Podala mi obrázek a já jsem se zahleděla do dívčiny tváře. Nebyl to obličej, který bych si nezapamatovala. Mohlo jí být něco málo přes dvacet. Tmavé vlasy, hladce sčesané z obličeje, visely v dlouhém pruhu sahajícím do poloviny zad. Její oříškově hnědé oči byly nepatrně orientálně zešikmené, černé obočí perfektně upravené, ústa široká, nos rovný. Na sobě měla bílou halenku se sněhově bílým šátkem několikrát obtočeným kolem krku, sportovní sako v barvě námořnické modři a světle modré džíny. Byla velmi štíhlá. S lehkým úsměvem soustředěně hleděla do fotoaparátu, obě ruce zabořené v kapsách. Opírala se o zeď, která byla polepená bílou tapetou vyzdobenou přehršlí bledě růžových kvítků popínavých růží. Vrátila jsem fotku a přemýšlela, co na to proboha říct.

„Byla velmi krásná,“ zamumlala jsem. Jak je starý ten snímek?“

„Asi tak rok. Vůbec mi ji nechtěla dát. Je moje nejmladší. Nedávno jí mohlo být pětadvacet. Toužila se stát modelkou, ale nevyšlo to.“

„Musela jste být mladá, když se vám narodila.“

„Dvacet jedna,“ odsouhlasila. „Berlyn jsem měla v sedmnácti. Musela jsem se kvůli ní vdávat. V pěti měsících jsem byla jak almara. S jejím tátou jsem vydržela do dneška, čemuž se každý diví. Já vlastně taky. Prostřední dcera se narodila, když mi bylo devatenáct. Jmenuje se Trinny. Je to hodná holka. S Lornou to bylo špatný, málem jsem umřela. Jednou ráno jsem vstala, zrovna den před termínem, a začala krvácet. Nevěděla jsem, co se děje. Krev byla všude. Jako by se mi mezi nohama valila řeka. Nikdy jsem nic takového nezažila. Doktor si myslel, že nezachrání ani jednu z nás, ale vyvázly jsme obě. Máte děti, paní Millhonová?“

„Říkejte mi Kinsey,“ navrhla jsem. „Nejsem vdaná.“

Lehce se pousmála. „Mezi námi, Lorna byla moje favoritka, možná právě proto, že měla celý život nějaký problémy. Ani jedné z těch starších bych to ovšem nikdy neřekla.“ Uklidila fotografii. „Na každý pád se ve mně něco zlomilo. Vypadám možná normálně, ale ve skutečnosti jsem jak mátoha, chodící mrtvola, už i trochu zcvoklá. Chodíme do té skupiny… Někdo mi to poradil a já si myslela, že by mi to mohlo pomoct. Chtěla jsem vyzkoušet cokoli, co by mě zbavilo té bolesti. Mace – tedy můj muž – tam byl párkrát a pak toho nechal. Lezly mu na nervy všechny ty historie, nesnesl to utrpení napěchované v jediné místnosti. Chce od toho konečně pryč, hodit to za hlavu, zbavit se toho břemena a trochu si pročistit hlavu. Já si myslím, že to nejde, ale nemá cenu se o to hádat. Každému co jeho jest, jak se říká.“

„Přiznám se, že si to nedovedu představit,“ podotkla jsem.

„A já to zas nedovedu pořádně popsat. To je právě to peklo. Už nikdy z nás nebudou normální lidi. Zavraždili vám dítě a od té chvíle se ocitáte v jiném světě. Mluvíte jiným jazykem než ostatní. Dokonce i ve skupině to vypadá, jako by každý z nás měl svůj vlastní dialekt. Každý se upne na svou bolest a tváří se, jako by tím dostal úředně potvrzené povolení trpět. A nemůžete si pomoct. Všichni si myslíme, že právě náš případ je ten nejhorší na světě. Vražda Lorny je nevyřešená, takže nám to naše utrpení samozřejmě připadá o to mučivější. V jiných rodinách aspoň vraha dopadli a on si pár roků odseděl. Teď je ale zase na svobodě a ty lidi s tím musí žít – s vědomím, že si ten chlap dělá v pohodě, co chce, kouří cigarety, pije svá piva a kliďánko užívá volnosti, zatímco jejich dítě je mrtvé. Nebo je sice za mřížema a má doživotí, ale hajá pěkně v teplíčku a bezpečí. Do
stává třikrát denně najíst a má co na sebe. A i kdyby se ocitnul v cele smrti, ve skutečnosti stejně nezemře. Ledaže by o popravu žadonili. Ale proč by to dělali? Všichni ti právníci dobráci mají svoje teplý místečka. Je to zařízený tak, aby oni žili a naše děti zůstaly navěky mrtvý.“

Je to těžké,“ odpověděla jsem.

„Ano. Nedokážu vám vylíčit, jak mě to zasáhlo. Sedím tam v té místnosti dole a poslouchám všechny ty story a nevím, co si počít. Mou bolest to nikterak nezmírňuje, ale aspoň ji můžu někam zařadit. Bez té skupiny by se Lornina smrt vypařila. Nikoho by nezajímala. Úplně by to umlklo. Tam máme všichni stejné trápení, takže se necítím tak odříznutá. Nijak se od nich neodlišuju. Akorát citové trauma každého z nás má trochu jinou podobu.“ Po celou dobu mluvila věcným tónem a o to víc bolestný byl pak pohled jejích tmavých očí. „Říkám vám to všechno, protože nechci, abyste si o mně myslela, že jsem blázen… Alespoň ne větší, než ve skutečnosti jsem. Zavraždí vám dítě a vy zešílíte. Někdy se z toho dostanete, někdy ne. S jistotou vím, že jsem tím posedlá. O vrahovi Lorny přemýšlím víc, než bych měla. Ať už to udělal kdokoli, chci, aby byl potrestán. Chci, aby se to už nějak uzavřelo. Chci
vědět, proč to udělal. Chci mu říct z očí do očí, co udělal s mým životem v okamžiku, kdy ho vzal jí. Psycholožka, která vede skupinu, říká, že musím najít způsob, jak získat zpět svou ztracenou sílu. Říká, že je lepší se zbláznit než se vzdát a propadnout zármutku a depresi. Tak. Proto jsem za vámi přišla. Mám dojem, že jsem ve stručnosti řekla všechno.“

„Musíte něco podniknout,“ navrhla jsem.

„To je ono. Ne si jen pořád povídat. Z povídání jsem už otrávená. K ničemu to nevede.“

Jestli chcete, abych vám pomohla, budete mi toho muset říct daleko víc. Chcete kávu?“

Já vím. Ráda. Černý kafe je dobrý.“

Mlčky jsem nalila do dvou hrníčků, do svého přidala mléko a s dalšími dotazy počkala, až si zase sednu. Natáhla jsem se k psacímu stolu pro blok a vzala si pero. „Mrzí mě, že se v té věci musíte znovu hrabat, ale opravdu potřebuju znát všechny podrobnosti, aspoň ty, o nichž něco víte.“

„Rozumím. Možná i proto mi tak dlouho trvalo, než jsem přišla. Už jsem celou tu historii vyprávěla snad šestsetkrát a bylo to pokaždé stejně těžké.“ Foukla do kávy a trochu si usrkla. „Je dobrý. Silný. Nesnáším slabý kafe. Nemá žádnou chuť. No, jak bych to řekla. Myslím, že musíme především vycházet z toho, jaká Lorna byla, že byla naprosto nezávislý člověk. Všechno bylo po jejím. Nestarala se o to, co si myslí ostatní, a byla přesvědčená, že se nikdo nemá co zajímat o to, co dělá ona. Jako dítě byla astmatička a docela dost zameškávala školu, takže se moc dobře neučila. Chytrá jako opice, ale půlku doby chyběla. Byla chudinka alergická snad na všechno. Neměla moc kamarádek. Nikdy u nikoho nemohla zůstat na noc, protože všechny holčičky měly doma zvířata nebo plno prachu, plísní a nevím čeho všeho ještě. V dospělosti už z většiny alergií vyrostla, ale pořád na jedno či druhé brala lé
ky. Schválně to říkám, protože si myslím, že to mělo zásadní vliv na to, jaká byla. Naprosto nespolečenská, tvrdohlavá a neschopná spolupracovat. Byla dost vzdorovitá a neposlušná, asi proto, že si zvykla být pořád sama a dělat si, co ona sama chtěla. Možná jsem ji taky trochu zkazila. Děti vycítí, kdy mohou své rodiče potrápit. Stanou se z nich do určité míry tyrani. Lomě bylo naprosto cizí dělat někomu radost, nechápala prostý vztah brát a dávat. Chovala se slušně, a když chtěla, uměla být velkorysá, ale chyběla jí láska a srdečnost.“ Odmlčela se. „Nevím, jak jsem se k tomu dostala. Chtěla jsem mluvit o něčem jiném, jen kdybych si vzpomněla o čem.“

Svraštila čelo, přivřela oči a bylo vidět, že se zahloubala. Obě jsme pily kávu a mlčely. Konečně jí blesklo a oživla: „Aha. Promiňte.“ Posunula se na židli a pokračovala ve vyprávění. „Po lécích na astma někdy nemohla spát. Každý si myslí, že antihistaminika uspávají, což je fakt, ale to není ten hluboký spánek, po němž se cítíte odpočatá. Nerada spala. Jako dospělé jí mnohdy stačily tři hodiny. Mám pocit, že se vodorovné polohy bála. Zdálo se, že zhoršovala její pískání. Když všichni spali, vycházela na noční toulky.“

„S kým chodívala? S přáteli, nebo bývala venku sama?“

„Asi to táhla s dalšíma nočníma sůvama. Jednou z nich byl diskžokej z rádia, ten kluk z té stanice, jak hraje celou noc džez. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje, ale možná byste ho znala, kdybych vám řekla jeho jméno. A taky zdravotní sestra z nočních směn v nemocnici sv. Terezy. Serena Bonneyová. Lorna vlastně pracovala pro jejího manžela ve vodárně.“

Udělala jsem si poznámku. Jestli jí budu chtít pomoct, budu si muset oba ověřit. „Co tam dělala?“

„Měla to jen na částečný úvazek… od jedné do pěti v recepci, běžná úředničina. Znáte to, psaní na stroji, různý formuláře, telefony. Bývala do půlnoci vzhůru a pak mohla, když chtěla, dlouho spát.“

„Dvacet hodin týdně není moc,“ namítla jsem. „To ji uživilo?“

„Ale jo, měla vlastní hnízdečko. Bydlela v chatce vzadu na něčím pozemku. Nic přepychového, ale nájem byl nízký. Dvě místnosti s koupelničkou. Dřív to asi byl zahradnický domeček. Nebylo to odizolovaný. Žádný ústřední topení a o něčem jako o kuchyni se nedá hovořit, měla tam jen mikrovlnnou troubu a dvojvařič, ledničku velikosti menší kartónové krabice. Určitě víte, jak takový ledničky vypadají. Byla tam zavedená elektřina, vodovod a telefon, a to je asi tak všechno. Mohla si to zařídit útulněji, ale s tím si ona nemínila dělat starosti. Říkala, že se jí to líbí jednoduchý, a krom toho tam nechtěla zůstat nastálo. Činže byla zanedbatelná a to bylo zřejmě jediný, co ji zajímalo. Měla ráda své soukromí a lidi se brzy naučili nechávat ji na pokoji.“

„Nevypadá to ale, že by zrovna tohle prostředí bylo vhodné pro alergiky,“ poznamenala jsem.

„Ano, já vím, přesně to jsem si taky říkala. Od té doby se jí ale vedlo lépe. Alergie a astma bylo spíš sezónní než chronické. Možná měla občas záchvaty po námaze nebo při nachlazení, nebo když byla ve stresu. Hlavní bylo, že nechtěla žít mezi lidmi. Byla šťastná, že je blízko přírodě. Pozemek nebyl nijak veliký, necelé tři hektary s užší dvouproudou štěrkovou cestou, která k ní vedla zezadu. Řekla bych, že to uspokojovalo její potřebu být sama a mít svůj klid. Nechtěla bydlet v činžáku obklopená ze všech stran sousedy, kteří rámusí, mlátí a pouštějí muziku na plný pecky. Nebyla přátelská. Dokonce i nerada zdravila. Byla prostě taková. Přestěhovala se do domku a tam zůstala.“

„Říkala jste, že ji v tom domku našli. Má policie za to, že tam taky zemřela?“

„Myslím, že jo. Jak už jsem říkala, ležela tam delší dobu. Podle stavu, v jakém ji našli, se domnívají, že skoro čtrnáct dní. Celou dobu jsem o ní neslyšela, ale to nic neznamenalo. Mluvila jsem s ní ve čtvrtek večer a to mi říkala, že odjíždí. Předpokládala jsem, že už ten večer, ale moc toho nenapovídala, alespoň jak si to tak pamatuju. Jestli si vzpomínáte, jaro začalo loni dost pozdě, a proto byly vysoké koncentrace pylů, takže ji astma hodně zlobilo. Prostě zavolala a oznámila, že bude dva týdny pryč. Vzala si volno z práce a chtěla jet autem do hor, aby se podívala, jestli ještě někde nezbyl nějaký sníh. V dobách nejtěžších záchvatů jí pomáhalo jenom prostředí zasněžených hor. Slíbila, že až se vrátí, zavolá. To bylo naposledy, co jsem s ní mluvila.“

Začala jsem si psát poznámky. „Kolikátého bylo?“

„Devatenáctého dubna. Její tělo našli pátého května.“

„Kam se chystala? Dala vám adresu?“

„Zmínila se o horách, ale nikdy mi neříkala, kam jede. Myslíte, že je to důležité?“

Jenom mě to zajímá,“ odpověděla jsem. „Zdá se mi, že v dubnu je na sníh už pozdě. Mohla jet někam jinam a hory byly jen zástěrka. Neměla jste dojem, že vám něco tají?“

„To víte, Lorna nepatřila k lidem, kteří se svěřují s maličkostmi. Než na dovolenou vyrazí druhé dvě dcery, sedneme si spolu, studujeme průvodce a spekulujeme o ubytovacích možnostech. Teď si zrovna Berlyn našetřila nějaké peníze na poznávací zájezd a pořád dokola probíráme, jakou trasu vybrat, a zvažujeme všechna pro a proti. Už jen ty přípravy jsou podle mě fantastický zážitek. Lorna ale tvrdila, že to akorát nabudí velká očekávání a skutečnost pak člověka kolikrát zklame. Na nic na světě se nedokázala podívat stejnýma očima jako ostatní. V každém případě, když se neozývala, počítala jsem s tím, že není ve městě. Nebyla ani z těch, co by moc volali, a nikdo z nás neměl sebemenší důvod k ní zajít, když nebyla doma.“ Zaváhala a rozpačitě dodala: „Můžu vám říct, že se cítím vinná. Vždyť vidíte, jak to tady složitě omlouvám a vysvětluju. Jenom nechci, aby to vypadalo, že jsem se o n i nezajímala.“

„Rozhodně to tak nevypadá.“

„To jsem ráda, protože jsem to dítě milovala víc než život.“ Oči se jí na okamžik bezděčně zalily slzami a všimla jsem si, že se je snažila zadržet. „Každopádně tam jako první přišla ta paní, pro kterou Lorna pracovala.“

Jak se jmenuje?“

„Promiňte, Serena Bonneyová.“

Mrkla jsem do poznámek. „To je ta zdravotní sestra?“

„Ano.“

„Co pro ni Lorna dělala?“

„Pomáhala v domě. Občas jí pohlídala otce. Jak jsem to tak chápala, nebyl už ten stařík moc fit a paní Bonneyová ho nechtěla nechávat samotného. Řekla bych, že se chystala odjet a chtěla se domluvit s Lornou, než si všechno přesně zařídí. Lorna neměla záznamník. Paní Bonneyová několikrát telefonovala a pak se rozhodla, že jí na dveřích nechá vzkaz. Když přišla až k domku, pochopila, že něco není v pořádku.“ Janice se odmlčela, ne snad kvůli citovému pohnutí, ale kvůli nelibému obrazu, který jí vzpomínka přičarovala. Po dvou týdnech muselo být tělo její dcery v mizerném stavu.

Jak Lorna zemřela? Stanovil někdo příčinu smrti?“

„To je právě to. Nikdy to nezjistili. Ležela na podlaze obličejem k zemi, oblečená jenom ve spodním prádle, vedle ní leželo sportovní oblečení. Zřejmě právě přiběhla a svlékala se, aby si dala sprchu. Nic nesvědčilo pro to, že by ji někdo napadnul. Nedá se ani vyloučit, že zemřela v astmatickém záchvatu.“

„Ale vy tomu nevěříte.“

„Ne. A policie také ne.“

„Ona sportovala? Nějak mi to nesedne k tomu, co jste mi o ní vyprávěla.“

„No, potrpěla si na pěknou figuru. Vím, že byla období, kdy po námaze sípala a byla dušnější, ale měla vždycky nějaký inhalátor, a to jí docela pomáhalo. Když jí bývalo hůř, omezila cvičení, a jakmile se cítila lépe, zase se k tomu vrátila. Doktoři nechtěli, aby se chovala jako invalida.“

„Co výsledky pitvy?“

„Zpráva je tady,“ ukázala na papírový pytel.

„Ani ta neprokázala stopy násilí?“

Janice zavrtěla hlavou. „Nevím, jak to říct. Myslím, že kvůli rozkladu si nebyli zpočátku vůbec jistí, že to byla ona. Identifikovali ji až podle zubní karty.“

„Předpokládám, že případ byl uzavřen jako vražda.“

„Ano, jistě. Ačkoli se nenašla příčina smrti, bylo na ni vysloveno vážné podezření. Vyšetřovali to jako vraždu, ale nakonec nic neobjevili. Teď se mi zdá, že toho nechali. Sama víte nejlíp, jak to chodí. Přijde další případ a oni se soustředí na něj.“

„Někdy prostě chybí, stejně jako v tomto případě, dostatek informací k tomu, aby došli k nějakému závěru. To neznamená, že se nesnaží.“

„Ale jo, chápu, ale přesto se s tím nemůžu smířit.“

Neušlo mi, že najednou odvrátila oči, a mě začínalo v zádech mrazit nepříjemné tušení. Zadívala jsem se jí do tváře a snažila se najít důvod jejích náhlých rozpaků. Janice, je ještě něco, co jste mi neřekla?“

Vypadalo to, jako by jí obličej polilo horko. „Zrovna jsem se do toho chtěla pustit.“

2

Sáhla do sáčku, vytáhla neoznačenou videokazetu a položila ji na kraj psacího stolu. „Tohle nám asi před měsícem někdo poslal,“ řekla. „Nevím ale kdo a nechápu proč, leda aby jitřil naše rány. Mace nebyl doma. Našla jsem ji ve schránce na dopisy v obyčejné obálce bez zpáteční adresy. Balíček jsem rozbalila, protože byl adresován nám oběma. Bez váhání jsem to strčila do přehrávače. Nevím, co jsem si myslela, že to mohlo být. Možná nějaká televizní show nebo něčí svatba. Když jsem to pak viděla, málem jsem umřela. Je to tvrdý porno a bez jakýchkoli pochybností v něm hraje Lorna. Začala jsem nepředstavitelně ječet. Co nejrychleji jsem to vytáhla a hodila do smetí. Zůstala jsem jako opařená. Měla jsem pocit, že si musím rychle umýt ruce. Pak mi ale svitlo. Protože ten pásek by mohl být důkaz. Mohl by mít nějakou souvislost s důvodem, proč ji zabili.“

Lehce jsem se předklonila. „Promiňte, že vás ruším, ale než budete pokračovat, chtěla bych si ujasnit jednu věc. To jste se s tím v té nahrávce setkala poprvé? Neměla jste předtím ani ponětí, že je do něčeho takového zapletena?

„Absolutně ne. Srazilo mě to k zemi. Pornografie? V žádným případě. Když jsem ovšem viděla, co to je, začala jsem přemýšlet, jestli ji někdo neponoukal.“

Jako co? Nerozumím tomu,“ reagovala jsem.

„Mohli ji vydírat. Třeba ji nutili. Co my víme, třeba tajně spolupracovala s poldama, a to by oni nikdy nepřiznali.“

„Co vás k tomuhle poznání vede?“

Poprvé jí ujelo „do pr…“ a já se okamžitě stáhla a začala ji brát s rezervou.

„Protože jsme je zažalovali, proto. Co když byla zavražděná kvůli svý službě? Chceme je dostat.“

To mě nadzvedlo. „Janice, já sama jsem pracovala v Policejním sboru Santa Terezy dva roky. Jsou to dokonalí profesionálové. Nevyužívají služeb amatérů. V mravnostních deliktech? Těžko bych tomu mohla věřit.“

„Já jsem neřekla, že jsou v tom namočený. Nemůžu nikoho obviňovat, protože by to mohla být pomluva nebo urážka nebo obojí. Jen vám říkám, co je možný.“

„Co třeba?“

Chvíli váhala, jako by o tom přemýšlela. „No, třeba se chystala vyzradit člověka, který udělal ten film.“

„K čemu by to bylo? Dneska nejsou pornografické filmy protizákonné.“

„Ale nemohli by tím něco krýt? Nějaký jiný zločin?“

„Jistě, to ano, ale vraťme se trochu zpátky a dovolte mi, abych si chvíli zahrála na ďáblova advokáta. Říkala jste, že příčina smrti nebyla stanovena, což znamená, že koroner nemohl s jistotou uzavřít, na co zemřela, je to tak?“

Zdráhavě přiznala: „Je.“

Jak můžete vědět, že neměla aneurysma nebo nedostala mrtvici či infarkt? Se všemi těmi jejími alergiemi mohla zemřít na anafylaktický šok. Neříkám, že se mýlíte, ale děláte velkolepé závěry, které nejsou podložené žádnými důkazy.“

„Chápu. Bude vám to nejspíš připadat divné, ale co vím, to vím. Byla zavražděná. Jsem si tím absolutně jistá, ale nikomu to nevysvětlím, a co s tím nadělám? Ještě vám něco řeknu. Když umřela, měla docela hodně peněz.“

„Kolik?“

„Něco kolem pěti set tisíc dolarů v cenných papírech a dluhopisech. Nějaké peníze měla ve vkladních certifikátech, ale podstatná část byla v obligacích. Taky měla pět nebo šest různých spořících účtů. Jak k tomu všemu asi tak mohla přijít?“

Jak myslíte, že je získala?“

„Možná ji někdo uplácel. Aby o něčem mlčela.“

Zkoumala jsem tu ženu a snažila se odhadnout její schopnost logického myšlení. Nejdřív tvrdí, že její dceru někdo vydíral nebo k něčemu nutil. Teď vyrukuje s tím, že sama na někom vymáhala nekřesťanské peníze. Své úvahy jsem prozatím odložila a obrátila list. Jak na ten film reagovala policie?“

Hrobové ticho.

Janice?“

Nasadila neústupný výraz. Já jsem jim to nedala. Neukázala jsem to ani Maceovi, protože by se propadl hanbou. Lorna byla jeho andílek. Kdyby se dověděl, co dělala, už by to nikdy nebyl on.“ Sebrala kazetu, strčila ji zpátky do pytle a pečlivě přehnula vršek.

„Ale proč ji nechcete ukázat poldům? Aspoň by jim to přiválo trochu čerstvého větru do…“

Začala prudce vrtět hlavou. „Ne, ne. V žádným případě. Za nic na světě bych jim to neodevzdala. Já vím svý. To bysme ji už potom taky nemuseli vidět. Vypadám asi paranoidně, ale už jsem o takových případech slyšela. Důkazy, které se jim nelíbí, se zničehonic vypaří. Pak se to dostane k soudu a po důkazech ani památky. Konec, tečka. Nevěřím policajtům. To je to celý.“

Jak to, že tedy věříte mně? Jak víte, že s nimi nejsem spřažená?“

„Někomu věřit musím. Chci vědět, jak se dostala do toho… k těm prasečinkám… Jestli to nějak souvisí s její vraždou. Ale sama to nedokážu. Neumím se vrátit zpět a vyřešit, co se stalo. Nemám k tomu žádné předpoklady.“ Zhluboka se nadýchla a změnila tón. „Každopádně jsem se rozhodla, že pokud si najmu detektiva, bude to člověk, kterému pásek dám. Chci se vás tedy zeptat, jestli jste mi ochotná pomoct, protože jestli ne, budu si muset najít někoho jiného.“

V rychlosti jsem uvažovala. Samozřejmě mě to zajímalo. Nebyla jsem si pouze jistá svou šancí na úspěch. „Vyšetřování takového případu by mohlo vyjít dost draho. Počítáte s tím?“

„Kdyby ne, tak bych nepřišla.“

„A manžel souhlasí?“

„Není z toho moc odvázanej, ale ví, že jsem rozhodnutá.“

„Dobře. Než podepíšeme nějakou smlouvu, musím se v tom ještě trochu pošťourat. Chci mít jistotu, že vám můžu být k něčemu dobrá. Jinak by to byla ztráta mého času a vašich peněz.“

„Budete o tom mluvit s policajty?“

„Budu muset,“ odpověděla jsem. „Nejdřív asi neoficiálně. Vtip je v tom, že potřebuju informace, a dokážeme-li je získat pro spolupráci, nějaký ten dolar vám to ušetří.“

„Chápu,“ řekla, „ale vy byste měla taky jednu věc pochopit. Vím, že se domníváte, že zdejší policajti jsou schopní, já sama jsem taky toho názoru, ale každý občas udělá chybu a je pouze lidské, že se ji člověk snaží ututlat. Nerada bych, abyste se rozhodovala, jestli mi pomůžete nebo nepomůžete, na základě jejich názorů. Nejspíš si totiž o mně myslí, že jsem totální cvok.“

„Věřte, že jsem schopná se rozhodovat naprosto samostatně.“ Začalo mě škrábat v krku a mrkla jsem na hodinky. Nejvyšší čas to sbalit. Požádala jsem ji o adresu, telefon domů a do práce a všechno si zapsala do poznámkového bloku. „Nechtě mi trochu času, abych zjistila, co se dá dělat,“ řekla jsem. „Můžete mi to tu prozatím nechat? Ráda bych nejdřív trochu nabrala rychlost. Taxametr poběží, teprve až podepíšeme smlouvu.“

Očima sjela na pytel, ale pohybem ani nenaznačila, že by se pro něj sehnula. „To mě nepřekvapuje, předpokládala jsem to. Nechtěla bych, aby se pásek dostal do ruky někomu dalšímu. Kdyby se Mace a děvčata dověděli, co na ní je, zničilo by je to.“

„Budu ho střežit jako oko v hlavě,“ dušovala jsem se s rukou zdviženou na znamení přísahy. Myslím, že by bylo nevhodné a celkem i zbytečné jí připomínat, že pornografie je tvrdá komerce. Mezi lidmi pravděpodobně kolují tisíce kopií. Poznámky jsem schovala do kufříku a zaklapla víko. Zvedla jsem se, Janice vstala také a s těžkým srdcem mi předala své dokumenty.

„Díky.“ Popadla jsem sako a kabelku, přehodila je přes pytel, a když jsem zhasínala, s celým nákladem pod paží jsem notně zápasila. Následovala mě halou a neklidně pozorovala, jak zamykám. „Musíte mi důvěřovat, Janice. Bez toho není šance, že bychom spolu něco dokázaly.“

Přikývla a v očích se jí zaleskly slzy. „Doufám, že si uvědomujete, že Lorna skutečně nebyla taková, jakou ji uvidíte.“

„To víte, že ano,“ uklidňovala jsem ji. „Ozvu se vám, jakmile něco zjistím, a uděláme společný plán.“

„Dobře.“

Ještě něco. Budete muset o té kazetě říct Maceovi. Nemusí ji vidět, ale měl by vědět, že existuje. Chci, abychom všichni tři hráli poctivou hru.“

„Co se dá dělat. Stejně jsem před ním nikdy žádné tajemství neudržela.“

Rozloučily jsme se na parkovišťátku s kapacitou dvanácti aut přímo před budovou a já vystartovala domů.

Než jsem zaparkovala, musela jsem objet celou ulici. Teprve pak jsem našla polozakázané místečko asi půl bloku od svého bydliště. Zamkla jsem auto a zbytek cesty došla pěšky. Tvářila jsem se, jako bych v papírovém pytli vlekla zásobu potravin. Noc byla klidná a tichá. Ulici stínily holé větve stromů, které se nad ní vinuly v nedbale zapleteném baldachýnu. Hvězdy vypadaly jako ledové krystalky rozhozené po nočním nebi. Nedaleko duněl oceán a omýval opuštěné pobřeží. Jako voňavý kouř mě ovanul pach mořské soli. Na okně mého podkroví se třpytily záblesky světla. Do skleněných tabulek ťukaly větrem rozkymácené borovicové větve. Minul mě muž na kole, oblečený v tmavém dresu, s páskami odrazek na patách cyklistických bot. Šlapal rychle a kromě měkkého zašumění paprsků kol vzduchem projel téměř neslyšně. Přistihla jsem se, že na něj hledím jako na zjevení.

Strčila jsem do branky, která se s důvěrně známým vrznutím sama zabouchla. Na dvorku jsem automaticky pohledem zkontrolovala kuchyňské okno svého bytného, ačkoli jsem věděla, že v něm bude tma. Heniy odjel do Michiganu navštívit rodinu a vrátí se až za několik týdnů. Hlídala jsem dům, vybírala noviny a třídila poštu. Když to vypadalo na něco důležitého, ihned jsem mu ji odeslala.

Jako obvykle mě velmi překvapilo, jak se mi po něm stýská. Henryho Pittse jsem poznala před čtyřmi lety, kdy jsem hledala garsonku. Nejdřív jsem sháněla nějaký přívěs, na který jsem byla od svých pěti let zvyklá. V té době jsem ztratila oba rodiče a celý zbytek dětství žila se svobodnou tetou. Po dvou krátkých manželstvích, z nichž jsem vycouvala ještě před třicítkou, jsem si přestala dělat iluze o své stálosti. Když teta Gina zemřela, přestěhovala jsem se zpátky do jejího pronajatého přívěsu, abych v něm našla útěchu a nějaký pevný bod. Tou dobou jsem zrovna odcházela od policie a začala pracovat pro muže, který mě naučil hodně z toho, co dneska k práci soukromého detektiva potřebuju. Když jsem získala licenci a zřídila si vlastní kancelář, vystřídala jsem celou řadu jednodušších i prostornějších trajlerů na různých parkovištích Santa Terezy. Naposledy jsem bydlela v kempu pro přívěsy Krásn
á vyhlídka na předměstí Colgate. Možná bych tam zůstala natrvalo, kdybych nebyla spolu se spoustou dalších sousedů vypuzena. Několik parkovišť tady v městě, Krásnou vyhlídku nevyjímaje, zabrali senioři nad pětapadesát, a výsledkem bylo několik soudních sporů řešících všechny ty případy diskriminace, ke kterým tam docházelo. Nebyla jsem dost trpělivá, abych čekala, jak to všechno dopadne, a tak jsem se začala rozhlížet po nějakém slušném podnájmu.

Vyzbrojena inzeráty z novin a mapou města jsem kroužila od jednoho „promiňte, ne“ k druhému. Hledání mě znechutilo. Cokoli v cenových relacích mně dostupných (které se pohybovaly na škále od velmi levné k mimořádně nízké) bylo buď na ošklivém místě, nebo hnusně špinavé, či právě před rozpadem. A to se mi už vůbec nechce mluvit o přitažlivosti a půvabu domácích. Na Henryho inzerát jsem náhodou narazila v prádelně a šla to tam omrknout pouze proto, že bydlel blízko.

Dodnes si živě pamatuju, jak jsem před tímhle domem poprvé zaparkovala svého brouka a prvně překročila práh jeho věčně vrzající branky. Bylo to v březnu, kdy ulice kropil drobný deštík a vzduch byl prosycen vůní vlhké trávy a narcisek. Koruny třešní byly obsypány květy, které svými růžovými lístky měkce zastýlaly chodníček před domem. Garsonka původně sloužila jako garáž, ale teď se změnila v útulné hnízdečko, které bylo skoro dvakrát tak velké než příbytky, na něž jsem byla dosud zvyklá. Zvenku dům vypadal naprosto tuctově. Garáž byla k hlavní části připojena volnými lítačkami, které Henry prosklil, a po většinu dní v ní odpočívaly mamutí sádky chlebového těsta. Býval pekařem, a ač nyní na penzi, stále časně vstával a téměř denně pekl.

Okno do kuchyně bylo otevřené a vlahým jarním vzduchem zavanula vůně kvásku, skořice a bublající omáčky na špagety. Než jsem zaklepala a představila se, zastínila jsem si rukama u okna do garáže oči a nakoukla dovnitř. Tehdy to byla skutečně jen jedna rozlehlá místnost asi pět metrů dlouhá, s nízkým výklenkem pro menší vanu a s improvizovanou kuchyňkou. Nyní je obytný prostor zvětšen o patro na spaní a horní koupelnu. Ale už tehdy, v původním stavu, mi jediný pohled stačil na to, abych věděla, že jsem doma.

Když mi Henry otevřel, měl na sobě bílé tričko a šortky, sandály a kolem hlavy uvázaný kus hadru. Ruce měl celé od mouky a čelo mu zdobila bílá šmouha. Podívala jsem se do jeho úzké, snědé tváře lemované bílými vlasy, do jeho jasných modrých očí a napadlo mě, zda jsem se s tím člověkem už někdy ve svém životě nesetkala. Pozval mě dál a během rozhovoru jsem se nacpala vůbec prvními domácími skořicovými špičkami, kterých jsem od té doby u něj v kuchyni snědla nepočítané.

Podle všeho vyprovodil tolik zájemců, kolik já jsem odmítla domácích. Hledal nájemníka bez dětí, bez náklonnosti k divoké a hlasité muzice a vůbec klidného, umravněného člověka. Já jsem sháněla bytného, který si hledí svého. V tomto směru se Henry jevil slibně. Vzhledem k jeho osmdesátce jsem totiž usoudila, že mě nebude obtěžovat nežádoucím zájmem. Mně zase Henry mohl důvěřovat, protože jsem byla takový misantrop. Strávila jsem dva roky jako policajtka a další dva jsem si odpracovávala čtyři tisíce hodin nezbytných k získání licence pro práci vyšetřovatelky. Potupně mě fotografovali, brali mi otisky prstů, spoutávali a psali doporučení. Ve svém povolání jsem neustále konfrontována s odvrácenými stránkami lidské povahy, proto mám sklony si od ostatních držet odstup. Proto jsem především slušná a zdvořilá. Za vhodných okolností se dovedu dokonce chovat přátelsky, ale že bych byla bůhvíjak přít
ulná kočička, o tom nemůže být řeči. Jako samotář jsem tedy ideální sousedka: tichá, uzavřená, nenápadná a stále pryč.

Odemkla jsem dveře, klepla na vypínač a shodila ze sebe sako. Na nic jsem nečekala a zapnula televizi, nažhavila videopřehrávač a zasunula do něj videofilm Lorny Keplerové. Myslím, že nemá valného smyslu, abych dopodrobna líčila jeho děsivý obsah. Snad postačí, že děj byl primitivní a chyběla mu jakákoli zápletka či příběh. Navíc to byl ohavný paskvil s množstvím absurdních obscénností nejtěžšího kalibru. Celé „dílo“ mi připadalo amatérské, možná proto, že jsem byla proti celé té věci předem zaujatá. Překvapilo mě, že titulky jmenovitě uváděly všechny zúčastněné. Přetočila jsem si je a pustila znovu od začátku. Jména producenta, režiséra a střihače vypadala docela reálně: Joseph Ayers, Morton Kasselbaum a Chester Ellis. Zastavila jsem film, abych si je v rychlosti zapsala, a přístroj opět zapnula. Místo jmen herců jsem čekala přezdívky jako Tvrdý Alexandr, Boženka Železná a Růžová Zadnice,
ale spolu s Russellem Turpinem a Nancy Dobbsovou, jejichž celkem běžná jména jsem přidala do svého seznamu, byla uvedena i Lorna Keplerová. Nemělo to scénář, ale nakonec jsem připustila, že filmová pornografie asi nepotřebuje příliš propracované psané vodítko. Koneckonců by na to slova ani nestačila.

Zajímalo mě, kde se ten film točil. Pokud jsem vycházela z omezeného rozpočtu na pornografický film, nedovedla jsem si představit, že by si někdo pronajal pozemek pro exteriéry nebo žádal o povolení. Scény se z větší části odehrávaly v interiérech, které se mohly nacházet naprosto kdekoli. Russella Turpina v hlavní roli určitě někde splašili čistě kvůli jeho jistým tělesným kvalitám, které předváděl ve vší nádheře. On a Nancy, údajně manželé, se nazí rozvalovali na gauči v obýváku, vedli spolu oplzlé řeči a vzájemně se častovali intimními urážkami. Nancy se projevila jako hlupačka, která nepokrytě odezírala nápovědu odněkud zleva vedle kamery, jež jasně deklamovala celou její úlohu. Na základní škole jsem viděla představení dětiček obdařených evidentně větším talentem. Veškeré projevy chtíče určitě okoukala z jiných pornografických klipů a její lascivní olizování a šlehavé pohyby jazy
kem podle mého názoru spíš ohrožovaly, než vzrušovaly. Autory silně podezírám, že si ji sjednali ve skutečnosti proto, že byla asi jediným člověkem ženského pohlaví, který v éře punčocháčů vlastní podvazkové pásy.

Lorna byla jednička a její vystoupení se zaměřilo na maximální efekt. Hrála, jako by kamera ani neexistovala, a její plynulé, volné a přirozené pohyby byly nelíčené, její výkon opravdový. Elegantní vzhled a první okamžiky jejího výstupu jen stěží napovídaly, jaké záběry diváka vbrzku čekají. Zpočátku byla uvolněná a zdálo se, že se v skrytu duše dobře baví. Později nestoudná, upjatá a prudká. Nesoustředila se absolutně na nic jiného než na sebe a své pocity.

Nejdřív jsem se v „Pavlíně v ohrožení“ snažila rychle přejít scény, ve kterých Lorna neúčinkuje, ale výsledek byl velmi komický – stále dokola jen genitálie v nejrůznějším provedení. Pokoušela jsem se na tu hrůzu dívat se stejnou nestranností, s jakou jsem prohlížela místa činu, ale obranný mechanismus selhal a já se sama před sebou propadala studem. Dost těžko snáším ponižování člověka, zejména když se děje toliko kvůli finančnímu zisku druhých. Slyšela jsem, že samotný pornografický průmysl, v němž se přelévají ve jménu sexu ohromující sumy peněz, vynáší víc než nahrávací studia a film dohromady. V tomhle videu nebylo aspoň příliš mnoho násilí a neobsahovalo scény s dětmi či zvířaty.

Protože o nějakém příběhu se nedalo hovořit, pokusil se do filmu režisér vnést alespoň trochu napětí. Lorna hrála sexuální démonku, která pronásledovala oba manžele a nahaté je honila po celém domě. Znásilnila též opraváře Harryho, jenž se ve filmu objevil v jedné scéně, kterou jsem ponejprv přeskočila. Lornino zjevení často ohlašoval kouř a její průsvitná róba se vzdouvala v umělém větru. Děj byl prošpikovaný mnoha záběry z těsné blízkosti, které kameraman, zjevně fascinován svým zoomem, pořizoval s úžasným smyslem pro detail.

Vyndala jsem kazetu, přetočila ji a začala zkoumat obal. Nahrávku vyrobila společnost Kyréné film v San Francisku. Kyréné? Co to znamená? Z police jsem vytáhla slovník a vyhledala příslušné heslo. „Kyréné – řecká kolonie, v níž Aristippos založil tzv. kyrénskou filozofickou školu, která za největší dobro považuje individuální štěstí a slast.“ Vida, to jsou vzdělanci. Zavolala jsem na informace o telefonních číslech s předčíslím 415. Číslo v počítači neměli, ale zdálo se, že adresa sedí. I kdybychom se s Janice na něčem dohodly, nejsem si jistá, jestli by měla chuť sponzorovat mi výlet do San Franciska.

Roztřídila jsem písemnosti, které mi předala. Novinové výstřižky a policejní zprávy jsem dala každé na zvláštní hromádku. Mimořádně pečlivě jsem pročetla pitevní protokol a to nejdůležitější jsem si z odborné terminologie přeložila do laické mluvy. Základní fakta byla přibližně stejně odporná jako film, který jsem právě zhlédla. Chyběla jim pouze pikantnost těch ubohých dialogů. V době, kdy Lornu našli, byla už skutečně v naprostém rozkladu. Zevní vyšetření neprokázalo nic důležitého, protože veškeré měkké tkáně se proměnily v mazlavou hmotu. Červíci si pospíšili. Při pitvě již nebyly nalezeny prakticky žádné orgány, jen náznaky dávající tušit bývalý trávicí systém, játra a oběhový aparát. Z mozku zůstala už taky jenom kaše. Kosti nevykazovaly žádné známky tupého poranění, žádnou bodnou či střelnou ránu, neprozrazovaly, že by oběť byla spoutána, nebyly roztříštěné an
i zlomené. Našli na nich dvě staré zlomeniny, ale ty se způsobem smrti neměly očividně nic společného. Žádné z laboratorních testů, které se daly provést, neprokázaly přítomnost drog nebo toxických látek v organismu mrtvé. Oba zubní oblouky byly spolu se všemi deseti prsty rukou vyříznuty a konzervovány. Přesnou identifikaci provedli podle zápisu v zubní kartě a zbytkového otisku pravého palce. Chyběly jakékoli fotografie, ale domyslela jsem si, že byly nejspíš zařazeny do policejního svazku. Posmrtné záběry by matce oběti asi nikdo neposílal.

Nezůstalo nic, z čeho by se daly přesně vymezit datum či hodina úmrtí, ale z několika okolností se mohly alespoň zhruba odhadnout. Na její noční život se dotazovali nesčetného počtu lidí. Ke zvykům oběti patřilo údajně i to, že se ihned po probuzení šla proběhnout. Z toho, co měli vyšetřovatelé zločinu k dispozici, uzavřeli, že v sobotu 21. dubna vstávala jako obvykle pozdě. Oblékla se do dresu a vyběhla ven. V domku ležely sobotní noviny i dopisy doručené později ještě to ráno. Veškerá pošta a noviny datované po jedenadvacátém se vršily neotevřené. Marně jsem se sama sebe ptala, proč ve čtvrtek večer neodjela tak, jak plánovala. Možná chtěla v pátek ukončit pracovní týden a hodlala vyrazit v sobotu ráno po svém zaběhlém ranním programu.

Nabízela se celá řada otázek, ale bylo zbytečné o nich bez konkrétních důkazů jakkoli spekulovat. Jelikož nebyla zjištěna příčina smrti, policie přijala předpoklad, že ji zabil jeden či více neznámých lidí. Lorna žila sama, v nevídaném odloučení od ostatního světa. Kdyby křičela o pomoc, nikoho by se nedovolala. Jsem taky sama, a přestože je Henry Pitts nablízku, popadne mě občas úzkost. V souvislosti s mým zaměstnáním jsem dost zranitelná. Už po mně mnohokrát stříleli, bili mě, zasadili nějakou tu ránu a jinak obtěžovali, ale obyčejně jsem se s útočníky vypořádala. Nebyla mi příjemná představa posledních okamžiků Lornina života.

Detektiv, jenž se zabýval touto nevděčnou kauzou, byl nějaký Cheney Phillips, na kterého jsem čas od času při své práci narazila. Co jsem slyšela naposledy, tak přešel z vražd na mravnostní. Nevím, jak orgány na uplatňování zákonů pracují v jiných městech, ale v Policejním sboru Santa Terezy je zvykem, že policisté dělají kolečko a každé dva až tři roky vystřídají pracoviště, aby získali zkušenosti v nejrůznějších oborech. Zaručuje to nejen vyvážené a zdravé ovzduší v celém sboru, ale i možnost postupu, aniž by člověk musel čekat na smrt nebo penzi kolegy opevněného jistotou teplého místečka v té které divizi.

Stejně jako ostatní poldy v městě jste Phillipse našli většinou v útočišti vyschlých hrdel známém pod názvem KK, které pravidelně navštěvovali právníci a nejrůznější jiní představitelé celé té armády strážců zákona. Inspektorem případu byl poručík Con Dolan, jehož jsem velmi dobře znala. Nedělala jsem si příliš velké iluze, že by Lornina role v tom laciném braku měla s její smrtí nějakou souvislost. Na druhou stranu jsem dovedla pochopit, proč tomu Janice Keplerová chtěla tolik věřit. Co jiného byste si mysleli, kdyby vyšlo najevo, že vaše nejmladší a nejmilovanější dcera byla pornografickou filmovou hvězdou?

Z přemíry kofeinu jsem byla roztěkaná, skoro nervózní. Za celý den jsem vyzunkla snad osm nebo deset hrnků, poslední dva během večerního rozhovoru s Janice. Teď jsem vnitřním okem sledovala, jak receptory v mozku tančí po té nadílce svůj divoký tanec. Úzkost a kofein mívají někdy stejný účinek.

Znovu jsem se podívala na hodinky. Bylo něco po půlnoci a už dost dlouho po mé obvyklé večerce. Vytáhla jsem telefonní seznam a vyhledala číslo na KK. Hovor netrval déle než patnáct vteřin. Barman potvrdil můj předpoklad, že tam Cheney Phillips je. Představila jsem se a požádala ho, aby Cheneyovi vyřídil, že za ním jedu. Než jsem zavěsila, zaslechla jsem, jak na něj volá přes celý lokál. Popadla jsem sako a klíče a vyrazila.

3

Vydala jsem se na východ po Cabaně, širokém bulváru rovnoběžném s pobřežím. Když je měsíc v úplňku, vypadá tma jako noční filmová scéna. Krajina je tak ozářená, že stromy vrhají na ulici stíny. Dnes byl měsíc ve své poslední čtvrti, nízko na obloze. Ze silnice jsem na oceán neviděla, ale burácení přílivové vlny neomylně připomínalo jeho věčnou přítomnost. Vítr si pohrával s palmami, jejichž střapaté koruny se k sobě důvěrně nakláněly, aby si sdělovaly svá tajemství. V protějším směru mě minulo auto, ale nezahlédla jsem ani jednoho chodce. V tuhle noční hodinu jsem ven moc často nechodila, ale tento dosud nepoznaný zážitek mě kupodivu velmi osvěžil.

Ve dne vypadá Santa Tereza jako každé jiné menší město v jižní Kalifornii. Kostely a obchody se k sobě choulí v obraně před zemětřesením. Převažují nízké budovy stavěné především pod vlivem španělské architektury. Z těch bílých domků z nepálených cihel zastřešených červenými taškami vyzařuje určitá jistota a klid. Posekané trávníky zdobí kadeře pečlivě stříhaných keřů. V noci celé město ustrne v jakémsi napětí, v černobílých kontrastech, které obrysům propůjčují tvrdost a přísnost. Obloha není nikdy úplně černá. Je jakoby vystínovaná hnědým uhlem a zahuštěná neviditelným prachem. Stromy připomínají inkoustové skvrny na zšeřelém koberci nebe. Dokonce i vítr vane jinak a do kůže se vám opírá lehounce jako prachová pokrývka.

KK je ve skutečnosti Kalifornský klub, laciný podnik usídlený v opuštěné benzinové pumpě poblíž železniční tratě. Původní čerpadla a podzemní rezervoáry zlikvidovali už před lety a na kontaminovanou půdu nalili asfalt. Za parných dnů teď asfaltový povrch měkne a prosakují jím jedovaté výpary, takže po dehtovém koberci se válí oblaka dýmu a v člověku vyvolávají představu, že se celá plocha každou chvíli vznítí. Suchým chladem zimy zase materiál praská a parkoviště zaplavuje pach síry. KK není místo, kam by bylo radno chodit bos.

Zaparkovala jsem přímo pod prskajícím červeným neonovým nápisem. Venkovní vzduch byl prosycený vůní kukuřičných placek smažených na sádle; uvnitř byla cítit salsa a směs starého a čerstvého cigaretového kouře. Přivítalo mě pronikavé skučení dosluhujícího mixéru, který právě z ledu a tequily kouzlil margaritu. Kalifornský klub se honosí tím, že je nefalšovanou mexickou hospodou, což nade vši pochybnost zaručují mexická sombreros přibitá nade dveře. K dokonalému dojmu už mělo stačit jen špatné osvětlení. Všechna jídla byla značně poameričtěna a návštěvníky měla nalákat svými rozkošnými názvy: Ensanada Ensalada, Pasta Pequeno, Linguini Bambini. Hudba, vždy spolehlivě reprodukovaná, vyřvávala jako obyčejně naplno, abyste měli nezaměnitelný pocit, že vás mexická pouliční kapela povzbuzuje při žvýkání přímo u stolu.

Cheney Phillips seděl u baru a už mě vyhlížel. Můj zájem se s ním setkat v něm nepochybně vzbudil zvědavost. Cheneymu mohlo být něco přes třicet: běloch s rozcuchanou kšticí tmavých kudrnatých vlasů, tmavýma očima, příjemnou bradou a ježatým strniskem dvoudenních vousů. Patřil k onomu typu hezounů, jejichž tváře plní módní časopisy pro muže nebo na vás hledí z fotografií společenských rubrik místních novin, kterak uvádějí do společnosti dívky vyšňořené jako nevěsty. Muž štíhlé postavy, ne příliš vysoký, oblečený do hedvábného sportovního pláště tabákově hnědé barvy, sněhobílé košile a krémových gabardénových kalhot s puky. Jeho sebevědomý výraz dával tušit, že za ním stojí obdivuhodné peníze. Jako by nám neustále říkal: dobré zajištění, soukromé školy a privilegia smetánky západního pobřeží. Byl to čistě můj dojem a nemám ponětí, jestli odpovídal pravdě. Vlastně jsem
se ho nikdy nezeptala, proč že skončil jako policajt. Vím jenom, že pochází z rodiny, jejíž ženské členky už po tři generace pracují ve správě věznic, a přispívají tak k uplatňování zákonů země.

Docela s úlevou jsem si vedle něj sedla na barovou stoličku. „Ahoj, Cheney. Jak se máš? Dík, žes na mě počkal. Jsem ti fakt moc vděčná.“

Pokrčil rameny. „Stejně jsem tu skoro vždycky až do zavíračky. Dáš si něco k pití?“

„Určitě. Jsem tak nabuzená kafem, že už asi nikdy neusnu.“

„Co bys ráda?“

Jestli tě můžu poprosit, tak chardonnay.“

„Bude mi ctí,“ opáčil. Usmál se a odhalil prvotřídní ortodontickou práci. Nikdo nemohl mít tak rovné zuby, aniž by dlouhá léta nenosil drahá rovnátka. Cheney byl od přírody svůdník a pro jeho sklony nemohla být jiná příležitost lepší než právě tato.

Barman měl pro nás pochopení a shovívavě si nás měřil. V barech typu KK je pro sexuální zoufalce nejvyšší čas najít si takhle pozdě v noci společnost. Je to hodina, kdy alkoholové opojení udělá z potenciálních partnerů, o něž by střízlivý člověk okem ani nezavadil, objekty hodné uvážení. Ten dobrý muž za pultem nás očividně považoval za přesně takové milence na jednu noc. Cheney mi objednal víno a pro sebe další vodku s tonikem.

Ohlédl se, aby letmo odhadl stav ostatních zákazníků. „Všichni strážníci, kteří nejsou zrovna ve službě, se musí dobře hlídat. Minule vyjdeme na parkoviště a už tam byli s balónkem, jako bysme vybrali celou putyku, aby se ujistili, jestli jsme ještě dostatečně střízliví na to, abysme se dostali domů.“

„Slyšela jsem, že tě převeleli z vražd.“

Jo. Už půl roku jsem na mravnostním.“

„To jde,“ povídám. Jak se ti to líbí?“ Zřejmě ho dali na prostitutky, protože vypadal mladě na to, aby s nimi sám něco měl.

Je to skvělý. Jsem sám sobě šéfem. Jsem odborníkem současně na gamblery, prostitutky, drogy a organizovaný zločin, alespoň jestli se o něčem takovým dá v Santa Tereze mluvit. A co ty? Jak se vede? Určitě jsi se sem netáhla proto, aby sis se mnou povídala o mé kariéře ve službách zákona.“ Vzhlédl k přicházejícímu barmanovi a další konverzaci odložil, až budeme mít sklenice před sebou.

Když se vrátil pohledem ke mně, šla jsem k věci. Janice Keplerová si mě chce najmout, abych se podívala na smrt její dcery.“

„Hodně štěstí,“ odpověděl.

„Původní vyšetřování jsi vedl ty, není-liž pravda?“

„S Dolanem, a ještě na tom pracovalo pár dalších lidí. Je to zkrátka a dobře neřešitelný,“ řekl a začal odpočítávat na prstech. „Není možný určit příčinu smrti. Dosud si nejsme zcela jistý, který den se to stalo, natož aspoň rámcově hodinu. Chybí jakákoli důležitá stopa, svědek, motiv, podezřelí…“

„A důkazy,“ doplnila jsem.

Jasně. Buď to vražda vůbec nebyla, nebo si vrah žije jako v bavlnce.“

„To si myslím taky.“

„Pustíš se do toho?“

Ještě nevím. Vlastně jsem kvůli tomu chtěla nejdřív mluvit s tebou.“

„Vidělas její fotku? Byla krásná. Zblblá, ale nádherná. Rozhodně žádný andílek. Panebože.“

„Copak?“

„Dělala na částečný úvazek ve vodárně. Jako recepční. Takže moc práce neměla, pár telefonů, nějaký psaní, tak na čtyři hodiny denně. Všude rozhlašovala, že si dodělává kvalifikaci tady na vysoké, což je svým způsobem pravda. Občas byla na přednášce vidět, ale je to jen půlka pravdy. Její největší doménou byla práce prvotřídní štětky. Na jeden zátah dokázala vydělat patnáct set babek. Když zemřela, měla neuvěřitelnou sumu prachů.“

„Pro koho dělala?“

„Pro nikoho. Jela v tom sama. Začínala na telefonu. Exotické tance a masáže. Hošani si její číslo našli v příslušný inzertní rubrice, ona přijela a svým hadím tancem a striptýzem zpestřovala jejich orgie. Zakopanej pes je v tom, že oficiálně jede jen v inzerovaný činnosti – což je krycí název pro cokoli, nad čím může rozum stát, ale jakmile tuhle živnost jednou má, může si s klientem dojednat jakékoli služby podle jeho přání. Je to vyloženě jejich věc.“

„Kolik si brala?“

Cheney pokrčil rameny. „Záleželo na tom, o co šlo. Kompletní soulož přišla pravděpodobně tak na sto padesát dolarů, což ji nakonec separovalo od ostatních. Hezky rychle pochopila, že je schopná, a tak zabalila laciný štace a vrhla se na špičkový čísla.“

„Tady ve městě?“

„Většinou. Co vím, tak svý tělo předváděla v baru hotelu Edgewater. Taky se prodávala v Růži v Montebellu, o který se ti možná doneslo, že jim to tam loni v červnu zarazili. Měla zálibu v podnicích, kde byla nakvartýrovaná smetánka.“

„Věděla tohle její matka?“

„Rozhodně. Určitě to věděla. Lornu jednou dokonce sebral špicl v Růži za přestupek, protože ho obtěžovala. Nechtěli jsme to její matce omlátit o hlavu, ale je do toho bezpochyby zasvěcená.“

„Začíná to do sebe pěkně zapadat,“ přidala jsem se. „Někdo jí poslal kopii pornografického filmu, ve kterým se Lorna vznáší jako přízrak. Podle všeho ji to pobídlo, aby mě navštívila. Myslí si, že byla buď vydíraná, nebo to dělala jako volavka.“

„No jo, jasně,“ odfrkl.

„Já ti jenom interpretuju její domněnky.“

Cheney si zanadával. „Ta ženská by zapřela i nos mezi očima. Viděla jsi vlastně ten film?“

„Zrovna dneska večer. Je to prachobyčejná sprosťárna.“

Jistě, nemám ale ponětí, jakej to má význam. Podle toho, s jakýma chlapama se tahala, mě to opravdu nepřekvapuje. Jak by to s tím mělo souviset? To neberu.“

Janice si myslí, že Lorna měla za úkol někoho prásknout.“

„Lidi, ta dáma se moc dívá na špatný televizní filmy. Prásknout koho a za co? Vždyť provozují schválenou činnost… aspoň v určitým smyslu. Možná jsou nádoby hříšné, ale nedělají nic proti zákonům tohoto státu. Podívej se na všechny naše slavné politiky.“

„To jsem jí taky povídala. Mimochodem začínám si říkat, jestli se mám do tý vraždy vůbec pouštět. Když s tím tolik pašáků nepohnulo, jaký šance mám já?“

„Možná budeš mít víc štěstí. Jsem životní optimista. Nepohli jsme se s tím podělaným případem už několik měsíců ani o píď, ale je to stále otevřený. Jestli se chceš podívat do papírů, dá se to zařídit.“

„To by bylo skvělý. Hlavně bych chtěla vidět fotky z místa činu.“

„Pokusím se to vyřídit s poručíkem Dolanem, ale nemyslím si, že by byl proti. Slyšela jsi, že je v nemocnici? Má infarkt.“

Překvapilo mě to tak, že mi ruka v jakémsi nevědomém obranném mechanismu přistála na prsou a přitom jsem málem převrhla skleničku. Stačila jsem ji zachytit, ještě než se úplně převrhla, ale kapka vína vyšplíchla. „Dolan měl infarkt? To je hrozný. Kdy se to stalo?“

„Včera, hned po poradě ho začalo bolet na hrudníku. Přišlo to na něj jako blesk z čistýho nebe. Vypadal, jako by se posral, a lapal po dechu. Pak najednou zhasnul jako světlo. Všichni se na něj vrhli a dávali mu první pomoc. Zdravoťáci ho vytáhli hrobařovi z lopaty, ale měl na kahánku.“

„Bude v pořádku?“

„Doufejme. Co jsem slyšel naposled, tak mu je lip. Leží ve Svaté Tereze na intenzivce a dělá tam kravál, samozřejmě.“

„To je mu podobný. Jakmile mi to půjde, pokusím se za ním zajít.“

„Bude moc rád. Určitě ho navštiv. Mluvil jsem s ním dneska ráno a už mu docela haraší. Tvrdí, že nechce spát, protože se bojí, že se už neprobudí.“

„On to přiznal? Nikdy jsem nezažila, že by poručík Dolan mluvil o osobních věcech,“ podivila jsem se.

„Změnil se. Je to neuvěřitelný, ale je z něj úplně jinej člověk,“ poznamenal. „Měla bys ho vidět. Nadšeně vítá každou společnost a tu pak nepustí ke slovu.“

Vrátila jsem se k Lorně Keplerové. „A co tvůj osobní názor? Máš nějakou teorii o Lornině smrti?“

Opět pokrčil rameny. „Domnívám se, že ji někdo zabil, jestli ti jde o tohle. Surověj zákazník, žárlívej přítel. Možná měla nějaká jiná děvka podezření, že Lorna šlape v jejím rajónu. Lorna Keplerová vášnivě ráda riskovala. Patřila k lidem, co zabrzdí až na samým okraji útesu.“

„Měla nepřátele?“

„Pokud víme, ne. Spíš se zdá, že ji lidi měli kupodivu dost rádi. Říkám ‚kupodivu‘, protože byla zvláštní, úplně jiná než ostatní. Svým způsobem ji obdivuju, že si dokázala obhájit svou svobodu, chápeš? Pohrdala jakoukoli normou a v životě se řídila jen podle sebe.“

„Vidím, že ses při pátrání dostal daleko.“

„To je fakt, ačkoli i to je dost málo. Jsem z toho otrávenej. V každým případě to tam všechno je, jestli se budeš chtít mrknout. Jakmile dostaneme Dolanovo požehnání, řeknu Emeraldovi, aby ti celý spis vytáhl.“

„Budu ti vděčná. Lornina matka mi nějaké materiály dala, ale neměla všechno. Dej mi vědět a já si pro to hned skočím.“

„Domluveno. Pak si ještě můžeme promluvit.“

„Dík, Cheney. Jsi zlatíčko.“

Já vím,“ řekl. Jenom nás o všem informuj. Na rovinu. Jestli na něco přijdeš, nechceme zamítnout soud jenom proto, že jsi stopila důkazy.“

„Podceňuješ mě,“ bránila jsem se. „Teď, když už nedělám pod Lonnie Kingmanovou, jsem učiněný anděl mezi ženami. Hotová světice.“

„Věřím ti,“ usmál se. Ústa a oči prozrazovaly, jako by ještě váhal. Domnívám se, že jsem vyřídila všechno, co jsem potřebovala. Otočila jsem se a ve dveřích na něj mávla.

Venku jsem nasála ticho noci a studený vzduch, ale najednou mi přes nos přeletěl štiplavý zápach cigaretového kouře, který ke mně přivál odněkud od silnice. Zpozorněla jsem a zahlédla muže v zatáčce, jenž se mi z dohledu vzdaloval slábnoucími kroky. Jsou takoví muži, kráčí nocí s hlavami schoulenými mezi rameny, pronásledovaní vlastní opuštěností. Myslím, že jsou v podstatě neškodní, ale člověk nikdy neví. Sledovala jsem ho, dokud jsem neměla jistotu, že zmizel. V dálce se zvedl přízemní příkrov těžkých mračen a převalil se přes horu.

Parkoviště bylo beznadějně plné. S vozy lesknoucími se ve světle reflektoru vypadalo jako autobazar někde za městem. Můj letitý volkswagen tu vypadal jaksi nepatřičně, jako obyčejná konzerva barvy holubí šedi mezi elegantními a štíhlými nízkými sporťáky. Odemkla jsem dveře a usedla za volant, položila si na něj ruce a chvilku hloubala co dál. Jedna sklenka bílého vína mé vzrušení příliš nezkrotila. Bylo mi jasné, že když pojedu domů, lehnu si na záda a budu čučet na nebe střešním oknem, které mám přímo nad postelí. Otočila jsem klíčkem v zapalování a vydala se podél pobřeží až na State Street. Potom doprava a přímo na sever.

Přejela jsem železniční přejezd a snažila se probudit k životu rádio. Už jsem pomalu ani nevěděla, že tu zatracenou věc ještě mám. Poslední dobou většinou nefungovalo, ale sem tam jsem z něj něco vyloudila. Občas jsem do něj praštila pěstí a ono na mě vyprsklo nějaké zprávy a reklamu. Jindy se mi ze zcela neznámého důvodu ozval zmatený útržek předpovědi počasí. Podle mého laického tušení byl problém pravděpodobně v uvolněném drátku nebo vadné pojistce. Dokonce ani nevím, jestli dneska rádia vůbec nějaké pojistky mají. Teď zrovna byl ale příjem vůbec nejlepší, jaký mohl být.

Zmáčkla jsem knoflík a bezchybně přeladila z AM na FM. Volicím kotoučem jsem začala lovit stanice, dokud se mi neozvaly tóny tenorsaxofonu. Nemám ponětí, kdo hrál, ale truchlivá melodie žesťů s touto noční dobou dokonale ladila. Ukázka dozněla až do konce a v éteru navázal nenucený mužský hlas. „‚Gato‘ Barbieri nám na saxofon zahrál skladbu ‚Obrazy v dešti‘, kterou jsem vybral ze zvukového záznamu filmu Poslední tango v Paříži. Hudbu složil sám ‚Gato‘ Barbieri, nahrávka pochází z roku 1972. Do dnešního časného pondělního rána vám kouzelný svět džezu tady z K-SPELL přináší Hector Moreno.“

Měl příjemný, zvučný a dobře modulovaný hlas a hovořil s profesionální jistotou. Byl to muž, který si vydělával tím, že byl celé noci vzhůru, mluvil o umělcích a gramofonových společnostech a nespavcům přehrával cédéčka. V duchu jsem si ho představovala jako chlapíka zhruba pětatřicetiletého, tmavého, statného, případně s knírkem a dlouhými vlasy staženými do culíku. Jistě moderoval rozličné charitativní akce a užíval požitků místních slavných lidí. Osobnosti z rozhlasu nemusely ani tak otrocky dbát o svůj zevnějšek jako jejich srovnatelné televizní protějšky, a přesto měly jméno a pravděpodobně i celé houfy fanynek. Nyní začal hrát na přání. Zničehonic mi něco došlo. Janice Keplerová se zmínila, že se Lorna při svých nočních toulkách lepila na nějakého diskžokeje.

Obrátila jsem pozornost na opuštěné ulice, kde jsem hledala telefon na mince. Minula jsem benzinovou pumpu, kterou ale na noc zavírali. Na nejbližším parkovišti jsem spatřila něco, co vypadalo jako jeden z mála posledních pořádných telefonních automatů, pravá, poctivá budka s dvojitými lítačkami. Zastavila jsem, nechala běžet motor a rychle prolétla poznámky, abych našla číslo na Frankovu restauraci. Vhodila jsem do otvoru čtvrťák a vytočila ho.

Když konečně nějaká žena na druhém konci drátu telefon zvedla, požádala jsem ji o Janice Keplerovou. V uších mi zadunělo, jak sluchátkem třískla o pult, a ještě jsem zaslechla, jak zařvala její jméno. V pozadí tlumeně bzučel noční ruch a hovor lidiček natankovaných stimulancii, kteří si zašli na kávu a kus koláče. Janice se blížila, protože jsem zaslechla, jak cestou někoho oslovila, a než zvedla sluchátko, prohodila s ním pár slov. Zdálo se mi, že se představila trochu vystrašeně. Možná se bála, že uslyší špatné zprávy.

„Haló, Janice? Tady Kinsey Millhonová. Doufám, že je všechno v pořádku. Potřebuju nějakou informaci a zdá se mi jednodušší to vyřídit takhle než jet až k vám.“

„Můj bože. Jak to, že jste vzhůru? Když jsme se loučily na tom parkovišti, vypadala jste dost unaveně. Myslela jsem, že teď spíte jak zařezaná.“

„To jsem měla v úmyslu, ale nějak jsem to dneska přehnala. Vypila jsem moc kávy, tak jsem si řekla, že ten čas alespoň využiju k práci. Mluvila jsem s jedním z detektivů, kteří vyšetřovali Lorninu vraždu. Mám toho pořád plnou hlavu a myslela jsem, že bych s tím mohla trochu pohnout, když jsem teď jak rybička. Neříkala jste, že Lorna trávila noci taky s nějakým diskžokejem z místní rozhlasový stanice na FM?“

„Přesně tak.“

„Můžete zjistit, jak se jmenuje?“

„Pokusím se. Vydržte.“ Aniž by zakryla mikrofon, radila se s jednou z dalších servírek. „Perry, jak se jmenuje to noční džezový hraní, co je to za stanici?“

„K-SPELL, tedy aspoň myslím.“

To jsem věděla taky. Abych nemrhala časem, vložila jsem se do toho. Janice?“

„Co ten diskžokej? Nevíte, jak se jmenuje?“

Ozval se hlas Perry obalený hlukem lokálu. „Kterej? Jsou dva.“ Nádobí řinčelo a reproduktor vyhrával stokrát stejnou verzi „á-dva-tři“ pro strunné nástroje.

„Ten, s kterým se kamarádila Lorna. Neříkala jsem ti o něm?“

Skočila jsem Janice do řeči. „Haló, Janice?“

„Perry, honem. Vzpomeň si, drahoušku.“

„Nemohl by to být Hector Moreno?“

Zajásala. „Jasně. To je on. Skoro určitě je to on. Můžete mu zavolat a zeptat se ho, jestli ji nezná.“

„Právě se na to chystám,“ řekla jsem.

„Ověřte si to a dejte mi vědět. A jestli budete ještě potom na nohách, zastavte se tady u nás na kávičku.“

Při pomyšlení na další kafe se mi zvedl žaludek. Šálky, které jsem do sebe vpravila, stačily dostatečně na to, aby se mi mozek otřásal jak špatně vyvážená pračka. Jakmile zavěsila, stiskla jsem a vzápětí uvolnila páčku. Automat kníkal svůj oznamovací tón a já jsem se netrpělivě vrhla na telefonní seznam zavěšený na řetízku. Všechny rozhlasové stanice byly pohromadě na začátku pod K. Jak se ukázalo, K-SPELL byla jen šest nebo osm ulic odtud. Z auta ke mně právě dolehly první takty další džezové směsi. Na dně kabelky jsem nahmatala další čtvrtdolar, a tak jsem mohla vytočit číslo studia.

Telefon zazvonil dvakrát. „K-SPELL. Tady Hector Moreno.“ Mluvil strohým tónem, ale bylo jisté, že hovořím s mužem, jehož hlas jsem dneska už slyšela.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem. „Tady Kinsey Millhonová. Chtěla bych s vámi mluvit o Lorně Keplerové.“

4

Moreno nechal těžké vchodové dveře do studia pootevřené. Prošla jsem dovnitř a nechala je za sebou zaklapnout. Zarážka lehce vpadla do otvoru ve veřejích. Ocitla jsem se v chabě osvětleném foyer. Napravo od řady výtahů navedla návštěvníka ke K-SPELL šipka směřující vpravo dolů k nějakému kovovému schodišti. Vydala jsem se po něm a moje boty s gumovými podrážkami přitom na každém schodu prázdně zaduněly. V recepci nebylo živáčka a mezi zdmi pomalovanými kombinací smutné modři a nezvyklé zeleně vodních řas jsem si připadala jako na dně rybníka, z něhož vedla výpusť v podobě stejně vymalované úzké chodby. Zavolala jsem: „Haló!“

Nikdo se neozval. Pouze tu hrál džez, samozřejmě vlastní rozhlasová produkce.

„Haló?“

Pokrčila jsem rameny a dala se chodbou. Mrkla jsem do každé kabiny, kterou jsem minula. Moreno říkal, že sedí ve třetích dveřích vpravo, ale když jsem k nim dorazila, místnost byla prázdná. Z reproduktorů sice stále tlumeně zněla hudba, ale její žokej zde momentálně chyběl. Studio bylo malinkaté, zaneřáděné prázdnými tácky od hotových jídel a plechovkami od limonád. Nedopitý šálek kávy na hudební skříni byl na dotek ještě teplý. Na stěně visely hodiny velikosti měsíce v úplňku a vteřinová ručička byla z té své dlouhé trasy chudák celá schvácená. Tik-tak-tik-tak. Nikdy jsem si běh času neuvědomovala tak konkrétně a neúprosně. Stěny byly zvukově izolované čtverci vlnitého, tmavě šedého molitanu.

Vlevo visela korková nástěnka přeplněná kreslenými vtipy a čerstvými výstřižky novinových zpráv. Na celý zbytek zdi bylo naloženo břímě nekonečných řad cédéček a polic s alby a kazetami. Ostatní věci jsem si vštěpovala s takovou pozorností, jako bych prováděla psychologický test na schopnost koncentrace. Hrníčky na kávu. Reproduktory. Lepička, zásobník lepicí pásky. Spousta prázdných lahví od vod různých značek: Evian, Sweet Mountain a Perrier. Na kontrolním stanovišti jsem si prohlížela přepínač mikrofonu, cartridgeové přehrávače a celou paletu barevných světýlek, z nichž jedno bylo označeno „monítko“. Právě svítila zelená žárovička a červená blikala. Šedivá pěnová homole pop filtru na mikrofonu vypadala jako hrouda špinavého sněhu. Už jsem se viděla, jak k němu přibližuju ústa a nejvábnějšími frekvencemi svého hlasu zaplavuji vlny FM. „Zdravím všechny noční sovy. Kinsey Millhonová vám do nejprotivnější části dne přináší to nejlepší z džezové muziky…“

V chodbě se ozvalo dupání a já zvědavě vykoukla. Za opory dvou berlí přicházel Hector Moreno, muž, kterému mohlo být něco přes padesát. Jeho husté vlasy již zšedly a milé, hnědé oči připomínaly dvě mléčné karamelky. Mohutný trup se vytrácel do tyčkovitých, zmrzačených nohou. Oblečený byl do objemného černého bavlněného svetru, khaki kalhot a levného, pohodlného saka. Doprovázel ho velký červenavě zlatavý pes s mohutnou hlavou, silným hrudníkem a mocnými předními tlapami. Soudě podle medvědovité tváře a hřívy kolem krku v něm mohlo být něco z čau-čaua.

„Dobrý den, vy jste Hector? Kinsey Millhonová,“ uvedla jsem se. Když jsem natáhla ruku k pozdravu, pes se viditelně naježil.

Hector Moreno se vzepřel na jedné berli, aby mi rukou potřásl. „Těší mě,“ řekl. „To je Kráska. Potřebuje nějaký čas, aby si na vás udělala názor.“

„V pořádku,“ odsouhlasila jsem. Co se týkalo mé osoby, mohla si dát až do konce života klidně pohov.

Pes začal hlubokým hlasem bručet, ne přímo vrčet, ale spíš jakoby huhlat, jako když se mu někde v hrudníku zapne nějaký motor. Hector luskl prsty a Kráska zmlkla. Já a psi jsme se nikdy neměli příliš v lásce. Právě před týdnem jsem byla představena jednomu štěněti, jež si bez váhání zvedlo zadní nožku a označkovalo si mě. Jeho majitel sice snaživě vyjádřil s jeho činem nesouhlas, ale stejně mu moc nevěřím a podezírám ho, že lidi na potkání baví skvělou historkou o špatných způsobech svého Beníčka a ještě to okoření salvami bujarého smíchu. Mně zůstaly na památku reeboky smradlavé jak psí kšíry, což neuniklo Krásce, která z nich byla jako u vytržení.

Hector se odkolébal do studia a odpověděl na otázku, již jsem ze zdvořilosti raději nepokládala. „Srazil jsem se s hromadou kamení, když mi bylo dvanáct. Prolézal jsem jeskyně v Kentucky a v jedné chodbě mě to zavalilo. Podle hlasu z éteru lidi obvykle čekají něco jiného. Posaďte se.“ Zářivě se na mě usmál a já jsem úsměv opětovala. Počkala jsem, až si složí berle a vysouká se na sedačku. Našla jsem si druhou židli v rohu místnosti a přisunula ji blíž k němu. Neuniklo mi, že pes se uvelebil mezi námi.

Když jsme si vyměňovali zdvořilostní fráze, Kráska nás inteligentním výrazem sledovala a její oči se neustále přesouvaly z Hectora na mě. Občas si s grimasou blízkou úsměvu povzdechla a houpajícím se jazykem jako by potvrzovala, že je s námi psina. Bystrýma ušima posuzovala skryté významy našich hlasů. Nebylo pochyb, že byla připravená kdykoli zasáhnout v případě, že by zaslechla něco, co se jí nelíbilo. Čas od času zachytila vjemy, které šly zcela mimo mě, vtáhla jazyk, zavřela mordu a s tím svým hlubokým zahuhláním se zvedla. Stačilo jediné Hectorovo gesto, aby zase klesla na podlahu, ale její pohled byl pak ještě hloubavější. Pravděpodobně bývala mrzutá, když jí nedopřáli kousek lidského masa. Hector, jenž nejevil nejmenší známky ospalosti, se zřejmě celým představením bavil. „Většině lidí nedůvěřuje. Dostal jsem ji, když měla necelé půlkilo, ale už jako štěně ji museli bít.“

Je s vámi pořád?“ zeptala jsem se.

Jo. Je dobrou společnicí. Pracuju dlouho do noci, a když odcházím ze studia, není ve městě živá duše. Teda kromě bláznů. Ty se po ulicích potulují pořád. Chtěla jste se bavit o Lorně. Jaký k ní máte vztah?“

Jsem soukromé očko. Lornina matka se stavila dneska večer v mé kanceláři a poprosila mě, jestli bych se na její případ nepodívala. Z práce policajtů nebyla nijak zvlášť nadšená.“

Jaká byla, taková byla,“ zhodnotil. „Mluvila jste s tím Phillipsem? S tím frajírkem?“

„Zrovna před chvílí. V současnosti přesedlal z vražd na mravnostní delikty. Co vám udělal?“

„Nic mi neudělal. Jde o jeho přístup. Nesnáším lidi, jako je on. Naparuje se jak zakrslej kohoutek, který z titulu své funkce každým oře. Malej moment.“ Vsunul tlustou kazetu do přístroje, stiskl tlačítko na mixážním pultu, naklonil se k němu a nasadil hlas sladký a lahodný jako fondán. „V podání Phinease Newborna na sólový klavír jste poslouchali píseň ‚Půlnoční slunce nikdy nezapadá‘. U mikrofonu je Hector Moreno, který trochu toho kouzla tady z K-SPELL přenáší dál. Následuje třicet minut ničím nerušené hudby, v níž se vám představí nedostižný hlas Johnyho Hartmana z legendárního setkání s Kvartetem Johna Coltranea. Časopis Esquire označil toto album za nejskvělejší, jaké kdy vůbec vzniklo. Bylo natočeno 7. března 1963 ve společnosti Impulse s Johnem Coltranem na tenorsaxofon, McCoyem Tynerem na klavír, Jimmym Garrisonem na basu a s Elvinem Jonesem za bicími.“ Pustil hudbu, stáhl zvuk ve studiu a obrá til se opět ke mně. „Cokoli o Lorně řekl, to jste musela brát s rezervou.“

„Vyprávěl mi o jejích stinných stránkách, ale něco jsem už věděla. Nevím, jestli jsem v tuto chvíli schopná si o ní vytvořit celkový obrázek, ale koneckonců právě teď na tom pracuju. Jak dlouho jste ji znal, než zemřela?“

„Něco málo přes dva roky. Bylo to v době, kdy jsem začal dělat tenhle pořad. Předtím jsem byl v Seattlu, ale tam už na mě všechno padalo. Tuhle práci mi zprostředkoval přítel mého přítele.“

„Máte v tomhle oboru nějaké vzdělání?“

„Hromadné sdělovací prostředky,“ odpověděl. „Rozhlasová a televizní produkce; do určité míry i video, ale to mě nikdy moc nezajímalo. Jsem původně ze Cincinnati, kde jsem absolvoval univerzitu, ale pracoval jsem leckde. S Lornou jsem se vlastně poprvé setkal už při prvním vysílání. Byla od přírody sůva a hned si začala volat o písničky na přání. Mezi ukázkami a reklamou jsme někdy povídali třeba i hodinu. Pak za mnou občas zaskočila, ze začátku tak jednou týdně. Ke konci tu bývala skoro každou noc. V půl třetí, ve tři se objevila, přinesla koblihy a kafe, a když byla někde na večeři, tak kosti pro Krásku. Někdy jsem si myslel, že sem chodí kvůli psovi. Určitým způsobem se přitahovaly. Lorna se chlubívala, že byly v minulém životě milenci. Kráska stále čeká, že se vrátí. Jsou tři hodiny a ona vyjde ke schodům, postaví se pod ně a kouká nahoru. A zavyje tak, že vám to může urvat srdce.“ Zarmoucen ě zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl ten obraz vytřást.

Jaká byla Lorna?“

„Složitá. Myslím, že to byla taková krásná, mučednická duše. Neklidná, roztěkaná, možná deprimovaná. Ale to je jen jedna její část. Byla rozporuplná, rozštěpená. Z toho pramenily temné stránky její osobnosti.“

„Pila nebo brala drogy?“

„Ne, pokud vím. Hrozně kolísala. Někdy až přeháněla. Mám-li ji analyzovat, svádí mě to dát jí nálepku maniodepresivity, ale to taky není přesné. Jako by stále vedla vnitřní boj, v němž nakonec zvítězilo to horší.“

„Domnívám se, že zlo je v nás ve všech.“

„Ano, jistě.“

„Věděl jste, že filmuje porno?“

„Slyšel jsem o tom. Nikdy jsem to osobně neviděl, ale myslím, že se o tom povídalo.“

„Kdy se to točilo? Někdy než zemřela?“

„Moc o tom nevím. O víkendech byla hodně mimo, v Los Angeles, San Francisku. Možná to vzniklo na některém podobném výletu. Opravdu vám to neřeknu jistě.“

„Takže to nebyla věc, o které byste se spolu bavili.“

Potřásl hlavou. „Zakládala si na tom, že uměla mlčet jako pěna. Myslím, že jí to dávalo pocit síly. Nestrkal jsem nos do jejích soukromých záležitostí.“

„Nenapadá vás, proč mohla dělat ten film? Pro peníze?“

„Pochybuju. Producent se pravděpodobně nabalí, ale honoráře herců zvlášť zajímavé nejsou. Alespoň podle toho, co jsem slyšel,“ uvedl. „Možná to dělala ze stejného důvodu jako všechno ostatní. Lorna dnes a denně koketovala s nějakou pohromou. Jestli vás zajímá moje teorie, tak strach byl jedinou emocí, kterou byla schopna plně prožít. Nebezpečí pro ni bylo jako droga. Musela zvyšovat dávky. Nemohla si pomoct. Nezdálo se, že by jí záleželo na tom, co kdokoli jiný řekl. Co já se tady namluvil až do ochraptění. Ale podle mě to nemělo žádný smysl. Takhle to vidím já a možná je to všechno jinak, ale vy jste se ptala, tak vám odpovídám. Tvářila se, jako by poslouchala. Tvářila se, jako by souhlasila s každým vaším slovem, ale stejně se v ní nic z toho neuchytilo ani drápkem. Zase šla a zase dělala, cokoli si zamanula. Byla jako posedlá, jako feťačka. Věděla, že nežije dobře, ale neuměla se zastavit.“

„Důvěřovala vám?“

„Neřekl bych. Určitě ne. Lorna nedůvěřovala nikomu. Spíš mě, stejně jako tady Kráska, respektovala. Možná mi ale důvěřovala víc než většině ostatních lidí.“

„Proč myslíte?“

„Nikdy jsem po ní nic nechtěl, a tak jsem pro ni nepředstavoval žádnou hrozbu. Jelikož se nemusela sexuálně angažovat, neměla se mnou co ztratit. Nemohla ani vyhrát, ale to nám oběma vyhovovalo. Bylo dobré si k Lorně udržovat odstup. Patřila k ženám, ke kterým když se přiblížíte, tak je po veškerém kamarádství. To by byl konec. Musela jste ji nechat nejméně na vzdálenost délky paže, jedině tak se s ní dal udržet kontakt. Pravidlo jsem pochopil, ale ne vždy zvládnul. Nechal jsem se polapit. Chtěl jsem ji zachránit, ale nebylo mi přáno.“

„Řekla vám někdy něco o svém životě?“

„Sem tam. Většinou banality. Jen běžné, každodenní hlouposti. Nikdy se nesvěřovala s něčím důležitým. Události, nikdy ne pocity. Rozumíte, co tím myslím? Ale ani tak si nejsem jistý, že mluvila na rovinu. Něco jsem o ní věděl, ale ne vždy proto, že by mi to řekla ona.“

Jak jste získával informace?“

„Mám tu v městě nějaký kamarády. Byl jsem jejím chováním dost znechucený. Mohla by přísahat, že hraje otevřenou hru, ale já jsem tušil, že se svého tajemství nikdy nevzdá. Možná už taky víte, že balila chlapy. Páreček, trojice, cokoli chcete. Lidi ji vídávali a měli pocit, že mi to musí říct, protože měli obavy, jestli ta dívčina není nad moje síly.“

„A byla?“

Hořce se usmál. „Takhle jsem tenkrát neuvažoval.“

„Vadily vám ty řeči?“

„Setsakramentsky mi vadily. Trápilo mě, že to, co dělala, bylo nebezpečné a zvrácené. Nelíbilo se mi to a nelíbilo se mi ani to, jak sem lidi chodili a pomlouvali ji za jejími zády. Klepy. To nesnáším. Nepodařilo se mi to utnout. Když jsem byl s ní, snažil jsem se tohle téma nerozebírat. Nebyla to sice moje věc, ale cítil jsem, jak mě to vcucávalo. Občas jsem nadhodil: ‚Proč, dítě? Co to znamená?‘ A ona jen potřásla hlavou. ‚Nechtěj to vědět, Heku. Slibuju. S tebou to nemá nic společného.‘ Po pravdě řečeno si nemyslím, že by se dokázala zkrotit. Bylo to nutkavé, jako třeba kýchání. Kdyby se to snažila zadržet, dráždilo by ji to, a nakonec by se stejně zbláznila.“

„Nevíte o někom, kdo ještě kromě vás patřil do jejího života?“

Já jsem nepatřil do jejího života. Byl jsem na jeho okraji. Někde mimo. Měla svou práci, částečný úvazek ve vodárně. Promluvte si s lidmi odtamtud, uvidíte, jestli vám něco povědí. Povětšinou jsem ji před třetí ráno vlastně ani neviděl. Možná byl její život pod vládou slunce naprosto jiný.“

„Aha. Dobře. Mám o čem přemýšlet,“ řekla jsem. „Nevíte ještě o něčem, co bych měla vědět?“

„V tuto chvíli už o ničem nevím. Jestli mě něco napadne, spojím se s vámi. Máte vizitku?“

Jednu jsem vylovila a položila ji na hrací skříň. Zběžně na ni mrkl a nechal ji ležet.

Uzavřela jsem: „Díky, že jste mi věnoval svůj čas.“

„Doufám, že jsem vám pomohl. Je mi proti mysli, že člověk, který vraždil, uniká odplatě.“

„V každém případě jsem teprve na začátku. Možná taky narazím na slepé uličky.“ Jukla jsem na fenu, která dlela stále mezi námi, a znejistěla jsem. Jakmile zbystřila můj pohled, postavila se na všechny čtyři a její hlava se dostala přibližně na úroveň sedátka židle, na níž jsem seděla. Nepohnula ani brvou a s pohledem upřeným na můj kyčel se zřejmě zasnila o malé noční svačince.

„Krásko,“ zavelel, aniž by zvýšil hlas.

Klesla na zem, ale já bych řekla, že stále přemítala o tlamě nadité mým musculus gluteus maximus.

„Příště jí přinesu kostičku,“ slíbila jsem. Svoji ale raději ne.

Domů jsem se vydala obchodní čtvrtí, kterou jsem si klestila cestu řadou semaforů hlásících při příjezdu červenou. Průčelí obchodů byla zabezpečená, obrovské tabule výloh planuly světlem zářivek. Rozptýlené světlo ulice dočista obílilo. Předjela jsem cyklistu oblečeného v černém. Bylo skoro půl druhé, provoz minimální, křižovatky široké a opuštěné. Většina barů v městě byla dosud otevřená a asi tak během půl hodiny se z nich vynoří všichni opilci, kteří namíří k různým zastřešeným parkovištím v centru. Mnoho budov spalo. Bezdomovci zachumlaní do klubíček blokovali jejich vchody jako povalené sochy. Pro tyhle lidi je město rozlehlým hotelem, v němž se vždycky najde volné místo. Jediné, co za něj někdy zaplatí, je holý život.

Ve tři čtvrtě na dvě jsem si konečně stáhla džíny, vyčistila zuby, zhasla světlo a vlezla si do postele, aniž bych se obtěžovala svlékáním trička, kalhotek a ponožek. Únorové noci byly příliš chladné na to, abych mohla spát nahá. Jak se má mysl nořila do nevědomí, začala mi přehrávat vybrané části Lornina filmu. Ach jo, žijte život nezávislé ženy ve světě zmítaném pohlavně přenosnými chorobami! Ležela jsem a pokoušela si vybavit, kdy jsem se naposledy milovala. Nemohla jsem si ani vzpomenout, což bylo doopravdy trýznivé. Ještě na prahu spánku jsem přemítala, zda existuje nějaký kauzální vztah mezi ztrátou paměti a abstinencí. Nejspíš ano, protože sex byl následující čtyři hodiny ta poslední věc, o níž by se mi aspoň snilo.

Když ráno v šest dozvonil budík, vykutálela jsem se z postele dřív, než mě přemohla nechuť vstávat. Natáhla jsem si soupravu a joggingové boty a odkráčela do koupelny vyčistit si zuby, přičemž jsem se střežila podívat se na sebe do zrcadla. Jeden neuvážený pohled odhalí obličej napuchlý spánkem a neforemnou kštici zacuchaných vlasů, takže si pak připadám jako troska. Asi před půlrokem jsem se ošmikala spolehlivými nůžtičkami z manikúry, ale od té doby jsem účes poněkud zanedbala. A pokud teď milé vlásky netrčely přímo vzhůru, tak byly přilíplé k lebce’nebo totálně zašmodrchané. V nejbližších dnech s nimi budu muset už skutečně něco udělat.

Po čtyřech hodinách spánku jsem vyběhla spíš z povinnosti. Jindy jsem se oddávala náladě mořského pobřeží a nechávala se vyburcovat ptáky a vůní chaluh. Jogging se mi stal meditací, která nezná čas. Dnes ale přišel přesně ten den, kdy mě pohyb nikterak nepovznášel. Místo euforie jsem se musela spokojit se třemi sty vypocenými kaloriemi, skučícími stehny a pálícími plícemi. Přidala jsem si tři čtvrtě kilometru jako pokání za svou vlažnost a pak jsem ostrou chůzí došla domů, abych vychladla. Osprchovala jsem se a vklouzla do čistých džínů a černého roláku, přes který jsem si přetáhla tlustý šedivý svetr.

Usadila jsem se na dřevěnou židli ke kuchyňskému stolu a pustila se do misky cereálií. V rychlosti jsem prošla místní noviny. Žádná překvapení. Zatímco Středozápad byl ohrožen záplavami, průměrné množství srážek v Santa Tereze klesalo a v dalším vývoji se dalo očekávat spíš sucho. Leden a únor bývaly obvykle deštivé, ale i počasí mělo své vrtochy. Bouřka dorazila k pobřeží a pak se schoulila, jako by si nás dobírala a odmítala nás poctít svou vláhou. Vysoký tlak držel všechny deště nad zálivem. Nebe se zatáhlo, zamračilo, ale nakonec ze sebe nevydalo ani kapku. Zatrápená věc.

Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem číst o jedné velké ropné společnosti, jak hodlá postavit někde na jižním pobřeží novou rafinerii. Pěkně by to dotvářelo zdejší krajinu. Dále o bankovní loupeži, konfliktu mezi vývojovými projektanty a opozičními členy okresní kontrolní komise. Prolétla jsem kreslené vtipy, dopila kávu a vydala se do kanceláře, kde jsem strávila několik dalších hodin, abych už konečně dala dohromady ty své nešťastné výdaje. Brn. Když jsem skončila, vytáhla jsem standardní nacyklostylovanou smlouvu a doplnila ji konkrétními údaji pro Keplerovy. Další dlouhé hodiny jsem dopisovala závěrečnou zprávu o případu, který jsem právě dokončila. Definitivní účet včetně nákladů dělal něco přes dva tisíce dolarů. Nebylo to moc, ale na činži a pojištění to stačilo.

V pět jsem zkusila zavolat Janice, protože jsem si říkala, že by v tuhle dobu mohla být už vzhůru. Telefon zvedla Trinny, mladší z obou dcer. Byla to upovídaná osůbka. Sotva jsem se představila, začala mě ujišťovat, že matčin budík musí každou chvíli zazvonit. Berlyn že něco vyřizuje v bance a otec je na cestě domů z práce. Tak jsem se dověděla o všech skoro všecko. Adresu jsem měla od Janice, ale Trinny mi vysvětlila cestu, která vypadala docela jednoduše.

Vyzvedla jsem si auto z veřejného parkoviště vzdáleného několik bloků odsud. Z rampy sjížděl nepřerušovaný proud tvořený auty zákazníků a úředníků, kteří se vraceli domů. Když jsem stoupala na Capillo Hill, ulice se začaly halit do šedivého soumraku. Pouliční světla se rozžíhala jako řada papírových lampionků slavnostně rozvěšených od sloupu ke sloupu.

Janice a Mace Keplerovi vlastnili menší domek nad útesem ve čtvrti, která musela být založena pro obchodníky a živnostníky na počátku padesátých let. Z mnoha koutů byl výhled na Pacifik a nemovitosti v této oblasti by měly mít teoreticky vysokou tržní hodnotu. Ve skutečnosti v ulicích skoro pořád seděla mlha. Zevní nátěry domů se olupovaly, aluminiové povrchy byly od věčného vlhka podobané a dřevěné šindele na střechách pokroucené. Od oceánu foukal vítr, který z trávníků tkal strakaté koberce. Domy samotné byly téměř do jednoho naštosované do řadové zástavby – malé příbytky pro jednu rodinu vystavěné v době, kdy materiál byl levný a projekt se dal objednat z časopisu poštou.

Keplerovi očividně dělali, co mohli. Žlutá barva fasády z dřevěných fošen vypadala docela čerstvě. Okenice natřeli na bílo a dvorek byl obehnán taktéž bílým železným plotem. Trávník nahradili hustým břečťanem, který rostl téměř všude a zhruba uprostřed zahrádky obepínal i dva stromy.

Na příjezdové cestě stála modrá dodávka pomalovaná obrovskou vodovodní baterií. Z hubice odkapávala voda. Bílý nápis táhnoucí se přes celou karoserii hlásil MACE KEPLER – VODOVODY – TOPENÍ – VZDUCHOTECHNIKA. Malý podlouhlý emblém oznamoval, že Kepler je členem PHCC, Národní asociace registrovaných instalatérů, topenářů a klimatizérů. Číslo státní licence stálo hned vedle oznámení, že provádí pohotovostní opravy po celých čtyřiadvacet hodin (úniky vody, neprůchodná potrubí, úniky plynu a havárie topení), spolu s kreditními kartami, kterými je možno hradit jeho práci. Dneska neposkytují tak komplexní služby snad ani doktoři.

Vjela jsem na štěrkovou příjezdovou cestu a své vozítko zaparkovala vedle jeho. Nechala jsem auto odemčené, a ještě než jsem vyšla po nízkých betonových schůdcích na verandu, krátce jsem nakoukla za dům. Někdo z rodiny měl slabost pro ovocné stromy. V zadní části pozemku byl vysázený celý citrusový sad. Teď v zimě byly větve stromů holé, ale v létě budou plné tmavě zelených listů tvořících bohaté a husté koruny, v nichž budou svítit plody jako vánoční ozdoby.

Zazvonila jsem. Vedle rohožky stály zablácené pracovní boty. Mace Kepler mi otevřel téměř okamžitě. Byla jsem připravená, že si můj příchod bedlivě ohlídá. Dost dobře, že mě nenechal napospas mé nevyléčitelné potřebě čmuchat a dlouhým čekáním mě nenutil, abych se mu šťourala ve schránce na dopisy.

Představili jsme se a on poodstoupil trochu stranou, aby mě pozval dál. Dokonce i ve svých domácích kožených pantoflích byl o dobrých pětadvacet centimetrů vyšší než já. Měl na sobě kostkovanou košili a pracovní kalhoty. Byl to statný šedesátník s širokým obličejem a ustupující vlasovou linií. Masitou bradu mu pánbůh ke kosti přišil hlubokým dolíkem. Starosti se mu usadily ve svislé rýze, která jako rána po meči rozdělovala prostor mezi očima. Na menší práce v domácnostech si pravděpodobně najímal mladší, drobnější chlapíky, kteří se do stísněných prostor sklepů lépe složili. Janice je ve sprše, ale už bude hotová. Nechcete pivo? Zrovna si chci jedno dát. Právě jsem se vrátil z rachoty.“

„Ne, díky,“ odmítla jsem. „Doufám, že jsem nepřišla nevhod.“ Než se odsunul do kuchyně pro pivo, posečkala jsem chvilku u dveří.

„Nedělejte si starosti. To je dobrý,“ uklidňoval mě. Ještě jsem neměl kdy si odfouknout. To je moje dcera Trinny.“

Trinny se na mě krátce usmála a pak se vrátila ke své práci. Nalévala lité kakaově hnědé těsto do vysoké hliníkové koláčové formy. Ruční mixér, z jehož metel dosud odkapávala hnědá lepkavá hmota, ležel na kuchyňském pultu vedle otevřené krabice se směsí na čokoládový koláč Duncan Hines. Trinny strčila formu do trouby a nastavila budík ve tvaru citronu. Už měla otevřený i karton s fondánovou polevou a vsadila bych se, že neodolala a ochutnala. I když mě teta nikdy nenaučila péct, opakovaně mě upozorňovala, že používat komerční práškové směsi na pečivo je potupné, a házela je do stejného pytle s instantní kávou a konzervovaným třeným česnekem se solí.

Trinny byla bosá, v plandavém bílém triku a džínech s odstřiženými otřepanými nohavicemi. Soudě podle velikosti její zadnice musela takových domácích buchet spořádat každý den několik. Mace otevřel lednici a vyndal pivo. Našel v přihrádce plechovku, vypáčil víčko a cestou je odhodil do papírového pytle na odpadky.

S Trinny jsme se vzájemně pozdravily. Berlyn, starší z dcer, přišla z haly, oblečená v černých přiléhavých kalhotách a pánské bílé popelínové košili zakrývající boky. Mace nás opět představil a my si vyměnily bezvýznamné fráze typu „těší mě – mě také“. Do kuchyně vběhla s úmyslem vyhrnout si rukávy. Zastavila se u Trinny a nastavila před ní paže, aby jí pomohla. Otřela si ruce a dala se do úprav.

Na první pohled si byly tak podobné, že budily zdání dvojčat. Vypadalo to, že jsou po otci, mohutné, nadělané holky se silnýma nohama a bytelným pozadím. Berlyn byla odbarvená blondýna s velkýma modrýma očima orámovanýma tmavými řasami. Měla čistou, světlou pleť a plné, smyslné rty, zvýrazněné lesklou růžovou rtěnkou. Trinny zvolila svou přirozenou barvu vlasů, čokoládově hnědou, s níž se pravděpodobně narodila i Berlyn. Obě dívky měly zářivě modré oči a tmavé obočí. Berlyn měla hrubší rysy, možná to byly odbarvené vlasy, které jí propůjčovaly kurvoidní vzhled. Na rozdíl od křehké Lorniny krásy kontrastující s celou rodinou bych řekla, že to byly takové hezké selky. Byť jsem věděla o Lornině promiskuitě, působila na mě dojmem prudké elegance, kterou rozhodně tyto dvě dívky postrádaly.

Berlyn přiskočila k ledničce a vytáhla dietní pepsi. Odtrhla víčko a loudavým krokem se přemístila zadními dveřmi na dřevěnou verandu táhnoucí se podél zadní části domu. Oknem jsem viděla, jak se usadila na lehátku vypleteném bužírkou. Zdálo se mi, že na sezení venku je poněkud sychravo. Krátce jsme se setkaly očima.

Mace se s pivem v ruce přesunul do pokoje, čímž mi naznačil, abych ho následovala. Když za námi zavřel dveře, ovanula mě chemická vůně pečícího se čokoládového koláče.

5

Obývací pokoj byl přestavěný z poloviny garáže pro dvě auta. Podkladový materiál podlahy položili na původní beton a překryli linoleem s imitací letokruhů dubu. Ani rozměrnější koberec nezabránil pronikajícímu pachu motorového oleje a starých náhradních dílů. Zařízení pokoje tvořila pohovka, konferenční stolek, čtyři křesílka, podnožka a pojízdný podstavec na televizi. V rohu stála skříňka se zásuvkami a psací stůl, na němž se vršily noviny. Veškerý nábytek vypadal jak z bazaru: neladící vzory, ošoupané čalounění, věci, které se někde jinde už nehodily.

Mace zapadl do odřené hnědé lenošky, přičemž si automaticky vysunul nožní podpěru. Pusu měl plnou zkažených zubů. Jeho rysy věkem povadly a ochablá kůže tváří visela dolů oddělená od ústních koutků dvěma tenkými vráskami. Vzal televizní ovladač, tlačítkem mute zrušil zvuk a pak podle běžného zvyku proběhl několik kanálů, než našel rozehraný basketbalový zápas. Hoši nezvykle tiše skákali po hřišti, odráželi se, padali a naráželi do sebe boky. Představovala jsem si, že kdyby šel zvuk, slyšela bych pronikavý svist gumových podrážek brzdících o tvrdé parkety. Míč padal do koše jako zmagnetizovaný a v polovině případů se ani nedotkl okraje.

Bez pobídnutí jsem si sedla na gauč tak, aby na mě dobře viděl. „Počítám, že už vám Janice řekla o našem rozhovoru z včerejšího večera.“ Chystala jsem se, že budu muset uklidňovat rozruch kolem Lornina účinkování v pornografickém filmu. Mace neodpověděl. Šla reklama na rychlé občerstvení, v níž na nás útočil barevný olbřímí burger zaplňující obrazovku velikosti třiatřicetkrát padesát centimetrů. Sezamová semínka dosahovala rozměrů zrnek rýže a plátek jasně oranžového sýra svůdně visel z okraje naříznuté žemle. Všimla jsem si, že Mace nespustil z divotvorných obrázků oči. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že nejsem zdaleka tak zajímavá jako rožněný hovězí karbanátek, ale bylo nicméně ponižující sledovat, čemu věnuje pozornost. Pohnula jsem hlavou trochu vlevo, abych mu vstoupila do výhledu.

„Říkala mi, že si vás chce najmout, abyste vyšetřila Lorninu smrt,“ řekl, jako by ho pobídl někdo z obrazovky.

Jak se k tomu stavíte vy?“

Začal ťukat na podničku. „To záleží na Janice,“ odpověděl. „Nechci, abych vypadal jak zabedněnec, ale na tuhle věc máme my dva odlišnej názor. Ona si myslí, že Lorna byla zavražděná, ale já o tom tak přesvědčenej nejsem. Mohl ucházet plyn. Mohla se otrávit kysličníkem uhelnatým ze špatnýho kotle.“ Měl silný hlas a veliké ruce.

„V Lornině garsonce byl kotel? Já žila v domnění, že ten její domeček vytápěný nebyl.“

Obličejem se mu mihl lehký náznak netrpělivosti. Janice mi taky takhle oponuje. Ona bere všechno doslova. Dávám jenom příklad. Všechno v tý boudě bylo buď starý, nebo rozbitý. Můžete mít poruchový topení a trable se na vás budou jen valit. To tím chci říct. Pořád něco takovýho vidím. Vždyť se tím sakra živím.“

„Předpokládám, že policie prozkoumala možnost, že by unikal plyn.“

Nahrbil své svalnaté rameno a lehce jím zakroužil, jako by ze sebe chtěl něco setřást. „Když jsem se snažil utrhnout trubku od desky, třísknul jsem sebou na záda,“ vysvětloval. „Nevím, co dělali policajti. O celý věci si myslím, že by se měla dát k ledu. Zdá se mi, že dohady o vraždě jsou jenom záminka, aby se o tom pořád povídalo. Svou dceru jsem miloval. Bezvadnější dceru už člověk ani nemohl chtít. Byla to krásná, dobrá holka, ale teď je mrtvá a nikdo to nezmění. Máme ještě dvě a svou péči musíme pro změnu věnovat jim. Když si začnete najímat právníky a detektivy, budete mít nádavkem k rozbolavělý duši ještě zbytečný výdaje.“

Uvědomovala jsem si, že jsem bezděky zbystřila pozornost. Žádné rozhořčení, žádné námitky, naprosto žádná zmínka o všech těch jejích prostopášnostech? V mých očích Lorna svou vilností ztratila na „bezvadnosti“ a získala spíš punc „prodejnosti“. Nevázaný způsob života z ní nemusí nutně udělat špatného člověka, ale osobně mě nenapadlo dávat si do souvislosti s ní charakteristiku „dobrá“. Nahlas jsem řekla: „Možná si o tom vy dva budete muset ještě popovídat. Včera večer jsem ji informovala, že si přeju, abyste s mou prací souhlasil.“

Jasně, v tomhle spolu nesouhlasíme. Říkám, že ženský roste hlava přímo ze zadku, ale když to tak chce, jsem ochotnej jí v tom nebránit. Všichni se snažíme si pokud možno vyjít vstříc. Když jí to udělá dobře, nebudu překážet, ale to neznamená, že s ní souhlasím v otázce problému samotnýho.“

Prr, děvče. Počkej, až ten dobrý muž uvidí sazbu za mé služby. Nechtěla bych být zatažená do debaty na tohle téma. „A co Trinny a Berlyn? Mluvili jste o tom s nimi?“

„To není jejich věc. Tady rozhodujeme my. Holky doma bydlí, ale my všechno platíme.“

„Spíš jsem se chtěla zeptat, jak se vyrovnávají se smrtí své sestry.“

„Aha. Myslím, že se nám o tom nechce moc mluvit. Budete se jich muset zeptat sama. Já se snažím to hodit za hlavu, ne se v tom pořád šťourat.“

„Některým lidem pomáhá o těch věcech mluvit. Je to způsob, jak zpracovat svou zkušenost.“

„Nerad bych, abych vypadal jako neurvalec, kterýmu je všechno jedno, ale jsem pravý opak. Chci za tím udělat tečku, život jde dál.“

„Nebyl byste proti, kdybych s nimi promluvila?“

„Co se mě týče, je to vaše a jejich věc. Jsou dospělý. Pokud budou ochotný, můžete s nima probrat, co chcete.“

„Možná se s nimi domluvím, ještě než odejdu. Nemusím s nimi hovořit nutně už dneska, ale ráda bych si s každou z nich popovídala co nejdřív. Není vyloučeno, že se jim Lorna svěřila s něčím, co by mohlo být důležité.“

„Pochybuju, ale můžete to zkusit.“

Jakou mají pracovní dobu?“

„Berl tady sedí od osmi do pěti u telefonu. Já mám u sebe pípátko a ona mi hlásí havárky. Vede mi účetnictví, platí účty, spravuje finance. Trinny si právě hledá práci. Minulý měsíc ji propustili a většinou je doma.“

„Co dělá?“

Reklamní blok konečně skončil a on se vrátil zpět k televizi. Dva vysloužilí hráči oblečení ve sportovních soupravách diskutovali o zápase. Na odpověď jsem nečekala, můžu se koneckonců potom zeptat přímo jí.

Někdo zaklepal a ve dveřích se objevila Janice. „Dobrý den. Trinny mi říkala, že jste tady. Doufám, že neruším.“ Vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Do místnosti přinesla vůni sprchového gelu, deodorantu a mokrých vlasů. Měla na sobě červenobílou pepito košili a červené polyesterové strečové kalhoty. „Oblékla jsem si pracovní uniformu,“ vysvětlovala v reakci na můj pohled. Vypadala daleko elegantněji než já, polyester nepolyester. „Nabídl vám už někdo něco k pití?“ Překvapilo mě, že si nezačala zapisovat objednávku.

„Díky, je mi fajn. Mace mi už nabízel.“ Natáhla jsem se pro kabelku a vytáhla smlouvu, kterou jsem položila na konferenční stolek. „Stavila jsem se hlavně s tímhle. Doufám, že jsem vás nevyrušila při přípravě večeře.“

Mávla rukou. „S tím se nezatěžujte. To má teď na starosti Trinny. Od tý doby, co je nezaměstnaná, je to, jako bychom měli pomocnici. Nejíme dřív než v osm, což je stejně ještě daleko. A co vlastně vy? Doufám, že jste se vyspala. Vypadáte unaveně.“

Jsem unavená, ale snad to dneska doženu. Obdivuju ty vaše noční šichty. To by mě zabilo.“

„Člověk si zvykne. Mně to spíš vyhovuje. V noci chodí úplně jiná sorta lidí. Mimochodem pozvání na kávu stále platí, jestli se tam někdy při mé směně dostanete.“ Zvedla smlouvu, jednostránkový dokument vyjasňující podmínky naší dohody. „Radši bych si to přečetla, než to podepíšu. Jak to funguje? Platí se hodinově nebo paušálem?“

„Padesát dolarů za hodinu plus výdaje,“ řekla jsem. „Jednou týdně předkládám písemnou zprávu. Zásadní věci si můžeme sdělovat telefonicky tak často, jak budete chtít. Úmluva mě opravňuje poskytnout vám služby a výlohy až do výše pěti tisíc. Jakékoli částky přesahující tuto výši budeme muset včas prodiskutovat. Možná na tyto podmínky nepřistoupíte a v tom případě s tím skoncujeme.“

„Budete pravděpodobně potřebovat zálohu. Nedělá se to tak?“

„Zpravidla ano,“ odpověděla jsem. Několik minut jsme probíraly podrobnosti a Mace sledoval košíkovou.

„Mně to takhle vyhovuje. Co myslíš, miláčku?“

Podstrkovala mu smlouvu, ale on ji ignoroval. Otočila se opět ke mně. Jsem hned zpátky. Mám šekovou knížku vedle. Bude stačit tisíc dolarů?“

„To je v pořádku,“ souhlasila jsem. Odešla z místnosti a já se obrátila na něj. „Ušetří mi hodně času, když mi řeknete jména a adresy Lorniných přátel.“

„Neměla žádné přátele. Neměla ale ani nepřátele, alespoň pokud víme.“

„A co bytný? Potřebuju vědět, kde bydlí.“

„Mission Run Road dvacet šest. Jmenuje sej. D. Burke. Bydlela vzadu na jeho pozemku. Snad vám vysvětlí cestu, když ho laskavě požádáte.“

„Nemáte potuchy, proč mohla být zavražděná?“

„Už jsem vám řekl svůj názor,“ opáčil.

Janice se vrátila do pokoje a zaslechla mou poslední poznámku a jeho odpověď. „Nevšímejte si ho. Je protivnej,“ řekla. Plácla ho přes hlavu. „Chovej se slušně.“

Sedla si na pohovku s šekovou knížkou v ruce. Z letmého pohledu na zápis jsem soudila, že svůj odečet provedla teprve před chvílí. Vypadalo to, jako by s oblibou všechno zaokrouhlovala na nejbližší dolar, takže jí všechny položky končily nulou. Vypsala šek, vytrhla z knížky a podala mi jej, přičemž si zapsala jeho číslo a sumu. Pak se podepsala pod smlouvu a podala ji Maceovi. Vzal si pero a připojil svůj podpis, aniž by ho v nejmenším zajímaly podmínky. Přistupoval k tomu téměř s apatií. Dělala jsem v branži už dost dlouho na to, abych věděla, že si tady zadělávám na problémy, a rozhodla jsem se, že si nechám od Janice zaplatit tak, jak jsme se dohodly. Kdybych čekala a předložila až konečný účet na jakoukoli částku, Mace by si možná na svůj balík zasedl a odmítl vydat jediný halíř.

Mrkla jsem na hodinky. „Už půjdu,“ řekla jsem. „Za čtvrt hodiny mám na druhém konci města schůzku.“ Samozřejmě jsem lhala, ale z těchhle lidí bych měla za chvíli žaludeční vředy. „Doprovodíte mě?“ zeptala jsem se.

Janice se nabídla. „Velmi ráda,“ řekla.

„Těšilo mě,“ hlesla jsem při odchodu směrem k Maceovi.

Jo, nápodobně.“

Berlyn ani Trinny jsem na cestě ke vchodovým dveřím už nezahlédla. Jakmile jsme došly na přední verandu, zeptala jsem se: „Co se to tu děje, Janice? Řekla jste mu o té kazetě? Netváří se, jako by to věděl, a slíbila jste mi, že ho s ní obeznámíte.“

„Ano, já vím, ale zatím jsem neměla příležitost. Když jsem ráno přišla domů, byl už v práci. Mám možnost až teď. A nechci se o tom zmiňovat před Berlyn nebo Trinny…“

„Proč ne? Mají právo vědět, v čem byla namočená. Připusťme, že by mohly vědět víc, něco důležitého. Možná něco tají ve snaze vám dvěma neublížit.“

„Ach jo. To mě nenapadlo. Opravdu si to myslíte?“

„Rozhodně je to možné,“ přesvědčovala jsem ji.

„Asi bych jim to měla říct, ale je mi proti srsti pošpinit její památku, když je to to jediný, co máme.“

„Dalším vyšetřováním můžou vyjít na světlo horší věci.“

„Panebože, snad ne. Jak vás to mohlo napadnout?“

„Odložme to. Nebudeme to teď rozebírat. Jestli budete na mě hrát divadýlko, nikam se nedostanu.“

Já nehraju žádný divadýlko,“ reagovala rozhořčeně.

„Ale ano. Všechny ty kecy o Lomě si můžete strčit za klobouk. Detektiv, se kterým jsem mluvila, říká, že víte, co dělala, protože vám to sám řekl.“

„Nic neříkal!“

„Nechci se tady nesmyslně přetahovat o ‚já jo, já ne‘. Jenom vám sděluju, co mi řekl.“

„Vždyť je to hnusnej lhář. Klidně mu to můžete říct.“

„Budu mu váš názor tlumočit. Problém je ale v tom, že jste mi slíbila, že Maceovi prozradíte existenci toho videa. Máte štěstí, že jsem neotevřela svou proříznutou pusu a nevložila se do toho sama. Už moc nechybělo.“

„To by bylo dobře,“ řekla opatrně. Evidentně si mou pobídku spletla s nabídkou.

Jsem si jistá, že bude dobře, když to uděláte vy. Kalkulujete s tím, že už je na mě dost naštvanej, takže se vlastně nemůže nic stát? Dovedu si představit jeho reakci. Díky, nechci. Je to váš úkol, hezky si s ním pospěšte.“

„Vylezu s tím při večeři.“

„Čím dřív, tím lip. Jenom mě nestavte do pozice, kdy vím víc než on. Musel by se cítit dost hloupě.“

„Řekla jsem, že to zařídím,“ uzavřela. Byla najednou velmi nepřístupná, ale nic jsem si z toho nedělala.

V této mrazivě napjaté atmosféře jsme se rozloučily.

Cestou městem jsem se stavila v bance a uložila šek. Nebyla jsem zrovna přesvědčená, že je ten zatracený papír krytý, a do další práce bych se s trochou zdravého rozumu nepouštěla dřív, než mi ho proplatí. Chtělo se mi domů. Únorové šero házelo pod stromy stíny. Těšila jsem se na časnou večeři a zdravý noční spánek. Abych ušetřila čas a síly, vzala jsem to oklikou přes Mission Run Road, abych vypátrala bývalého Lornina domácího. Jestli bude doma, dám s ním řeč. Jestli ne, nechám mu vzkaz s prosbou, aby se se mnou spojil.

Dům byl postaven ve viktoriánském stylu: bílá dvoupatrová budova se zelenými okenicemi a verandou po celém jejím obvodě. Stejně jako mnoho podobných domů v Santa Tereze to byla pravděpodobně hlavní obytná budova náležející k zemědělskému pozemku značné výměry. Byly jistě doby, kdy ležel na periferii, a ne téměř v centru města jako dnes. Dovedla jsem si představit všechny ty sady a pole, jež se spolu s ostatními budovami k nim náležejícími dělily na parcely a jejichž majitelé si jeden za druhým nosili peníze do banky. Nyní z toho všeho zůstalo pravděpodobně sotva dva a půl hektaru půdy porostlé starými stromy a hospodářská stavení určená k úplně jiným účelům.

Jak jsem se pěšky blížila k domu, zaslechla jsem hlasy, jeden mužský a druhý ženský, v hněvivé potyčce, ačkoli předmět sporu jsem nezachytila. Někdo třískl dveřmi. Muž na oplátku něco nesrozumitelného zařval. Stoupala jsem po nevzhledných dřevěných schodech, z nichž odprýskával šedý nátěr. Přední dveře byly otevřené, síťové zůstaly zavřené na západku. Zazvonila jsem. Podlaha v hale byla pokrytá linoleem. Vpravo jsem zahlédla schodiště s podestou vedoucí do druhého podlaží. Část haly byla rozčleněná dvojími zasunovacími dvířky; jedny stály u schodů a druhé byly na půli cesty do kuchyně. Burke měl zřejmě štěně nebo malé dítě, těžko říct. Vzadu v domě se svítilo. Znovu jsem zazvonila. Z kuchyně se ozval muž a vzápětí se objevil s utěrkou zastrčenou za páskem. Zamířil ke mně. Rozsvítil na verandě a zkoumavě si mě prohlížel.

Jste J. D. Burke?“ zeptala jsem se.

„To jsem já.“ Váhavě se usmál. Mohla se mu blížit čtyřicítka. Měl hubený obličej a zdravé zuby, ačkoli jeden řezák byl zčásti odlomený. Po obou stranách úst se mu do tváří zařezávaly hluboké rýhy a od zevních koutků očí se rozvíjely vějířky jemných vrásek.

Jmenuju se Kinsey Millhonová. Pracuju jako soukromý detektiv. Matka Lorny Keplerové mě požádala, abych prošetřila její smrt. Můžete mi věnovat pár minut?“

Nepatrně se ohlédl a rozpačitě pokrčil rameny. „Samozřejmě, pokud vám nebude vadit, že budu vařit.“ Otevřel síť a podržel ji, abych mohla vejít. „Do kuchyně tudy dozadu. Dávejte pozor, kam šlapete,“ upozorňoval. Cestou odkopával stranou rozházené plastové kostky. „Moje žena si myslí, že ohrádka děti omezuje, takže nechává Jacka hrát tady, odkud může sledovat, co se děje kolem.“ Neuniklo mi, že Jack rozmazal arašídové máslo v dosahu svých ruček na všechny sloupky zábradlí.

Následovala jsem J. D. studenou halou, jejíž ponurost byla umocněna mahagonovým dřevem a letitými tapetami. Zajímalo by mě, zda by restaurátoři dokázali odstranit všechny ty nánosy mastných sazí a navrátit všem materiálům jejich původní lesk a zářivé barvy originálních děl. Na druhou stranu, jaký odstín by mohla získat vybledlá hněď růže stolisté?

Kuchyň byla výsledkem něčí zoufalé snahy zmodernizovat původní zastřešený sklad domácího nářadí. Pracovní plochu tvořilo linoleum na okrajích připevněné kovovými páskami, za kterými se usazovala tmavě šedivá špína. Skříňky byly natřeny tlustou vrstvou lahvově zelené barvy. Sporák a lednice se zdály nové a z celého prostoru svou oslnivou bělostí nepatřičně vyčnívaly. Dubový stůl se dvěma židlemi zastrčili do výklenku, jehož oblouková okna s vestavěnými lavičkami poskytovala výhled na členitý dvorek. Bylo tu aspoň tepleji než v hale, kterou jsme procházeli.

„Posaďte se.“

„Děkuju. Nezdržím se dlouho,“ řekla jsem. Opravdu se mi nechtělo zaparkovat svou zadní částí na židlích upadaných lepkavými prstíky. Nějaký človíček, pravděpodobně Jack, obešel s grapefruitovým džemem celou místnost a nezapomněl ani na trnože židlí a zadní dveře, které vedly na menší zasklenou verandu.

J. D. se vrátil ke sporáku a zapálil hořák pod pánví, zatímco já jsem se opřela o futro. Měl svědě hnědé vlasy, na temeni již lehce prořídlé, ale jinak přerůstaly až přes uši. Oblečený byl v modré pracovní džínové košili, vyšisovaných džínech a zaprášených botách. Na pultu ležel papírový balíček označený barevnou tužkou z řeznictví a hromádka nakrájené cibule a česneku. Do pánve nalil trochu olivového oleje. Dělá mi moc dobře sledovat chlapa, jak vaří.

„J. D.?“ Do kuchyně dolehl ženský hlas odněkud zepředu.

„Co?“

„Kdo to je?“

Podíval se směrem k chodbě za mnou a já jsem se otočila za přicházející ženou. „Ta paní je soukromá vyšetřovatelka a vzala ten Lornin případ. To je moje žena Leda. Promiňte, ale vaše jméno mi uniklo.“ Olej byl už rozpálený, tak vzal cibuli a nasekaný česnek a hodil je na pánev.

Obrátila jsem se a podala jí ruku. „Kinsey Millhonová. Těší mě.“

Potřásly jsme si na pozdrav. Leda byla éterická bytost, skoro ještě dívka dosahující sotva poloviny věku svého manžela. Nemohlo jí být víc než dvacet dva nebo dvacet tři let. Prostě malá, křehká panenka s tmavými vlasy. Stisk ruky byl vlahý, k čemuž přispívaly studené konečky prstů.

Ozval se Burke: „Vy byste vlastně mohla znát Ledinýho tátu. Je taky soukromým detektivem.“

„Skutečně? Jak se jmenuje?“

„Kurt Selkirk. Je už v penzi, ale dlouhá léta byl velmi aktivní. Leda je jeho nejmladší. Má ještě pět takových holek, jako je ona, celý dívčí sextet.“

„Ovšemže znám Kurta,“ zvolala jsem. „Až s ním příště budete mluvit, pozdravujte ho ode mě.“ Kurt Selkirk si po mnoho let na chléb vezdejší vydělával elektronickým sledováním a odposlechem a proslul jako člověk nevalných morálních kvalit. Od té doby, co byl v červnu 1968 schválen veřejný zákon 90351, se „každý, kdo úmyslně užije, pokusí se užít nebo jiné osobě umožní užít či dovolí přístup k jakýmkoli elektronickým, mechanickým a jiným zařízením k odposlechu ústní komunikace,“ vystavuje riziku pokuty do maximální výše $ 10 000 nebo trestu odnětí svobody do maximální výše pěti let. Celou dobu jsem věděla, že Selkirk riskoval oba pravoplatné tresty. Většina privátních oček jeho generace si občas přivydělávala špehováním nevěrných manželů. Dneska už zákony, podle nichž se v rozvodových rozsudcích neurčuje vina, hodně v této oblasti změnily. V jeho případě bylo rozhodnutí odejí
t do penze pravděpodobně výsledkem soudních procesů a hrozeb ze strany federální vlády. Byla jsem ráda, že opustil branži, ale nahlas jsem ani nemukla. „Co děláte vy?“ zeptala jsem se J. D.

„Elektrikáře,“ odpověděl.

Leda kolem mě přešla s nesmělým úsměvem na rtech a ovanula mě oblakem pižmové vůně z kolínské. To by vzrušilo široko daleko každého vola. Na očním make-upu si dala skutečně záležet: kouřové stíny, černé linky, obočí vyškubané do půvabných obloučků. Měla velmi světlou pleť a útlá byla jako ptáček. Její domácí oblečení se skládalo z dlouhé bílé haleny bez rukávů, jež svým hlubokým výstřihem odhalovala vyhublý hrudník, a průhledných širokých kalhot, pod nimiž prosvítaly majitelčiny tenké nohy. Nevěřím, že nemrzla. Sandály, které měla na nohou, mě vždycky šíleně vytáčely – byly to ty s tenkými koženými pásky mezi prsty.

Odešla na prosklenou verandu, kde na ni v proutěném kočárku čekalo nemluvně. Přinesla si ho ke kuchyňskému stolu a usadila se na lavici. Obnažila poměrně mrňavý levý prs a kojence přiložila zručně jako nějaké dojicí zařízení. Podle mě ani nemuklo, ale zřejmě vysílalo signály, které zachytila pouze jeho matka. Batolátko Jack zřejmě v duchu malovalo prstem namáčeným v obsahu svých plenek krásné obrazy.

„Doufala jsem, že se budu moct podívat do Lornina domku, ale nevím, jestli tam teď nemáte nájemníky.“ Všimla jsem si, že mě Leda při rozhovoru s ním bedlivě pozoruje.

„Domek je prázdný. Jestli chcete, zajděte si tam. Od tý doby, co ji tam našli, není možný to pronajmout. Řeči se rychle šíří a každý se tam štítí jít, hlavně proto, v jakým stavu byla.“ Burke si s přehnaným odporem ucpal nos.

Rozpačitá Leda vykřikla: J. D.!“, jako by si právě nevychovaně a hlasitě ulevil.

„Vždyť je to pravda,“ bránil se. Rozbalil maso a vytáhl kus syrového mletého hovězího, které hodil na zpěněnou cibulku. Hromadu začal rozdělovat vařečkou na kousíčky. Nemohla jsem se ubránit představě hutných nudlí slisovaného masa, které vylézají z mlýnku jako červi. Horká pánev přebarvila bledě růžové hrudky mletého na šedivou drť. Propříště se masa vzdávám. Přísahám bohu na svou čest.

„Nemůžete to tam trochu přestavět?“

„Momentálně nemám prachy a pravděpodobně by to ani nepomohlo. Je to jen taková bouda.“

„Kolik vám platila?“

„Tři stovky měsíčně. Možná to vypadá dost, ale ve srovnání s běžnou činží tady v okolí to tolik není. Je to něco jako jedna plus jedna s kamínkama na dříví, která jsem nakonec odnesl. Lidi vědí, že je to prázdný, a ukradnou, na co přijdou. Když už nenašli nic jinýho, odšroubovali aspoň žárovky.“

Poučila jsem se, že v žargonu pánů domácích je „bouda“ povýšena na „byt jedna plus jedna“. „Bydlel tam někdo před ní?“

„Nikdo. Celý majetek vlastnili moji rodiče a já jsem ho zdědil, když umřela máma, ještě s několika nájemními domy na druhém konci města. S Lornou jsem se seznámil ve vodárně, kde pracovala. Jednou odpoledne jsme se dali do řeči, a tak jsem se dozvěděl, že hledá nějaký bydlení, kde by měla dostatek soukromí. Jakmile slyšela o domku, hned mě poprosila, jestli by se na něj nemohla podívat. Okamžitě se do něj zamilovala. Řekl jsem jí: ‚Podívej, je to sice barabizna, ale jestli si to chceš dát trochu dohromady, jedině dobře.‘ Za dva týdny se přistěhovala a ani si s tím nedala moc práce.“

„Chodívala na večírky?“

„Pokud vím, ne.“

„A co přátelé? Chodívalo za ní hodně lidí?“

„Fakt vám neřeknu. Vede tam cesta zezadu. Je to tady ta zablácená privátní cesta, jak odbočuje z vedlejší. Jestli se tam chcete podívat, musíte to autem objet a dostanete se až tam. Bývala tady mezi oběma domy pěšina, ale nepoužívali jsme ji, takže je teď zarostlá. Většinou jsem nebyl schopen posoudit, jestli má společnost, protože je tu hustý porost. V zimě bylo vidět světla, ale nikdy jsem tomu nevěnoval zvláštní pozornost.“

„Věděl jste, že se prodávala?“

Zarazil se.

„Střídala pány,“ dodala Leda.

J. D. se podíval z jedné na druhou. „Co dělala, byla její věc. Nikdy mi nepřipadalo, že by to mohla být moje starost.“ Jestliže byl tím objevem překvapen, jeho tvář to neprozradila. Ústa zkřivil do výrazu okázalé skepse a dál se dloubal ve svém hovězím. „Kde jste se to doslechla?“ zeptal se mě.

„Od bývalého detektiva. Hodně šlapek dělá podle všeho hlavně v několikahvězdičkových hotelích, kde není o mohovité zákazníky nouze. Lorna začínala na zavolání, ale vypracovala se a byla zcela nezávislá.“

„Asi vám to budu muset věřit.“

„Takže pokud je vám známo, sem si klienty nebrala.“

„Proč by to dělala? Pokud budete chtít udělat na ňákýho frajírka dojem, těžko si ho pozvete do chatrče někde v lesích. Lip vám bude v hotelu. Tam jsou zajištěný všechny náležitosti, alkohol a tak.“

„To má logiku,“ uznala jsem. „Z toho vyplývá, že si střežila své soukromí a pravděpodobně nerada míchala tyhle dvě věci dohromady. Popište mi, jak jste ji našel.“

„To jsem nebyl já. Našel ji někdo jinej,“ řekl. „Nebyl jsem doma, byl jsem několik týdnů u jezera Nacimiento. Teď narychlo vám nevychrlím přesný termín. Vrátil jsem se a probíral se účty, které mezitím přišly, a uvědomil jsem si, že mi od ní chybí šek s nájemným. Pořád dokola jsem jí volal, ale nebrala to. Zkrátka a dobře pár dní nato sem přišla ta paní. Sama se pokoušela se s Lornou spojit a šla jí tam dozadu dát vzkaz. Když přišla trochu blíž, ucítila smrad. Zašla k nám, zaklepala na dveře a poprosila, jestli bysme nezavolali policajty. Říkala, že si je naprosto jistá, že tam leží mrtvola, ale já měl pocit, že bych se tam měl jít nejdřív podívat.“

„Ničeho jste si předtím nevšiml?“

„Připadalo mi, že tu něco smrdí, ale moc jsem o tom nepřemejšlel. Vzpomínám si, že nějakej chlapík odnaproti z ulice si stěžoval, ale nikoho z nás nenapadlo, že by to mohl být člověk. Spíš zdechlina nebo tak něco. Mohl to být pes nebo vysoká. Divila byste se, co tady kolem žije zvěře.“

„Viděl jste to tělo?“

„Ne, madam. Já ne. Došel jsem až ke vchodu, otočil se a pelášil zpátky. Ani jsem nezaklepal. Páni, bylo mi jasný, že se stalo něco hroznýho, a nechtěl jsem být ten, kdo to má zjišťovat. Zavolal jsem 911 a poslali auto s poldama. Ani strážmistrovi nebylo lehko. Musel si před pusou držet kapesník.“ J. D. zašel do spíže, odkud si přinesl dvě konzervy tomatové omáčky. Z vedlejší zásuvky vyndal otvírák na konzervy a z první plechovky začal odstraňovat víčko.

„Myslíte, že ji někdo zabil?“

„Byla moc mladá na to, aby jí ke smrti někdo nepomohl,“ usoudil. Vyklopil obsah první konzervy na pánev a zabodl otvírák do druhé. Z pánve se nesla teplá česneková vůně rajčatové omáčky a na mě přicházelo pokušení, že maso možná není zas tak špatná věc. Když někdo vaří, vždycky na mě jde mdloba z hladu. Určitě to vyjadřuje potlačený stesk po mé mrtvé matce. „Napadá vás k tomu ještě něco?“

„Naprosto nic.“

Obrátila jsem se na Ledu: „A co vy?“

Já jsem ji tak dobře neznala. Máme zeleninovou zahradu vzadu v rohu parcely, takže jsem ji občas vídávala, když jsem šla natrhat fazole.“

Jiné lidi jste tam nepotkávala?“

„Fakticky ne. J. D. znal Lornina šéfa z tý vodárny. Tam se také dozvěděla o našem domku. Víc jsme se o ni nezajímali. J. D. se s nájemníky nerad kamarádíčkuje.“

„To se ví, že jo. Místo placení činže by se pak jen vymlouvali.“

Jak na tom byla Lorna? Platila vám včas?“

„V tom byla dobrá. Až na to poslední. Normálně bych to nechal plavat,“ řekl. „Vždycky jsem věděl, že by mi to dala.“

„Setkal jste se někdy s jejími přáteli?“

„Pokud se pamatuju, tak ne.“ Svůj zrak stočil na Ledu, která zavrtěla hlavou.

„Nevíte ještě o něčem, co by mi mohlo pomoct?“

Oba si pod vousy zabrblali něco jako „ne“.

Vytáhla jsem navštívenku a na zadní stranu připsala telefonní číslo domů. „Kdyby vás něco napadlo, mohli byste mi brnknout? Můžete volat na obě čísla, na obou mám záznamník. Podívám se do domku, a jestli budu potřebovat doplnit informace, ještě zajdu.“

„Dejte pozor na štěnice,“ varoval. „Některý jsou jako palce.“

6

Nasměrovala jsem volkswagen na úzkou rozježděnou cestu, která se do pozemku zařezávala těsně u jeho zadní hranice. Celá silnička byla kdysi krásně vyasfaltovaná, ale dnes byl povrch popraskaný a zšedlý a místy prorostlý trávou. Přední světla klouzala po dvou protilehlých řadách živých dubů, které ohraničovaly vyježděnou trasu. Propletené větve vytvořily nad cestou tmavý tunel. Křoviny, kdysi možná pečlivě zastřihávané a tvarované, nyní jako by žalovaly a smutně natahovaly větve všemi směry. Jistě, moje autíčko mělo již svá nejlepší léta za sebou, ale přesto jsem nelibě nesla, jak se agresivní křoviska drala na jeho světle modrý lak. Stačily mi výmoly, které testovaly výkonnost tlumičů.

Dorazila jsem na mýtinu, kde se z přítmí vyloupla chatka. Zatočila jsem o sto osmdesát stupňů a postavila auto tak, abych už potom nemusela couvat. Zhasla jsem světla. Okamžitě na mě dolehl pocit, že jsem na světě sama. Z houštiny se ozývali cvrčci, ale jinak bylo všude ticho. Člověk stěží věřil, že nedaleko v ulicích se tísní domy a lidé. Tlumené pouliční osvětlení sem nepronikalo a pulzující dopravní ruch doléhal jen jako konejšivý šum. Celé to tu vonělo divočinou. Úžasné, že moje kancelář v centru byla odsud sotva deset minut cesty.

Při pohledu na dům majitele jsem neviděla víc než hustý porost mladých stromků, starobylé duby a několik huňatých jehličnanů. Ani přes holé větve opadavých listnáčů nebyla světla z dálky zřetelná. Z přihrádky v autě jsem si vyndala baterku. Rozsvítila jsem ji a zjistila, že šťávy má dost. Kabelku jsem hodila na zadní sedadlo, zamkla auto a vydala se na průzkum. Asi patnáct set metrů odtud mezi mnou a hlavním domem jsem na opuštěné zahradě rozpoznala jednoduché jehlanovité konstrukce pro tyčkovité fazole. Vzduch byl těžký vlhkým pachem bažin a eukalyptu.

Došla jsem k verandě, která zabírala celou přední část chajdy. Hlavní dveře byly vysazené z pantů a někdo je opřel o zeď vedle vchodu. Klepla jsem na vypínač a s úlevou zjistila, že přívod elektrického proudu naštěstí nepřerušili. Bylo tam všehovšudy jedno nástropní svítidlo se čtyřicetiwattovou žárovkou, která místnost oblažila šedohnědým světlem. Okna a zdi byly – jestli vůbec – mizerně izolované a uvnitř vládl mrazivý chlad. Okenní tabule zůstaly celé, ale zato každou škvírku a puklinku zanesl jemný prach. Parapety hyzdila mrtvá těla hmyzu. V rohu okenního rámu si pavouk do bílého hedvábného spacáčku zabalil mouchu. Páchlo to tam zatuchlinou, rzí a zkaženou vodou, která měsíce nehybně stála v sifonu. V hlavní místnosti odřízli specialisté místa činu část prkna z podlahy pilkou a zející díru překryli kusem pokroucené překližky. Kolem otvoru jsem našlapovala velmi opatrně. Přímo nade mn
ou se ozvalo temné žuchnutí a bleskurychlý úprk. V podkroví zřejmě hnízdily veverky. Protáhly se průduchy ve střeše a stavěly pelíšky pro svá mláďata. Kužel světla z baterky odhaloval následky desetiměsíční nepřítomnosti lidské ruky: trus hlodavců, zvadlé listí, kopečky pilin vytvořené neúnavnou činností termitů.

Vnitřní obytný prostor byl uspořádán do elka s úzkou koupelničkou vtěsnanou do nejvnitrnějšího rohu. Rozvod vody měla společný s miniaturní kuchyňkou a ohyb mezi ní a „obývacím“ pokojem vypadal na jídelní kout. Na podlaze v místech, kde stávala kamna na dřevo, ležela kovová deska. Bílé stěny podobaly tiplice, které při obchůzce neodbytně přitahovaly můj zrak. Z jedné strany vchodových dveří visela krabička s domovním zvonkem značky Belltone velikosti balíčku cigaret. Někdo urval její kryt, takže jsem na první pohled zjistila, že chybí i samotný zvonek. Drát elektrického vedení obalený zelenou izolací někdo odřízl a ten teď zplihle visel jako zvadlý stonek bez květu.

Lornina postel byla pravděpodobně zastrčená do krátkého ramene L. Kuchyňské skříňky byly prázdné, police vystlané linoleem dosud plné drobků a starého moučného prachu. Byl polapen v rozlité melase či jiném sirupu na slazení, do něhož se obtiskla kolečka konzerv a plechovek od jídla. Prozkoumala jsem koupelnu, jíž chyběla venkovní okna. Záchod byl starý, nádržka vysoká a úzká. Porcelánová mísa vyčnívala dopředu jako mužský ohryzek. Hnědé dřevěné prkýnko bylo prasklé a chystalo se s gustem přiskřípnout nejchoulostivější místa lidského těla. Umyvadlo velikosti kastrolu stálo na dvou kovových nohách. Otočila jsem kohoutkem na studenou vodu a vzápětí s úlekem odskočila, když se z hubice vyřinul prskající proud hnědé tekutiny. Vodovodní trubky začaly huhlat a brblat, jako by se čarodějky v podzemí vzpěčovaly prohřešku proti domovnímu klidu. Vana si hověla na kulatých nožičkách. Suché lístky ve ví
ru ucpávaly výpusť a nad nimi se na matně zeleném plastovém závěsu, visícím z elipsovitého kovového rámu, klouzavě vznášely černé labutě.

V hlavní části místnosti jsem si mohla navzdory chybějícímu nábytku snadno domyslet, jak obyvatelka prostor využívala. Důlky v borovicové podlaze naznačovaly, kde stál gauč se dvěma křesly. Na druhém konci místnosti v záhybu přecházejícím do kuchyňky jsem si představovala malý dřevěný jídelní stůl. Vedle dřezu byla hned nad podlahovou lištou připevněná malá zásuvka se zdířkou pro telefon. Lorna měla asi přenosný telefon nebo dlouhou šňůru, která jí umožňovala volat přes den v kuchyni a v noci v posteli. Otočila jsem se a ještě jednou celý prostor zběžně prohlédla. Tma kolem zhoustla a tiplice, jejichž klid jsem svým vpádem vyrušila, se začaly po špičkách snášet po zdi dolů. S očima na dlouhonohých muškách jsem chatrč opustila.

Seděla jsem ve své oblíbené kóji bistra U Rosie půl bloku od bytu a nimrala se ve večeři. Rosie mě jako obvykle vmanévrovala do objednávky dle vlastního diktátu. To je fenomén, na který si rozhodně nestěžuju. Kromě sýrového big maca od McDonalda mě žádné jídlo příliš neuchvátí a jsem jedině ráda, když mě někdo v jídelním lístku zorientuje. Dnes mi doporučila kmínovou polévku s noky, dušené vepřové a navrch nějaké masité maďarské jídlo přelité spoustou kyselé smetany a posypané paprikou. Rosie není ani tak restaurace jako spíš smradlavý bar, v němž majitelka předkládá exotická jídla podle svých představ. Podnik působí dojmem, jako by si Rosie každou chvíli koledovala o šťáru hygienické služby, a většinu opatření na ochranu veřejného zdraví vehementně ignoruje. Zápach lokálu tvoří jedinečná směsice maďarského koření, piva a cigaretového kouře. Stoly uprostřed místnosti pamatují čtyři
cátá léta a neomylně je připomínají rozkošnou kombinací chrómu a umakartu. Ke stěnám se přimykají boxy: tvrdé lavice s vysokými opěradly ze stavební překližky přebarvené na tmavě hnědou, která má zamaskovat díry po sucích a třísky.

Nebylo ještě ani sedm, takže se zatím nikdo z obvyklých sportovních nadšenců ještě neobjevil. Po většinu večerů, zejména v létě, byla hospoda plná hlučných kuželkářů a softbalových hráčů v klubových dresech. V zimě byli nuceni improvizovat. Zrovna tenhle týden vymyslela parta kumpánů hru zvanou Vrh suspenzorem a nešťastná ukázka tohoto ochranného kusu prádla byla teď zaháknutá na špičaté tlamě zaprášené makairy, jež zdobí prostor nad barem. Rosie, panovačné semetrice bez smyslu pro humor, to kupodivu přišlo zábavné a nechala to viset tak, jak to přistálo. Blížící se datum svatby jí zcela zřetelně a kriticky snižovalo IQ. Právě teď trůnila na vysoké barové židli, listovala místním tiskem a kouřila cigaretu. Na jednom konci baru řval malý barevný televizor, ale nikdo z nás nevěnoval vysílání pozornost. Rosiin vyvolený, Henryho starší bratr William, odletěl spolu s ním do Michiganu. Rosie a William se měli brát už za měsíc, ale čas se nemilosrdně vlekl.

Zazvonil telefon postavený na barovém pultu. Rosie na něj vrhla otrávený pohled, takže se mi nejdřív zdálo, že ho ani nezvedne. Dala si na čas a nejprve soustředěně složila noviny. Nakonec na šesté zazvonění zvedla sluchátko, a jakmile si vyměnila s volajícím pár úvodních frází, mrkla na mě. Ukázala na mě sluchátkem a pak s ním lupla na barovou desku, čímž nepochybně usilovala o ušní bubínek onoho důvěřivce.

Odsunula jsem talíř s jídlem stranou a opatrně se vyprostila z kóje, abych si nezadřela do zadní části stehna třísku. Jednoho dne si vypůjčím pásovou brusku a nechám všechny ty dřevěné lavice zbrousit. Už mě unavuje pořád dávat pozor, jestli se náhodou nenabodnu na odprýsklou dýhu z laciné překližky. Rosie se přesunula na druhý konec lokálu, aby ztlumila televizi. Já jsem došla k baru a zvedla sluchátko. „Haló?“

„Ahoj, Kinsey. Cheney Phillips. Jak se vede?“

Jak víš, kde jsem?“

„Mluvil jsem s Jonahem Robbem a ten říkal, že chodíváš k Rosie. Zkoušel jsem to k tobě domů a zapnul se záznamník, takže jsem usoudil, že jsi asi na večeři.“

„Dobrá detektivní práce,“ ocenila jsem. Nechtěla jsem se ani ptát, co ho přimělo, že se o mně bavil s Jonahem Robbem, který, když jsem ho před třemi lety poznala, pracoval na odboru pohřešovaných osob Policejního sboru v Santa Tereze. Měla jsem s ním krátký poměr v době jednoho z věčně se opakujících mimomanželských zástojů jeho ženy. Jonah chodil se svou současnou manželkou Camillou od sedmé třídy. V pravidelných intervalech ho opouštěla, ale on ji vždycky vzal zpátky. Byla to typická láska z nižší střední školy, která dominantnějšího jedince začala velmi brzy nudit. Nevěděla jsem tehdy, o co jde, a nechápala jsem úlohu, jakou jsem měla v jejich hře zastávat. Jakmile jsem do toho pronikla, rozhodla jsem se vycouvat, ale i tak mi potom bylo mizerně. Když člověk žije sám, občas se takových přehmatů dopustí. Dost mne vyvádí z míry, když se o mě kdekdo otírá. Byla mi proti mysli představa, že jsem ná plní konverzace v policajtské šatně.

„Víš něco?“ zeptala jsem se Cheneyho.

„Nic moc. Dneska večer se chystám dolů na State Street, kde mám najít chlápka, který by měl mít informace, který potřebuju. Myslel jsem si, že bys mohla jet se mnou. V tom samým místě se snaží stará Lornina přítelkyně opečovávat její bývalý zákazníky. Jestli na ni natrefíme, můžu tě představit… Samozřejmě, pokud chceš.“

Posmutněla jsem, když se obraz, jak časně uléhám do postele, začal vytrácet do nenávratna. „Zní to slibně. Díky moc za nabídku. Jak to chceš zorganizovat? Mám dojet až tam?“

Jestli chceš, můžeš, ale bude asi lepší, když pojedu kolem a stavím se pro tebe cestou. Musím objet velkou oblast a dost těžko ti řeknu, kde kdy zrovna budu.“

„Víš, kde bydlím?“

Jasně,“ přisvědčil a vzorně odrecitoval mou adresu. „Budu tam kolem jedenáctý.“

„Tak pozdě?“ zaúpěla jsem.

„Celá akce se stejně nemůže rozjet dřív než po půlnoci,“ odpověděl. „Máš proti tomu něco?“

„Ne, to je dobrý.“

„Tak ahoj,“ řekl a zavěsil.

Jukla jsem na hodinky a celá zoufalá si uvědomila, že musím nějak zabít čtyři hodiny. Jediné, co jsem opravdu chtěla, bylo zalézt pod peřinu, ale ne za podmínky, že budu muset zase vstávat. Když jsem grogy, tak ať jsem grogy. Po krátkém zdřímnutí mívám kocovinu, ovšem bez oněch radostných chvilek alkoholového opojení předtím. Pakliže jsem chtěla jet tak pozdě s Cheneym Phillipsem, bude lepší, když zůstanu na nohou. Rozhodla jsem se, že si pauzu zaplním prací. Vypila jsem dva šálky kávy, zaplatila Rosie za večeři, popadla sako a kabelku a vyrazila vstříc noci.

Slunce zapadlo ve tři čtvrtě na šest a měsíc nejspíš nevyjde dřív než ve dvě ráno. V tuhle večerní hodinu byli všichni kolem mě čilí jako rybičky. Téměř v každém domě, který jsem míjela, zářila přední okna, jako by místnosti byly v plamenech. Můry bezvýsledně narážely jako měkké badmintonové míčky na koule vchodových světel. Únor umlčel všechen hmyz, ale přesto jsem občas zaslechla mezi lístky suché trávy několik neúnavných cvrčků a příležitostný zpěv nočních ptáků. Jinak převládalo ticho. Zdálo se být tepleji než předchozí večer a podle večerních novin jsem věděla, že se má zatahovat. Vál severní vítr a prodíral se suchými vějíři palmových listů. Zdolala jsem pěšky vzdálenost půl bloku a zašla domů, abych v rychlosti zjistila, zda tam nemám nějaký vzkaz.

Na záznamníku nic nebylo. Šla jsem zase raději ven, abych včas odolala pokušení brnknout Cheneymu a odvolat dnešní velkou výpravu. Studený kov vrátek svým melancholickým vrznutím jako by vyjadřoval soucit s mým odchodem. Sedla jsem do auta, otočila klíčem v zapalování, a jakmile motor zavrněl, páčkou jsem zapnula topení. Věděla jsem, že mě tak brzy horkým vzduchem neoblaží, ale potřebovala jsem si vytvořit iluzi teploučka a pohody.

Ujela jsem asi tři čtvrtě kilometru po stojedničce a sjela z ní na výjezdu k Puerta Street. Nemocnice sv. Terezy byla hned o dva bloky dál. Našla jsem místo k parkování po straně ulice, zamkla auto a asi půl bloku došla k hlavnímu vchodu po svých. Návštěvní hodiny začínají teoreticky až v osm, ale doufala jsem, že staniční sestra na koronárce trochu přimhouří oči.

Když jsem se přiblížila ke skleněným dveřím, neslyšně se samy přede mnou otevřely. Prošla jsem kolem nemocničního bufetu doleva do vestibulu, kde stála četná křesílka uspořádaná do nejrůznějších konverzačních uskupení. Několik chodících pacientů v pantoflích a županech už přišlo a čekalo na své příbuzné a přátele. Hala připomínala poměrně velký, pohodlně zařízený obývací pokoj vybavený rozhlasem po drátě a doladěný obrazy místních malířů. Atmosféra nebyla vůbec nepříjemná, ale nicméně mi silně připomínala těžké chvíle. Teta Gin zde zemřela jednu únorovou noc právě před deseti lety. Za všemi těmi vzpomínkami jsem ve své mysli raději rychle přibouchla dveře.

Obchod s dárky byl otevřený, a tak jsem to vzala přes něj. Chtěla jsem něco koupit poručíku Dolanovi, ačkoli jsem nevěděla přesně co. Medvídek ani dámské negližé se mi nezdálo právě nejvhodnější. Vybrala jsem obrovskou sladkou tyčinku a poslední číslo People. Do nemocničního pokoje se vchází snáze s něčím v ruce – něčím, co zahladí následky invaze cizáka do soukromí nemoci. Dosud se mi ani nesnilo o tom, že bych vyřizovala služební záležitosti s mužským v pyžamu.

Zastavila jsem se u informační tabule, kde jsem zjistila číslo pokoje a jak se dostanu na JIP. Propletla jsem se labyrintem chodeb a dorazila k řadě výtahů v západním křídle. Zmáčkla jsem trojku a vynořila se do světlého, vzdušného foyer s naleštěnou bělostnou podlahou. Vydala jsem se krátkou chodbou vlevo. Čekárnu JIP jsem měla hned po pravé ruce. Nakoukla jsem dovnitř skrz skleněné výplně dveří. V místnosti nikdo nebyl. Byla skromně zařízená: kulatý stůl, tři křesílka, dvě sedačky pro dva, televizor, telefon na mince a pár časopisů. Přesunula jsem se ke dveřím vedoucím na JIP. Na zdi visel telefon s upozorněním, že chcili dovnitř, mám telefonicky požádat o povolení. V aparátu se ozvala sestra nebo sekretářka. Oznámila jsem, že bych ráda navštívila poručíka Dolana.

„Počkejte chviličku, než to zjistím.“

Po krátké přestávce mi řekla, že mám jít dál. Je zvláštní, že když ochoříme, spousta věcí se vyvíjí přesně dle našeho očekávání. Všechno už známe z televize: čilý ruch na ošetřovně, teplotky a zařízení určená ke sledování pacientů. Na koronárce ošetřovatelky nosily civilní oblečení, takže tam panovala uvolněnější a méně doktorská nálada. Bylo jich tam pět nebo šest, všechny mladé a docela příjemné. Zdravotnický personál sledoval vitální funkce na centrálním monitoru. Stála jsem za přepážkou a sledovala tep osmi různých srdcí, řadu zelených plazivců s ostrými hroty na obrazovkách sešikovaných jedna vedle druhé.

Na oddělení převládaly barvy jihozápadu: starorůžová, nebesky modrá a svěží zelená. Do každého pokoje vedly zasouvací skleněné dveře, které sestrám poskytovaly dokonalý přehled a jež se daly pro potřeby soukromí zatáhnout závěsy. Prostředí jednotky intenzivní péče bylo stejně čisté a tiché jako neosobní: žádné květiny, žádné umělé rostliny, jenom nevýrazné a strohé laminátové plochy. I obrazy na stěnách poskytovaly výhledy na poušť s nesmělými kopci hor v dálce.

Zeptala jsem se na poručíka Dolana a ošetřovatel mě nasměroval dál chodbou. „Druhé dveře vlevo,“ upřesnil.

„Díky.“

V předsíňce moderně upraveného pokoje poručíka Dolana jsem se na chvilku zastavila. Postel, na níž ležel, byla úzká jak pro řeholníka. Byla jsem zvyklá ho vídat v práci, v jeho pomačkaném šedivém obleku, nevrlého, uštvaného, zcela vytíženého. Tady vypadal menší. Měl na sobě beztvarého, krémově zbarveného bavlněného anděla s krátkými rukávy a s mašličkami vzadu. Jeho tváře zšedly jednodenním strništěm neoholených vousů. Všimla jsem si unavené a povadlé kůže na krku a jeho kdysi svalnaté paže byly nyní tenké a šlachovité. Na sloupu u hlavy lůžka byly umístěny všechny náležitosti potřebné ke sledování jeho stavu. Kabely přilepené k hrudníku ústily do zástrčky na sloupu, jehož obrazovka přehrávala pacientovy vitální funkce jako telegrafní páska. Četl noviny, bifokální brýle mu spadly na šešulku nosu. Byl připojený na kapačku. Když mě zbystřil, odložil noviny a sundal si brýle. Trhl okrajem pokrývky, aby přikryl nahé nohy.

Naznačil, abych vešla. „No to se na to podívejme. Co vás k nám přivádí?“ Prohrábl si rukou vlasy, jež se daly charakterizovat přinejlepším jako řídké a teď navíc ulízané a potem přilíplé k lebce. Trochu se na polohovacím lůžku vzpřímil. Umělohmotný nemocniční náramek na zápěstí vzbuzoval dojem zranitelnosti, ale jinak se nezdálo, že by mu bylo špatně. Vypadalo to, jako bych ho načapala v neděli ráno, jak se poflakuje v pyžamu, místo aby šel do kostela.

„Cheney mi říkal, že ležíte, tak mě napadlo, že bych zašla. Doufám, že jsem vás nevyrušila ze čtení.“

„Čtu ty noviny už potřetí. Ze zoufalství čtu už i osobní zprávy. Člověk jménem Erroll chce, aby mu zavolala Luise, jestli vás ty lidi náhodou nezajímají.“

Zasmála jsem se a v duchu si přála, aby měl víc energie, i když jsem věděla, že já na jeho místě bych vypadala daleko hůř. Podala jsem mu časopis. „To je pro vás,“ dodala jsem. „Myslím, že v současné době nic nezabrání tomu, abyste byl předávkován klípky ze společnosti. Když už se budete nudit moc, můžete si v nejhorším vždycky vyluštit křížovku na poslední straně. Jak se cítíte? Vypadáte dobře.“

„Není to špatný. Už je mi lip. Doktor povídal něco o tom, že by mě zítra přeložili z intenzivky, což je dobré znamení.“ Poškrábal se na zarostlé bradě. „Dal jsem si dovolenou od holení. Co na to říkáte?“

„Velmi rozpustilé,“ ohodnotila jsem. „Můžete se odsud odstěhovat přímo k vandrákům.“

„Přitáhněte si tu židli. Posaďte se. Vezměte si ji blíž.“

Židle v rohu poskytovala útočiště štosu novin a časopisů, které na ní byly naskládané. Celou tu hromadu jsem sundala a přetáhla si židli k posteli. Uvědomovala jsem si, že já i Dolan jsme nezávazně vtipkovali, abychom překlenuli vzájemné počáteční rozpaky. „Co vám říkají na návrat do práce?“

„K tomu se nevyjadřují, ale počítám, že to bude ještě chvíli trvat. Dva tři měsíce. Z toho, jak se každej tváří, jsem je musel pěkně vystrašit. Sakra práce. Tom Flowers mi dokonce dával umělý dýchání, což mu nikdy nezapomenu. Musela to být podívaná pro bohy.“

„V každým případě jste pořád s námi.“

„To tedy jsem. No a co vy? Cheney mi povídal něco o Janice Keplerový. Jak to zatím jde?“

Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že dobře. Dělám na tom ani ne den. Dneska ještě budu mluvit s Cheneym. Bude objíždět dolní část State a hledat nějakého fízla a nabídl mi, že když už tam bude, ukáže mi přitom jednu Lorninu kámošku.“

„Zřejmě Danielle,“ odtušil Dolan. „Tenkrát jsme s ní už mluvili, ale příliš nám nepomohla. Znáte ty holky. Vedou setsakramentsky nebezpečnej život. Noc co noc, pokaždé s jiným neznámým chlapem. Sednete mu do auta a musí vám být jasný, že to klidně může být vaše poslední jízda. A to prosím vidí nepřátele v nás. Nevím, proč to dělají. Vždyť nejsou blbý.“

„Jsou nešťastné.“

„V tom to asi bude. Naše město se nedá srovnat s L. A., ale i tak je to peklo. Vemte si třeba holku, jako je Lorna, vždyť to nedává žádný smysl.“

„Máte nějakou teorii o jejím vrahovi?“

„Kéž by. Udržovala si odstup. S nikým se nekamarádila. Její životní styl byl pro většinu lidí příliš nekonvenční.“

„To tedy jo. Řekl vám někdo o tom videu?“

„Cheney se o tom zmínil. Dedukuju, že jste ho viděla. Asi bych se na něj měl taky podívat, jestli bych nepoznal některý herce.“

„Raději počkejte, až budete doma. Zvedne vám to tlak. Janice Keplerová mi jednu kopii dala. Je velmi paranoidní a zapřísáhla mě, abych tu věc chránila jako oko v hlavě. V sexshopech jsem sice nepátrala, ale nepřekvapovalo by mě, kdyby měli na skladě tucty dalších kopií. Z obalu to vypadá, jako by to vyrobili někde kolem zálivu.“

„Pojedete tam?“

„Ráda bych. Myslím, že by to za pokus stálo, jestli ovšem přesvědčím Janice.“

„Cheney říkal, že byste se chtěla podívat na fotky z místa činu.“

Jestli nebudete proti. Dneska odpoledne jsem si prohlídla tu boudu, ale celé měsíce v ní nikdo nebyl. Chtěla bych vidět, jak to tam vypadalo, když našli její tělo.“

Poručík Dolan znechuceně svraštil čelo. Jste u nás vítána, ale budete si na to muset sednout. Byla to ta nejzahnilejší mrtvola, jakou jsem kdy viděl. Toxikologie se musela dělat z kostní dřeně a posledních kousíčků tkáně, které aspoň vzdáleně připomínaly játra.“

„Byla to určitě ona?“

„Není pochyb,“ odpověděl. Zvedl oči k monitoru a já jsem ho bezděky následovala. Srdeční frekvence se zrychlila a zelená linka vypadala jako střapatá tráva. „Udivuje mě, jak vzpomínka na něco takového způsobí i po tak dlouhé době fyziologickou reakci.“

„Viděl jste ji někdy živou?“

„Ne, a je to nejspíš dobře. Už tak to bylo dost hrozný. Nepomáhá ani ‚co oči nevidí, srdce nebolí‘. Každopádně zavolám na rejstřík, aby vám připravili spis. Kdy si tam chcete dojít?“

„Pokud možno hned. Cheney se pro mě staví nejdřív za tři hodiny. Včera jsem šla spát pozdě a teď jsem mrtvá. Může mě zachránit jen pohyb a činnost.“

„Fotografie vás probudí.“

Většina odborů na policejní stanici končila v šest. Kriminologická laboratoř byla zavřená a detektivové se rozutekli do svých domovů. V útrobách budovy seděli na svých stanovištích dispečeři a na 911 přebírali tísňové hovory. Hlavní přepážka, kde se platí parkovací lístky, ostentativně naznačovala svými zataženými psacími stoly, že se okýnko otevře zase až zítra ráno v 8.00. Dveře s cedulkou Policejní rejstřík byly zamčené, ale řekla bych, že tam pár lidí uvnitř ještě pracovalo, nejspíš technici na zpracování dat, kteří do počítače vkládali denní rozkazy. Malé okénko ve dveřích bylo opuštěné, ale to mě neodradilo, abych se jím neprotáhla a nenakoukla do místnosti za rohem. Zmerčil mě policajt v uniformě a přerušil hovor s nějakým civilním úředníkem. Popošel blíž. „Přejete si?“

„Právě jsem mluvila s poručíkem Dolanem ve Svaté Tereze. On a vyšetřovatel Phillips mi povolili, abych nahlédla do nějakých svazků. Měla by tam být sada fotografií, které si prý můžu půjčit.“

„Keplerová, že ano? Poručík zrovna před chvílí volal. Už jsem to tu připravil. Chcete dál?“

„Díky.“

Policista zmáčkl knoflík, čímž odemkl dveře. Prošla jsem chodbičkou a zahnula doprava. Policajt se znovu objevil ve vchodu do Policejního rejstříku a identifikací. „Pojďte si sednout tady za přepážku, jestli chcete.“

Pečlivě jsem se probírala spisem a průběžně si dělala poznámky. Janice mi mnohé z těchto materiálů už dala, ale našla jsem i spoustu mezioborových záznamů a zpráv, které ve svém balíčku neměla. Přečetla jsem si svědecké výpovědi Hectora Morena, J. D. Burkeho a Sereny Bonneyové, jejíž adresu a telefonní číslo jsem si zapsala. Byly zde dodatečné výslechy členů rodiny, jejího bývalého šéfa Rogera Bonneyho a přímo i Danielle Riversové, s níž jsem se měla podle očekávání setkat dnes v noci na dolní State Street. I v jejím případě jsem si poznamenala adresu domů a telefon. Sice jsem si to mohla zjistit snadno sama, ale proč nevyužít příležitosti? Poručík Dolan utrousil, že si můžu ofotit všechno, co by se mi mohlo hodit. Okopírovala jsem mraky stránek. Pravděpodobně vyslechnu většinu z těch lidí i já a bude poučné srovnat jejich současný pohled s názory a postřehy z té doby. Nakonec jsem přešla k fo tografiím z místa činu.

V určitém ohledu je těžké posoudit, co je větší špína, zda hrubé zobrazování sexu, či hrubé zobrazování vraždy. Obojí hovoří o násilí, pustošení a devastaci lidské důstojnosti, ponížení, kterého se na sobě navzájem dopouštíme v žáru vášně. Některé podoby sexu jsou stejně chladnokrevné jako vražda, některé způsoby vražd jsou pro pachatele stejně dráždivé jako soulož.

Rozkladné procesy zlikvidovaly většinu tkání těla Lorny Keplerové. Buněčné enzymy rozežraly svou nositelku zevnitř. Zvenku se na tělo vrhla neodbytná úklidová četa – horliví červíčci lehcí jako sněhové vločky a tencí jako vlásky. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se na snímky dokázala podívat bez pocitu hnusu. Nakonec se mi podařilo se od toho odpoutat. Patřilo to prostě k realitě smrti.

Zajímalo mě, jak domek vypadal, když byl zařízený. Viděla jsem ho už úplně prázdný, zaprášený a opuštěný, plný pavouků a plísní, zatuchlý a zanedbaný. Tady byl uchován v plných barvách i černobíle, vybavený měkkými látkami, přeplněný věcmi, s rozházenými polštáři na pohovce, vázou plnou povadlých květin stojících v centimetru kalící se vody, s hadrovými koberečky, ozdobně soustruženými dřevěnými nohami křesel. Neunikl mi stužek pošty položený na čalounění pohovky. Z těch neplánovaných záběrů příbytku zavražděné čišelo něco nepřístojného. Jako když časný návštěvník přijde dřív, než má hostitelka šanci uklidit.

Kromě několika snímků, které měly orientovat pozorovatele, bylo Lornino tělo prvořadým objektem většiny velkorozměrných lesklých fotografií. Ležela na břiše. Vypadala, jako by spala, s končetinami klasicky obkreslenými křídou, která vyznačuje polohu mrtvého v každé běžné televizní detektivce. Žádná krev, žádné zvratky. Těžko si dovedu představit, co zamýšlela udělat v momentě, kdy padla na zem – šla otevřít dveře, běžela zvednout telefon? Měla na sobě podprsenku a spodní kalhotky, sportovní soupravu pohozenou na hromádce vedle sebe. Její dlouhé tmavé vlasy, rozhozené v lesklých pramenech, neztratily nic ze své krásy. V blesku fotoaparátu zářili malí bílí červíčci jako louka zkropená rosou. Zasunula jsem obrázky zpět do obálky a strčila je do kabelky.

7

Stála jsem opřená o své auto zaparkované u obrubníku před domem, když se za rohem objevil Cheney ve volkswagenu, který vypadal ještě starší než můj. Byla to béžová, ošuntělá, velmi podivná replika sedanu z roku 1968, kterou jsem já sama vyřadila z provozu už skoro před dvěma lety. Cheney se dokodrcal až ke mně. Snažila jsem se otevřít dveře. Marně. Nakonec jsem se musela zapřít nohou o auto, abych měla víc síly a mohla dveře vypáčit. Zaúpěly, jako když si krkne nějaká veliká, nezkrotná šelma. Dosedla jsem a naplano jimi škubla ve snaze je zavřít. Cheney se prese mě naklonil a dveře zabouchl. Zařadil jedničku a s rachotícím motorem se odlepil.

„Milý autíčko. Taky jsem kdysi jedno takový měla,“ poznamenala jsem. Cukla jsem pásem, abych se připnula, ale pokus s tímhle autem vyjít nedopadl dobře ani tentokrát. Pás se prostě zasekl a mně nezbylo než se modlit, aby řidič nenaboural. Rozhodně jsem večer nechtěla ukončit tak, že bych proletěla čelním sklem. Začalo mi táhnout na nohy dírou ve zrezivělé podlaze. Vím, že ve dne bych otvorem vnímala ubíhající silnici jako malé záblesky kolejí, které člověka přitahují, když ve vlaku splachuje záchod. Snažila jsem se nadlehčovat nohy ve vzduchu, abych se náhodou neprobořila. Kdyby nám ten vehikl chcípnul, mohla bych ho pohánět vlastní nohou, aniž bych se hnula ze sedadla. Chtěla jsem otevřít okno, ale zjistila jsem, že klička taky dosloužila. Otočila jsem tedy větračku a dovnitř vnikl studený vzduch. Takže tohle okýnko byla jediná věc, která na straně spolujezdce fungovala.

Cheney začal vykládat. „Mám ještě malého sporťáka, ale říkal jsem si, že tam, kam jedem, se tohle hodí lip. Už jsi mluvila s Dolanem?“

„Dneska večer jsem ho byla navštívit v nemocnici. Musím říct, že byl na mě moc hodnej. Rovnou z nemocnice jsem jela na stanici prohlédnout si spis. Věnoval mi dokonce kopie fotek z místa činu.“

Jak se ti jevil?“

„Vypadal dobře. Nebyl tak nabručený jako obyčejně. Proč? Děje se něco?“

„Když jsem s ním mluvil, byl v depresi, ale možná se kvůli tobě sebral.“

„Musí mít nahnáno.“

„To určitě,“ souhlasil Cheney.

Dnes měl na sobě italské lakýrky, tmavé kalhoty, kávově hnědou košili a bezovou měkkou semišovou bundu. Musím říct, že se nepodobal žádnému z těch tajných, které jsem poznala. Letmo na mě pohlédl a zmerčil, že si ho prohlížím. „Co je?“

„Odkud jsi?“ zeptala jsem se.

„Z Perdida,“ prozradil jméno městečka vzdáleného asi padesát kilometrů jižně od nás. „A co ty?“

Já jsem místní,“ řekla jsem. Je mi povědomý tvý jméno.“

„Znáš mě už léta.“

„Ano, ale nemůžu tě znát odjinud? Nemáš tu nějaké příbuzné?“

Odpověděl mi neutrálním zahuhláním, které všeobecně znamená „ano“.

Podívala jsem se na něj pozorněji. Lhala bych si, kdybych tvrdila, že lidem toleruju jejich vyhýbavé chování. „Co dělají tví příbuzní?“

„V bankách.“

„Co v bankách? Ukládají si tam peníze? Nebo je přepadají?“

„Oni, emm, víš, prostě nějaký vlastní.“

Vyvalila jsem na něj oči. Pomalu mi svítalo, jako když vychází kulaté sluníčko v kreslených pohádkách.

„Tvůj otec je X. Phillips? Banka X. Phillips?“

Mlčky přikývl.

Jak se jmenuje, Xavier?“

„Ne, znamená to vlastně jenom X.“

Jaký je tvoje druhý auto, jaguár?“

„Hele, že on má velký prachy, neznamená, že je mám i já. Mám mazdu. Žádnej luxus. No, trošku lepší je, ale je to účelný.“

Pokárala jsem ho. „Vždyť se za to neomlouvej. Jakto žes skončil jako polda?“

Cheney se usmál. „Když jsem byl malý kluk, hodně jsem se díval na telku. Vyrostl jsem v blaženém prostředí, kde si mě nikdo nevšímal. Matka prodávala zbohatlíkům nemovitosti a otec se staral o své banky. Můj život předznamenaly příběhy o policajtech. V každým případě víc než finanční záležitosti.“

„Souhlasí s tím tvůj táta?“

„Nic jinýho mu nezbývá. Ví, že nehodlám jít v jeho šlépějích. Krom toho jsem dyslektik. Písmenka jsou pro mě pomalu jak klínový písmo. A co tvoji rodiče? Pracují ještě?“

„Ale prosím tě. Je mi jasný, že chceš změnit téma, ale já ti tedy odpovím, na co se ptáš. Oba už dávno zemřeli. Jak se ukázalo, mám ještě nějaké příbuzné v Lompocu, ale ještě jsem se nerozhodla, co si s nimi počnu.“

„Jak nerozhodla? Nevěděl jsem, že o těchhle věcech se člověk může nějak rozhodovat.“

„To je dlouhá historie. Devětadvacet let ignorovali mou existenci a najednou se tváří mile. To mi moc nesedí. Bez takové rodiny se klidně obejdu.“

Cheneyho to pobavilo. „Podívej se na mé. Mám úplně stejný pocity a žiju s nima už od narození.“

Zasmála jsem se. Jsme tak cynický nebo co?“

„Asi to ‚nebo co‘.“

Zaměřila jsem se na část města, do níž jsme vjížděli. Od místa mého bydliště to nebylo daleko. Dolů po bulváru Cabana a potom zahnout doleva přes trať. Bytovky a menší domky pozvolna ustupovaly průmyslové čtvrti: obchodním domům, továrnám „lehkého“ průmyslu, společnostem obchodujícím s mořskými produkty, dopravním a skladovacím zařízením. Byly to často dlouhé nízké budovy bez oken. V jedné z vedlejších ulic bylo zastrčené jedno ze „zavedených“ knihkupectví. Druhé stálo na dolním konci State Street pár bloků dál. Projížděli jsme kolem velmi řídce vysázených neduživých stromků. Hlubokou tmu chabě prosvětlovaly pouliční lampy. Při pohledu na vzdálené hory se nad městem k obloze vznášel kouřový opar. Domy na svahu kopce tvořily pohádkový řetěz světýlek. Začali jsme míjet malé hloučky postávající kolem automobilů, vždy pět či šest mladých lidí neurčitého pohlaví. Na chvíli přeru
šili své tlachání a hleděli na nás bezpochyby v naději, že jim nabídneme ten či onen obchod. Sex nebo drogy, to bylo pravděpodobně jedno, hlavně že penízky šustily. Jak šly jointy z ruky do ruky, cítila jsem otevřeným větracím okýnkem zápach marjánky.

Drsné dunění basovky signalizovalo, že se blížíme ke společnosti, kterou hledáme.

Neptunův palác byl kombinací baru a akvária otevřeného z jedné strany na dvůr, jenž byl obklopen rozlehlým asfaltovým parkovištěm. Zákazníci byli roztroušeni na dvorku i parkovišti. Žlutá záře rtuťových výbojek se odrážela od nablýskaných karoserií. Prostor ohlušovaly nárazy hudby z baru. Nedaleko vchodu se u nízké zdi povalovaly dívky s očima upřenýma na řadu vozů, které sem přijížděly za nočním dobrodružstvím. Dvojité dveře byly otevřené dokořán jako vchod do žlutohnědě osvícené pravoúhlé jeskyně, jejíž vzduch byl zahuštěný cigaretovým kouřem. Celý blok jsme dvakrát objeli a Cheney pokukoval po Danielle.

Jak to vypadá?“ zeptala jsem ho.

„Někde tu bude. Pro ni je to jako úřad práce.“

Podařilo se nám zaparkovat v rohu, kde bylo klidněji. Vystoupili jsme, zamkli auto a vydali se chodníkem kolem bezpočtu dvojic téhož pohlaví, které se za námi pobaveně otáčely. Heterosexuálové jsou tady v menšině.

Vecpali jsme se do baru, kde jsme okamžitě splynuli s davem opilců. Na parketu vyřvávala hudba. Přirozená kamínka lidských těl zatopila na teplotu vlhkého tropického pralesa. Kolem výčepu levného piva se vznášel slaný pach moře. Vůbec tu převládala námořnická témata. Ohromné nařasené rybářské sítě visely z trámů na stropě, s nímž si žárovky hrály jako slunce s vodní hladinou. Světelná show imitovala rozbřesk nad oceánem, den klonící se k západu slunce a jantarovou čerň noci. Občas se nad hlavami objevila hvězdná obloha a občas se hrozivě zablesklo, takže návštěvníka ohromila iluze mořské bouře. Zdi byly pomalované rozmanitými odstíny modré od tiché modři letního přílivu až po půlnoční barvy hloubek. Piliny poházené po betonové podlaze vytvářely pocit písečného dna oceánu. Taneční parket měl připomínat příď potopené lodi. Přelud života v mořských hlubinách byl tak dokonalý, že jsem b yla vděčná za každou molekulu kyslíku.

Stoly byly natěsnané do výklenku, který měl budit dojem korálového útesu. Tlumené osvětlení vycházelo z větší části z masivního mořského akvária, v němž objemní kanici s našpulenými hubami bezvýsledně pátrali po kořisti. Na desce každého stolu ležela reprodukce staré námořní mapy zapuštěná do polyuretanu, která zobrazovala svět nekonečných a člověkem nepoznaných vod oceánu, na jehož březích číhají cizí, zákeřné bytosti. Lze v nich vidět jistou příbuznost s místními zákazníky.

V občasných kratičkých přestávkách mezi sériemi skladeb k mým uším z reproduktorů dolehly nezřetelné zvukové efekty: lodní zvony, vrzání dřeva, vzdouvající se plachty, křik mořských racků, plechový hlas varovných bójek. V pozadí toho všeho téměř neznatelně kvílel potápějící se námořník, jako bychom byli všichni lapeni do nějakého mořského očistce, v němž mají alkohol, cigarety, smích a bušení bicích přehlušit tísnivý nářek deroucí se z ticha. Servírky byly oblečené do přiléhavých body osázených plíšky třpytícími se jako rybí šupiny. Mám za to, že je vybírali podle jejich chlapeckého vzezření – všechny měly krátce ostříhané vlasy, štíhlé boky a plochou hruď. Hoši byli naopak nalíčení.

Cheney stál těsně vedle mě s rukou nenucené položenou na mých zádech. Jedenkrát se mi pokusil něco říct, ale rámus kolem jeho hlas zcela zastřel. Na chviličku zmizel a vrátil se s dvěma lahvemi piva. Našli jsme si prázdné místečko u zdi s volným výhledem do lokálu. Opřeli jsme se a pozorovali lidi. Množství decibelů nás určitě přinutí nechat si v budoucnu vyšetřit sluch. Už jsem viděla nebohé řasinky ve své sluchové trubici, kterak se vzdávají. Kdysi jsem v popelnici zapálila výbušninu a od té doby mi občas píská v hlavě. Tahle děcka budou muset nosit od svých pětadvaceti naslouchadla.

Cheney se mě dotkl a ukázal na druhý konec místnosti. Neslyšně odartikuloval jméno „Danielle“ a já se podívala směrem, kterým se upínal jeho zrak. Stála u dveří, zjevně sama, ačkoli bych se vsadila, že dlouho opuštěná nebude. Nebylo jí ještě ani dvacet, ale to jistě zapírala, jak jinak by se sem dostala? Tmavé vlasy jí sahaly až po zadek. I na tu vzdálenost bylo patrné, že má nekonečně dlouhé nohy, štíhlé boky, ploché břicho a prsa nymfiček, nabízela tedy tělo lákající především starší muže. Oblečená byla do citrónově zelených hedvábných sexy kalhot a přes sporý živůtek měla přehozený svůdný kabátek stejné barvy jako kalhoty.

Vydali jsme se za ní. Když jsme byli blíž, všimla si Cheneyho. Ukázal směrem na terasu. Otočila se a v předstihu před námi vyšla ven. Výrazně se ochladilo a vzduch, prostý cigaretového kouře, voněl jako čerstvě posečená louka. Chlad na mě působil jako blahodárná sprcha. Danielle se s rukama v kapsách obrátila čelem k nám. Při osobním kontaktu jsem spatřila dokonalý výsledek důvtipné kosmetiky, jíž musela bojovat se svým mladistvým vzhledem. Člověk by jí hádal dvanáct. Měla průzračně zelené oči připomínající tropickou rybu a drzý kukuč.

„Auto máme tady za rohem,“ řekl Cheney bez obalu.

„Takže co?“

„Takže si můžeme trochu popovídat. Jen my tři.“

„O čem?“

„O životě všeobecně a Lorně Keplerové zvlášť.“

Danielle se na mě zpytavě podívala. „Kdo to je?“

„To je Kinsey. Lornina matka si ji najala.“

„Nejdete mě zabásnout,“ řekla opatrně.

„Ale jdi, Danielle. Nejdeme tě zabásnout. Kinsey je soukromé očko a vyšetřuje Lorninu smrt.“

„Říkám ti, Cheney, jestli mě chceš zatahovat do nějaký svý akce, dostaneš mě do maléru.“

„To není žádná akce. Obyčejná schůzka. A zaplatí ti tvou běžnou taxu.“

Podívala jsem se na Cheneyho. Já že mám tomu spratkovi platit?

Danielle přehlédla parkoviště a pak očima zabloudila ke mně. „Nedělám ženský,“ řekla vzdorovitě.

Předklonila jsem se a opáčila: „Ani já ne. Na to se ti může každej vysrat.“

Cheney mě ignoroval a obrátil se na ni. „Čeho se bojíš?“

„Čeho že se bojím?“ prstem rozhorleně ukazovala na svou hruď. Nehty měla okousané až do živého masa. „Za prvý se bojím Lestera. Bojím se o svý zuby. Bojím se, aby mi Stará vesta zase nepřeválcoval úsměv. Ten parchant, hnusnej čuňák…“

„Mělas jít dolů s cenou. Říkal jsem ti to už posledně,“ Cheney na to.

„No jo. Měla jsem se rovnou nechat zapsat do pořadníku na márnici a odpustit si tu špínu předtím,“ obořila se na něj.

„Jdi ty. Tak nám přeci pomož,“ chlácholil ji Cheney.

Chvilku přemýšlela, jako by odpověď hledala ve tmě. Nakonec s nechutí svolila. „Ale budu se bavit jenom s ní, ne s tebou.“

„To je vše, oč tě prosím.“

„Nedělám to proto, že mě prosíš. Dělám to pro Lomu. A jenom pro tentokrát. Myslím to vážně. Nechci, abys mě zase do něčeho namočil jako onehda.“

Cheney se sladce zašklebil. Jsi zlatíčko.“

Nezbaštila mu to, ale udělala na něj oči ve stejném stylu. Ukázala k silnici a přes rameno prohodila: „Rychle, než se objeví Lester.“

Cheney nás doprovodil k autu, kde jsme znovu prošli celým nezbytným cvičením s dveřmi. Zaskřípaly tak mocně, že se párek na půlce cesty k protějšímu bloku přestal miliskovat ze zvědavosti, jakéže to stvoření tady mučíme. Sedla jsem si na sedadlo spolupasažéra a Danielle jsem poskytla útočiště na místě řidiče, aby měla možnost v případě nutnosti urychleně utéct. Ať už byl Lester kdokoli, byla jsem z něj nervózní i já sama.

Cheney procedil větračkou: Jsem hned zpátky.“

Jestli potkáš Lestera, ne abys mu říkal, kde jsem,“ upozornila.

„Věř mi,“ ujistil ji Cheney.

„Věř mu. To je dobrej vtip,“ řekla si spíš pro sebe.

Předním sklem jsme sledovaly, jak se ztrácí ve tmě. Seděla jsem tam v naději, že v pondělí poskytuje slevu. Nemohla jsem si uvědomit, kolik mám s sebou peněz, a nedalo se počítat, že by použila mou platební kartu, která byla beztak vybraná do posledního haléře.

„Můžeš si zakouřit, jestli chceš,“ nabídla jsem jí, abych se vlichotila.

„Nekouřím,“ řekla dotčeně. „Kouření ničí zdraví. Víš, kolik tahle země platí za choroby související s kouřením? Patnáct miliard ročně. Můj táta umřel na emfyzém. Dusil se, dusil, až se udusil. Vypoulený oči. Dejchal jak… Takhle…“ Začala to předvádět s rukou na prsou. Zvuk připomínal něco mezi chroptěním a skrčením. „A vůbec nebyl schopnej vydejchnout. Hrozná smrt. Vlekl za sebou starou kyslíkovou bombu. Je lepší přestat, dokud je čas.“

Já nekouřím. Myslela jsem, že ty jo. Nabídla jsem ti to ze zdvořilosti.“

„Nestojím o zdvořilosti,“ řekla. „Nenávidím kouření. Člověku škodí a navíc to smrdí.“ Danielle se rozhlédla kolem sebe. Interiér starého volkswagenu na ni očividně nezapůsobil dobře. „Co to je za svinčík? Jeden aby měl strach, že se tu nakazí.“

„Aspoň víš, že za nic nebere prachy,“ vysvětlila jsem jí.

„Chlupatý v tomhle městě jsou neúplatný,“ připustila. „Baví se tím, že strkají lidi do basy. Má daleko hezčí auto, ale je moc paranoidní na to, aby ho sem bral. Tak. Dost bylo společenský konverzace a podobnejch keců. Co chceš vědět o Lorně?“

„Všechno, co mi můžeš říct. Jak dlouho jste se znaly?“

Danielle stáhla rty v rozpačité grimase. „Pár let. Setkaly jsme se tady při práci v přístavu. Byla to dobrá holka. Byla jako moje matka. Byla moje, jak se jim říká… byla mou rádkyní… Až dneska vím, že jsem ji měla víc poslouchat.“

Jak to?“

„Lorna mě dostala. Byla skvělá. Měla nade mnou absolutní moc. Cítila jsem k ní naprostý respekt. Věděla, co chce, a šla si za tím, a když se ti nelíbil její původ, pak to bylo pro tebe špatný.“

„Co chtěla?“

„Namamonit miliony doláčů. Chtěla jít ve třiceti do důchodu. Kdyby se toho dožila, udělala by to.“

Jak si to představovala?“

Jak to myslíš?“

Je to hrozně dlouhá doba,“ namítla jsem.

„Při jejích příjmech ne. Kdyby opustila tyhle služby? Vydělávala dvě stě tisíc dolarů ročně. Dvě stě tisíc. Nemohla jsem tomu věřit. Byla chytrá. Investovala. Nerozhazovala prachy, jako bych to dělala já, kdybych byla na jejím místě. Na finance nemám hlavu. Utratím, co mám v peněžence, a když dojdou, začnu znovu. Aspoň jsem taková byla, dokud mě trochu nesrovnala.“

„Co chtěla v té své penzi dělat?“

„Cestovat. Flákat se. Možná se chtěla vdát za chlapa, který by se o ni až do smrti postaral. Prostě… a to mi pořád vtloukala do hlavy… máš-li peníze, jsi nezávislá. Můžeš si dělat, co chceš. Nějakej chlap tě tejrá, můžeš se na něj vykašlat. Jsi volná, můžeš jít. Rozumíš, jak to myslím?“

Je to moje filozofie,“ odpověděla jsem.

Jo, moje teď taky. Když umřela, otevřela jsem si malý spořicí účet a vždycky si něco dávám stranou. Není to moc, ale stačí to, a hodlám si to udržet. Tak to vždycky říkala Lorna. Uložíš si je do banky a vybíráš jen úroky. Ukládala peníze do spolehlivých akcií, státních obligací a kdoví čeho ještě, ale zajišťovala si to všechno sama. Nezajímali ji finanční poradci a podobná pakáž, protože celej ten byznys je v prvé řadě pro některý kretény záminkou, jak zajít příliš daleko, aby tě obrali. Znáš makléře? Říkala jim pasáci s diplomatkou.“ Hlasitě se tomu obratu zasmála a zjevně ji potěšil obrázek kuplířů na Wall Street. „A co ty? Šetříš?“

„Vlastně ano.“

„Kde? Na co?“

„Mám vkladní certifikáty,“ prozradila jsem, byť to bylo poněkud delikátní téma. Divné, že jsem v situaci, kdy obhajuju svou finanční strategii před nějakou holkou z ulice.

„Ty jsou dobrý. Lorna taky nějaký měla. Měla ráda zisk osvobozený od daně a nějaký peníze měla i v Ginnie Maes, ať už je to spolek, jakej chce. Dej na mě. To miluju. Hovory o nejrůznějších dlouhodobých vkladech. Máš-li peníze, jsi silná a žádnej mužskej si k tobě už nic nedovolí, je to tak?“

„Zmínila ses, že vydělávala dvě stě tisíc. Platila z toho daně?“

„Samozřejmě! Její pravidlo číslo jedna bylo nedráždit poldy. To byla první věc, kterou mě naučila. Přiznej všechno, co vyděláš. Víte, jak dostali Al Capona a celou tu bandu? Nepřiznaný příjem. Ošvindluješ chlupatý a zašijou tě jako ty velký pány, a o to nikomu nestojím.“

„A co…“

„Moment,“ přerušila mě. „Dovol, abych se tě na něco zeptala. Kolik vyděláváš?“

Vytřeštila jsem na ni oči. „Kolik vydělávám?“

Jo, třeba minulej rok. Jaký jsi měla roční příjem? Jakej základ daně?“

„To je snad moje osobní věc, ne?“

„Nesmíš si to tak brát. Zůstane to jen mezi námi. Řekneš mi to a pak to řeknu i já tobě. Bude to fifty fifty.“

„Pětadvacet tisíc.“

Nyní bylo na ní, aby zírala. „To je všechno? Mně to nese dvakrát tolik. Nedělám si srandu. Padesát dva tisíc pět set a nějaký drobný.“

„Ale zase ti občas někdo dá do nosu,“ podotkla jsem.

„Soudě podle toho tvýho se ti už o něj taky opřeli, ne? Ale nechci kritizovat. Nic ve zlým,“ řekla. ‚Jsi docela hezký kotě, ale pětadvacet táců, to by ses měla obout do stejnejch kšeftů jako já, nemám pravdu?“

„Takhle bych se na to nedívala.“

„Neobelhávej se. To jsem se taky naučila od Lomy. Vem na to jed. Tvůj džob je stejně nebezpečnej jako můj, ale vynáší o polovinu míň. Podle mýho názoru bys měla přehodit výhybku. Ne že bych dělala nábor. Jenom říkám, co si myslím.“

„Těší mě tvůj zájem. Až se rozhodnu změnit profesi, zajdu se s tebou poradit.“

Pobaveně se tomu trpkému vtipu – nebo tomu, co sama za trpký vtip pokládala – zasmála. Ještě ti řeknu další věc, kterou mě naučila. Drž klapačku. Uděláš chlapa, ale potom to nikde nevytrubuj. Hlavně ne mezi tou sebrankou, s kterou měla co do činění. Jednou se prořekla a přísahala, že se jí to už nikdy nesmí stát. Některý z těch chlapů… fuj! Lepší zapomenout, žes je někdy znala.“

„Pohybuješ se taky v těchhle kruzích? Mezi skutečnou smetánkou?“

„No, ne pořád. Teď ne. Když byla naživu, tak sem tam. Jednou za čas mě fantasticky oblíkla a vzala mě mezi špičky. Mě a ještě jednu holku, Ritu. To byla sranda. Některý chlapi chtějí nedorostlý. Oholíš se a jdeš za jedenáctku. Víš, kolik mi tahle noc hodila? Vydělala jsem přes patnáct set dolarů. Ani se mě neptej, co jsem musela dělat. To jsou věci, o kterých se nedá mluvit. Lester by mě zabil, kdyby to zjistil.“

„Co se stalo se všemi těmi penězi po její smrti?“ zeptala jsem se.

„S tím já nemám do prdele nic společnýho. Na to se musíš zeptat jejích příbuznejch. Dám krk za to, že neměla závěť. Tedy k čemu by ji potřebovala? Byla mladá. V pětadvaceti není člověk ještě tak starej. Vsadím se, že si myslela, že má dost času, a tudíž se o takový věci nestarala.“

„Kolik je tobě?“

„Dvacet tři.“

„Tolik ne.“

„To teda jo.“

„Danielle, tolik ti není.“

Lehce se usmála. „Dobře, je mi devatenáct, ale vypadám na svůj věk vyspěle.“

Řekla jsem: „Sedmnáct bude pravděpodobně pravdě blíž, ale necháme toho.“

„Radši by ses měla ptát víc na Lornu. Zbytečně mrháš penězma, když se zajímáš o mě.“

„Co dělala Lorna ve vodárně? Nevypadá to, že by se jí to byť jen na poloviční úvazek vyplatilo.“

„Musela něco dělat. Nemohla vykládat rodičům, jak si vydělává na živobytí. Oni jsou fakt konzervativní, aspoň její táta. Její mámu jsem potkala na pohřbu, zdála se mi docela hezká. Její starej je šťoural, pořád se chtěl svý dceři do všeho plést, chtěl ji hlídat. Lorna byla živel a nesnesla, aby ji někdo kontroloval.“

„Dneska jsem s jejím otcem mluvila a říkal, že Lorna neměla moc přátel.“

Danielle zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „Co on může vědět? Protože se nikdy s žádnýma nepotkal. Lorna měla ráda noční lidi. Všichni její známí vylézali ze svých kutlochů v době, kdy slunce zalézalo. Jako pavouci a všechny ty… jak se tomu říká… noční bytosti. Sovy a netopýři. Když ses chtěla s jejíma známýma potkat, musela jsi být vzhůru celou noc. Co ještě? To je švanda. Netušila jsem, že jsem tak šikovná.“

„Co ten pornofilm? Proč to točila?“

„Ale, to je pořád stejná písnička. Přece víš, jak to chodí. Přišel sem nějakej chlápek ze San Franciska. Seznámila se s ním jednou v noci v Edgewateru a přišla na to řeč. Myslel si, že by mohla být hvězda, a já si to myslím taky. Nejdřív nechtěla, ale pak si řekla: ‚Hele, a proč ne?‘ Nedostala sice za to moc peněz, ale říkala, že to byla prča. Cos o tom slyšela?“

„Nic jsem o tom neslyšela. Viděla jsem to.“

„Ne. Tys to viděla?“

Jasně, mám kopii.“

„Hm, to je divný. Vždyť to nevydali.“

Teď jsem se pochybovačně tvářila zase já. „Vážně? Vůbec to nedistribuovali? Tomu nevěřím.“ Byly jsme jako párek štěbetajících ptáčků.

„Tak to aspoň říkala. Taky ji to nasralo. Myslela si, že to bude začátek její nový kariéry, ale nic s tím nezmohla.“

„Kazeta, kterou jsem viděla, byla vydaná, originálně zabalená, se vším všudy. Musela jim v tom ležet spousta peněz. Co o tom víš?“

„Vím jen to, co říkala ona. Možná byl celej podnik podfinancovanej nebo jak se tomu nadává. Jak se k tobě ta kazeta dostala?“

„Někdo ji poslal její matce.“

Danielle zařičela smíchem. „Kecáš. To je ohromný. Jakej blbeček to mohl udělat?“

Ještě nevím. Doufám, že to zjistím. Co mi ještě můžeš říct?“

„Ne, ne. Na co ses zeptala, na to jsem ti odpověděla. Nebudu si nic vycucávat z malíčku.“

„Kdo je ten Lester?“

„Lester nemá s Lornou nic společnýho.“

„Ale kdo to je?“

Ostře se na mě podívala. „Co ti je do toho?“

„Bojíš se ho a já chci vědět proč.“

„Nech toho. Utrácíš si peníze.“

„Možná si to můžu dovolit.“

„No jasně. Na tohle vyděláváš? Kecy.“

Já vlastně ani nevím, kolik si počítáš.“

„Od zákazníka? Padesát babek.“

„Za hodinu?“ zalapala jsem po dechu.

„Ne za hodinu. Co se to s tebou děje? Padesátku za číslo. Nikdo tady nemluví o sexu na hodinu,“ řekla pohrdavě. „Každej říká, že hodinovkou se šidíš.“

„Lester je podle všeho tvůj pasák.“

„Podívejme se. ‚Pasák.‘ Kdo tě naučil takhle mluvit? Lester Dudley – Stará vesta, jestli chceš – je mým personálním manažerem. Reprezentuje mě v profesionálních záležitostech.“

„Reprezentoval i Lornu?“

„Samozřejmě že ne. Už jsem ti říkala, že byla chytrá. Dokázala jeho služby odmítnout.“

„Myslíš, že by o ní mohl mít nějaké informace?“

„Bez šancí. Ani se neobtěžuj. Ten chlap je fakt kus vola.“

Chvilku jsem přemýšlela, ale všechny otázky, které se jen hrnuly, jsem potlačila. „Dobře. To by pro dnešek stačilo. Jestli ještě na něco přijdeš, spojíš se se mnou?“

„Že váháš,“ řekla. „Pokud ty máš prachy, já mám pusu… tak můžu mluvit.“

Vzala jsem si kabelku a vytáhla peněženku. Dala jsem jí navštívenku, na niž jsem zezadu připsala telefon a adresu domů. Obyčejně své soukromí nerada vyzrazuju, ale chtěla jsem jí to co nejvíc usnadnit. Zkontrolovala jsem svou hotovost. V koutku duše jsem doufala, že je velkodušná a svého honoráře se zřekne, ale natáhla ruku a bedlivě sledovala, jak jí do dlaně sázím bankovky. Poslední dolar jsem dávala dohromady z drobných poházených na dně kabelky. Ještě mi samozřejmě chyběly.

„Nedělej si z toho hlavu. Můžeš mi těch pár šestáků viset.“

„Dám ti to písemně,“ nabídla jsem.

Lhostejným gestem odmítla. Já ti věřím.“ Strčila peníze do kapsy sáčka. „Mužský jsou komický, víš o tom? Jaký mají představy o šlapkách? Poznala jsem to ve všech těch knížkách, který napsali chlapi. Chlap potká děvku, která je skvělá, prsatá a kultivovaná. Navíc se do něj zabouchne. Skončí spolu ve velký šukatuře, a když je po všem, nezaplatí jí. On je báječnej a ona nechce od milánka na rozdíl od jinejch žádný prachy. To je pěkná hovadina. Nikdy jsem neviděla prostitutku, která by udělala chlápka zadarmo. Každopádně je tenhle prodejnej sex na hovno. Jestli si mužský myslí, že to holky dělají pro potěchu, tak mi jsou k smíchu.“

8

Bylo skoro půl druhé ráno, když jsem svým autíčkem dorazila na parkoviště před pohotovostí nemocnice sv. Terezy. Když jsem skončila s Danielle, Cheney mě hodil zpátky domů. Prošla jsem vrzající brankou a obešla dům. Slyšela jsem, jak Cheney ještě krátce zatroubil a pak odjel. Noční nebe bylo jasné, ozářené hvězdami, ale jak předpovídali meteorologové, na západě se pomalu začaly hromadit mráčky. Zorným polem mi prolétlo letadlo, blikající červený bod mezi bílými tečkami, za nimiž se táhl zvuk jako reklama vlající na ocase. Poslední čtvrt měsíce dokončovala svou pouť v podobě uzounkého stříbrného srpečku, v němž jako chomáč vaty seděl mráček. Skoro bych přísahala, že mi v uších stále duněla hudba, která otřásala Neptunovým palácem. Ve skutečnosti byl klub víc než kilometr daleko a předpokládám, že není možné, aby se zvuk dostal až sem. Nejspíš ke mně doléhal magnetofon nebo autorádio odn
ěkud blíž. K prudkým nárazům přílivu nedalekého oceánu tepala basovka v mdlém, přidušeném a nevýrazném kontrapunktu.

S klíči v ruce jsem se hlavou opřela o dveře do bytu, abych nabrala sílu. Byla jsem unavená, ale kupodivu se mi nechtělo spát. Vždycky jsem byla spíš ranní ptáče navyklé vstávat za prvních paprsků, přizpůsobené běžnému pracovnímu rytmu od devíti do pěti. Příležitostně dokážu pracovat i pozdě večer, ale většinou jsem brzy doma a v jedenáct už spím. Dnes v noci do mě už podruhé vjel určitý neklid. Aktivoval se nějaký dlouho potlačovaný aspekt mé osobnosti a myslela jsem, že bych měla využít jeho energie. Chtěla jsem mluvit se Šeřenou Bonneyovou, zdravotní sestrou, která objevila Lornino tělo. Portrét Lorny Keplerové pomalu slepovaný z hromadících se informací v sobě skrývá klíč k její smrti. Vyšla jsem brankou ven a potichu ji za sebou zavřela.

Příjem na pohotovosti vypadal opuštěně. Skleněné dveře se nehlučně otevřely a vpustily mě do tiché modrošedé místnosti. V recepci se svítilo, ale okénko pro registraci pacientů bylo v tuto dobu zavřené. Vlevo byla za několika telefonními automaty prázdná čekárna, v níž šedivě zrnil obdélník televizní obrazovky. Nahlédla jsem doprava k vyšetřovně. Byla tam tma umocněná roletami zavěšenými na nástropních trámcích, které byly na všech oknech stažené. Pocítila jsem vůni čerstvě zalité kávy, jež se linula z kuchyňky v zadní části oddělení. Mladá černoška v bílém pracovním plášti vyšla ze dveří označených nápisem Prádlo. Byla drobná a hezká. Když mě spatřila, trochu se zarazila, ale pohotově nasadila úsměv. „Promiňte. Nevěděla jsem, že tu někdo je. Potřebujete něco?“

„Hledám Serenu Bonneyovou. Má dneska noční?“

Žena mrkla na hodinky. „Měla by tu za chviličku být. Má teď pauzu. Nechcete se posadit? Televize jen tak mžourá, ale je tam dost co číst.“

„Děkuju.“

Následující čtvrthodinu jsem strávila nad starými čísly časopisu V kruhu rodinném – nad články o dětech, zdraví a tělesné kondici, výživě, bytových doplňcích a návodech pro tatínky, jak ve volném čase bez velkých nákladů vylepšovat domov dřevěnými lavicemi, domečky na hraní a hrubě tesanými truhlíky pro máminu malebnou bylinkovou zahrádku. Pro mě to bylo jako četba o životě na jiné planetě. Ve všech reklamách vystupovaly ženy jako ze škatulky. Většině z nich bylo třicet a všechno to byly bělošky s bezvadnou pletí. Jejich úsměvy odhalovaly perfektní, běloskvoucí chrup. Žádná z nich neměla velký zadek ani klokaní vak ochable visící z kalhot. Nikde byť jen náznak celulitidy, popraskaných žilek či prsou prověšených až k pasu. Tyto dokonalé ženušky bydlely v dokonale zařízených domech s naleštěnými podlahami, s nepředstavitelnou škálou domácích spotřebičů, ohromnými chlupatými psisky a nev
iditelnými muži. Počítám, že taťka byl mezi svými kutilskými pokusy vykázán do kanceláře. Samozřejmě jsem chápala, že to byly dobře placené modelky, které prostě v reklamách na Kotex, podlahové krytiny a žrádla pro psy pózovaly jako ženy v domácnosti. Jejich životy byly nejspíš vzdálené životu v kruhu rodinném stejnou měrou jako můj. Ale co si má chudák člověk v roli skutečné ženy v domácnosti počít, je-li konfrontován s obrazem dokonalosti každodenního života? Můj životní styl (k němuž patřily prostitutky, smrt, celibát, střelné zbraně a hamburgery) byl samozřejmě na hony vzdálený způsobu života vykreslenému v časopise, ale oba byly pravděpodobně stejně dobré. Co bych si ovšem já počala s těmi chlupáči a kelímky plnými kopru a majoránky?

Jsem Serena Bonneyová. Chtěla jste se mnou mluvit?“

Vzhlédla jsem. Ve dveřích se objevila asi čtyřicetiletá, poměrně vysoká žena. Mohla mít tak sto sedmdesát pět centimetrů. Nebyla v žádném směru obézní, ale přesto byla těžká váha. V jejím rodu byly zřejmě všechny ženy „krev a mlíko“.

Odložila jsem časopis a vstala jsem. Podala jsem jí ruku a představila se. „Kinsey Millhonová. Matka Lomy Keplerové mě najala kvůli vyšetřování její smrti.“

„Zase?“ poznamenala, když mi třásla rukou.

„Případ je totiž stále otevřený. Můžete mi věnovat pár minut?“

„Dost kuriózní doba pro vyšetřování.“

„Měla bych se omluvit. Normálně bych vás v práci neobtěžovala, ale posledních pár nocí mě nějak přepadla nespavost, a tak jsem si řekla, že bych mohla využít toho, že v noci pracujete.“

„Ve skutečnosti toho moc nevím, ale udělám, co bude v mých možnostech. Nechcete jít se mnou dozadu? Je tam teď klid, i když to nemusí dlouho trvat.“

Prošly jsme dvěma vyšetřovnami do malé kanceláře, v níž nebyl téměř žádný nábytek. Stejně jako sestry nahoře byla i Serena oblečená do civilních šatů – bílé bavlněné halenky, bezových gabardénových kalhot a k nim ladící vesty. Boty s podešví ze surové gumy prozrazovaly, že stojí dlouhé hodiny na nohách. Stejně tak i masivní náramkové hodinky s pilnou vteřinovou ručičkou ve tvaru teploměru. Serena se zachytila o veřeje a vyklonila se do haly. Joan, jestli mě budeš potřebovat, jsem tady.“

„Nedělej si starosti,“ zazněla odpověď.

Nechala dveře pootevřené a sedla si tak, aby viděla do chodby. „Omlouvám se, že jste musela čekat. Byla jsem nahoře na interně. Před několika dny mi tam znovu přijali otce, a jakmile mám chvilku, snažím se za ním zajít.“ Měla široký obličej bez vrásek a vystouplé lícní kosti. Rovné a silné zuby byly lehce zažloutlé, možná následkem nějakého onemocnění nebo podvýživy v dětství. Její zelené oči chránilo nevýrazné obočí.

„Je vážně nemocný?“ sedla jsem si na chromovanou židli se sedadlem čalouněným modrým tvídem.

„Před rokem měl rozsáhlý infarkt a zavedli mu pacemaker. Začal s ním mít problémy, tak se na to chtěli podívat. On je takový neukázněný pacient. Je mu pětasedmdesát, ale pořád v jednom kole. Je stále aktivní ve Vodohospodářské správě v Colgate a nesmí vynechat jedinou schůzi. Je živ adrenalinem.“

„Není váš otec náhodou Clark Esselmann?“

„Vy ho znáte?“

„Vím, že má jméno. Neměla jsem tušení, že je to váš otec. Během své kariéry dokázal vytočit pěknou řádku vývojových projektantů.“ Celých patnáct let se účastnil místního politického života, dokud neprodal svou realitní kancelář a neodešel ve vší slávě do důchodu. Z toho, co jsem slyšela, to byl dost hrubián, který měl ostrý jazyk, ale stejně tak se dokázal v závislosti na posluchači velmi dobře vemluvit. Tento tvrdohlavý a přímočarý muž byl váženým členem správních rad nejméně půltuctů dobročinných organizací.

Zasmála se. „To je celý on,“ řekla. Prohrábla si rukou vlasy barvy mědi, směsi červené a temně zlaté. Vypadalo to, že má trvalou, protože kadeře byly příliš kudrnaté na to, aby je vytvořila příroda. Byly jednoduše a krátce zastřiženy. Představovala jsem si, jak si ráno po sprše své vlasy kartáčuje. Měla velké ruce a pěkně upravené nehty, ač hodně dokulata zpilované. Svému vzhledu bezpochyby věnovala čas i peníze, ale v žádném ohledu nepůsobila okázale či nevkusně. Kdybych onemocněla nebo se zranila, určitě bych se s důvěrou svěřila do jejích rukou.

Ještě jsem prohodila něco neškodného a pak změnila téma. „Co mi můžete říct o Lorně?“

„Moc jsem ji neznala. Asi jsem vám to měla říct předem.“

Janice se zmínila, že jste manželka jejího známého, u něhož pracovala ve vodárně.“

„Víceméně,“ řekla. „Už asi osmnáct měsíců s Rogerem nežiju. Řeknu vám, že těch několik posledních let jsem si prožila peklo, a to je slabé slovo. Rozpadlo se mi manželství, otec dostal infarkt a nakonec zemřela matka. Po její smrti se tátovy zdravotní potíže ještě zhoršily. Lorna mi s ním pomáhala, když jsem potřebovala trochu vypadnout.“

„Vy jste se s ní seznámila přes svého muže?“

„Ano. Pracovala pro Rogera něco málo přes tři roky, takže jsem měla dost příležitostí ji poznat. Potkávaly jsme se na firemních piknicích v létě a výročním vánočním večírku. Podle mého názoru byla úchvatná. Nepochybně nesrovnatelně chytřejší, než vyžadovaly nároky na práci, kterou tam vykonávala.“

„Vycházely jste spolu?“

„Vycházely jsme spolu výborně.“

Odmlčela jsem se, abych si srovnala v hlavě formulaci otázky, která mi přišla na mysl.

„Není-li to příliš osobní, mohla byste mi něco říct o vašem rozvodu?“

„O rozvodu?“ podivila se.

„Kdo podal žádost? Vy, nebo váš manžel?“

Trochu ji to nadzvedlo. „To je všetečná otázka. Co vás přimělo k tomu se takhle ptát?“

„Zajímalo by mě, jestli váš rozvod neměl něco společného s Lornou.“

Serena se překvapeně zasmála. „Panebože. Vůbec ne,“ prohlásila. „Byli jsme spolu deset let a oba jsme se začali nudit. Byl to on, kdo s tím začal, ale nějak zvlášť mě tím nerozplakal. Chápala jsem, z čeho to všechno pramenilo. Má pocit, že se v práci dostal do slepé uličky. Práce se mu líbí, ale nikdy na ní nezbohatne. Patří k mužským, jimž život nesplnil jejich očekávání. Snil o tom, že by šel v padesáti do penze. Padesátka minula a on pořád nemá ani vindru. Na druhou stranu já nejenže mám profesi, kterou zbožňuju, ale navíc mám i rodinné zázemí, které mě na stáří zajistí. To bylo na něj trochu moc. Zůstali jsme přátelé, pouze spolu nežijeme intimně, což vám samozřejmě potvrdí.“

Já vám věřím,“ ujistila jsem ji, ačkoli si to samozřejmě ověřím. „A co ta Lornina pomoc? Jak se k tomu dostala?“

„Už si přesně nepamatuju. Asi jsem se někdy mimochodem zmínila, že někoho potřebuju. Bydlela mimořádně primitivním způsobem. Napadlo mě, že by mohla občas strávit aspoň pár dní v pohodlnějším prostředí.“

Jak často k vám chodila?“

„Odhaduju, že u nás byla všeho všudy pětkrát až šestkrát. Pak měla nějaký čas přestávku, ale Roger soudil, že by byla ochotná dělat to i nadále. Jestli je to pro vás důležité, můžu se doma podívat do kalendáře.“

„V tuto chvíli nevím, co je důležité a co ne. Byla jste s její prací spokojená?“

„Určitě. Byla zodpovědná. Nakrmila a vyvenčila psa, zalila kytky, vybrala poštu a noviny ze schránky. Ušetřila jsem za psí hotel a byla jsem klidná, že v domě stále někdo je. Když jsme se s Rogerem rozvedli, odstěhovala jsem se zpátky k rodičům. Toužila jsem změnit prostředí a táta potřeboval kvůli svému zdraví někoho k sobě. V té době už také zjistili matce rakovinu a prodělávala chemoterapii. Hodilo se to tak tedy nám všem.“

„Takže to už jste bydlela u vašich, když Lorna zemřela?“

„Přesně tak. Otec byl stále v lékařské péči, ale je to přesně ten typ pacienta, který nespolupracuje. Měla jsem v plánu jet mimo město a nechtěla jsem ho nechat v domě samotného. Táta si postavil hlavu. Přísahal, že nikoho nepotřebuje, ale já trvala na svém. Jaký by měl volný víkend smysl, kdybych se o něj celou dobu strachovala? A na tom jsem se s ní vlastně chtěla dohodnout, když jsem tehdy šla za ní domů a našla ji tam. Několik dnů jsem se pokoušela jí dovolat, ale nebrala to. Roger mi řekl, že si vzala dva týdny řádné dovolené, ale už se musela každým dnem vrátit. Nevěděla jsem, kdy bude doma, tak jsem si řekla, že se u ní zastavím a nechám jí ve schránce vzkaz. Zaparkovala jsem u domku, a jen jsem vystrčila hlavu z auta, ucítila jsem příšerný puch. O mouchách ani nemluvím.“

„Došlo vám to hned?“

„No, nevěděla jsem, že je to ona, ale věděla jsem, že je to nějaká mrtvola. Ten zápach je poměrně typický.“

Zaplula jsem trochu jinam. „Každý, s kým jsem až doteď hovořila, o ní mluví jako o nesmírné krasavici. Zajímalo by mě, jestli ji druhé ženy vnímaly jako nějakou hrozbu.“

„Já nikdy. Nemůžu pochopitelně mluvit za jiné,“ řekla. „Mužům se podle všeho líbila víc než ženám, ale nikdy jsem ji nepřistihla, že by flirtovala. To můžu ale potvrdit pouze z příležitostí, kdy jsme se setkaly.“

„Z toho, co jsem slyšela, žila tak trochu na pokraji společnosti,“ podotkla jsem. Hodila jsem návnadu, aniž bych se zeptala přímo, protože jsem byla zvědavá, co mi asi odpoví. Serena mi sice pohledem neuhnula, ale také nezareagovala. Až dosud se vyjádřila ke všem otázkám, které jsem jí kladla. Zkusila jsem druhé kolo. „Věděla jste, že podnikala i v jiných oblastech?“

„Teď vám nerozumím. Jaké oblasti myslíte?“

„Sexuální povahy.“

„Aha. Tohle. Ano. Usuzuju, že narážíte na peníze, které vydělávala na hotelových službách. Podržela za úplatu,“ řekla posměšně. „Nemyslela jsem, že bych o tom měla sama začít.“

„Vědělo se o tom všeobecně?“

„Mám za to, že Roger to nevěděl, ale já ano.“

Jak jste na to přišla?“

„Už ani nevím. Opravdu si to nepamatuju. Asi nějak nepřímo. Jednou večer jsem ji náhodou potkala v Edgewateru. Ne, počkejte. Už si vzpomínám. Přišla sem na žurnál s rozbitým nosem. Snažila se to nějak vysvětlit, ale nedávalo to valný smysl. Viděla jsem různé násilnosti dost často na to, abych se nechala ošálit. Jí jsem to neřekla, ale zhruba mi došlo, která bije.“

„Mohl to být třeba její přítel? Někdo, s kým žila?“

Z chodby se ozvaly hlasy.

Letmo pohlédla ke dveřím. „Vypadalo to tak, ale pokud vím, nikdy nežila v nějakém stálém vztahu. Historka, kterou vykládala, byla každopádně velmi podezřelá. Dneska si už nepamatuju, co to přesně bylo, ale bylo to dost průhledné. A nebyl to jen ten rozbitý nos. Mělo to souvislost ještě s jinými věcmi.“

Jako třeba?“

„S jejími šaty, šperky. Měla ty povídačky do detailu propracované, ale přesto to mělo trhliny.“

„Kdy se stala ta příhoda, která ji přivedla k vám na pohotovost?“

„Přesně si nevzpomínám. Asi před dvěma lety. Můžete si to zjistit v knize ošetřených. Tam bude datum.“

„Neznáte nemocnice. To mě spíš pustí ke státnímu tajemství než k lékařským záznamům.“

V čekárně začalo vřískat malé dítě.

„Je to podstatné?“

„Možná. Za předpokladu, že chlap, který ji zmlátil, ji chtěl odrovnat načisto.“

„Aha. Chápu.“ Serena opět očima sklouzla k otevřeným dveřím, kolem nichž se mihla Joan.

„Ale nesvěřila se vám, když přišla?“

„Vůbec ne. Potom, co jsem ji viděla v Edgewateru, jsem si snadno dala dohromady jedna a jedna.“

„Nechybí tomu něco?“

„Ne. Měla jste ji vidět ten večer, co jsem ji potkala. Nedílnou měrou k tomu pocitu přispěl i chlápek, se kterým tam byla. Starší, vyfešákovaný. Zlaté šperky, skvělý oblek. Jedním slovem člověk, který má na rozhazování. Viděla jsem je v baru a později v butiku, kde si zkoušela šaty. Ta noc ho stála pěkný balík. Čtyři modely od Escady, a to si ještě zkoušela pátý.“

„Vím, že Escada je drahá.“

„Můj bože.“ Smála se a dlaní se plácala do prsou.

V místnosti vedle nás se rozsvítilo světlo. Zaslechla jsem spleť hlasů: rozeřvané dítě a pronikavou a výbušnou španělštinu jeho mámy.

Serena pokračovala. Jestli si dobře vzpomínám, během měsíce se to opakovalo. Stejná situace, jiný chlap, stejná dramaturgie. Na to člověk nemusí být jaderný inženýr, aby si to spočítal.“

„Myslíte, že ji ztloukl některý z těch amantů?“

„Určitě je to lepší vysvětlení, než které si vymyslela ona. Neříkám, že to platí vždycky, ale někteří z těch starších pánů mívají potíže s impotencí. Vyberou si dobře placenou kněžku lásky a penízky se jen kutálejí. Šampaňské, dárky a oslnivá kočka v závěsu. Z vnějšího pohledu to vypadá dobře a každý si myslí, jaký je to hřebec. Tito muži hledají vztah, v němž cítí zřetelnou převahu, protože jinak ‚se mu nepostaví‘. Zaplatí si za komplexní služby, a když mu to jeho nářadíčko nefunguje, je to její vina, ne jeho, a svou nespokojenost vyjádří libovolným způsobem.“

„Pěstí.“

Jestli se na to chcete dívat takhle, proč ne? Zaplatí si ji. Je jeho. Není-li schopen fungovat, obviní ji a může jí i nabančit.“

„Taky obchod. Ona má výměnou za potrestání své peníze a šatičky.“

„Pokaždé ji nepotrestají. Někteří ze zákazníků jsou naopak rádi, když trestá ona je. Když je bije, ponižuje. Jsou rádi, když jim někdo na ten jejich pozlacený zadek naplácá a vyjádří tím jejich pocit ‚jsem padouch, jsem padouch, jsem padouch‘.“

„To vám říkala Lorna?“

„Ne, ale slyšela jsem to od několika prostitutek tady z okolí. Taky jsem na tohle téma něco četla, když jsem studovala. Chodívaly sem a mě vždycky popudilo, jak se s nimi zacházelo, byla jsem rozzuřená, protože jsem pořádně nechápala, o co vlastně jde. Vrhla jsem se na ně ve snaze je zachránit od těch ‚padouchů‘. Je to s podivem, ale pro mou práci zdravotní sestry je lepší, když si zachovám nezaujatý postoj a nesnažím se nikoho spasit.“

„A tak jste se chovala i k ní?“

„Přesně tak. Měla jsem s ní soucit, ale nepokoušela jsem se ji umravňovat. Nic mi do toho není. A ona v tom žádný problém neviděla, alespoň pokud já vím.“

„Zdá se, že trávíte dost času v Edgewateru. Tam se dneska scházejí svobodní a rozvedení?“

„Ano, lidi v mém věku. Pro mládež je to podnik s příliš starosvětskou atmosférou a astronomickými cenami. V tomhle je po pravdě řečeno život manželský celkem vzato příjemný.“

„Podařilo by se vám vzpomenout si na dny, kdy jste ji tam viděla? Jestli budu muset v hotelu pátrat, pomůže mi to v orientaci.“

Krátce zalovila v paměti. Jednou jsme tam měly dámskou jízdu. Oslavovaly jsme s přítelkyněmi narozeniny. Tenkrát to byly zrovna moje, takže to muselo být na začátku března. Nedomlouváme si jedno přesné datum, ale měl by to být pátek nebo sobota, protože to vyrážíme vždycky.“

„Bylo to loni?“

„Muselo to být loni.“

„Před rozbitým nosem nebo po něm?“

„Nemám tušení.“

„Věděla Lorna, že o ní víte?“

„Ano, ten večer si mě všimla a možná i dvakrát předtím. Od rozvodu s Rogerem jsem si s přítelkyněmi vyšla téměř každý víkend. Nikdy jsme s Lornou o její ‚kariéře‘ otevřeně nediskutovaly, jen jsme to občas ve velmi jemných narážkách naťukly.“ Serena slovo kariéra ilustrovala symbolickým vyjádřením prsty obou rukou.

„Docela se divím. Jak si to všechno můžete tak podrobně pamatovat? Většina lidí si nevzpomene ani na to, co se stalo včera.“

„Policie se mě už na většinu toho ptala, a tak mi to utkvělo. Taky na to dost myslím. Není mi jasné, proč ji kdo zavraždil, a štve mě to.“

„Domníváte se, že byla zavražděná?“

„Myslím, že je to pravděpodobné, ano.“

„Věděla jste, že je zapletená i do pornografie?“

Serena se lehce zamračila. Jakým způsobem?“

„Hrála hlavní roli v jednom pornofilmu. Někdo poslal asi před měsícem jejím rodičům videokazetu.“

„Co to bylo zač, násilí? Sadomasochismus?“

„Ne. Úplně přízemní co se týče obsahu a námětu. Ale paní Keplerová má podezření, že ten film má vztah k Lornině smrti.“

„A vy?“

„Nejsem placená za to, abych v této chvíli dělala nějaké soudy. Chci mít všechny možnosti otevřené.“

„Chápu,“ řekla. Je to stejné jako s diagnózou. Nemá žádný smysl cokoli dopředu vylučovat.“

Joan zaťukala na rám dveří a vzápětí nakoukla dovnitř. „Promiňte, že vás vyrušuju, ale ráda bych, aby ses podívala tady na to dítě. Zavolala jsem stážistu, ale myslím, že bys ho měla vidět taky.“

Serena se zvedla. „Dejte mi vědět, jestli budete ještě něco potřebovat,“ řekla mi na odchodu.

„Určitě. A děkuju.“

Opuštěnými ulicemi jsem se vracela domů. Pomalu jsem se zabydlovala v nočním světě. Charakter tmy se hodinu od hodiny měnil. Bary byly zavřené a doprava se odmlčela, což vyústilo do naprostého ticha třetí hodiny ranní. Křižovatky zely prázdnotou. Zřetelné koláče červených a zelených světel semaforů na sebe upozorňovaly v oslnivé šňůře snad tři čtvrtě kilometru daleko.

Sbíraly se mraky. Hustý přízemní opar ležel jak vatová vycpávka mezi horami a šedé vrcholky odrážely světla ulic do valící se mlhy. Většina oken obytných domů spala. Objevilo-li se v některém z nich náhodou světlo, představovala jsem si za ním studenta, který šturmuje na poslední chvíli a jako pravá sova dohání svou moudrost. Nebo si je rozsvítili lidé, na něž přišla nespavost jako na mě.

Bulvár Cabana pozvolna objíždělo policejní auto. Když jsem ho míjela, upoutala jsem pozornost uniformovaného policisty. Odbočila jsem vlevo do naší ulice a našla si místo k zaparkování. Zamkla jsem auto. Hvězdy se schovávaly v sametu zataženého nebe. Země se objímala s tmou, kdežto obloha byla přibarvená tajuplným světlem, jako když dítě rozmaže bílou křídu po temně šedém papíru. Zaslechla jsem, jak někde za mnou rozrážejí vzduch paprsky kol. Ohlédla jsem se ještě včas, abych zaregistrovala právě ujíždějícího cyklistu. Zadní světlo a proužky odrazek na šlapkách vypadaly jako tři světélkující míčky v rukou žongléra. Působilo to docela strašidelně, jako by pro mě duchové noci připravili cirkusové představení.

Prošla jsem brankou a zamířila rovnou do garsonky. Blikla jsem vypínačem a ocitla se mezi svými věcmi, které ležely tak, jak jsem je opustila. Ticho bylo skoro slyšet. Dotkla se mě maličko úzkost, z únavy, pozdních hodin, prázdnoty kolem. Za takových okolností jsem nebyla schopná hned usnout. Je to jako s hladem – jakmile překonáte kritickou mez, chuť odezní a vy už nemusíte jíst vůbec. Jídlo, spánek… jaký je mezi tím rozdíl? Metabolismus sníží obrátky a energii načerpá z jiných zdrojů. Kdybych do postele zalezla v devět nebo deset hodin, spala bych celou noc. Teď mi však povolenka jít spát vypršela. Tím, že jsem byla tak dlouho vzhůru, jsem se odsoudila k dalšímu bdění.

Mé tělo bylo unavené i vybuzené zároveň. Kabelku a sako jsem hodila na židli u dveří. Záznamník pravil: žádný vzkaz. Cekalo na mě nějaké víno? Ne, nečekalo. Prozkoumala jsem obsah lednice a výsledek neměl valný kulinářský význam. Ani ze spíže nekoukalo nic dobrého: pár zapomenutých konzerv a suchých polotovarů, které, ať už samy či v kombinaci, ani vzdáleně neslibovaly nic poživatelného, pakliže by se člověk neutloukl po syrové čočce s javorovým sirupem. Ve sklenici s arašídovým máslem zbývaly už jen soustředné kroužky, jako by mu někdo uprostřed dna pustil špunt. Našla jsem kuchyňský nůž a vyškrábala zbytky ze stěn sklenice, které jsem pak za chůze olizovala. „To je škoda,“ litovala jsem se, ale jen na oko, protože mi to bylo ve skutečnosti úplně jedno.

Zbůhdarma jsem zapnula televizi. V přehrávači zůstalo Lornino video. Zmáčkla jsem dálkový ovladač a pustila film. Neměla jsem v úmyslu sledovat pozdně noční sex, ale znovu jsem si prošla titulky. Včera večer jsem volala na informace o telefonních číslech San Franciska ve snaze zjistit číslo na produkční společnost Kyréné film. Na titulcích byli uvedeni producent, režie a výroba v pořadí Joseph Ayers, Morton Kasselbaum a Chester Ellis. Sakra, vždyť telefonní operátoři jsou vzhůru celou noc!

Zkusila jsem jména v opačném pořadí, přičemž první dvě mi nevyšla. Správná trefa byl až producent. Operátorka zazpívala: „Americká telefonní a telegrafní společnost vám děkuje,“ a naskočil zvukový záznam. Na linku se připojil mechanický hlas a dvakrát mi nadiktoval číslo na Josepha Ayerse.

Zapsala jsem si ho, znovu zvedla sluchátko a znovu vytočila informace v San Francisku, tentokrát abych vypátrala spojení na další ze seznamu jmen, tedy herce Russella Turpina a Nancy Dobbsovou. Žádná Dobbsová se neobjevila, ale zato dva Turpinové s iniciálou křestního jména R, jeden z Haightu a druhý z Greenwiche. Poznamenala jsem si obě čísla. Přes určité riziko, že ztratím čas a promarním peníze Janice Keplerové, by výlet na sever nemusel být koneckonců špatný tah. I kdybych z těch kontaktů nic nevytěžila, byla alespoň naděje, že by se vyloučilo, že to porno nějak souvisí se smrtí její dcery.

Vytočila jsem číslo na Frankovu restauraci a po druhém zazvonění se ozvala Janice. „Janice. Tady Kinsey. Chci se vás na něco zeptat.“

Odpověděla: „Ptejte se. Máme tu celkem klid.“

Zasvětila jsem ji do svých rozhovorů s poručíkem Dolanem a Šeřenou Bonneyovou a doplnila výsledky miniprůzkumu té pornografické party. „Myslím, že by stálo za to si s tím produkčním a hercem promluvit.“

„To jméno si pamatuju,“ skočila mi do řeči.

Jo, ano, s Turpinem a filmovým producentem se mi snad podaří některé věci vyjasnit. Pokusím se je nejdříve kontaktovat telefonicky, ale zdá se mi, že by ta cesta měla mít smysl. Podaří-li se mi domluvit nějakou schůzku, vyrazila bych.“

„Pojedete autem?“

„Uvažovala jsem o tom.“

„Nemáte takového mrňavého volkswagena? Proč neletíte? Být na vašem místě, tak letím.“

„To bych vlastně mohla,“ připustila jsem nejistě. Jestliže ale poletím jen na skok, přijde to ostudně draho. Budu si tam navíc muset půjčit auto. Motel, jídlo…“

„Mně to nevadí. Hlavně si schovejte všechny účtenky, a až se vrátíte, my vám všechno proplatíme.“

„Co Mace? Řekla jste mu o tom pásku?“

Jistě, říkala jsem vám, že mu to povím. Samozřejmě ho to šokovalo a pak vyváděl jak pominutej. Ne kvůli ní, ale kvůli lidem, který ji do toho zatáhli.“

Jak se dívá na vyšetřování jako takový? Včera příliš nadšeně nevypadal.“

„Řekl mi akorát to, co vám,“ vysvětlovala. „Když to udělá dobře mně, je s tím zajedno.“

„Výborně. Letěla bych někdy zítra odpoledne, a jakmile se vrátím, spojím se s vámi.“

„Přeju dobrý let,“ rozloučila se.

9

Příštího dne ráno jsem se probudila v devět hodin, což už byla vhodná doba na to, abych s čistým svědomím zavolala Idě Ruth, že budu doma, pro případ, kdyby mě někdo hledal. Když jsem vytahovala roletu, ohodnotila jsem plexisklové nebe nad postelí. Slunečno a jasno. Odhadovala jsem, že venku může být tak 19 stupňů. K čertu s během. Rozhodla jsem se, že se odměním ještě deseti minutami nicnedělání. Podruhé jsem se probudila ve 12.37 s kocovinou, jako bych se noc předtím zpila do bezvědomí. Tělo neobalamutíte: pozná nejen, kolik hodin jste spali, ale také které noční či denní hodiny to byly. Spaní od čtyř ráno do jedenácti se zdaleka nevyrovná stejnému počtu hodin od jedenácti večer do šesti. Prospala jsem plných sedm hodin, ale měla jsem tak rozhozený metabolismus, že ještě chvíli vyžadoval velmi pomalé tempo, aby se zase urovnal.

Znovu jsem zavolala Idě Ruth, ale docela se mi ulevilo, že byla právě na obědě. Nechala jsem jí vzkaz, že se zdržím, protože mám schůzku s klientem. Neptejte se mě, proč lžu ženě, která ani v nejmenším neujídá z mého krajíce. Někdy prostě lžu ze sportu. Vstala jsem a dopotácela se do koupelny, kde přišly na řadu zuby. Cítila jsem se jak praštěná palicí a byla jsem přesvědčená, že mám zchromlé končetiny. Ve sprše jsem se opřela o stěnu v naději, že hydroterapie mě na ty dolní postaví. Oblékla jsem se a zjistila, že snídám v jednu odpoledne, a přemýšlela jsem, zda se vůbec někdy vrátím do svých normálních kolejí. Postavila jsem si na kávu, a zatímco jsem vyřizovala telefonáty se San Franciskem, dopovala jsem se kofeinem.

Moc daleko jsem se nedostala. Místo Josepha Ayerse jsem se napojila na záznamník, který mohl, ale nemusel být jeho. Byl to jeden z těch pečlivě formulovaných vzkazů, který vás ale neujistí, na jaké číslo a komu voláte. Neosobní mužský hlas oznamoval: „Omlouvám se, že s vámi nyní nemohu hovořit, ale když mi zde zanecháte své jméno, číslo a krátký vzkaz, spojím se s vámi později.“

Nadiktovala jsem své jméno a číslo do kanceláře a potom nechala vzkaz ještě na záznamníku obou R. Turpinů. Z jednoho se ozval ženský hlas, z druhého mužský. S oběma Turpiny jsem si nezávazně poklábosila: „Nejsem si jistá, volám-li toho správného Turpina. Hledám Russella. Jsem přítelkyně Lomy Keplerové. Pobídla mě, abych vám zavolala, až budu někdy v San Francisku, a protože se teď chystám strávit tam několik dní, myslela jsem si, že bychom se mohli vidět. Zavolejte mi co nejdřív. Moc ráda vás poznám. Hrozně vás chválila. Díky.“ Na informacích v San Francisku jsem si podle seznamu trpělivě ověřovala jména dalších členů onoho uměleckého týmu. Většinou byli odpojeni.

Protože jsem měla dost času, vytáhla jsem ze zásuvky psacího stolu čisté kartotéční lístky, abych si na ně přepsala všechny informace, které se mi až doteď podařilo získat. V průběhu několika posledních let jsem si zvykla zaznamenávat všechna fakta získaná v průběhu vyšetřování na kartičky. Pak jsem je přišpendlila na tabuli nad psacím stolem a ve volných chvílích jsem jednotlivé údaje náhodně kombinovala a přehazovala. Přitom jsem si vždycky uvědomila, že je-li detail vytržen z kontextu, vypovídá úplně o něčem jiném. Jako dílky puzzle získává skutečnost v závislosti na okolnostech nové obrysy. Co vypadá divně nebo neobvykle, dostává dokonalý smysl, je-li to postaveno na správné místo. Dále, co se zdá být nepodstatné, může vyjevit drahocenné tajemství, je-li to zasazeno do odlišného pozadí. Abych se přiznala, běžně do této sítě nechytím absolutně nic, na druhou stranu se ale výsledky dostav dostatečně často na to, aby mi stálo za to v tom pokračovat. Mimoto se u této činnosti odreaguju, udělám si ve věcech pořádek a mám stále na očích průběžné výsledky své práce.

Vedle kartiček jsem na tabuli přišpendlila Lorninu fotografii. Dívala se na mě vyrovnaně, klidnýma, oříškově hnědýma očima a tím svým záhadným úsměvem. Tmavé vlasy měla hladce sčesané z obličeje. Opírala se o zeď, ruce v kapsách, štíhlá a elegantní. Zkoumavě jsem si ji prohlížela, jako by mi mohla prozradit, co přinesly poslední minuty jejího života. S mlčením kočky mi můj pohled opětovala. Pomyslela jsem si, že právě uzrál čas, abych pronikla blíž k všední podobě Lorny.

Vydala jsem se po dvouproudé asfaltové silnici mezi nekonečnými poli suché trávy, mezi jednotvárnou zelení překrytou zlatem. Sem tam se objevily tmavě zelené skupinky dubů. Obloha byla zatažená podivnou směskou uhlově šedých a sírově žlutých mraků. Na pozadí se v mlhavé modři svými pískovcovými srázy vzdouvaly mohutné hory. Tahle část okresu Santa Tereza byla v podstatě poušť, kde se dařilo spíš trnitým a šedozeleným zákrskům než výnosným plodinám. První osadníci celou oblast osázeli stromy. Původně sežehlá země byla nyní sice zavlažovaná a zušlechťovaná, ale ze zkultivované půdy přesto stále sálalo nelítostné slunce. Pokud by se zlikvidovaly všechny ty zavlažovací systémy, hadice a rozstřikovače, vegetace by se vbrzku vrátila do svého původního stavu – a opět by převládly stepní křoviny, manzanity a vlnící se traviny, na nichž se v letech bez dešťů sklízely plameny ohňů. Jestli se splní s
oučasné předpovědi, že se blíží další období sucha, bude veškeré listoví sežehnuto v troud a zemi převrátí ohňové rádlo.

Vlevo přede mnou se prostírala Úpravna vody Santa Terezy, založená v šedesátých letech: střecha z červených tašek, bíle omítnuté zdi s třemi oblouky a několik stromků. Za nízkou budovou jsem zahlédla spleť zábradlí, která ohrazovala jednotlivé nádrže. Cedule vpravo oznamovala blízkost přehrady Largo, ale ze silnice jsem na vodní hladinu nedohlédla.

Zaparkovala jsem a prošla dvojitými skleněnými dveřmi umístěnými nad betonovým schodištěm. Recepce stála vlevo od vchodu, který se otevíral do velikého prostoru, jenž zřejmě sloužil k reprezentačním účelům. Úřednice za pultem byla nejspíš Lorninou nástupkyní. Vypadala schopně, ale přes své mládí postrádala její krásu. Mosazná tabulka na pracovní desce oznamovala, že se jmenuje Melinda Ortizová.

Při představování jsem jí podala navštívenku. „Mohla bych na chviličku mluvit s šéfem vodárny?“

„Támhle je jeho náklaďák. Zrovna přijíždí.“

Otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy exkluzivní nákladní vůz odbočoval na příjezdovou cestu. Roger Bonney vystoupil a s každým jeho krokem se k nám blížilo napjaté zaujetí člověka, jenž v nadcházející schůzce předjímá nějaký střet.

„Mohla bych mu říct, v jaké záležitosti přicházíte?“

Podívala jsem se na ni. „Kvůli Lorně Keplerové.“

„Aha, kvůli ní. To bylo příšerné.“

„Znala jste ji?“

Zavrtěla hlavou. Jenom z doslechu, nikdy jsem se s ní osobně nesetkala. Pracuju zde teprve dva měsíce. Byla zde zaměstnaná před dívkou, kterou jsem vystřídala já. Mezitím jich tu bylo asi víc. Pan Bonney tu po ní už pár děvčat vyzkoušel.“

„Máte zkrácený úvazek?“

„Na odpoledne. Mám malé děti, proto mi to takhle vyhovuje. Manžel pracuje v noci, takže když jsem pryč, může se o ně postarat.“

Bonney vešel do recepce s konopnou obálkou v ruce. Měl široký, velmi opálený obličej a rozcuchané kudrnaté vlasy, které začaly šedivět pravděpodobně už v pětadvaceti. Vrásky mu dodávaly zajímavý a přitažlivý vzhled. V mládí byl asi krasavec, přesně ten typ mužů, před nimiž hned couvám. Můj druhý manžel byl taky velmi pohledný a vztah skončil zahanbujícím způsobem… alespoň v mých očích. Daniel si všechno maloval v růžových barvách. Děkuju, to už nechci. Dnes mám tendenci se jistým typům mužů vyhýbat. Přitahují mě tváře, jejichž rysy změkly v průběhu zrání. Zkušenosti usazené v prohlubinkách a povadlinkách mi prostě dodávají jistotu a klid. Bonney si mě všiml a mlčky přistoupil k pultu, aby nás snad nevyrušil v konverzaci.

Ukázala mu mou vizitku. „Chtěla by s vámi mluvit. O Lorně Keplerové.“

Podívali jsme se na sebe. Jeho hnědé oči mě překvapily. Ke světlým, stříbrným vlasům by se hodily spíš modré.

Jestli se vám to teď nehodí, ráda si s vámi domluvím schůzku na později,“ navrhla jsem.

Zkontroloval čas. „Asi tak za patnáct minut mám každoroční státní hygienickou inspekci, ale můžete jít se mnou, než celé zařízení obejdu. Nemělo by to dlouho trvat. Než přijdou, musím se ubezpečit, že je všechno v pořádku.“

„Výborně.“

Šla jsem za ním krátkou chodbou vlevo. Kratičce jsme se zastavili, než si zaskočil do kanceláře a uložil obálku na stůl. Měl na sobě světle modrou košili, límeček bez knoflíčků, kravatu nakřivo, modré bělené džíny a těžké pracovní boty. Kdyby měl ještě ochrannou přilbu a v ruce psací desku s klipsem, dokonale by zapadl do prostředí staveniště jako inženýr. Měl necelých sto osmdesát centimetrů a nezapřel v sobě typického padesátníka. V žádném případě nebyl tlustý, ale měl široká ramena a mohutný hrudník. Odhadovala jsem, že si váhu hlídal pravidelným pohybem, nejspíš při tenise či golfu, a občas se rozparádil při raketbalu. Nebyl typem dlouhonohých a štíhlých běžců na dlouhé tratě, ale spíš mi, nevím proč, připadalo, že si rád při sportu zasoutěží. Představovala jsem si ho, jak hraje coby středoškolák fotbal, který mu v příštích deseti letech připomenou zdevastované klouby.

Pokračovali jsme dál, já krůček za ním. „Byla bych moc ráda, kdybych se vás mohla krátce zeptat na několik věcí.“

„Beze všeho,“ odpověděl. „Provedl vás už někdo někdy vodárnou?“

„Ani jsem nevěděla, že to tu je.“

„Vzdělávání veřejnosti patří k náplni naší práce.“

„Vsadím se, že hlavně když zdražíte.“

Upřímně se zasmál. Prošli jsme mamutími lítačkami. „Chcete k tomu říct co a jak?“

„Rozhodně.“

„To je správné,“ ocenil. „Voda z přehrady na druhé straně silnice přitéká přívodním potrubím, které vede pod recepcí. Kdybyste to věděla už předtím, možná byste si uvědomila, že je tam trochu slyšet. Rybářské sítě a filtrovací síťky zachytávají cizorodý materiál. Voda vytéká tady odtud. Pod touto částí budovy je zabudovaný hlavní kanál. Kvůli údržbě ho teď budeme muset na pár dní zavřít.“

Procházeli jsme místy, kde neznatelně hučící proud vody přerušovaly různé měřicí přístroje a hodiny. Podlahy z betonu a složitá rozvodná síť z trubek označených růžovou, zelenou, hnědou a modrou barvou a s šipkami ukazujícími čtyřmi směry na zdech dokreslovaly celé prostředí. Jeden podlažní kryt byl otevřený a Bonney beze slova ukázal dolů. Nakoukla jsem do díry. V hloubce asi sto dvaceti centimetrů si cestu kanálem razila voda černá a slepá jako krtek. Na pažích se mi rozvlnily chlupy, snad inspirované pohybem v podzemí. Člověk neměl tušení, jak je voda hluboká a co všechno s sebou nese proud či skrývá dno koryta. Od otvoru mě odehnala nutkavá představa, že se vysunou přísavná chapadla, přicucnou se mi na nohu a vtáhnou mě dovnitř. Ani bych to nebyla já, kdybych tak snadno nepodléhala svým fantaziím. Za námi dutě zařinčely dveře a to už jsem se musela hodně držet, abych nezaječela. Bonney si myslím ničeho nevšiml.

„Kdy jste naposledy mluvil s Lornou?“ zeptala jsem se ho.

„V pátek ráno. Dvacátého dubna,“ odpověděl. „Pamatuju si to, protože mě ten víkend čekal golfový turnaj a doufal jsem, že budu moct odejít dřív z práce, abych se dostal trochu do formy. Měla přijít v jednu, ale volala, že dostala těžký alergický záchvat. Snažila se nějak dostat z města, víte, aby utekla od pylů a aby se jí trochu ulevilo, tak jsem jí řekl, aby si vzala volno a jela hned. Stejně nemělo význam ji sem tahat, když jí bylo mizerně. Podle policie zemřela den nato.“

„Takže jste předpokládal, že se do práce vrátí sedmého května?“

„Na přesné datum bych se musel podívat. Mělo to být od pondělka za čtrnáct dní, a v té době ji zrovna našli.“ Vrátil se k provádění, a když vykládal o stavebních nákladech, vstupovali jsme do další části budovy. Šum valící se vody a zápach chloru mě přiváděly do změněného stavu vědomí. Celkově mě přepadal pocit, jako by se na nás řítil odražený příliv nebo se měla protrhnout přehrada. Byla jsem přesvědčená, že kdyby se San Andreas jen jedinkrát trochu zaškaredil, celé zařízení by zkolabovalo, vychrlilo na nás miliardy litrů vody a hlíny a dozajista nás během několika vteřin smetlo z povrchu země. Instinktivně jsem hledala ochranu v jeho blízkosti a předstírala, že mě hrozně zajímá, co říká.

Sotva jsem se vzpamatovala, pokračoval: „Voda je přechlorovaná, aby se zničily všechny choroboplodné zárodky. Potom přidáme srážecí činidlo, které stmelí drobné organické částečky do větších shluků. Přidáváme ještě polymery, ty posílí tvorbu nerozpustných vloček, které se pak odfiltrují. Vzadu máme laboratoř, kde se kontroluje kvalita vody.“

Ach bože. Teď abych se bála choroboplodných zárodků, které proklouzly laboratoří. Vždycky jsem vodu pila bez jakýchkoli problémů. Vzala sklenici, otočila kohoutek, naplnila po okraj a vyzunkla až do dna. Nikdy jsem nepřemýšlela o nerozpustných vločkách nebo srážedlech. Fuj tajbl.

Spolu s výkladem o činnosti provozu, který musel v minulosti provádět snad stokrát, prozkoumával před nadcházející kontrolou velmi pečlivě každou píď. S dusotem jsme po několika schodech sešli ke dveřím, které vedou ven. Když jsme vystrčili hlavu z uměle osvětleného prostředí, oslepil nás neobvyklý jas denního světla. Vlhký vzduch byl prosycený pachem chemických látek. Mezi řadou otevřených bazénů ohraničených kovovým zábradlím vedly dlouhé obslužné lávky pokryté vrstvičkou vody jako sklo, která zrcadlila šedivou oblohu a zvýrazňovala obraz chodníčků tvořený betonovou mřížkou.

„To jsou vločkovací a koagulační nádrže. Voda v nich cirkuluje do té doby, než se vytvoří vločky příslušné velikosti a hustoty, které se později usazují v sedimentačních nádržích.“

Své zanícení jsem potvrzovala výrazy typu „hmm“ a „mmm“.

Mluvil a mluvil a bylo zjevné, že celý postup je pro něj něco zcela samozřejmého. Zato můj pohled utkvěl (a přitom jsem se vší silou snažila ukáznit žaludek, aby se mi nezvedl) na nádržích, v nichž stála nehybně voda pokrytá mazlavou tekutinou a pěnou a navrch špinavá jako bota. Kal byl černý jako lékořice a vypadal, jako by ho tvořily rozpuštěné pneumatiky těsně před bodem varu. Ve své zvrhlé představivosti jsem se viděla, kterak skáču do dehtových hlubin šipku a čekám, zda se k povrchu domlátím celá či rozežraná všemi těmi chemikáliemi na cáry. Steven Spielberg by tu mohl natočit svůj další trhák.

„Vy neděláte na policii?“ zeptal se mě. Ani jednou se nezastavil.

„Kdysi jsem tam pracovala. Svou náturou se však hodím víc do soukromá.“

Klusala jsem za ním jako děcko na pěším výletě, které se zpozdilo a nemá šanci svou třídu dohnat. Úplně vzadu za vodárnou ležela široká a mělká jímka plná rozdrceného černého sedimentu, připomínající skladiště strusky. Tisíce a tisíce let po nás zde budou archeologové kopat a domýšlet si, že objevili základy obětního chrámu.

Pokračoval v otázkách: „Můžete prozradit, pro koho pracujete? Nebo je to tajné?“

„Pro Lorniny rodiče,“ řekla jsem. „Někdy informace tohoto typu raději nepodávám, ale v tomto případě je dobré hrát otevřenou hru. Není to žádné velké tajemství. Včera v noci jsem o téhle záležitosti mluvila se Serenou.“

„Mou exmanželkou? To je zajímavý postup. Proč s ní? Protože ji našla?“

„Přesně tak. Nemohla jsem spát. Věděla jsem, že pracuje na nočních ve Svaté Tereze, tak jsem si řekla, že toho využiju a promluvím si s ní jako s první. Kdybych měla tušení, že jste vzhůru, zaklepala bych i u vás.“

Jste odvážná žena,“ poznamenal.

„Platí mi padesát dolarů za hodinu. To vysvětluje, proč využívám k práci každé chvilky.“

Jak jste daleko?“

„Teď jsem právě ve fázi, kdy shromažďuju informace a snažím se na celý případ naladit. Jestli jsem správně pochopila, Lorna pro vás pracovala přibližně tři roky?“

„Asi tak. Původně to bylo na celý úvazek, ale jak se krátil rozpočet, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme, jestli by nestačilo dvacet hodin týdně. Prozatím je to dobré, není to ideální, ale jde to. Lorna si dělala tady na univerzitě nějaké kurzy, takže jí zaměstnání na částečný úvazek plně vyhovovalo.“

Zrovna jsme zacházeli do podzemí. Celému sklepnímu prostoru dominovalo masivní potrubí. Vyšli jsme po dlouhém schodišti a rázem se ocitli v dobře osvětlené chodbě, z níž už nebylo daleko do jeho kanceláře. Gestem mě pozval dovnitř a ukázal na židli. „Posaďte se.“

„Máte čas?“

„Využijme ten, co máme, a na co nám nezbude, to můžeme projednat jindy.“ Sehnul se k intercomu a zmáčkl tlačítko. „Melindo, jestli nedorazím, brnkni mi, až přijde ta inspekce.“

Zaslechla jsem tlumené: „Ano, pane.“

„Omlouvám se, že jsem přerušil rozhovor. Už jsem připraven,“ řekl.

„Nic se nestalo. Pracovala Lorna dobře?“

„Nemohl jsem si na ni stěžovat. Práce nebyla příliš náročná. Většinou seděla v recepci.“

„Věděl jste něco o jejím osobním životě?“

„Ano i ne. V podniku, jako je ten náš, kde máte na každou směnu sotva dvacet lidí, se vlastně všichni známe velmi dobře. Jsme v chodu čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, takže já jsem tu vlastně jako doma. Musím říct, že Lorna byla trochu netýkavka. Nebyla zlá nebo vyloženě chladná, ale rozhodně velmi rezervovaná. O přestávkách měla vždycky hlavu zabořenou do nějaké knížky. Třeba si vzala pytlík se svačinou a šla se najíst do auta. Nikdy na sebe nic příliš ochotně neprozradila. Když jste se jí zeptala, odpověděla, ale moc vstřícná nebyla.“

„Lidi ji označují jako tajnůstkářku.“

Obličej se mu zkřivil na znamení nesouhlasu. „Takhle bych to neřekl. Slovo ‚tajnůstkářka‘ má pro mě pejorativní nádech. Byla příjemná, ale nestavěla to na odiv. Já bych ji charakterizoval jako zdrženlivou.“

Jak byste charakterizoval svůj vztah k ní?“

„Můj vztah?“

„Ano, zajímalo by mě, jestli jste se vídali někdy i mimo práci.“

Poněkud nucené se zasmál. Jestli máte na mysli to, co já, pak jsem polichocen, ale náš vztah byl vyloženě profesionální. Byla to moc hezká dívka, ale bylo jí… dvacet čtyři?“

„Dvacet pět.“

„Mně je dvakrát tolik. Věřte mi, Lorna nestála o muže mého věku.“

„Proč ne? Jste pohledný muž a zdá se, že i milý.“

„Cením si vašeho úsudku, ale to pro takové děvče nic moc neznamená. Pravděpodobně se chtěla vdát a založit rodinu, což by bylo to poslední, oč bych stál. V jejích očích jsem musel být jen starý tlustý trouba. Krom toho chodím pouze s ženami, které mají stejné zájmy jako já a s nimiž si popovídám na úrovni. Lorna byla bystrá, ale nikdy neslyšela nic o válce ve Vietnamu a jediné Kennedyovy, které znala, byla Caroline a John-John.“

Jen jsem to nakousla jako možnost,“ podotkla jsem. „Tohle téma jsem nadhodila už se Šeřenou, protože jsem chtěla vědět, jestli Lorna neměla něco společného s vaším rozvodem.“

„Vůbec ne. Naše manželství prostě vyčpělo. Někdy mi připadalo, že kdybychom se občas pohádali, mohlo se to mezi námi zlepšit. Náš život by dostal jiskru. Ale u nás byla nuda.“

„Serena říká, že jste se chtěl rozvést vy.“

„Ano, to je pravda,“ přiznal, „ale udělal jsem všechno pro to, abychom se srovnali jako přátelé. Přesně tak jsem to řekl svému advokátovi. Už tak se cítím dost vinný, tak to nedělejme ještě horší. Serenu miluju. Je to zatraceně pěkná holka a velmi si jí vážím. Akorát neumím žít bez vášně. Musím doufat, že o tom mluví víceméně ve stejném duchu.“

„To ano,“ řekla jsem, „jen jsem to považovala za důležité v souvislosti s Lorninou smrtí.“

„Chápu. Bylo mi mizerně, když jsem zjistil, co se jí stalo. Byla poctivá, ochotná, a pokud vím, vyšla s každým.“ Všimla jsem si, že se nenápadně podíval na hodinky pod záminkou, aby si narovnal řemínek.

Zavrtěla jsem se. „Raději běžte,“ navrhla jsem. „Vidím, že nemáte stání.“

„Asi ano, jakmile jste to řekla, tak jsem si to uvědomil. Doufám, že si o mně nebudete myslet, že jsem nezdvořák.“

„Ale kdepak. Jsem naopak ráda, že jste se mi věnoval. Teď budu pár dní mimo město, ale jestli se vám to bude hodit, mohli bychom potom pokračovat.“

„Beze všeho. Kvůli údržbě a nějakým opravám budeme mít v sobotu zavřeno, takže jestli mě budete potřebovat, budu vám plně k dispozici.“

„Beru na vědomí. Kdyby vás mezitím napadla nějaká nová souvislost, mohl byste mi zavolat?“

„Samozřejmě,“ souhlasil.

Zbavila jsem se další vizitky. Podali jsme si přes stůl ruce a on mě pak doprovodil ven. V recepci už čekali dva kontroloři. Chlap měl na sobě košili, džíny a tenisky. Musela jsem uznat, že jeho dámský protějšek byl oblečen poněkud lépe. Roger je srdečně uvítal, a když je odváděl halou, ještě mi na rozloučenou zamával.

Jela jsem do kanceláře. Odpoledne se už schylovalo ke své druhé polovině a nesmělé paprsky slunce se prodíraly zamračenou oblohou. Nebe bylo bílé a z trávy vyzařovala svěží zeleň připomínající barvu nezralých citronů. Únor Santa Tereza obvykle vítala prudkým rozkvětem sytě růžových pelargonií, fialových buganvílií a oranžových řeřich. Byla jsem teď zvyklá na život ve tmě a světlo se mi zdálo příliš ostré a barvy příliš oslnivé. Noc uklidňovala smysly, jako tekutina, která tlumí a mírní nárazy vnějšího světa. Listy šerem splynou v jedno, tmou se spojí v jednoduchý celek, který denní světlo nemilosrdně rozdrobí na ostře oddělené jedince bojující sami za sebe o své místo na slunci.

Proklouzla jsem postranním vchodem a sedla si za stůl. Papíry jsem odsunula stranou a snažila se předstírat práci. Byla jsem příliš unavená, než abych toužila po další společnosti, a olověná závažíčka v končetinách opět hlásila nedostatek spánku. Měla jsem pocit, že jsem poslední dva dny strávila v drogovém doupěti. Veškerá má energie prosákla do hlubin země, jako bych měla v botách díry. Zároveň s tím mi v důsledku nadbytku kofeinu praskalo a jiskřilo v hlavě, která jako anténa zachytávala rádiové vlny z nekonečného vnějšího světa. Ať by si obyvatelé Venuše vysílali signály o blížící se invazi, jaké chtěli, byla jsem příliš vyhaslá na to, abych zavolala policii. Položila jsem si hlavu na stůl a upadla do blaženého bezvědomí.

Třikrát dvacet je hodina, po pěti minutách čtvrtého šlofíka zazvonil telefon. Mými kostmi jako by projela řetězová pila. Vyskočila jsem v domnění, že mě štípla husa. Popadla jsem sluchátko a představila jsem se hlasem, který prozrazoval bdělou a čilou osobu.

„Paní Millhonová? Tady Joe Ayers. Co byste ode mě potřebovala?“

Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, o koho jde. Jsem moc ráda, pane Ayersi, že mi voláte,“ řekla jsem nadšeně. „Vydržte, prosím, vteřinku.“ Rukou jsem zakryla mluvítko. Joe Ayers. Joseph Ayers. Aha. Produkční toho porna. Sluchátko jsem přesunula do druhé ruky, abych si mohla dělat při rozhovoru poznámky. Jestli jsem to dobře pochopila, tak jste producentem filmu, v němž hrála Lorna Keplerová.“

„Správně.“

„Mohl byste mi říct něco o tom, jak se k celému tomu projektu dostala?“

„Teď vám asi moc dobře nerozumím.“

„Musím říct, že ani já ne. Někdo to video poslal její matce a ona mě požádala, abych o tom zjistila něco víc. Na titulcích jste uveden jako producent…“

Ayers mě bryskně přerušil. „Paní Millhonová, v této věci si budete muset najít někoho jiného. Nemáme o čem diskutovat. Lorna Keplerová byla před šesti měsíci zavražděná.“

„Ve skutečnosti to bylo před deseti měsíci. Vím o tom. Její rodiče doufají, že jim to video odhalí další informace.“ Zněla jsem důležitě i svým vlastním uším, ale jeho podráždění mě dopálilo.

Já vám ale nic neodhalím,“ řekl. „Rád bych vám pomohl, ale můj kontakt s Lornou byl naprosto mizivý. Promiňte, ale nemůžu sloužit.“

Kvapně jsem otevřela poznámkový blok a snažila se rychle navázat nit, abych aspoň drápkem zachytila jeho zájem. „Co ti další dva herci, kteří s ní ve filmu hráli, Nancy Dobbsová a Russell Turpin?“

Podtón jeho hlasu byl nerudný. „Co je s nima?“

„Chtěla bych s nimi mluvit.“

Ticho. „Snad vám můžu říct, jak je seženete,“ řekl nakonec.

„Máte na ně adresu a telefon?“

„Někde bych je měl mít.“ Slyšela jsem, jak listoval adresářem. Ramenem jsem si přidržela sluchátko a sundala víčko z pera.

„Tady to máme,“ oznámil.

Vychrlil údaje a já si je v rychlosti zapsala. Adresa na Haight Street souhlasila s tou, kterou jsem zjistila na informacích. Řekla jsem: „To je skvělý. Jsem vám moc vděčná. Slečnu Dobbsovou nemáte?“

„Bohužel.“

„Mohl byste mi říct, jaký máte následujících několik dní program, prosím?“

„Co je vám do mého programu?“

„Doufala jsem, že se sejdeme.“

I přes telefon jsem slyšela, jak hardware jeho mozku vrní a vrčí ve snaze najít vhodný program pro zpracování této informace. „Nemám pocit, že by to mělo nějaký význam. Lornu jsem téměř neznal. V nejlepším případě jsem ji viděl všeho všudy čtyři dny.“

„Vzpomenete si, kdy jste ji viděl naposledy?“

„Ne. Vím, že po natáčení jsme se již nesetkali, viděl jsem ji tedy před rokem v prosinci. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsme spolu jednali služebně. Film totiž neprošel distribucí, takže jsem neměl sebemenší důvod ji někdy později kontaktovat.“

„Proč se film neuváděl?“

„Myslím, že vám do toho nic není.“

„Proč, je to tajemství?“

„Není to žádný tajemství. Prostě vám do toho nic není.“

„To je blbý. Věřila jsem, že nám můžete trochu pomoct.“

„Paní Millhonová, ani nevím, kdo vlastně jste. Zavoláte mi, necháte mi vzkaz na záznamníku, z kterýho ani nerozluštím, odkud jste. Můžete být kdokoli. Proč bych vám měl hergot pomáhat?“

Jasně. Máte pravdu. Nevíte o mně zhola nic a nemám v nejmenším právo vás nutit, abyste mi podával jakékoli informace. Bydlím v Santa Tereze, od vás vzdálené asi hodinu letecky. Nechci na vás nic zvláštního, pane Ayersi. Dělám jenom, co můžu, abych zjistila, co se stalo Lorně, a jsem vděčná za cokoli, z čeho můžu vycházet. Nenutím vás, abyste se mnou spolupracoval.“

„To není věc spolupráce. Nevím nic, čím bych vám mohl přispět. Opravdu.“

„Nezdržela bych vás víc než hodinku.“

Než si to rozmyslel, funěl mi do sluchátka. Napůl jsem čekala, že zavěsí. „Nesnažíte se, doufám, vlámat se nám do fochu?“

„Do fochu?“ Myslela jsem, že naráží na živnost soukromého očka.

„Protože jestli jste nějaká další zkrachovalá herka, ztrácíte čas. Vaše kozy mě nezajímají.“

„Přísahám, že nejsem. Používám legální postupy. Můžete si ověřit mou licenci na policii v Santa Tereze.“

„Nemohla jste mě zastihnout za blbějších okolností. Zrovna jsem po šesti týdnech přiletěl z Evropy. Navíc manželka dneska pořádá nějakej zatracenej mejdan, na kterým nesmím chybět. Vysolí za to majlant, navíc znám sotva půlku lidí, který pozvala. Jsem z toho na mrtvici.“

„Jak to vypadá zítra?“

„To je ještě horší. Mám nějaké zařizování.“

„A večer? Jsem u vás za pár hodin.“

Chvíli byl zticha, ale ze sluchátka na mě sršely hromy blesky. „Do prdele. Tak dobrá. Co s váma sakra nadělám,“ řekl. Jestli opravdu poletíte, brnkněte mi. Jestli budu mít chuť, dáme si rande. Jestli ne, vaše smůla. Víc pro vás udělat nemůžu a i tak toho budu pravděpodobně litovat.“

„To je báječný. Bezva. Seženu vás na tom samém čísle?“

Povzdechl si a zřejmě počítal do deseti. Rozčílila jsem ho tak strašně, že jsme už byli skoro přáteli. „Dám vám číslo domů. Mohl bych vám dát i adresu, když už jsem v tom. Vypadá to, že jste hodně protivná, když nedostanete, co chcete.“

Jsem hrozná,“ přiznala jsem.

Nadiktoval mi adresu domů.

Jdu spát,“ oznámil. Ještě jsem zaslechla, jak praštil telefonem.

Telefonicky jsem se spojila se svou cestovní zástupkyní, Lupou, a poprosila ji, aby mi rezervovala letenku na příští let. Jak už se tak stává, všechny lety byly až do devíti obsazené. Zamluvila alespoň rezervu a sdělila mi, že mám být připravená na letišti. Vrátila jsem se domů a naházela pár věcí do cestovního vaku. Na poslední chvíli jsem si vzpomněla, že jsem neřekla Idě Ruth, kde budu. Zavolala jsem jí domů.

Dalo se čekat, co mi ta dobrácká řekne, když uslyší, že letím do San Franciska. „Doufám, že si bereš něco lepšího než džíny a rolák.“

„Neurážej mě, Ido Ruth. Jedu tam služebně,“ namítla jsem.

„Ohó. Podívej se do zrcadla a popiš mi, co máš na sobě. Ale máš pravdu, nezlob se. Jsi určitě okouzlující. Nechceš mi dát číslo, kde bys byla k dosažení?“

Ještě nevím, kde budu bydlet. Až dorazím, zavolám ti a povím víc.“

„Nech mi vzkaz na záznamníku v kanceláři. Až budeš v San Francisku, budu já už spát,“ řekla. „Dej na sebe pozor.“

„Ano, milostivá paní. Slibuju.“

„Vezmi si nějaké vitaminy.“

„Neboj. Až přijedu, ozvu se,“ ujistila jsem ji.

Uklidila jsem byt pro případ, že by letadlo spadlo, a vynesla smetí, abych si naklonila domácí skřítky. Je jako jižní nebe jasné, že ten den, kdy bych zanedbala tento důležitý rituál, by se letadlu utrhlo křídlo a všichni by si mysleli, že jsem špindíra. Krom toho jsem doma měla ráda pořádek. Až se vrátím z výletu, chci, aby mě přivítalo klidné a harmonické prostředí, ne nějaký chaos.

10

Když jsem dojela na letiště, nechala jsem volkswagen na parkovišti a vydala se k odbavovací hale. Jako většina veřejných budov v Santa Tereze mělo v sobě i letiště něco alespoň vzdáleně španělského. Letištní hala je dvoupodlažní, bíle omítnutá stavba se střechou z červených tašek, s oblouky nad okny a s točitým schodištěm ze strany. Na terminálu je pouze pět odbavovacích míst, miniaturní novinový stánek v přízemí a skromná kavárnička v prvním patře. Na vnitrostátní přepážce jsem si vyzvedla letenku a zeptala se, jestli se na mé jméno neuvolnilo místo v dřívějším letu. Nic takového. Našla jsem si poblíž sedátko, podepřela hlavu dlaní, a než začali vyvolávat můj let, dřímala jsem jako tulačka. Během doby strávené čekáním jsem autem mohla být už dávno v San Francisku.

Letadlo bylo malé prdítko s patnácti sedadly, přičemž deset jich bylo obsazených. Sáhla jsem po propagačním časopisu aerolinek, zastrčeném v kapsičce opěradla přede mnou. Tento volný výtisk – jak správně informovala titulní strana – byl skutečně natolik nudný, že byl čtenáři úplně volný a nestál ani za zlámanou grešli. Jakmile se roztočily motory a zároveň s pronikavým jekotem nabíraly obrátky, stewardka začala odříkávat poslední rituál. Neslyšeli jsme jediné slovo, ale z pohybů jejích úst jsme si udělali povšechnou představu o všem, co nás čeká.

Než se letadlo odlepilo, poskočilo a roztřáslo se, ale poté, co jsme se vznesli výš, se jeho pohyb ustálil. Stevardka chodila uličkou s tácem plným plastových kelímků pomerančového džusu nebo coca-coly a balíčků – pro děti bezpečnějších než sáčků – s preclíky či burskými oříšky, z nichž si každý pasažér mohl vybrat jeden. Letecké společnosti, které v dnešní době chytře upravují ceny, zredukovaly množství nabízených arašídů na (přibližně) jednu polévkovou lžíci na osobu. Každý burák ze svého přídělu jsem si rozlomila na půlku a jedla po jednom, abych si tu rozkoš prodloužila.

Jak jsme si razili nad pobřežím cestu černým nočním nebem, jevil se pozemský život pod námi jako strakatá a nesouvislá změť světel. Z té výšky vypadala města jako izolované kolonie na cizí planetě oddělené tmou, z které by se ve dne vyklubaly hory. V krajině jsem se vůbec neorientovala. Snažila jsem se rozpoznat Santa Mariu, Paso Robles a King City, ale chyběla mi jasnější představa o velikosti a vzdálenostech. Identifikovala jsem stojedničku, ale dálnice mi na tu vzdálenost naháněla hrůzu, jako bych po ní nikdy nejela.

V San Francisku jsme přistáli za necelou hodinu a půl. Když jsme se blížili k městu, přivítala nás světla ulic, které se vlní po kopcích a kopírují terén jako vrstevnicová mapa. Přistáli jsme tak daleko od výstupního terminálu, že podél přistávací dráhy museli rozestavět řetěz letištních pracovníků, aby nás nasměrovali k civilizaci. Do budovy jsme vešli po zadním schodišti jako vystěhovalá, ale nakonec jsme přece jenom dorazili do důvěrně známých prostor. Zastavila jsem se u novinového stánku a koupila si poměrně dobrou mapu města, potom jsem našla půjčovnu aut, kde jsem nejdřív vyplnila všechny nezbytné formuláře. V 23.05 jsem již byla na dálnici 101 a mířila si to na sever k centru.

Noc byla jasná a chladná, na druhé straně zálivu byla vidět světla Oaklandu a Alamedy. Doprava byla svižná a město kolem mě začínalo nabývat podoby rozsypaných neonových bonbonů. Tři čtvrtě kilometru za Market Street, na Golden Gate Avenue, se stojednička ztratila v běžné komunikaci. Jela jsem asi půl bloku k Van Ness a zahnula doleva a nakonec ještě jednou doleva směrem na Lombard. Čtyřproudou dopravní tepnu lemovaly z obou stran restaurace a motely všech velikostí. Protože jsem tímto bodem programu nemínila ztrácet příliš mnoho energie, zvolila jsem první motel, který hlásil „Volné pokoje“, motel Del Rey. Jediné, co jsem potřebovala, byl natolik čistý pokoj, abych v něm mohla chodit i bosá. Požádala jsem o ubytování vzdálené od dopravního hluku. Nasměrovali mě dozadu na 343.

Del Rey byl jedním z těch motelů, jehož vedení předpokládá, že ukradnete všechno, na co přijdete. Ramínka na šaty se nedala sundat z tyče. U televize stálo upozornění, že sáhnete-li na šňůru nebo pokusíte-li se byť jen nepatrně pohnout televizorem, automaticky to sepne důmyslně zabudovaný alarm. Rádio s hodinami bylo přišroubované k nočnímu stolku. Zařízení pokojů bylo plně přichystané přelstít i nejšikovnější zloděje a nejvychytralejší gaunery. Přiložila jsem ucho ke stěně ze zvědavosti, kdo se asi za ní skrývá. Z ticha se ozývalo chrápání. Až se budu snažit sama usnout, určitě mě to uklidní. Usedla jsem na kraj postele a zavolala do kanceláře, kde jsem Idě Ruth nechala zdejší telefonní číslo. Když už jsem byla v tom, vytočila jsem svůj záznamník ve snaze vyslechnout si případné vzkazy. Nebyl tam žádný. Do mé vábné sítě se nikdo nechytil, takže budu muset vyvinout další aktivitu.

Byla už skoro půlnoc. Cítila jsem, jak mi celým povrchem těla uniká energie. Protože jsem obětovala denní život práci v noci, všimla jsem si, že už jen stěží rozeznám, kdy padám vyčerpáním. Nejraději ze všeho bych sebou oblečená práskla do vodorovné polohy a usnula jako nemluvně. Vzpamatovala jsem se dřív, než mě ten nápad svedl do postele. V koupelně upozorňoval leták na období přetrvávajícího sucha a naléhavě žádal motelové hosty, aby co možná nejvíc šetřili vodou. Co nejrychleji jsem se osprchovala (abych měla čisté svědomí) a utřela se ručníkem drsným jako rejžák. Vak jsem hodila na postel a vyndala čisté prádlo a punčocháče. Pak jsem vytáhla své úžasné černé šaty, které nikdy nezklamaly. Není tomu tak dávno, co tento kus oděvu zahníval v příkopu, smrděl plísní a stal se útočištěm nejrůznějších drobnohledných potvůrek. Během několika předcházejících měsíců jsem ho párkrát p
rohnala čistírnou a nyní to byly šatičky zase skoro jako nové… pokud jste si k nim nepřičichli hodně, ale opravdu hodně zblízka. Materiál představoval absolutní vrchol výsledků vědeckého pokroku: lehounký, nemačkavý, rychle schnoucí a naprosto nezničitelný. Některé z mých známých té poslední kvality litovaly a zapřísahaly mě, abych je už proboha vyhodila a obohatila šatník o jiné. Nechápala jsem, jaký by to mělo mít význam. Dlouhými rukávy a nabíráním vpředu se tyto víceúčelové šaty perfektně hodily pro každou příležitost (samozřejmě jakž takž). Nosila jsem je na svatby, pohřby, večírky a do soudních síní. Vytřepala jsem je, rozepnula zip, navlékla se do nich a zároveň vklouzla do nízkých černých střevíců. Nebyla jsem sice jako vystřižená ze žurnálu, ale přinejmenším jsem se mohla vydávat za dospělou.

Podle mapy a adresy, kterou jsem měla k dispozici, bydlel Joseph Ayers na Pacifických výšinách. Mapu jsem položila na vedlejší sedadlo a nechala rozsvícené vnitřní světýlko, abych mohla sledovat, kudy jedu. Zabočila jsem vlevo na Divisadero a vydala se do Sacramento Street. Když jsem byla blízko svého cíle, celé okolí jsem si pozorně projela. Ayersovu rezidenci nebylo obtížné najít ani teď v noci. Zářila jak vánoční stromeček a parkovištěm „pro plebejce“ před domem proudily řady hostů, ať už přijíždějících či těch, co byli na odchodu. Auto jsem stočila směrem k jednomu z mladíků v černých smokingových kalhotách a bílé košili. Vpředu parkoval mercedes a za mnou právě brzdil jaguár.

Přední brána byla otevřená a pozdně příchozí mířili po straně domu dozadu na zahradu. Vstup na party hlídal muž ve smokingu, jenž si s viditelným zájmem prohlížel mé ustrojení. „Dobrý večer. Máte pozvánku, prosím?“

„Nejdu na večírek. Mám zde domluvenou osobní schůzku s panem Ayersem.“

Soudě podle výrazu jeho tváře o tom dost pochyboval, ale koneckonců ho platili za úsměvy, takže mi jeden v hodnotě alespoň minimální mzdy věnoval. „Zazvoňte u předního vchodu. Služebná vás vpustí.“

Ze stran byl dům obklopen pouze úzkým pruhem pozemku, což odpovídalo sanfranciským normám, kdy domy stály obvykle namačkané jeden na druhém. Vysoké keře zimostrázu předsazené před plotem z tepaného železa zvyšovaly pocit soukromí. Kráčela jsem po cestičce z cihel. Zeleň čerstvě posekaného trávníku kolem chodníčku byla velmi příjemná pro oči. Dům ze starých červených cihel, které časem získaly barvu zralého melounu, se zvedal do výšky tří podlaží. Okna s tabulemi zalitými do olova lemovalo ostění ze světle šedého kamene. Mansardová střecha byla z šedé břidlice a celé průčelí se koupalo v nepřímém světle. Zezadu sem za doprovodu tónů malého džezového tria doléhaly hlasy nesčetných hostů, kteří účinkem alkoholu ztratili zábrany. Občas jako raketka vystřelil výbuch smíchu a měkce se rozptýlil v nočním tichu.

Přesně podle instrukcí jsem zazvonila na zvonek. Otevřela služebná v černém stejnokroji a ustoupila stranou na znamení, abych šla dál. Představila jsem se jí a oznámila, že pan Ayers mě očekává. Zdálo se, že ji nic z toho nezajímá, a díkybohu přijatelným dojmem na ni zapůsobily i mé černé víceúčelové šatičky. Přikývla a vzdálila se, snad abych měla chvilku času přivyknout novému prostředí. Z kruhového foyer vedlo po pravé straně černé mramorové točité schodiště. Strop se vypínal až do výšky dvou podlaží a prostor završoval několikapatrový lustr z pozlacených a blyštivých hranolků. Až se při nějakém zemětřesení plnou vahou zřítí na to děvče, zbude z ní placka jako z vlka v kreslených pohádkách.

V přesném sledu se objevil další muž ve smokingu a vedl mě dál do domu. Podlahy byly poskládané z černých a bílých mramorových čtverců jako šachovnice. Místnosti, jimiž jsme procházeli, byly vysoké dobrých tři a půl metru a stropy lemovaly štukové věnce s podivnými rarášky, kteří měli dokonalý přehled o dění kolem. Tmavě červené hedvábné tapety na stěnách chodby tlumily zvuk. Vše jsem si prohlížela tak zaujatě, že jsem málem vrazila do dveří. Komorník nehnul brvou a diskrétně přehlédl, jak jsem překvapením vyjekla.

Uvedl mě do knihovny a na odchodu za mnou zavřel dvojité dveře. Parkety pokrýval světle fialový vzor orientálního koberce. Knihovně dominoval masivní starožitný psací stůl z mahagonového a týkového dřeva, intarzovaný mosazí. Ostatní nábytek – obrovská pohovka a tři solidní křesla – měl čalounění z burgundské kůže. Byla to účelně zařízená a plně využitá místnost, žádná sterilita sloužící jen na odiv. Mou pozornost upoutaly pořadače, kompletní počítačová sestava, fax, kopírka a čtyřlinkový telefon. Mahagonové police na třech stěnách zaplňovaly knihy, část jich byla věnována filmovým scénářům. K rychlé orientaci sloužily tituly zřetelně nadepsané na hřbetech rukopisů.

Veliké arkýřové okno zabírající téměř celou čtvrtou stěnu otevíralo pohled na zahradu obehnanou zdí, kde právě vrcholila zábava. Nebyla to rozhodně tichá společnost, ale hlavní nápor hluku tlumily vícečetné okenní tabulky. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla na ten houf dole. Zahrada byla kvůli večírku rozdělená do několika částí červenými stanovými plachtami, z nichž prozařovaly plamínky svíček. Celý prostor obklopovala vysoká plynová topná tělesa, aby prohřála sychravý noční vzduch. Šňůry plné drobných žároviček pospojovaly všechny stromky. Hostitelé nezapomněli osvítit snad jedinou větev. Stoly pokrývaly červené saténové ubrusy. Jejich středy zdobily důmyslně naaranžované temně rudé růže a karafiáty. Skládací židle navazovaly těsně jedna na druhou v červené síti. Pozorovala jsem, jak číšníci servírují studenou půlnoční večeři – bezpochyby krvavá jelítka.

Pozvánky zcela jistě specifikovaly i požadavky na náležité oblečení. Všichni muži byli v černých smokinzích, ženy v červených či černých dlouhých róbách nebo koktejlových šatech. Ozdobou většiny štíhlých žen byly vlasy, barvené tou podivnou kalifornskou blond barvou, jejíž tón udávaly především padesátnice. Dílo plastických chirurgů nivelizovalo dokonalé tváře svých nositelek do jedné věkové kategorie. Pojala jsem podezření, že nikdo z těchto lidí nepatří k sanfranciské smetánce. Stali se pouhým plnotučným mlékem jedné generace, která nezasmrádne, jen pokud jí to dovolí dost peněz a ambicí. Měla jsem pocit, že zatímco pili a hltali studený bufet nejen očima, už házeli na hostitele a hostitelku špínu.

„Máte-li hlad, můžu někoho poslat, aby vám přinesl něco k jídlu.“

Otočila jsem se. Je mi dobře,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. Ve skutečnosti jsem hlad měla, ale věděla jsem, že by se má pozice oslabila, pokud bych se v přítomnosti tohoto muže krmila. „Kinsey Millhonová,“ řekla jsem a podala mu ruku. „Děkuju, že jste si dnes na mě udělal čas.“

„Joseph Ayers,“ opáčil. Táhlo mu na padesát a jeho aura na mě činila dojem porodníka, který stojí u zrodu všech trapných zpráv. Nosil brýle s tlustými skly a obroučky z želvoviny. Zpoza nich vrhal na svět, před nímž lehce skláněl hlavu, zasmušilý pohled. Stisk ruky měl pevný a jeho dlaň byla hladká, jako by si právě nasadil gumové rukavice. Protáhlý obličej pod vrásčitým čelem opticky prodlužovaly vrásky kolem úst a podél tváří. Tmavé vlasy na temeni pomalu řídly, ale bylo jasné, že to byl kdysi veliký fešák. Na sobě měl předepsaný smoking. Pokud byl po dlouhých hodinách letu dosud vyčerpaný, nejevil sebemenší známky únavy. Nabídl mi jedno z kožených křesel a já jsem si sedla. Sám se usadil za stůl a zamyšleně si klepal prstem na rty. Přitom si mě zkoumavě prohlížel. „Víte, že byste nevypadala před kamerou špatně? Máte zajímavou tvář.“

„Nic ve zlém, pane Ayersi, ale jeden z vašich filmů jsem již zhlédla. Nezdálo se mi, že by tam tváře hrály nějakou důležitou roli.“

Lehce se pousmál. „Asi byste byla překvapená. Byly doby, kdy diváci požadovali dokonalé, smyslné, až bizarně vyvinuté ženy – typu Marilyn Monroeové. Dneska hledáme spíš něco realističtějšího. Ne že bych vás k něčemu přemlouval.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem.

„Mám filmové vzdělání,“ vysvětloval, jako bych ho k tomu nutila. Jako mí kolegové George Lucas a Oliver Stone. I když do stejné kategorie nepatříme. Já jsem v jádru akademičtější. Vždycky jsem se o to snažil.“

„Vědí oni, co děláte?“

Ukázal hlavou směrem k oknu. „V zásadě říkám, že obchoduju, což je pravda – nebo alespoň byla. Před rokem jsem prodal svou společnost mezinárodní korporaci. Kvůli tomu jsem teď byl několik týdnů v Evropě, abych to všechno urovnal a dokončil.“

„Musíte být poměrně úspěšný.“

„Víc než průměrný hollywoodský producent. Vždycky jsem měl nízké režijní náklady a odborovým vůdcům nebo studiovým šéfům jsem nikdy nic netrpěl. Pokud jsem chtěl uskutečnit nějaký projekt, tak jsem ho uskutečnil, stejně jako tamten.“ Názorně luskl prsty. „Každý film, který jsem realizoval, se stal okamžitě hitem, což je víc, než může říct většina producentů z Hollywoodu.“

„A co Lorna? Jak jste k ní přišel?“

Jednou jsem byl v Santa Tereze na Den obětí války, nějaký ten rok to už bude. Všiml jsem si jí v hotelovém baru a zeptal se jí, jestli by ji nezajímala herecká dráha. Vysmála se mi do očí. Dal jsem jí vizitku a pár videokazet. Za pár měsíců zavolala a vyjádřila se, že by měla zájem. Zorganizoval jsem natáčení. Přiletěla do San Franciska a odvedla dvouapůldenní práci, za kterou dostala dva tisíce pět set dolarů. Což je maximum.“

„Pořád mi vrtá hlavou, proč jste film neprodali.“

„Řekněme prostě, že jsem nebyl spokojen s finálním produktem. Film vypadal lacině a mizerná byla i kamera. Společnost, která ode mě všechno skoupila, odebrala i celé mé dílo, ale o tomhle filmu jsme nejednali.“

„Věděl jste, že Lorna pracuje na vedlejšák jako prostitutka?“

„Ne, ale nepřekvapuje mě to. Víte, jak se téhle profesi říká? Sexuální pracovnice. Sexuální pracovnice provádí širokou škálu činností: masáže, exotické tance, erotiku přes telefon, filmování lesbiček, pornočasopisy. Jsou jako tažní ptáci. Jdou tam, kde je práce, někdy se stěhují z místa na místo. Neříkám, že něco podobného dělala i ona. Chci vám jen doplnit celkový obrázek.“

Žasla jsem nad věcností, s níž o tom mluvil, a snažila se vyčíst víc z jeho tváře. „Co vy? Jaký jste k ní měl vztah?“

„Byl jsem zrovna v Londýně, když ji zabili. Dvacátého jsem tam ještě byl.“

Prozatím jsem podivnému sledu jeho výroků nevěnovala pozornost, ačkoli to bylo velmi zajímavé. Když jsme spolu mluvili po telefonu, nevěděl ani pořádně, kdy zemřela. Možná si to mezitím srovnal v hlavě.

Otevřel zásuvku a vytáhl proužek papíru. „Díval jsem se na výplatní listinu filmu, na kterém dělala. Jsou zde jména a adresy několika členů týmu, s nimiž jsem v kontaktu. Nemůžu vám zaručit, že jsou v San Francisku, ale pro začátek je to vhodné místo.“

Vzala jsem papír a zběžně ho prohlédla. Našla jsem na něm jména, která už mám. Obě sanfranciská čísla jsou teď ale odpojená. „Díky, jste moc hodný.“ Jestli mi to ovšem k něčemu bude, pomyslela jsem si.

Vstal od stolu. „Nyní mě omluvte, než půjdu spát, musím se na chvíli objevit dole. Určitě si nedáte nic k pití?“

„Děkuju, ale raději ne. Ceká mě poměrně dlouhá cesta a ještě se tady v městě příliš nevyznám.“

„Vyprovodím vás,“ řekl galantně.

Vedl mě dolů po širokém schodišti z bílého mramoru, přes foyer a ohromnou prázdnou místnost s kupolovitým stropem a světlou, naleštěnou parketovou podlahou. Vpředu bylo malé pódium. „Co teď budete dělat, když jste prodal společnost?“

„To je taneční sál,“ vysvětloval, protože jsem nedokázala dostatečně zakrýt údiv. „Manželka ho nechala trochu upravit. Pořádá dobročinné plesy na podporu lidí, kteří onemocněli civilizačními chorobami. Abych se vrátil k vaší otázce, nebudu dělat nic.“

„To máte štěstí.“

„Žádné štěstí. Plánoval jsem to od samého začátku. Jsem cílevědomý. Radím vám, abyste se zařídila stejně.“

„Určitě,“ odpověděla jsem.

Ve foyer jsme si na rozloučenou podali ruce. Vchodové dveře za mnou zavřel ještě dřív, než jsem sešla na cestu. Vrátila jsem se k autu a sluhovi na parkovišti dala dolar. Z výrazu jeho tváře jsem usoudila, že ostatní mu dávají pětkrát tolik.

Dalším rádcem mi byla mapa. Haight Street, na níž měl bydlet Russell Turpin, nebyla daleko. Vydala jsem se jižním směrem na Masonic a projela Golden Gate Park, jeho částí Panhandle. Haight byla dvě ulice nahoru a adresa, kterou jsem hledala, byla jen o další čtyři dál.

Chodníky byly plné chodců. Všude byly patrné pozůstatky zašlé slávy Haight-Ashbury: obchody s luxusními oděvy a knihkupectví, přepychové restaurace, ordinace v přízemí jednoho z domů. Dobře osvětlenou ulicí i v této večerní hodině pulzovala doprava. Lidičky, vyšňoření ve stylu hippies jako za starých časů, promenovali ve zvonových kalhotách, roztrhaných džínech a vysokých botách s kruhy v nose, tenkými, nesčetnými copánky, koženými ozdobami, pomalovanými obličeji, obrovským počtem náušnic a s batůžky na zádech. V barech vyhrávala hudba. Minimálně kolem poloviny z nich vrávorali výrostci zdekovaní drogami pravděpodobně exotičtějšími, než je tráva nebo běžně dostupná sedativa.

Kroužila jsem poměrně rozsáhlou oblastí – dvě ulice dolů, dvě křižovatky doprava, pak dvě nahoru a zase zpátky k místu, odkud jsem vyjížděla – ve snaze najít místečko pro své autíčko. Zdá se, že San Francisko není schopno do centra pojmout takové množství vozidel, které do něj vnikne. Auta zaplňují každičký decimetr podél obrubníků, stojí šikmo seřazená na kopcích, tísní se u chodníků a vklíní se do všech myslitelných prostor mezi budovami. Přední nárazníky očmuchávají požární hydranty. Zadní nárazníky vyčnívají do zakázaných zón. Garáže se cení velmi vysoko a každá příjezdová cesta se před lovci parkovacích míst chrání důraznými varovnými signály.

Když jsem konečně zaparkovala, byla už jedna hodina v noci. Vypůjčené auto se mi podařilo vměstnat k rohu na Baker Street, kam jsem vklouzla jako lasička hned za vozem, který právě vyjel. Zašmátrala jsem v kabelce, abych našla baterčičku. Auto jsem zamkla a vydala se do kopce půl bloku směrem k Haight. Domy stály nalepené těsně jeden na druhém. Byly světle omítnuté, čtyř až pětipatrové. Ulici krášlila zeleň plachých městských stromků. V obrovských oknech se dosud mnohde svítilo. Za nimi se mi nabízel pohled na řadu výklenků s krbem, výstřední, abstraktní obrazy, bílé stěny, police plné knih, závěsné květiny a nástropní vlysy.

Z adresy, již jsem hledala, se vyklubala bytovka s hrubými hnědými šindeli, vklíněná mezi dvě viktoriánské stavby. Venkovní světla skomírala a vzbuzovala ve mně podezření, že jedno stínítko bylo temně červené a druhé indigově modré (možná s příměsí bílého). Ve tmě se obě projevovala jen neurčitou šedí. Kdysi jsem mluvila s malířem, který pracoval u filmu. Pro černobílé filmování se všechno od kulis až po herce barví do jedenácti odstínů hnědé. Nyní jsem se ocitla ve stejném prostředí, prostém jakékoli barevnosti, jež byla zredukována na škálu od kaštanové po šedohnědou, kterou ovšem vnímaly pouze oči zvyklé nočnímu životu.

Turpin podle všeho bydlel v prvním patře. Udělalo mi velkou radost, když jsem na ručně psané vizitce zastrčené v rámečku na dveřích objevila Turpinovo jméno s křestním „Russell“, doplněné jménem spolubydlící Cherie Stanislausové. Skleněnými dveřmi jsem nakoukla do vkusně vytapetované haly s dveřmi do bytu umístěnými přímo naproti. Zezadu vlevo vedlo schodiště, z něhož jsem viděla jenom část a jež se pravděpodobně rozdvojovalo a ústilo do obdobné haly v dalším patře. Vrátila jsem se na chodník a vzhlédla k oknům v prvním patře. Ve všech pokojích vedoucích do ulice se svítilo, což slibovalo, že jejich obyvatelé ještě nespí.

Když jsem se vracela po schodech ke vchodu, zaslechla jsem za sebou klapot vysokých podpatků. Zastavila jsem se a ohlédla. Blondýna, která mě doháněla, měla tak světlý make-up, že vypadala jako duch. Oči si zkrášlila hustými umělými řasami, dvoubarevnými stíny a černou tužkou. Dlouhé a rovné vlasy měla ze svého vysokého čela vyčesané a na temeni sepnuté křiklavou sponou s falešnými drahokamy. Zbytek vlasů volně splýval z ramen až do poloviny zad. Jeden pramen dlouhých kadeří přepadal přes poprsí. Dlouhé náušnice se jí houpaly v uších jako protáhlé otazníky. Přes tmavé přiléhavé body měla oblečenou strečovou sukni s rozparkem po straně. Příroda ji obdařila štíhlými boky a plochým břichem. Vytáhla klíče, a když odemykala, měřila si mě dlouhým, chladným pohledem. „Hledáte někoho?“

„Russella Turpina.“

„To jste na správné adrese.“ Rezervovaně se usmála. Nevystupovala nepřátelsky, ale odhadovala bych, že bude srdečnější. „Není doma, ale jestli chcete, můžete jít nahoru a počkat na něj. Bydlím s ním.“

„Díky. Vy jste Cherie?“

„Ano. Kdo jste vy, prosím vás pěkně?“

„Kinsey Millhonová,“ odpověděla jsem. „Máte na záznamníku můj vzkaz.“

„Aha, vím o tom. Vy jste tedy ta Lornina přítelkyně,“ řekla. Strčila do – dveří a já vešla za ní. Chvilku počkala, než dveře zaklaply, a potom se vydala po schodech. Šla jsem za ní jak ocásek. Uvažovala jsem, že když jsem lhala do telefonu, jestli mám jít s barvou ven.

„Abych řekla pravdu, Lomu jsem ve skutečnosti nikdy neviděla,“ řekla jsem. „Pracuju jako soukromý detektiv a vyšetřuju její smrt. Víte, že byla zavražděná?“

„Ano, samozřejmě že to víme. Jsem ráda, že se o tom zmiňujete. Russell se na žádné špatné zprávy o Lornině smrti nepřipravil.“ Měla černé síťované punčochy a na lýtkách se jí díky osmicentimetrovým jehlám rýsovaly svaly jako plastická mapa. Když jsme vyšly do poschodí, odemkla dveře bytu C. Se zračící se úlevou vyklouzla ze střevíčků a do obýváku odcupitala naboso, jen v punčochách. Myslela jsem, že jde rozsvítit stolní lampu, ale zřejmě dávala přednost přítmí. „Udělejte si pohodlí,“ nabídla mi.

„Nemáte ponětí, kdy se vrátí?“

„Řekla bych, že kdykoli. Ale nebývá venku příliš dlouho.“ Rozsvítila v kuchyni, která byla od pokoje oddělena přepážkou a dvojitým okénkem se žaluziemi. Vytáhla je nahoru a já průhledem pozorovala, jak vyndala dva tácky s ledovými kostkami, které vyloupla a vysypala do plastového kyblíku na led. „Dám si drink. Jestli chcete taky, řekněte si. Nerada si hraju na hostitelku, ale jednu rundu snesu. Mám otevřenou láhev chardonnay, máte-li zájem. Hádala bych, že jste na bílé.“

„Dám si ráda. Nepotřebujete s něčím pomoct?“

„A kdo by nepotřeboval?“ zavtipkovala. „Vy máte kancelář tady ve městě?“

„Jsem ze Santa Terezy.“

Sklonila hlavu a skrze mě se zadívala do svého vnitřního myšlenkového světa. „Proč jste jela za Russellem až sem? Doufám, že ho nepodezíráte.“

„Vy s ním chodíte?“ Domnívala jsem se, že bych měla klást otázky spíš já než ona.

„Ani bych neřekla. Máme se oba rádi, ale náš vztah je velmi volný. On nechce ztratit svůj pocit svobody a závazky by nesnesl. Je prostě takový.“

Hodila pár kostek ledu do vysoké sklenice a zpola je zalila skotskou. Stříkla tam trochu sody z takové té lahve, kterou jsem viděla ve starých filmech z třicátých let. Usrkla, trochu se otřásla a odložila sklenici na stůl, aby ve skříňce našla vinnou sklenku. Podržela ji proti světlu a došla k závěru, že není příliš čistá. Opláchla ji a utřela. Z lednice vytáhla chardonnay a nalila mi, potom láhev strčila do chladicí nádoby a nechala ji stát na pultu. Probrala jsem se ze svých myšlenek a vzala si od ní sklenici.

„Nevím, jestli Russella znáte, ale je hrozný nervák,“ upozornila mě.

„Ne, ještě jsem se s ním nikdy nesetkala.“

„Můžete na to vzít jed. Chcete vědět proč? Protože je jako třtina ve větru se klátící.“

Pochopila jsem. „Aha.“ Z filmu to můžu potvrdit.

Cherie se zasmála. „‚Aha‘ se mi líbí. Je to takové diplomatické. Pojďte se mnou do pokoje, můžeme si povídat, než se převleču. Jestli ze sebe nestáhnu ten podvazkový pás, tak se asi brzy zblázním.“

11

Ložnice byla zařízená ve „sladkém“ stylu padesátých let světlým nábytkem se zaoblenými hranami. Cherie si sedla k toaletnímu stolku s velkým kulatým zrcadlem uprostřed a dvěma hlubokými šuplíky po stranách. Rozsvítila lampičku. Zbytek místnosti zůstal zahalený ve tmě. Měla tam dvojitou postel s čelem ze světlého dřeva, z téhož materiálu noční stolek, historický gramofon na singly s tlustou černou přenoskou a černý plátěný ušák s kovovou konstrukcí, plný odhozených šatů. Pokud jsem si chtěla sednout, zbývala mi jenom postel. Raději jsem se opřela o futro.

Cherie se vykroutila z podvazkového pásu a punčoch a mrskla s nimi na podlahu. Pak se začala studovat v zrcadle. Předklonila se a vrásky kolem očí zhodnotila kritickým pohledem. Znechuceně zakroutila hlavou. „Stojí to za starou bačkoru, každý léto rok navíc. Někdy si říkám, že bych se měla zastřelit a byl by pokoj.“

Sledovala jsem, jak si na stoleček rozprostřela čistou bílou osušku a postupně vyndávala pleťový krém, tonikum, tamponky a vatové tyčinky, bezpochyby s úmyslem se odlíčit. Ani zubní instrumentářka neskládala své nástroje s takovou úzkostlivou pečlivostí.

„Znala jste Lornu?“ zeptala jsem se.

„Setkala jsem se s ní. Nemůžu říct, že bych ji ‚znala‘.“

„Co jste si o ní myslela?“

„Samozřejmě jsem jí záviděla. Byla, jak říkají, nadaná krásou. Spadlo jí to do klína a nemusela hnout prstem. To stačí, abych z toho byla otrávená.“ Setkaly jsme se očima v zrcadle. „Vy se nelíčíte, tak to asi nemůžete posoudit, ale já věnuju svému vzhledu celý hodiny, a k čemu to nakonec je? Jsem čtvrt hodiny venku a je to všechno fuč. Rtěnku sním. Stíny stečou do vrásek… Podívejte se. Řasenka se mi obtiskne na horní víčko. Makeup při každém zasmrkání setřu kapesníkem. Lorna byla úplný opak. Nemusela dělat vůbec nic.“ Sloupla jedny falešné řasy a vložila je do krabičky, kde ležely jako koketně přivřené oko. Stejný postup opakovala i na druhém oku a krabička teď vypadala jako spící panenka. „Pleť, jako měla ona, si nikde nekoupím,“ povzdychla si. „No jo. Co po tý nebožačce zbylo?“ Zvedla ruku k čelu a sundala paruku. Pod ní měla věc podobnou gumové koupací čepici. Hlubokým hlasem se obr
átila na můj odraz v zrcadle. „Tak. Teď jsem zase Russell. Těší mě,“ řekla přirozeným barytonem. Jako mávnutím kouzelného proutku se Cherie proměnila v mírně přitroublého muže. Otočil se a vysekl mi poklonu. „Buďte upřímná. Kdo se vám líbí víc?“

Docela mě to rozesmálo. „Cherie.“

„Mně taky,“ řekl. Začal se úkosem měřit v zrcadle. „Nedovedete si představit, jak je protivný probudit se každý ráno se zarostlou bradou. A penis? Panebože. Jen si představte, jak by se vám asi vyjímal v krajkových kalhotkách. Jako starý velký hnusný červ. Je mi z toho na umření.“ Napadal si krém na obličej a začal energicky stírat make-up.

Nemohla jsem z něj spustit oči. Iluze byla dokonalá. „To děláte každý den? Že se převlékáte do ženského?“

„Většinou ano. Když přijdu z práce. Od devíti do pěti jsem Russell: vázanka, sáčko, zapnutý límeček, prostě jak se sluší a patří. Téměř po všech stránkách dokonalý chlap.“

„Co děláte za práci?“

Jsem zástupcem ředitele v místním Circuit City, které prodává stereofonní přístroje. Po nocích odpočívám a dělám si, co chci.“

„Vy si nevyděláváte filmováním?“

„No jo. Vy jste viděla ten film,“ dovtípil se. „Vyneslo mi to pár drobásků a nikdy to nikde nešlo, což musím říct, že je dobře. Bylo by ironií osudu, kdybych se proslavil jako Russell, když se celým srdcem cítím být Cherie.“

„Před chvílí jsem byla u Joea Ayerse a mluvila jsem s ním. Tvrdí, že svou společnost prodal.“

„Hm, řekl bych, že to asi hraje na bezúhonnost.“ Lehce se pousmál a zvedl obočí. Jeho výraz naznačoval lítost nad ztracenou ženskou krásou. Když odstranil podkladový krém, napustil tamponek pleťovým tonikem. Začal stírat čisticí krém a poslední stopy make-upu.

„Kolik filmů jste pro něj udělal?“

Jen ten jeden.“

„Byl jste zklamaný, že nešel v kinech?“

„Svého času vlastně ano. Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem ze svého ‚nádobíčka‘ nikdy nic neměl. Opovrhuji svým mužstvím. Upřímně nenávidím všechny ty chlapský pózy a kecy, všechno to velikášský úsilí. Být ženou je nesrovnatelně zábavnější. Někdy jsem v pokušení zbavit se ‚toho‘, ale ať už jsem obdařen, jak jsem, asi bych neměl sílu nechat se dobrovolně chirurgicky znetvořit. Jedině že by se o to zajímal transplantační program,“ dodal. Mávl rukou. „To jsou ale jenom moje běžné problémy. Co chcete vědět o Lorně?“

„Ani nevím. Došlo mi, že jste ji skutečně moc neznal.“

„To záleží na tom, jak se na to díváte. Strávili jsme spolu při natáčení toho filmu dva dny. Okamžitě jsme si padli do oka a zažili jsme i chvíle, kdy jsme se smíchy div nepotentočkovali. Měla takový šmrnc! Svérázná a neohrožená, se zvráceným smyslem pro humor. Byli jsme spřízněné duše. Cítím to tak. Byl jsem zničený, když se ke mně dostalo, že zemřela, nehledě na okolnosti.“

„To bylo jedinkrát, co jste ji viděl? Během filmování?“

„Ne, narazil jsem na ni ještě asi o dva měsíce později, když tu něco nakupovala se svou sestrou. Ta měla kukuč jak malý čuník.“

„Se kterou? Má dvě.“

„Aha. Její jméno si už nepamatuju. Jak si to teď vybavuju, je to docela zvláštní. Byla jako imitace Lomy, stejný obličej, ale vše jaksi ve vepřovém vydání. Potkali jsme se prostě na ulici poblíž Union Square a prohodili pár bezvýznamných vět. Byla jako vždy velkolepá. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.“

„A co ta druhá herečka, Nancy Dobbsová? Přátelila se s Lornou?“

„Prokristapána. Může existovat ještě něco horšího? Větší hlupačku jsem nepoznal.“

„Hrála vážně blbě,“ připustila jsem. „Dělala ještě na nějakých jiných Ayersových filmech?“

„Pochybuju. Vlastně ani nevím. Myslím, že hrála jen v tom jednom, vyloženě náhodně. Pro tu roli vybrali jinou dívku, která na poslední chvíli odřekla. Lorna ji přetrumfla. Nancy byla hrozně ambiciózní, ale neměla talent ani postavu, se kterou by to někam dotáhla. Patří k ženským, které se snaží dosáhnout svého za každou cenu, ale nikdo jim o to nestojí, tak k čemu to potom vede? Taková čubka.“ Russell se rozchechtal. „Fakt, ona by byla schopná i s tím psem souložit, kdyby si myslela, že by jí to pomohlo.“

Jak vycházela s Lornou?“

„Pokud vím, tak se nikdy nijak neškorpily, ale v duchu se obě cítily vůči sobě navzájem nadřazené. Vím to, protože obě se mi s tím mezi záběry svěřovaly.“

„Bydlí teď v San Francisku? Chtěla bych s ní mluvit.“

Russell na mě překvapeně pohlédl. „Vy jste se dneska večer nesešly? Myslel jsem, že jste s ní musela mluvit na Ayersově večírku.“

„Co by tam dělala?“

„Vždyť je to jeho manželka. To je, co? Pověsila se na něj při natáčení. A hned nato… ó la la. Paní producentova Ayersová, význačná a nóbl dáma. Zřejmě kvůli tomu radši stopil tu sprosťárnu. Přestavte si, kdyby se to promítalo. Mimochodem, mluví o ní jako o své ‚kněžně‘. Pěkná snobáma, co?“

Je možné, že by vztah Joea Ayerse k Lorně byl jiný než čistě profesionální?“

„Nikdy spolu nespali, jestli myslíte tohle. Je trochu otřepané si myslet, že tihle páni mají ve zvyku ‚testovat kvalitu zboží‘. Věřte mi, jemu jde jen o prachy.“

„Lornina matka si myslí, že smrt její dcery nějak souvisí s tím filmem.“

„Nic není vyloučeno, ale proč by ji proto někdo zabíjel? Možná z ní mohla být hvězda, kdyby žila. Všichni, kdo jsme na tom filmu pracovali, jsme spolu vycházeli dobře, to mi věřte. Byli jsme za tu příležitost vděční, dali jsme si na tom záležet,“ vysvětloval. Jak to pro boha živýho její matka zjistila?“

„Někdo jí poslal kazetu.“

Russell vyvalil oči na můj obraz v zrcadle. Jako výraz upřímné soustrasti je to dost nechutný,“ zhodnotil. Jeden žasne, co koho k tomu mohlo vést.“

„Přesně tak.“

Jela jsem zpět do motelu, pořád neuvěřitelně čiperná. V Santa Tereze mají ve dvě v noci všude zavřeno. V San Francisku jsou sice rolety taky stažené, ale nespočet podniků funguje dál: benzínky, knihkupectví, fitnesscentra, videopůjčovny, menší restaurace, dokonce i prodejny s oblečením. Sundala jsem si střevíce a své univerzální šaty a ze sevření punčocháčů jsem se uvolnila se stejným gustem jako Cherie. V džínech a roláku jsem se cítila opět ve své kůži. Našla jsem poblíž Del Rey jídelnu s celonoční provozem a nadlábla se opulentní snídaní. Vrátila jsem se do pokoje a zavřela se na řetízek. Odkopla jsem reeboky, podepřela se všemi dostupnými polštáři a znovu se začala probírat Lorniným svazkem. Zaměřila jsem se na studie místa činu a k tomu náležející snímky.

Fotograf zvěčnil domek zvenčí, přední a zadní dvorek s pohledy ze severu, jihu, východu a západu. Byly zde fotky obou verand, dřevěného zábradlí, oken. Vchodové dveře byly zavřené, ale odemčené a nejevily žádné stopy násilí. V chajdě samotné se nenašly žádné zbraně a nic, co by svědčilo o rvačce. Prohlédla jsem si barevné šmouhy, jež jsou výsledkem práce techniků na otisky prstů a jejich rozmanitých prášků. Podle zprávy byla provedena eliminace otisků prstů a dlaní. Na mnohých místech chyběly, ale většinu z těch, které zůstaly, odborníci identifikovali. Hodně jich bylo Lorniných. Ostatní náležely členům rodiny, domácímu, její přítelkyni Danielle a pár známým, z nichž všechny vyšetřovatelé vraždy vyslýchali. Místa bez otisků někdo pečlivě otřel.

Lornu fotograf zabíral nejprve z dálky, aby zachytil polohu jejího těla vzhledem ke dveřím. Následovaly fotky z kratších vzdáleností a detaily s patnácticentimetrovým měřítkem, které má pomoct určit poměry velikostí. Celý postup se prováděl řádně podle protokolu. Ty placaté, dvourozměrné obrázky mě příliš neuspokojovaly. Chtěla bych si všechno ohmatat, prozkoumat věcičky na stole, otevřít šuplíky a pořádně se jimi prohrabat. Přistihla jsem se, že už šilhám z toho, jak se na obrázky dívám střídavě zblízka a zdálky, jako by tím objekty měly získat jasnější obrysy. Nemohla jsem odtrhnout zrak od mrtvoly, kdežto pozadí a jednotlivé předměty jsem vnímala jen periferním viděním.

V domku, jak jsem ho viděla já, nezbyl jediný kus nábytku. Zůstala jen holá kostra: prázdné skříňky a koupelna, vodovodní a elektrické rozvody. Bylo dobré, že jsem měla možnost fotografie vidět, abych si poopravila své úvahy. V hlavě se mi velikost místnosti a vzájemné poměry začaly totiž zkreslovat. Všechny záběry jsem prošla podruhé a pak ještě potřetí. Deset měsíců po Lornině smrti bylo místo činu v žalostném stavu a ty obrázky byly téměř to jediné, co z něj zbylo. Kdyby dokázali vraždu a někoho obvinili, mohl celý případ spát nerušené v obálce. Jaké měl ale šance? Co jsem mohla v této hře tak pozdě dokázat? Při vyšetřování jsem postupovala způsobem, jakým se prohledává místo činu: začala jsem v centru a dál se pohybovala po spirále ve stále se rozšiřujících kruzích. Problém byl, že tentokrát mi chyběl cíl a jakýkoli pevnější směr. Neuměla jsem si ani vysvětlit, proč zemřela. Přip
adala jsem si jako rybář, který zbůhdarma nahazuje v naději, že se vrah nějak chytí. A potměšilý ďáblík může dál sprostě lhát a ze dna zátoky se pobaveně chechtat mé slepé návnadě.

Urovnala jsem papíry a myšlenky nechala volně plynout. Odhlédneme-li od náhody nebo masového vraha, musí mít pachatel vraždy nějaký motiv, nějaký konkrétní důvod, proč chce, aby oběť nežila. V případě Lorny Keplerové jsem si stále nebyla jistá, proč musela zemřít. Jednou z možností byl finanční zisk. Zůstal po ní velký majetek. Tato kořist mohla být inspirativní i pro Janice. Pokud Lorna nenapsala závěť a vycházíme-li z předpokladu, že neměla žádného žijícího potomka, stali by se jejími dědici Janice a Mace. Bylo dost těžké si představit, že by jeden z těch dvou spáchal vraždu. Za prvé, pokud by byla vinná Janice, musela by být blázen, aby se na mě obracela a zatahovala mě do toho. Mace, to byla otázka. Do mého obrazu truchlícího rodiče příliš nezapadal. Další variantou byly sestry, ačkoli ani jedna z nich mě neuchvátila svou inteligencí nebo razantností, jíž je k provedení takového činu třeba.

Sáhla jsem po telefonu a vytočila číslo na Frankovu restauraci. Tentokrát jej zvedla Janice. V lokále hlučel hrací automat, ale jinak nic moc.

„Dobrý den, Janice. Tady Kinsey. Volám ze San Franciska.“

„Nazdar, Kinsey. Jak se máte? Jsem vždycky hrozně překvapená, že voláte takhle v noci. Našla jste toho chlapa, u kterého pracovala?“

„Mluvila jsem s ním včera večer a ještě jsem vyslídila jednoho z herců. Ještě s nimi nejsem u konce. Zatím mě napadlo něco jiného. Mohla bych získat přístup k Lorniným finančním dokladům?“

„Myslím, že ano. Můžete mi říct proč, nebo je to tajné?“

„Mezi námi nejsou žádné tajnosti. Platíte si moje služby. Snažím se pochopit motiv. Peníze se pochopitelně nabízejí jako jedna z možností.“

„Asi máte pravdu, ale je těžký to našroubovat na tenhle případ. Dokud nezemřela, neměl nikdo z nás ani ponětí, že měla tolik peněz. Ještě jsem se z toho nevzpamatovala. Nemůžu tomu věřit. Sem tam jsem jí strčila dvacku, aby se pořádně najedla. A přitom měla všechny ty vklady a úpisy a účty. Musela vyhrát. Člověk by řekl, že s takovými penězi mohla žít lip.“

Chtěla jsem jí říct, že ty peníze si Lorna střádala na penzi, ale přišlo mi to poněkud drsné, když se toho nedožila. „Měla poslední vůli?“

„Ano, měla. Jedna stránka textu, který sama sestavila. Odkázala všechno Maceovi a mně.“

„Ráda bych ji viděla, jestli nebudete mít nic proti.“

„Ukážu vám všechno, co potřebujete. Až se vrátím z práce, vyndám krabici s Lorniným majetkem a nechám ji u Berlyn na stole. Můžete se pak pro to zastavit, ona vám to předá.“

„Budu moc ráda. Stejně chci s oběma ještě mluvit.“

Ježíš, teď mi něco blesklo hlavou. Mluvila jste už s tou paní, které Lorna vypomáhala s domácností?“

Jednou.“

„Proč se ptám. Chtěla jsem vás požádat o jednu laskavost. Když jsem naposledy procházela Lorniny věci, natrefila jsem na svazek klíčů, který je určitě její. Chtěla bych je vrátit, ale zatím jsem se k tomu nedostala.“

„Chcete, abych jí je hodila?“

„Kdybyste byla tak hodná. Mám sice pocit, že bych jí je měla dát sama, ale nemám prostě čas. Taky bych byla moc ráda, kdybyste mi pak celou krabici vrátila v pořádku. Jsou tam nějaké dividendy a výpisy úroků, které budu potřebovat, abych je předala právnímu zástupci, který vyřizuje pozůstalost a vyplňuje její daňové přiznání.“

Jsou už všechny majetkové záležitosti urovnané?“

Ještě se na tom pracuje. Dám vám kopie, ale přesto bych je chtěla dostat zpátky.“

„Samozřejmě. Nejspíš vám to vrátím pozítří.“

„Tak fajn.“ Do sluchátka ke mně z restaurace dolehlo stále silnější štěbetání nočních hostí. Na závěr řekla: „Ach jo. Musím jít.“

„Na shledanou zítra,“ rozloučila jsem se a zavěsila.

Rozhlédla jsem se po pokoji, který byl sice docela praktický, ale poněkud ponurý. Matrace byly těžké jako bláto. Molitanové polštáře usilovaly o závažné poškození krční páteře. Na cestu ze San Franciska jsem si rezervovala polední let. Byly skoro tři ráno. Spát se mi nechtělo. Kdybych zahodila zpáteční letenku, mohla bych vypůjčeným autem dojet na letiště v Santa Tereze, tam ho nechat a přesednout do svého brouka, který na mě trpělivě čeká na parkovišti.

S nápadem, že bych jela domů, do mě vjela nová energie. Přehoupla jsem nohy přes okraj postele, nahmatala reeboky a nazula si je, aniž bych se obtěžovala se zavazováním tkaniček. Došla jsem do koupelny sbalit si propriety a všechny své věci jsem naházela do pytle. Chvíli trvalo, než se mi podařilo probudit recepční. Odhlášená jsem byla coby dup. Ve 3.22 jsem si to svištěla po stojedničce směrem k nám na jih.

Neznám účinnější hypnotikum, než je noční dálnice. Zrakové stimuly jsou redukované na jízdní pruhy, asfalt míhající se v rychlém sledu záblesků. Z porostu kolem dálnice zbývají jen rozmazané čmouhy. Tiráci měli svou dopravní špičku. Na návěsech převáželi nejrozmanitější zboží od nových aut a nábytku až po hořlaviny a slisované kartony. Co chvilku jsem v dálce zahlédla městečko zasazené ve tmě, osvětlené pouze řadou pouličních lamp. Jediným výraznějším podnětem pro oči byly billboardy. Po delších úsecích se jako ostrůvky světla objevovala odpočinková parkoviště pro náklaďáky.

Musela jsem dvakrát zastavit a dát si kafe. Až teď, na cestě domů, na mě šlo spaní a měla jsem co dělat, abych zůstala bdělá. Dobrým společníkem bylo autorádio. Přepínala jsem ze stanice na stanici a poslechla si jednu talk show, klasickou a country muziku a bezpočet zpráv. Kdysi jsem kouřívala a ještě dnes si vzpomínám na svůj starý zvyk odměřovat na dlouhých cestách autem cigaretami čas. Teď jsem spíš sjela na odpočívadlo, než abych si zapálila. Uběhla další hodina. Začalo se rozednívat, obloha bělela a stromům kolem silnice se pomalu vracel tvar. V ranních paprscích byla jejich zeleň hnědavá a nesmělá. Neurčitě jsem si uvědomovala slunce, jež vycházelo nad obzor jako nafukovací míč a barvilo nebe z temně šedé na slézovou a broskvovou, až ho nakonec rozsvítilo zářivě žlutou. Musela jsem si sklopit stínítko, aby mi prudké světlo neoslňovalo oči.

Úderem 9.14 jsem odevzdala pronajaté auto a vyzvedla si volkswagen. Zanedlouho jsem s ním zajížděla na parkoviště před domem. Pálily mě oči a tělo bolelo únavou jako při chřipce, ale byla jsem doma. Dobelhala jsem se do bytu, zkontrolovala záznamník, vyčistila zuby, sundala boty a padla na postel. Spánek přicházel ve stále se prohlubujících vlnách, v jejichž náruči jsem klesala stále níž a níž.

Probudila jsem se v pět odpoledne. Osm hodin by mělo stačit, ale můj spánkový dluh narůstal a mně bylo, jako bych uvízla v bažinách. Pořád mě to stálo hodně úsilí, abych si na tenhle život obrácený naruby zvykla. Do postele za svítání, z postele odpoledne. Snídala jsem v poledne, obědvala za hluboké noci, ale nezřídka se mi poštěstily jen cereálie za studena nebo míchaná vejce s toastem, takže jsem vlastně snídala dvakrát. Nejasně jsem tušila i psychologický dopad výměny dne za noc, jež musela ovlivnit i mé vnímání a smysly. Můj biorytmus se zpěčoval běhu okolního světa, jako bych při cestě letadlem překročila několik časových pásem. Přestala jsem si uvědomovat své já a byla jsem zvědavá, zda se ze mě po tomhle dobrodružství nestane někdo jiný. Práce volá, ale mně se kupodivu nechce.

Vykutálela jsem se z postele, odhodila špinavé prádlo, dala si sprchu a oblékla se. Zastavila jsem se v malém krámku, kde jsem popadla kelímek s jogurtem a jablko a v autě cestou ke Keplerovým posnídala. Mohla jsem si ještě pár hodin pospat, ale doufala jsem, že se mi podaří popovídat si s Lorninými sestrami ještě předtím, než se vzbudí jejich matka. Měla stejně jako já přehozený den a noc, a tak jsem k ní cítila zvláštní pouto.

Maceova dodávka tentokrát před domem zaparkovaná nebyla. Auto jsem nechala na cestičce u bílého plotu a došla k verandě, kde jsem zaklepala na dveře. Chvilku jsem čekala, ale nakonec přišla otevřít Trinny. „Jé, dobrý den. Máma má dvojitou šichtu, takže ještě není doma.“

„Počítala jsem s tím. Říkala, že mi připraví do krabice nějaké věci a nechá je u Berlyn.“

„Ta teď taky není doma. Někde něco vyřizuje. Chcete jít dovnitř a počkat na ni?“

„Dík.“ Prošly jsme přeplněným obývacím pokojem do jídelního koutu, který byl součástí kuchyně. Slunce zapadalo a za kuchyňskými okny se stmívalo, což ve mně spolu s rozsvícenými žárovkami vzbuzovalo pocit domácího tepla. Trinny měla roztažené žehlící prkno, a když jsem ucítila vůni čerstvě vyžehleného bavlněného prádla, začala jsem se těšit na léto. „Nevadilo by vám, kdybych se podívala na Berlynin psací stůl? Kdyby ta krabice byla někde navrchu, mohla bych si ji hned vzít.“

Trinny vzala do ruky žehličku. „Je to támhle.“ Ukázala na dveře, které vedly do pokojíku.

Kout místnosti sloužil evidentně jako kancelář Keplerovy firmy. Vzpomněla jsem si, že jsem psací stůl i skříňku zahlédla už ten večer, kdy jsem mluvila s Mačem. Bankovní krabice popsaná mým jménem se nedala přehlédnout. Chvilku jsem se vzpírala nutkání to zde proslídit. Zvedla jsem víko, abych prozkoumala obsah. Ovanula mě lahodná vůně citrusů a koření. Zavřela jsem oči a přemýšlela, zda je to Lornin parfém. S touhle zkušeností jsem se již setkala – s vůní charakteristickou pro určitého člověka. U mužů to bývá voda po holení, kůže nebo pot. U žen kolínská. Domovní klíče, o nichž se Janice zmínila, ležely na hromádce desek, pečlivě srovnaných podle abecedy: bankovní výpisy, stará daňová přiznání, dividendy, cenné papíry, nejrůznější výroční zprávy akciových společností. Ze strany byl zastrčený složený kašmírový šátek. Přitiskla jsem si ho k obličeji a ucítila vůni posečené trávy
, skořice, citronu a hřebíčku. Zanesla jsem krabici do kuchyně, kde jsem ji postavila na jednu z židlí. Šátek jsem položila na víko. „To je Lorny? Byl v krabici s jejími věcmi.“

Trinny pokrčila rameny. „Asi jo.“

Přeložila jsem ho a strčila zpátky tam, kde byl. „Nebude vám vadit, když se posadím? Chtěla jsem se vás na něco zeptat.“

„Klidně,“ souhlasila a páčkou vypnula žehličku.

„Doufám, že vás neodvádím od přípravy večeře.“

„Dám do trouby kastrol. Stačí, když jídlo ohřeju, a salát bude hned.“

Sedla jsem si a byla zvědavá, jestli z ní vyloudím nějaké informace. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co po ní chci, ale bylo určitě terno, že jsme spolu samy. Měla na sobě tytéž kraťasy, ve kterých jsem ji viděla posledně. Čouhaly z nich pevné nohy. Byla naboso v gumových sandálech. Triko velikosti XXL bylo zpředu pomalované nějakým vzorem. Nechala žehlící prkno svému osudu, sedla si ke stolu proti mně a ve stylu Jacksona Pollocka začala vymačkávat tubu barvy na další triko. Tečky a klikyháky. Na úchytce jedné z kuchyňských skříněk viselo jedno takové dokončené dílo s trojrozměrným barevným dekorem. Všimla si, že si ho prohlížím. „To je odpalovaná malba,“ vysvětlovala. „Pomalujete látku a barvu necháte zaschnout, a když ji z rubu přežehlíte, takhle krásně se nafoukne.“

„To je chytrý,“ ocenila jsem. Zvedla jsem se a šla si ke skříňce zblízka prohlédnout konečný produkt. Vypadalo to příšerně, ale co já vím? „Vy je prodáváte?“

„No, ještě ne, ale doufám. Udělala jsem to, co mám na sobě, a kdykoli vyjdu ven, každýmu se líbí a piští: ‚Jů, no ne, to je bezva triko.‘ Tak jsem si myslela, že když nemám práci, mohla bych si založit vlastní živnost.“

To jsou mi věci. Ona a její drahá sestra Lorna, obě nadané takovým podnikatelským duchem! Jak dlouho už to děláte?“

„Ode dneška.“

Znovu jsem usedla ke kuchyňskému stolu a sledovala Trinny při práci. Chtělo to nějakou návaznost. Něco z ní přece vymámit musím. Vedle ležela kupa propagačních materiálů lákajících zákazníky na výpravy Aljaškou, lyžovačky na horách a poznávací zájezdy do Kanady a oblasti Karibského moře. Vzala jsem jeden leták a zběžně prolétla text: „Poslední nedotčený ráj na zemi… nedohledné bílé pláže… hluboká azurová jezírka…“

Trinny to neuniklo. „To je Berlyn.“

„Kam se chystá?“

Ještě neví. Říká, že slibně vypadá ta Aljaška.“

„Pojedete taky?“

Zatvářila se zklamaně. „Nemám peníze.“

„Škoda. Vypadá to lákavě,“ řekla jsem. Jí nevadí, když cestuje sama?“

„Ne. Líbí se jí to. Ne pořád, ale když jí nic jinýho nezbývá, říká. Už si takhle jednou vyrazila, na podzim.“

„Vážně? Kde byla?“

„V Acapulku. Strašně se jí tam líbilo. Slíbila mi, že mě tam příště vezme.“

„To je prima. Já jsem byla loni v létě ve Viento Negro, ale to je nejjižněji, co jsem se zatím dostala.“

„Já jsem tak daleko ještě nebyla. Berlyn vždycky ráda cestovala. Můj koníček to není. Mám ráda to i ono, ale některý věci dělám víc.“

Jako třeba co?“

„Nevím. Třeba si ráda kupuju prádlo a hadry.“

Zkusila jsem jinou mušku. „Lornina smrt musela být dost krutá. Už jste se s tím smířila?“

„Myslím, že jo. Pro ně je to těžký. Tedy pro mámu a tátu. Byli si bližší. Když Lorna umřela, jako by se všechno změnilo. Navíc se zdá, že máma je tím úplně posedlá. Mluví jen o Lorně. Berlyn to hrozně vadí. Fakt už jí to leze krkem. My ji vůbec nezajímáme. Copak jsme vzduch?“

„Rozuměly jste si s Lornou?“

„Spíš ne. Lorna si nerozuměla s nikým. Žila v úplně jiným světě než my. Měla tu svou chajdu a milovala svý soukromí. Nesnášela, když k ní někdo zašel bez ohlášení. Často ani nebyla doma. Speciálně noci trávívala kdovíkde. Pro ni bylo jasný, že pokud nezavoláte a nenecháte se pozvat, nemáte u ní co pohledávat.“

Jak často jste se vídaly?“

„Většinou tady, když se tu zastavila. Ale v tom domku možná tak jednou nebo dvakrát za ty poslední dva roky, co tam bydlela. Berlyn ale její požadavky moc nerespektovala. Ona je taková slídilka. Lorna byla fakticky záhadná.“

„V jakém smyslu?“

„Nevím. Jako proč se tak durdila, když k ní někdo přišel? Copak je to taková událost? Nemusela si z nás přece dělat těžkou hlavu. Byly jsme její sestry.“

„Zjistily jste vůbec někdy, kam chodila v noci?“

„Ne. Pravděpodobně to nebylo nic zvláštního. Brzy jsem se naučila ji víceméně respektovat takovou, jaká byla. Nebyla tak společenská jako my. My s Berlyn jsme kámošky. Chodíme ven s kamarádkama, na rande ve čtyřech a takový věci. Jako zrovna teď s nikým ani jedna z nás nechodí, ale o víkendech chodíme do kina a tančit. Lorna nikdy k žádné z nás s ničím přátelským jako první nepřišla. Jo, sem tam pomohla, ale to jste si musela nejdřív málem kleknout na kolena a žebronit.“

Jak jste se dozvěděli o její smrti?“

„Zastavili se tu policajti, že chtějí mluvit s taťkou. On to řekl mámě a ona to řekla nám. Naježily se mi všechny vlasy hrůzou. My jsme totiž mysleli, že Lorna někam odjela. Někam na dovolenou, podle toho, co říkala máma. Takže když se neozývala, nepřipadalo nám to nijak divný. Akorát jsme počítali s tím, že se ozve, až se vrátí. Strašný pomyšlení, že tam mezitím ležela a rozkládala se.“

„To muselo být děsný.“

Ježíšikriste. Já jsem začala ječet a Berl zbledla jako stěna. Táta byl v šoku. Matku to zasáhlo nejvíc. Ještě se z toho nevzpamatovala. Potácela se tu, vřískala a řvala a vyrvala si skoro všechny vlasy. Nikdy jsem ji v takovým stavu neviděla. Ona nás naopak vždycky držela pohromadě. Jako když umřela babička. To byla její vlastní matka. Zachovala klid, zabukovala letenky, sbalila kufry a vyrazili jsme do Iowy na pohřeb. My dvě jsme byly ještě malý, hloupý a bulely jsme naprosto bez zábran. Když jsme se ale dověděli o Lorně, úplně se zhroutila.“

„Rodiče nepočítají s tím, že přežijí své děti,“ řekla jsem.

„Tak to říká každý. Ale ani nepomůže, když policie řekne, že byla zavražděná.“

Jaký názor na to máte vy?“

Trinny našpulila rozpačitě rty. „Myslím si, že mohla umřít kvůli těm alergiím. Nerada na to myslím. Na můj vkus je to ošklivý.“

Změnila jsem téma. „To jste byla vy, kdo byl loni s Lornou v San Francisku?“

„Ne, Berlyn,“ odpověděla. „Kdo vám o tom řekl?“

„Potkala jsem toho chlapa z tý kazety.“

Se zájmem vzhlédla od práce. „Kterýho?“

12

Červenání jí docela slušelo. Vzdor tmavým vlasům měla světlou pleť a tváře jí okamžitě polil ruměnec. Rychle se vrátila ke svému malování, které jí šlo najednou lépe od ruky. Řekla bych, že uvažovala, proč jsem to téma nadhodila. Sehnula se nad tričkem a nebylo možno pochybovat o tom, že nejdůležitější na světě je udělat ty tečky přesně jednu jako druhou.

„Trinny?“

„Co je?“

Jak to, že jste viděla tu kazetu? A neptejte se ‚jakou‘, protože moc dobře víte, o jaké kazetě mluvím.“

„Žádnou kazetu jsem neviděla.“

„Ale jděte. Samozřejmě jste ji viděla. Jestliže jste ji neviděla, jak můžete vědět, že tam hrálo víc mužských?“

„Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ odsekla podrážděně. Hrála si na neviňátko.

„Mluvím o tom pornu, ve kterým hrála Lorna. Vzpomínáte? Přece vám o něm říkala matka.“

„Možná to vím taky od mamky. Že tam byl ještě druhej mužskej, ne jenom jeden.“

„Hm, hm.“ Zabručela jsem velmi pochybovačně. „Tak co, Lorna vám dala kopii?“

„Néé,“ zapěla v protáhlém a sebeobranném glizandu.

„Tak jak víte, že tam hrálo víc mužů?“

„Uhodla jsem to. Co je vám do toho?“

Vyvalila jsem na ni oči. Další nápad přišel jako blesk. „To jste byla vy, kdo tu kazetu zabalil a hodil do schránky?“

„Ne. A krom toho nemusím odpovídat.“ Tentokrát byla vzdorovitější, ale opět se začervenala. Bylo to dokonalejší než polygraf.

„Tak kdo tedy?“

„O ničem nic nevím, tak můžete klidně obrátit list. Nejsem v soudní síni, víte. Nejsem pod přísahou.“

Podívejme, nadějná advokátka. Než jsem se nadechla, strčila si prsty do uší a potichu si broukala na znamení, že se mnou už nechce nic mít. Vzpřímila jsem hlavu, abych se jí dostala do zorného pole. „Trinny,“ zazpívala jsem. Byla plně zaměstnaná studiem trička, které měla před sebou, a přimalovala ještě křiklavě oranžového hada. Nevzdávala jsem se. „Podívejte se. Mně je jedno, co jste udělala, a přísahám, že rodičům neřeknu ani slovo. Zajímalo mě, kdo jim tu kazetu poslal, a teď to vím. Svým způsobem jste nám všem moc pomohla. Kdyby to vaši matku tak nevzalo, nebyla by za mnou přišla a celé vyšetřování by skončilo na mrtvém bodě.“ Počkala jsem a po chvíli ji trochu pobídla. „Byl to nápad váš nebo Berlyn?“

„Nemusím odpovídat.“

„Co kdybyste kývla, když správně uhodnu?“

Trinny tričko obohatila o řvavě zelené hvězdičky. Bylo už přeplácené, ale cítila jsem, že jsme se někam dostaly.

„Sázím na Berlyn.“

Ticho.

„Uhodla jsem?“

Trinny zvedla rameno, ale do očí se mi nepodívala.

„Aha. Předpokládám, že tento miniaturní posunek znamená ‚ano‘. Takže pásek poslala Berlyn. Další otázka zní, jak se k němu dostala?“

Ještě větší ticho.

„Řekněte, Trinny. Prosím, prosím, prosím!“ Tuhle vyslýchací metodu jsem se naučila už na základce. Osvědčila se především mezi děvčaty, pokud bylo třeba z druhé vytáhnout nějaké citlivé „srdeční“ tajemství. Zdálo se mi, že vyměkne. Stejně bychom raději umřely, než abychom si nějaké důvěrné sdělení nechaly pro sebe, zejména když svou zpovědí odsoudíme někoho jiného.

Přejížděla jazykem přes zuby, jako by zkoušela jejich kvalitu. Konečně řekla: „Přísaháte, že nic neřeknete?“

Zvedla jsem ruku na znamení přísahy. „Neřeknu slovo živé duši. Neceknu ani, že jste se o tom byť jen zmínila.“

„Bylo nám na blití z těch řečí, jak je báječná. Protože zas tak úžasná nebyla. Byla hezká a měla skvělou figuru, no ale co, že jo?“

Jasně,“ řekla jsem.

„Navíc si vydělávala sexem. Já ani Berlyn bysme to nikdy neudělaly. Takže jaká byla Lornina cesta ke slávě? Nebyla čistá. Nebyla ani fér.“

„Asi to patří k lidské povaze. Vaše matka nemá svou Lomu živou, takže nosí ve svém srdci její ideální obraz,“ pokusila jsem se jí to objasnit. Je těžké nechat si ho pošpinit, když je tím jediným, co jí po ní zbylo.“

Zvýšila hlas. „Ale Lorna byla kurva. Myslela jen na sebe. Máma a táta jí nestáli ani za jedinou chviličku, kterou by s nimi strávila. Já jsem tady ta, která pomáhá, kde se dá, a je to v pořádku. Snažím se, jak můžu, a je mi to houby platné. Lorna je mámin mazlíček. Berlyn a já jsme pro ni vzduch.“ Vlivem vzrůstajících emocí měnila barvu jako chameleon. Z očí se jí začaly řinout slzy jako hrachy. Rukou si zakryla obličej, který jí zohyzdil vzlykavý škleb.

Natáhla jsem se a dotkla se její ruky. „Trinny, vždyť to není pravda. Vaše matka vás má moc ráda. Když ten večer ke mně přišla do kanceláře, vyprávěla o vás a o Berlyn, co všechno děláte, jak jí pomáháte s prací kolem domu. Jste její poklad. Vážně.“

To už svému pláči popustila uzdu úplně. Vysokým a přeskakujícím hlasem štkala: „Tak proč nám to neřekne? Nikdy neřekla ani slovo.“

„Možná se bojí. Nebo prostě neví jak, ale to neznamená, že vás nemiluje.“

„Nesnesu to. Nemůžu.“ Vzlykala jako děcko, které neovládá svůj žal. Seděla jsem a čekala, až se vybrečí. Posléze slzotok ustal a Trinny si ztěžka povzdechla. Zalovila v kapse kraťasů a vytáhla olezlý kapesník, který si přitiskla na oči. „Ach bože,“ řekla. Opřela se lokty o stůl a mocně se vysmrkala. Pak si uvědomila, že si otiskla vlhkou barvu na předloktí. „Sakra. No tak se podívejte,“ zaklela. V tom okamžiku ji osvobodil smích.

„Co se děje?“ Berlyn zaraženě stála ve dveřích s podezřením ve tváři.

Obě jsme vyskočily a Trinny dokonce vyjekla. „Berl! Vylekalas mě skoro k smrti,“ zvolala. „Kde jsi byla?“ Nakvap si utírala oči ve snaze utajit, že brečela.

Berlyn držela v jedné ruce igelitovou tašku s nákupem a ve druhé kroužek s klíči. Změřila si Trinny kritickým pohledem. „Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit. Netušila jsem, že bych mohla rušit. Zdržela jsem se při parkování.“ Pohledem sklouzla na mě. „Co se děje?“

„Nic,“ odpověděla jsem. „Bavily jsme se o Lorně a Trinny to rozčílilo.“

„To mi akorát chybělo. Už jsem se toho o ní naposlouchala víc než dost. Táta má pravdu. Nechme to už konečně spát a věnujme se jiným věcem. Kde je máma? Je ještě vzhůru?“

„Myslím, že se sprchuje,“ řekla Trinny.

Až se zpožděním jsem si uvědomila, že někde teče voda.

Berlyn odhodila kabelku na židli a začala vykládat potraviny na pult. Stejně jako Trinny měla na sobě odstřižené džíny, triko a sandály, zřejmě pracovní úbor asistentky instalatéra. U pokožky hlavy jí prosvítaly kořínky vlastních blonďatých vlasů. Přes čtyřletý věkový rozdíl se v její tváři promítala Lorna ve svých hypotetických středních letech. Možná není tak špatné umřít mladý, protože si člověk vezme svou dokonalou krásu na věčnost.

Obrátila se na Trinny. „Nemůžeš mi píchnout?“ zeptala se dotčeně. „Jak dlouho tu už je?“

Trinny se na mě prosebně podívala a šla pomoct sestře.

„Deset minut,“ ozvala jsem se, ačkoli se mě nikdo neptal. „Jen jsem zaskočila pro věci, které mi tu nechala vaše matka. Trinny mi ukázala, jak vyrábí trička, a pak jsme mimoděk přešly na Lomu.“ Natáhla jsem se po krabici a chtěla frnknout dřív, než se tu objeví Janice.

Berlyn si mě zkoumavě prohlížela. „Budiž.“

„Co se dá dělat. I když je mi tu dobře, budu se muset zvednout.“ Vstala jsem, pověsila si kabelku přes rameno a popadla krabici. Berlyn jsem si už nevšímala. „Díky za výtvarnou lekci,“ poděkovala jsem Trinny. Je mi moc líto, co se stalo Lorně. Vím, že jste ji měla ráda.“

Smutně se usmála. Vlažně mi mávla na rozloučenou. „Nashle,“ dodala. Berlyn se odsunula do svého doupěte, aniž se ohlédla, a ostentativně za sebou práskla dveřmi. Zašilhala jsem a vyplázla na ni jazyk, což Trinny rozesmálo. „Děkuju,“ zašklebila jsem se na ni a odkvačila.

Bylo už bezmála šest večer, když jsem odemykala dveře své kanceláře a pokládala krabici s Lorninými lejstry na psací stůl. Všichni ostatní z firmy už byli pryč. Dokonce i Lonnie, která obvykle pracuje nejdéle, to už pro dnešek zabalila. Všechny formuláře daňového přiznání a paragony ležely netknuté tak, jak jsem od nich odešla. Zklamalo mě, že se tu neobjevili skřítci a víly a nedokončili to za mě. Sbalila jsem všechny ty papíry a ústřižky a strčila je do šuplíku. Úklid snadno a rychle. Pochybovala jsem, že bych z Lorniných dokumentů vytěžila nějaké informace, ale potřebovala jsem mít přehled. Postavila jsem si na kávu a usadila se, otevřela krabici a začala se probírat papírovými deskami. Vypadalo to, jako by někdo vytáhl Lorniny spisy ze zásuvky psacího stolu a naskládal je rovnou do bankovní krabice. Všechny desky byly pečlivě označené. Po straně byly zastrčené rozličné pozůstalostní formuláře, kte
ré si Janice musela vyzvednout od právního zástupce. Všechno nasvědčovalo tomu, že předběžně analyzovala a shromažďovala údaje a výsledky své práce úhledně zapisovala tužkou. Prostudovala jsem každý list. Snažila jsem si vytvořit obrázek o finanční situaci Lorny Keplerové.

Účetní by s tím byl nepochybně rychle hotov. Kdežto já, která měla na střední škole z matematiky horší trojku, jsem se u toho musela mračit, vzdychat a okusovat tužku. Janice vypracovala seznam všech aktiv, veškerého Lornina movitého majetku ve stavu, v němž byl v okamžiku její smrti, všechny neproplacené šeky splatné jen jí, bankovní účty, akcie, cenné papíry, státní obligace, krátkodobé pokladniční poukázky, investiční fondy. Lorna neměla žádný penzijní plán ani životní pojistku. Pojistila si pouze klenoty, které dostala darem. Nevlastnila žádné nemovitosti, ale její aktiva, která lze snadno proměnit za hotové peníze, činila jen něco málo pod pět set tisíc dolarů. Pro recepční, která smilní za úplatu, to není tak špatné. Janice přiložila i kopii Lorniny závěti, která byla poměrně jasná. Všechny své cennosti včetně šperků, hotových peněz, akcií, cenných papírů a dalších prostředků odkaz
ovala svým rodičům. K závěti Janice připnula kopii kompletního „Potvrzení pravosti rukou psané listiny“. V ní stvrzuje, že zesnulou znala dvacet pět let, osobně zná její rukopis a že „prostudovala závěť a zjistila, že celý dokument a podpis je psán vlastní rukou zesnulé“.

Danielle spekulovala, že Lorna nenapsala poslední vůli, ale skutečnost odpovídala Lornině systematické povaze. Pro Berlyn či Trinny žádné peníze nezbyly, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Kdyby každé z nich odkázala po dvou tisícovkách, určitě by si je naklonila, ale ona nejspíš o jejich zášti neměla ani ponětí. Nebo o tom sice věděla, ale její postoj vůči nim byl obdobný. V každém případě pozůstalost nebyla nikterak komplikovaná. Nemyslela jsem si, že by služby právního zástupce, který se účastní řízení o dědictví, byly v této věci nezbytné, ale Keplerovi měli možná z papírování trochu obavy.

Zpětně jsem prošla Lornina daňová přiznání za posledních několik let. Její jediný stálý příjem byl z vodárny. V kolonce „Zaměstnání“ uváděla „sekretářka“ a „poradkyně pro věci duševního zdraví“. Musela jsem se tomu smát. Puntičkářsky přiznala všechny příjmy. Uplatňovala pouze běžné odpočty. Na dobročinné účely nikdy nedala ani šesták, ale ke státu byla poctivá (a velmi štědrá). Věřím, že v očích příjemce daní mohou být služby prostitutky klasifikovány jako péče o duševní zdraví. Co se ovšem týká plateb, odhaduju, že se nikdo z daňového úřadu zřejmě nikdy nepozastavil nad tím, proč její „poradenské poplatky“ byly placeny na ruku.

Janice vyrozuměla poštu, aby zásilky adresované Lorně doručovala jí, a nashromáždila z nich kupičku neotevřených dokumentů: úřední obálky od nejrůznějších odesílatelů, všechny označené „důležité daňové informace“. Pár jsem jich otevřela, jen abych porovnala data s údaji, které jsem měla na svém seznamu. Byl mezi nimi i přehled z banky v Simi Valley, která se objevila na daňových přiznáních za minulé dva roky. Lorna účet už sice zrušila, ale banka jí zaslala výpis č. 1099 oznamující, že během prvních čtyř měsíců příslušného roku na něm vzrostl úrok. Schovala jsem to mezi ostatní dokumenty. Všechny společnosti dostaly o smrti své klientky oznámení a zablokovaly kreditní karty. Vytřídila jsem některé doklady, které si Lorna schovala: stornované šeky, účtenky od nákupu spotřebního zboží, nejrůznější stvrzenky, jak ukládala peníze na účet.

Stornované šeky jsem rozložila jako pasiáns. Dole u „Poznámky“ svědomitě zapisovala účel platby: potraviny, manikúra, kadeřnice, ložní prádlo, různé. Bylo až dojemné, s jakou péčí to všechno prováděla. Nevěděla, že až se šeky vrátí, bude už mrtvá. Netušila, že její poslední jídlo bylo její poslední, že veškerá činnost, všechno její nezměrné úsilí je součástí vrcholného představení, za kterým se brzy definitivně stáhne opona. Někdy se těžko smiřuju s chvílemi, kdy mi moje zaměstnání ustavičně připomíná fakt, kterému se většinou sveřepě bráníme: že na světě jsme jen dočasně…, že jsme si život jen vypůjčili.

Odložila jsem pero, natáhla nohy na stůl a začala se na otáčecí židli houpat. Místnost se najednou zešeřila, tak jsem se natáhla a rozsvítila lampu, kterou mám na poličce za zády. Lorna nevlastnila žádný adresář, žádný kalendář ani obyčejný zápisník. Po nich bych určitě skočila jako po prvních, ale došla jsem k závěru, že jejich neexistence vlastně dokazuje Lorninu obezřelost ve věci klientů. Od Danielle vím, že Lorna byla velmi mlčenlivá, a cítila jsem, že její diskrétnost se odrazila i v jejím vztahu ke slovu psanému.

Sáhla jsem po obálce s fotografiemi z místa činu. Jednu po druhé jsem odkládala, až jsem narazila na snímek, který zachycoval papíry na stole a pultu. Přitáhla jsem si k němu blíž světlo, ale ani tak se nedalo rozlišit, zda tam leží nějaký diář. Mrkla jsem na hodinky. Byla jsem urvaná jak kůň, vyčerpaná a hladová, ale zároveň jsem cítila, jak se mi s prohlubující se tmou oživují smysly. Možná ze mě brzy bude upírka nebo vlkodlak, jehož sluneční světlo zahání a měsíc láká z doupěte ven.

Vstala jsem a nasoukala se do saka. Lorniny papíry zůstaly na stole. Co jsem to ještě chtěla? Zahleděla jsem se na desku psacího stolu. Totiž… určitě jsem měla něco v ruce… něco nápadného. Základním nedostatkem únavy bylo, že mozek zdaleka nepracoval na plné obrátky. Bezmyšlenkovitě jsem odsunula hromadu papírů stranou a začala se prohrabovat formuláři. Vrátila jsem se k ručně psané závěti a Janiceinu důkaznímu prohlášení. Ne, to nebylo ono. Teoreticky se Janice mohlo velmi dobře hodit, že právě ona ověřovala platnost závěti, z níž měla maximálně možný prospěch. Pravda byla však taková, že pokud by Lorna zemřela bez poslední vůle, výsledek by byl stejný.

Začala jsem se ještě jednou štrachat v bankovních zprávách. Když mi přišel pod ruku přehled z banky v Simi, zarazila jsem se. Úrok byl minimální, protože účet v dubnu zrušila. Předtím si ho udržovala na úrovni zhruba dvaceti tisíc dolarů. Podívala jsem se na datum, kdy peníze vybrala. Nula se objevila v pátek 20. dubna. Den předtím, než zemřela.

Vytáhla jsem policejní svazek, který mi poskytl poručík Dolan. Soupis osobního majetku uváděl všemožné položky nalezené v bydlišti zesnulé včetně Lorniny kabelky a peněženky, v níž byly všechny kreditní karty a tisícovka v hotovosti. Sebrala jsem výpis, oxeroxovala ho v místnosti za rohem a kopii si strčila do kabelky. Serena Bonneyová se na místě činu objevila první. Našla jsem si adresu jejího otce, k Lorniným dokumentům přibalila policejní fotografie a celou krabici snesla dolů po schodech do auta.

Jak se ukázalo, Clark Esseímann vlastnil poměrně velkou usedlost, která se rozkládala tak na třech hektarech. Pozemek ohraničovala nízká kamenná zídka. Nad loukou se již skláněla tma. Záplavy vznikající v důsledku krajinných úprav zanechaly mapy přes šíři celého domu, jenž byl postavený ve francouzském venkovském stylu. Byla to dlouhá a nízká budova se strmou střechou. Arkýřová okna tvořila řadu ohromných žlutých mříží a vysoké kamenné komíny vyčnívaly proti temnému nebi jako černé věže. V mžourajícím světle žárovek jsem se mezi stromy a cestičkami snadno orientovala, a získala tak matný obraz, jak to tady vypadá ve dne. Menší domek s rozsvícenými okny stojící za hlavní budovou sloužil nejspíš jako hostinské pokoje nebo možná příbytek pro služku.

U hlavního vchodu jsem zjistila, že se branka otevírá elektronicky. Zámek i mluvítko byly projektovány na výšku okénka odpovídající poněkud dražším autům. Volkswagen mě pochopitelně znevýhodňoval, a abych se mohla domluvit s domácími, musela jsem zatáhnout ruční brzdu, otevřít dveře a z auta se celá vykroutit, čímž jsem riskovala, že se mi zablokuje páteř. Zmáčkla jsem tlačítko a přitom zatoužila po big macovi a hranolkách.

Ozval se neosobní hlas: „Ano?“

„Dobrý večer. Tady Kinsey Millhonová. Vezu Sereně Bonneyové nějaké klíče.“

Žádná odpověď. Co jsem vlastně čekala, nadšené překvapení? O půl vteřiny později se vrata začala pomalu a nehlučně rozevírat. Sjela jsem na kruhovou cestu lemovanou jalovcovými keři. Vjezd byl dlážděný kočičími hlavami a kolem domu vlevo od něj vedla dozadu samostatná stezička. Zmerčila jsem garáže, které stály hezky jedna vedle druhé jako koňské stáje. Schválně jsem minula hlavní vchod a namířila dozadu za dům na parkovišťátko vysypané štěrkem, které pojme tak čtyři auta. S hlavním domem bylo spojeno krytou škvárovou cestičkou, od níž vedl krátký pruh trávníku k umělému jezírku, které mezi balvany zrcadlilo venkovní osvětlení jako oči chtivého kocoura. Lampy volně rozestavěné po celém pozemku zvýrazňovaly charakteristické rysy krajiny a okrasné keře a silné kmeny stromů vypadaly jako olejomalba na černém sametu. Černou hladinu jezírka zdobily trsy leknínů, které rozbíjely dokonalý zrcadlový odraz domu na vodě.

Vzduch byl prosycený vůní jasmínu. Vrátila jsem se k přednímu vchodu a dlouze zazvonila. Za chviličku přišla Serena, tentokrát oblečená do volných kalhot a bílé hedvábné košile.

„Přinesla jsem vám klíče,“ oznámila jsem, když jsem jí je podávala.

„To jsou moje klíče? Aha, to jsou ony,“ zvolala. „Kde byly?“

„Našla je Lornina matka. Musela jste je dát Lomě, když k vám chodila hlídat.“

„Díky. Už jsem na ně úplně zapomněla. Jste hodná, že jste mi je přivezla.“

„Měla bych ještě otázku, jestli mi můžete věnovat minutku.“

„Samozřejmě. Pojďte dál. Táta je v patiu. Dneska ho propustili z nemocnice. Nepotkala jste ho?“

„Myslím, že jsme nikdy neměli společnou cestu,“ řekla jsem.

Šla jsem za ní domem do velké venkovské kuchyně. Kuchařka právě připravovala večeři a byla tak zabraná do práce u prkénka, že si nás sotva všimla. Na druhé straně místnosti stál ve výklenku s francouzským oknem jídelní stůl pro osm osob, určený pro běžná rodinná setkání. Vysokým stropem probíhaly křížem trámy. Na dřevěných háčcích visely košíčky a svazky různě naaranžovaných suchých květů. Podlahu tvořily lakované palubky ze zlátnoucí borovice. Půdorys místnosti dovoloval rozdělit prostor na dva oddělené kuchyňské kouty vzdálené od sebe asi tři metry. Jeden měl povrchy z tmavé žuly s dřevěnou plochou určenou ke krájení a podobným úpravám a samostatný koutek s dřezem pro vrchního kuchaře. V druhé části stál velký dřez, dvě myčky na nádobí a lis na odpadky. Z vyvýšeného krbu sálalo příjemné teplo.

Serena otevřela francouzské dveře a pobídla mě, abych šla dál. Vydlážděné patio se táhlo podél celého domu. Venkovní osvětlení vytvářelo iluzi bílého dne. Nádvoří končilo krytým bazénem s černým dnem, jenž mohl mít dobře dvacetkrát šest metrů. Voda byla čistá, ale tmavé dlaždice jakoby pohlcovaly její hloubku. Díky smaragdově zeleným hravým odleskům okolních světel se dno zdálo nekonečně daleko. Kdybych se tu měla potápět, asi bych měla pocit, že se nořím do jezera Loch Ness. A kdo ví, jaká nestvůra by se skrývala v jeho bezedných hlubinách.

Clark Esselmann, v županu a pantoflích a s klackem v ruce, přátelsky škádlil černého labradora cvikem „přines“. „Hodnej pejsek. Aport, Collin. Aport.“

Collin byl dospělý pes, počítáno v lidských letech asi tak ve věku svého pána. Byl tak zaujatý hrou, že se nadšením doslova třásl. Když jsme se blížily, stařec právě házel klacek do bazénu. Pes se vrhl do vody a plaval ke klacíku, který se houpal na hladině až u nejvzdálenějšího břehu. Uvědomila jsem si, že s tváří Serenina otce jsem se za ta léta nesčetněkrát setkala na fotografiích v Santa Teresa Dispatch. Tento bělovlasý sedmdesátník ani teď neopouštěl starosvětský postoj ostrého a nesmlouvavého šéfa. Pokud ho srdeční onemocnění nějak zasáhlo, nebylo to na něm vůbec znát.

Serena se spokojeně usmívala. „Konečně má zase svého psa. To je obvykle první, do čeho se každý den hned po ránu spolu pustí, a já mám z toho vždycky velkou radost. Táta plave v jedné dráze a Collin vedle něj v druhé.“

Odněkud z domu se neurčitě ozýval telefon. Pes chňapl po klacíku, plaval s ním směrem k nám a po nejbližších schodech se vydrápal nahoru. Přinesl ho starému pánovi k nohám a jednou ostře štěkl. Esselmann hodil aport znovu. S lehkým šplíchnutím přistál v místech, kde byl bazén nejhlubší. Collin skočil do vody a s hlavou vysoko zdviženou srdnatě plaval. Muž se smál a tleskáním svého psa povzbuzoval: „Do toho, Collin, do toho.“

Retrívr opět stiskl klacek mezi zuby, typickým psím plaveckým stylem se dohrabal ke schodům a vylezl ven. Z hladkého kožichu stékala voda. Upustil klacek u nohy svého pána a důkladně se otřepal. Voda stříkala na všechny strany. Serena i její otec se srdečně smáli. Esselmann si z bavlněného županu vyklepával kapičky vody. Vsadila bych se, že se tomu Collin křenil, ale možná jsem ho špatně pochopila.

Ve dveřích se objevila služebná v černém stejnokroji. „Pane Esselmanne, máte telefon.“

Stařík se otočil, přijal vzkaz a vykročil směrem do domu. Pes se stavěl na zadní, štěkal a žadonil o další hod. Serena si všimla, jak pozoruju jejich psa, a zase se usmála. Propuštění tatínka z nemocnice jí zřetelně pozvedlo náladu. „Dáte si víno?“

„Raději ne,“ rozhodla jsem se. „Po vínu bývám ospalá a dneska mám ještě nějakou práci.“

Francouzskými dveřmi jsme se vrátily do kuchyně, kde v krbu vesele plápolal oheň. Esselmann stál u pracovního stolu a hovořil do telefonu. Mrkl přes rameno a zvedl ruku, aby nám dal na srozuměnou, že o nás ví. Za ním byly otevřené dveře do haly a k druhým dveřím, nyní zavřeným, vedly psí stopy. Usoudila jsem, že Collin byl vykázán do suterénu, a než bude vpuštěn do společnosti, musí nejdřív uschnout. Chvíli škrábal na dveře a pak začal štěkat, výt a skučet, aby dal náležitě najevo své přání.

„Nerozčilujte se. Samozřejmě že přijdu… Jistě, samozřejmě, mám na to zcela jiný názor. Hovořili jsme o přídělu pětačtyřiceti tisíc kubíků ročně. Jsem o tom skálopevně přesvědčen a je mi jedno, co si kdo myslí.“ Pak trochu zjihl a z drsňáka se stal slušňák. „Cítím se dobře, děkuju, to jsi hodný, Nede. Doufám, že vyřídíš Julii, že květiny od ní jsem dostal v pořádku a že mě velmi potěšily… Ano, neboj se. Nic jiného mi nezbývá. Serena mě drží na uzdě.“ Věděl, že stojí za ním, otočil se a spiklenecky na ni pomrkával. „Uvidíme se na schůzi v pátek večer. Jenom je třeba říct Bobovi a Druscille, jak se k tomu stavím já. Potom to projednáme a doufám, že se dohodneme… Děkuju. Zařídím… Nápodobně.“

Zavěsil a nevěřícně kroutil hlavou. „Zatracení šašci. Jakmile jim trochu zmizím z očí, už mi za zády kují pikle. Nesnáším tyhle ropné společnosti. Kolega Stockton to prostě nedostane.“

„Měla jsem pocit, že jste táhli za jeden provaz.“

„Změnil jsem názor,“ zdůraznil. Podal mi ruku. Jsem velmi nespolečenský, omlouvám se. Neměl bych se tu tak rozčilovat a řečnit, když máme návštěvu. Clark Esselmann. Zastihla jste mne právě uprostřed našeho psího skotačení. Myslím, že jsme se ještě neviděli.“

Představila jsem se. Měl pevný stisk ruky, ale přesto jsem vycítila, jak se mu neznatelně třesou prsty. Když jsem mu byla takhle blízko, zjistila jsem, že nemá zdravou barvu. Vypadal anemicky a hřbet pravé ruky měl od invazivních lékařských zásahů samou modřinu. Přesto v něm navzdory opakujícím se zdravotním potížím převládala neohroženost a odhodlání.

„Tati, to určitě nemyslíš vážně, že bys šel na zasedání rady.“

„O tom nepochybuj,“ řekl.

„Zůstaneš doma. Ještě nejsi ve formě. Doktor dokonce ani nechce, abys teď řídil auto.“

„Když na to přijde, můžu si vzít taxíka. Nebo řeknu Nedovi, aby se pro mě stavil.“

„Nezajímá mě šoférování. To je vedlejší,“ vytrvávala. „Skutečně si myslím, že by sis měl na pár dní orazit.“

„Nesmysl! Nejsem tak starý ani vetchý, abych nemohl rozhodovat o věcech, o nichž stejně jednou budu muset rozhodnout. Nyní mě, děvčata, omluvte, jdu si nahoru odpočinout, abych byl fit na večeři. Těšilo mě, paní Millhonová. Doufám, že až se příště sejdeme, budu patřičně oblečený. Nemám ve zvyku ukazovat se na veřejnosti v koupacím plášti.“

Serena se lehce dotkla jeho paže. „Nepotřebuješ pomoct do schodů?“

„Nedělej si starosti, nepotřebuju,“ odpověděl. Drobnými krůčky poměrně rychle opustil místnost. Cestou otevřel dveře vedoucí do suterénu. Pes určitě číhal na posledním schodě, protože okamžitě vyskočil a radostně pobíhal kolem panička. Nám věnoval vítězoslavný pohled.

Jakmile zmizel, Serena si podrážděně povzdychla. „To je ale tvrdohlavec. Jednou mě dožene k šílenství. Nikdy jsem neměla děti, ale rodiče jsou určitě horší. No jo. Už dost. Určitě jste sem nepřijela, abyste poslouchala moje remcání. Říkala jste, že se chcete na něco zeptat.“

„Pátrám po penězích, které Lorna měla možná u sebe, když zemřela. Ten týden v pátek patrně zrušila bankovní konto. Podle všeho visí ve vzduchu dvacet tisíc dolarů. Zajímalo by mě, jestli jste si nevšimla, zda v domku nebyla nějaká hotovost.“

Serena překvapením zkřížila ruce na prsou. „Ona měla tolik peněz? To není možné.“

„Měla jich dokonce ještě víc, ale tohle je jediná částka, která jaksi chybí.“

„Vidím, že jsem si vybrala špatné povolání. Počkejte, až to uslyší Roger.“

„Když jste našla mrtvolu, nic jste tam nezahlédla? Třeba pokladní stvrzenku?“

Já ne. Zeptejte se domácího. Já jsem vevnitř nebyla.“

„A on ano?“

„Jo, jen na chviličku, ale určitě do domku zašel.“

„Říkal mi, že když ucítil smrad, otočil se na podpatku, vrátil se domů a zavolal poldy.“

„To je pravda, ale pak když jsme na ně čekali, otevřel dveře a šel se dovnitř podívat.“

„Co tam chtěl?“

Serena potřásla hlavou. „Nevím. Asi jsem si tenkrát myslela, že chtěl nejspíš zjistit, co ten zápach vlastně znamená. Než jste mi to připomněla, úplně se mi to vykouřilo z hlavy.“

13

Když jsem dorazila domů, čekala na schůdku před vchodem v úzkém kuželu světla Danielle. Její nahé, dlouhé nohy čouhaly z růžové minisukně, tak krátké, že už to snad ani nebyla sukně. Stála na černých jehlách, oblečená v přiléhavém černém živůtku a sportovním univerzitním saku s velkým černým F našitým přes celá záda. Měla tak dlouhé vlasy, že překryly celou délku saka. Usmála se, když spatřila, jak přicházím dvorkem. „Ahoj. Myslela jsem, že jsi pryč. Přišla jsem si pro ty drobásky. Berňák mě honí kvůli daním.“

„Není ti zima? Dost tady fouká.“

„Tos asi nikdy nežila na východě. Vždyť může být tak deset stupňů. S tím sakem se peču jak toast.“

„Co znamená to F?“

Jaký F?“ zeptala se a mně to přišlo komické.

Takže když jsem odemykala a sahala po vypínači, abych rozsvítila, musela jsem se smát. Vešla dovnitř. Na prahu se zastavila, aby můj byteček ohodnotila. Měla obrovské zelené oči, obkroužené tmavou tužkou a chráněné hustými řasami dobarvenými řasenkou. Všemi těmi malovátky maskovala svoji jemnou dětskou tvář – tupý nosík, trucovitá ústa. Obešla celý obývák. Zírala, jakou mám knihovnu, a údivem na svých vysokých podpatcích téměř zaklopýtala. Zvedla zarámovanou fotku Roberta Dietze. „Fešák. Kdo to je?“

„Přítel.“

Zvedla významně obočí, aby naznačila, že je jí úplně jasné, o jaký typ přítele se tu jedná. Vrátila obrázek na místo a vrazila si ruce do kapes. Sama jsem si sako přehodila přes opěradlo manažerského křesla. Danielle se usadila na pohovce a rukou zkoušela kvalitu jejího čalounění. Dnes měla nehty dlouhé a perfektně upravené, nalakované ostrou červení požárnických aut. Přehodila si jednu svou dlouhatánskou nohu přes druhou, a než dokončila svůj znalecký přehled, lehce s ní pohupovala. „Není to špatný. Není k maní něco podobnýho?“

„Mám to pronajaté. Mému domácímu je pětaosmdesát.“

„Nikoho nediskriminuju. Mám ráda staříky,“ řekla. „Mohla bych mu dát slevu.“

„Utrousím slovíčko, jestli by měl zájem. Proč jsi přišla?“

Zvedla se a namířila si to do kuchyně, kde zotvírala všechny skříňky, aby zkontrolovala jejich obsah. „Nudím se. Do práce jdu až v jedenáct. Dost často nevím, co si předtím počít. Stará vesta má blbou náladu, tak se mu radši vyhýbám.“

„Co ho naštvalo?“

„Ále, kdo to má vědět? Asi má potřebu se pořád do někoho navážet,“ řekla. Rukou od sebe jakoby odháněla zlobu. Z kapsy saka vytáhla pár sáčků čaje a zamávala jimi ve vzduchu. „Nechceš trochu mátovýho čaje? Vzala jsem pár pytlíků, tak jestli bys neuvařila vodu. Je to dobrý na trávení.“

„Nemám strach o svý trávení. Ještě jsem nevečeřela.“

„Já taky ne. Někdy mi už na víc než na čaj ani nezbude když Lester schlamstne všechny peníze. Nechce, abych byla tlustá.“

„Dobrej kámoš,“ podotkla jsem.

Lhostejně pokrčila rameny. „Dokážu se o sebe postarat sama. Užívám megavitaminy a jím biojogurty a to mi stačí.“

„To je ale výživa,“ komentovala jsem. Natočila jsem do konvice horkou vodu a postavila ji na sporák. Zapnula jsem hořák.

„Klidně se směj. Jsem určitě zdravější než ty.“

Jídlo není v mým životě na nejdůležitějším místě,“ pokračovala jsem. „Když už o tom mluvíme, nechceš večeři? Většinou nevařím, ale mohla bych nechat donést pizzu. Jedla bych i hřebíky, ale můžeš si dát se mnou.“

„Proti pizze nic nemám,“ řekla. Jen jestli bude vegetariánská, bez těch různejch salámů a feferonek. To by nebylo špatný. Zkus to tady za rohem. Občas šoustám majitele. Dá mi slevu, protože mu ho kouřím.“

„Výborně, já mu to připomenu.“

„Počkej, zavolám sama. Kde máš telefon?“

Ukázala jsem na aparát na stole, vedle něhož ležel záznamník. Obě zároveň jsme postřehly, že bliká světýlko.

„Máš vzkaz,“ ohlásila. Než jsem stačila zaprotestovat, automaticky se natáhla a zmáčkla odpovědní tlačítko. Připadalo mi to stejně neurvalé, jako by otevřela cizí dopis. Mechanický počítačový hlas oznamoval, že mám vzkaz. Píp.

„Dobrý den, Kinsey. Tady Roger. Chtěl jsem se jen informovat, jak se věci mají. Rozhodně mi nemusíte volat, ale jestli se chcete ještě na něco zeptat, zastihnete mě doma. Nashle. Jo, asi bych vám měl dát číslo.“ Odříkal telefonní číslo a zaklapl.

„Lornin šéf,“ oznámila. „Znáš ho?“

Jasně. A ty?“

Ohrnula nos. Jednou jsem ho viděla.“ Zvedla telefon a vyťukala číslo, které zřejmě znala nazpaměť. Zatímco telefon na druhé straně vyzváněl, otočila se ke mně. „Řeknu jim, aby tam nedávali sýr. Je tučnej,“ rozumovala.

Nechala jsem ji, ať dojedná, co dojedná, a připravila jsem každé z nás šálek čaje. Tu noc, co jsem ji poznala, byla ostražitá, tak jak to předepisuje její profesionální role. Dnes působila daleko uvolněnějším dojmem, byla hravá a lehkomyslná. Nejspíš byla pod vlivem drogy, ale i tak se v její bezelstnosti skrývalo určité kouzlo. Z jejích pohybů a gest vyzařovala přirozená srdečnost a důvěra. Poslouchala jsem ji, jak vyjednává s nadhledem, který získala díky tomu, že „šoustá“ chlapy ze všech vrstev společnosti. Zakryla rukou mluvítko. Jaká je sem adresa? Zapomněla jsem ji.“

Napověděla jsem jí číslo, které zopakovala do telefonu. Mohla jsem ji vzít k Rosie, ale nevěřila jsem, že by hostinská byla dostatečně přívětivá. Když byl teď William pryč, bála jsem se, že se vrátí ke své původní misantropii.

Danielle zavěsila a sundala si sáčko, které pečlivě složila a přehodila přes područku pohovky. Přešla k pultu. Stále třímala svou obrovskou kabelku s dlouhým uchem přes rameno. S těma svýma hubenýma rukama, dlouhýma nohama a kostnatými rameny byla půvabná jako laň.

Podala jsem jí hrníček s čajem. „Chci se tě na něco zeptat.“

„Ven s tím. Nejdřív ti ale něco řeknu. Doufám, že to nebude moc osobní. Nerada bych byla moc vlezlá.“

„Takovýhle úvody fakt nesnáším,“ přiznala jsem.

Já taky ne, ale je to jen pro tvoje dobro.“

„Budiž. Stejně bys to vyklopila tak jako tak.“

Váhala a nadsazený výraz jejího obličeje tlumočil trochu hrané rozpaky. „Slibuješ, že se neurazíš?“

Jen to pověz. Jsem napjatá. Nemůžu se dočkat.“

„Máš příšernej zástřih.“

„Ó, děkuji.“

„Nedělej si z toho legraci. Nemůžu si pomoct. Na mou duši. Chtěla jsem dělat kosmetičku a připravovala jsem se na zkoušky. Pak jsem se sice spojila s Lesterem…“

„Se Starou vestou,“ doplnila jsem.

Jo, s ním. Rozhodně skvěle stříhám. Lorna chodila jedině ke mně. Dej mi nůžky a udělám z tebe ženskou. Nekecám.“

„Mám jen nůžtičky na nehty. Až po večeři.“

„Neblbni. Máme patnáct minut, než přinesou pizzu. A podívej.“ Otevřela kabelu a nechala mě do ní nakouknout. „Tadá.“ Vytáhla hřeben, malý fén a nůžky. Fén položila na pult a nůžkami naprázdno zaklapala jako v reklamě.

„Nepřipomíná ti něco tohle náčiní?“

„Patří k mým nerozlučným přátelům. Občas si zajdu do salonu v hotelu Palace.“

Přemluvila mě. V dřezu jsem si namočila vlasy a dřepla si v kuchyni na židli s ručníkem kolem krku. Danielle brebentila a přitom pilně zastřihávala a přistřihávala. Kolem mě se začaly kupit odstřižené pramínky vlasů. Jen se prosím tě neděs. Vypadá to, že jsem tě obrala hodně, ale měla jsi to hrozně zubatý. Máš skvělý vlasy, kvalitní, silný a úplně přirozeně a lehounce vlnitý. Vlastně ani ne tak vlnitý, jako spíš nadejchaný a hustý, což je dokonce ještě větší terno.“

„Proč si tedy nepožádáš o povolení?“

„Nemám zájem. Navíc s penězma to není zas tak žhavý. Otec sice tvrdí, že v tomhle oboru je člověk bez ohledu na stav ekonomiky vždycky za vodou, ale podle mýho názoru je prostituce lepší. Chlap nemusí mít pokaždý doláče na to, aby si dal vyfoukat čupřinu, ale dvacku na to, aby si prohnal ptáka, vyšetří vždycky.“

V duchu jsem si několikrát opakovala ten vulgární výraz a musím říct, že jsem se zase v něčem poučila. „Co budeš dělat pak, až budeš na profesionální souložení stará?“

„Studuju na univerzitě finanční řízení. Peníze patří k těm jediným dvěma věcem, který mě opravdu zajímají.“

„Určitě to dotáhneš daleko.“

„Nějak člověk začít musí. A jak je to s tebou? Co budeš dělat ty, až zestárneš a nebudeš moct souložit?“

„Teď nesouložím. Jsem čistá jak čerstvě padlý sníh.“

„No jo, tak to se nedivím, že nejsi ve svý kůži. To musí být otrava,“ zhodnotila.

Musela jsem se smát.

Chvíli jsme mlčely a ona se plně soustředila na svou práci. „Co jsi vlastně chtěla vědět? Říkala jsi, že ses mě chtěla na něco zeptat.“

„Asi bude lepší, když se nejdřív podívám, kolik mám v peněžence.“

Zatahala mě za vlasy. „Nebuď taková. Dám na to jed, že jsi přesně ten typ, který s lidma vtipkuje a dělá si z nich legraci, ale o to víc si je drží od těla, že jo?“

„Nemyslím, že bych ti k tomu měla co říct.“

Smála se. „Helemese! Ještě tě mám čím překvapit. Jsem daleko chytřejší, než si myslíš. Poslouchám.“

„Dobře. Nezmiňovala se Lorna o tom, že by vybírala z konta dvacet táců na tu cestu, kterou chtěla podniknout?“

„Proč by to dělala? Jezdila vždycky s chlapem. Nikdy neutrácela svoje prachy, když někam jela.“

„S jakým chlapem?“

„S kýmkoli, kdo zrovna chtěl,“ řekla a neúnavně stříhala a stříhala.

„Nevíš, kam měla namířeno?“

„O těchhle věcech nemluvila.“

„Neměla něco jako diář nebo zápisník?“

Danielle se špičkou nůžek dotkla spánku. „Měla to všechno tady. Říkala, že jinak by se její klienti necítili dost bezpečně. Co když na tebe udělají zátah chlupatý? Dostanou povolení k prohlídce a mají tě v hrsti, a tudíž i ty ostatní. Přestaň se vrtět.“

„Promiň. Kam ty peníze přišly? Vypadá to totiž, jako kdyby zrušila celý účet.“

„No mně je nedala. Kéž by. Otevřela bych si vlastní konto.“ Zacvakala nůžkami u ucha a sedm mých vlasů padalo k zemi. „Už jsem na to myslela,“ dodala. Položila nůžky na pult, zastrčila do zásuvky fén a začala podebírat prameny vlasů kartáčem. Je úžasně uklidňující, když máte někoho, kdo si takhle pohrává s vašimi vlasy.

Mírně jsem zvýšila hlas, abych obstála v konkurenci s fénem. „Nevracela někomu třeba dluh nebo neposílala za někoho kauci?“

„To by už ale muselo hodně smrdět, dvacet táců na kauci!“

„Nedlužila někomu?“

„Lorna neměla dluhy. Ani s kreditníma kartama se nikdy nedostala do debetu,“ řekla. „Vsadím se, že ty prachy někdo štípnul.“

Jo, to mě taky napadlo.“

„Muselo se to stát až po smrti,“ doplnila. „Zaživa by se Lorna bránila zuby nehty.“ Vypnula fén a odložila jej. Poodstoupila stranou, aby zkontrolovala své dílo. Dodělala poslední úpravy, celý účes načechrala a teprve pak kývla. Byla zjevně spokojená.

Někdo zazvonil. Pan Pizza s pizzou na schodech. Dala jsem Danielle dvacku a nechala ji, ať své započaté obchodní jednání dokončí, a sama jsem se přikrčila k zrcadlu v přízemní koupelničce, abych zhodnotila svou vizáž. S původním stavem se to nedalo srovnat. Po vrabčím hnízdu ani památky. Všechny ty nezkrotné, tupé a do všech stran trčící hřebíky byly porobeny a zkroceny. Účes v dokonalém tvaru přirozeně doplňoval obličej. A když jsem potřásla hlavou, všechny vlásky do jednoho zaujaly svou původní pozici. V zrcadle se objevila tvář Danielle.

„Líbí se ti to?“ zeptala se.

„Skvělý.“

Jsem ti říkala, že jsem dobrá,“ smála se.

Rozdělily jsme se o ohromnou vegetariánskou pizzu bez sýra, kterou jsme jedly přímo z krabice a jež byla o to chutnější, že se nám nemínila usazovat v cévách. Zničehonic řekla: „To je fajn, viď? Jsme jako kamarádky.“

„Stýská se ti po Lorně?“

„Stýská. Táhla mě. Po práci jsme si vždycky spolu vyšly do města, našly nějakou hospůdku, daly si něco dobrého k snídani. Vzpomínám si, jak jsme si jednou koupily litr džusu a flašku šampusu. Sedly jsme si na trávu před naším barákem a pily na radost až do úsvitu.“

„To je škoda, že jsem se s ní nikdy nesetkala. Zdá se, že to byla příjemná dívka.“

V osm jsme složily krabici a hodily ji do smetí. Obě jsme si oblékly svá saka. Venku mě poprosila, jestli bych ji neodvezla domů. Zabočila jsem vlevo na Cabanu a dál podle jejích instrukcí dolů úzkou uličkou. Nebyly jsme daleko od Neptunova paláce. Její „barabizna“, jak to sama charakterizovala, byl malý domeček stlučený z prken a lepenky u někoho vzadu na dvorku. Kdysi to mohla být kůlna na nářadí. Vystoupila z auta, pak se naklonila k okýnku. „Nechceš se podívat na můj bejvák?“

„Možná zítra,“ odpověděla jsem. „Dneska musím ještě něco vyřídit.“

„Stav se, jestli budeš moct. Mám to tam rozkošně zařízený. Když jdou špatně kšefty, jsem doma už v jednu… když ovšem nemusím na kobereček k Lesterovi. Dík za večeři a za svezení.“

Já zase za ostříhání.“

Chvíli jsem ji pozorovala, jak odchází po cihlové cestě domů. Podpatky klapaly, tmavé vlasy jí padaly přes záda jako závoj. Nastartovala jsem a vyrazila ke Keplerovým.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a po staré známé kamenné dlažbě se vydala ke krytému vchodu. Na verandě se nesvítilo a na dvoře byla tma jak v pytli. Štrachala jsem se po nízkých schodech, na které aspoň dopadalo trochu světla z obýváku. Janice mi říkala, že v tuhle dobu obvykle večeří. Zaťukala jsem na dveře a zaslechla, jak v kuchyni někdo odšoupl židli.

Otevřel Mace. Jeho mohutné tělo zaclonilo většinu světla, které sem z domu pronikalo. Ovanula mě vůně zapečeného tuňáka. V jedné ruce držel papírový ubrousek a otíral si pusu. Jo, to jste vy. Zrovna večeříme.“

Je doma Janice?“

„Už je pryč. Dělá každý den od jedenácti do sedmi, ale nějaká holka u nich je nemocná, takže dneska šla dřív. Zkuste to zítra,“ řekl. Už se chystal, že mi zabouchne dveře před nosem.

„Nevadilo by vám, kdybych to vyřídila s vámi?“

Trochu se zarazil a skoro se mu podařilo zakrýt náznak rozladění. „Co prosím?“

„Chtěla bych vědět, zda by vám nevadilo, kdybych se vás v rychlosti na něco zeptala,“ vysvětlila jsem.

Jo, vadilo. Mám za sebou dlouhej a těžkej den a nemám rád, když se mi lidi dívají do talíře.“

Polilo mě horko, jako bych se dostala do oblouku svářecí lampy. „Tak třeba někdy jindy,“ zmohla jsem se. Otočila jsem se a odcupitala po schodech zpátky dolů. Jakmile se za mnou zavřely dveře, začal sprostě nadávat.

Motor zavrněl, vycouvala jsem na silnici a zařadila jedničku. Blbec. Nemůžu ho ani cítit. Osel. Debil. Doufám, že má plnou prdel hemeroidů. Jela jsem, kam mě kola vedla, abych se trochu uklidnila. Ani jsem nevěděla, co si počnu. Měla bych zajet do Frankovy restaurace za Janice, ale věděla jsem, že bych se neubránila jízlivým řečem o jejím manželovi.

Raději jsem to vzala do Kalifornského klubu, jestli bych tam nenašla Cheneyho Phillipse. Noc byla ještě v plenkách, ale KK už byl plný lidí, hrací skříň vyřvávala a vzduch by se dal krájet. Že by se tam dalo dýchat, o tom mohl člověk jenom snít. Přestože se tu nezavedly šťastné hodinky, nekvetl zde hazard ani se tu moc extra nevyvářelo (když nepočítáme hranolky a salsu jako chuťovky), KK žil hned od pěti od rána až do zavíračky ve dvě v noci. Cheney seděl u baru v košili, obnošených džínech a farmářkách. Měl před sebou pivo a bavil se s chlápkem, který seděl vedle. Když mě spatřil, zazubil se. Panebože, krásné zuby jsou moje slabost. „Paní Millhonová. Jak se vede? Máš ostříhané vlasy. Vypadá to skvěle!“

„Díky. Nemáš chvilku?“

„Ovšemže mám.“ Sebral pivo a sesunul se z barové židle. Rozhlížel se, zda by se nenašel nějaký volný stůl, kde by nás nikdo nerušil. Barman mě přišel obsloužit. „Skleničku chardonnay,“ poručil Cheney.

Našli jsme stůl u zdi. Chvíli jsem chrlila nadávky na Maceho Keplera. Ani Cheney ho neměl příliš v lásce, takže se mnou docela soucítil.

„Nechápu, co se to se mnou stalo. Úplně mě dostal.“

„Nenávidí ženský,“ usoudil Cheney.

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Myslíš? Možná že jo.“

„Co máš ještě za lubem?“

Informovala jsem jej o své cestě do San Franciska, o rozhovoru s Trinny, jak se mi svěřila s tou pornografickou kazetou, a nakonec jsem ho zasvětila do záležitosti kolem ztracených peněz. Ukázala jsem mu výpis z banky a bedlivě sledovala jeho reakci. „Co tomu říkáš?“

Celý se na židli rozvalil, nahrbil záda a natáhl si před sebe nohy. Opíral se loktem o stůl a papír držel špičkami prstů za růžek. Poposedl si. Zdálo se mi, že to na něj neudělalo žádný zvláštní dojem. „Chystala se odjet. Asi potřebovala peníze.“ Seděl, studoval výpis a přitom si nahnul ze sklenice.

„Ptala jsem se na to Danielle. Tvrdí, že Lorna nikdy nic neplatila. Cestovala prostě s mužskými, který za ni všechno zatáhli.“

„Dobře, ale to ještě nemusí nic znamenat,“ namítl.

„Samozřejmě, nemusí to nic znamenat, ale může. To mě hryže. Serena si vzpomněla, že když s J. D. čekala na policajty, zašel se na moment do chajdy podívat. Dejme tomu, že je vzal on.“

„Myslíš, že tam byly jen tak pohozený, takový balík?“

„No, proč ne,“ řekla jsem.

„Tak dobře. Co ty víš, třeba Lorna sázela na dostihy, nebo se jí zalíbil nějaký kožich anebo koupila pár dávek hašiše.“

„Hmm,“ přerušila jsem jeho výčet. „Nebo třeba hotovost sbalil první policajt, který se na místě činu objevil.“

„To je nápad,“ zakabonil se, protože se mu nelíbilo, že by policajti byli tak zkažení. „Krom toho ani nevíš, jestli to byly hotový peníze. Mohl to být šek vypsaný někomu úplně jinému. Mohla si převést ty peníze na běžný účet, aby si vyrovnala krytí platební karty. Většina lidí takhle velkou hotovost nenosí po kapsách.“

„Dovedu si ten balík bankovek klidně představit.“

„Radši se snaž představovat si něco jinýho.“

„Mohla je vzít Serena. Prstíkem ukázala na J. D., ale tvrzení, že do chajdy nevkročila, jí v podstatě nemusíme věřit. Nebo je vyšťárali Lornini rodiče a zatajili je, aby snad měli dost peněz na pohřeb. Chtěla jsem se jich na to zeptat, ale starej Kepler mě vyrazil.“

Zdálo se, že se Cheney dobře baví. „Vždyť ty se přece nevzdáš.“

„Myslím, že je to prostě zajímavý, to je všechno. Mimoto zoufale potřebuju hrát prim. Mace Kepler asi nic v rejstříku nemá, viď? Dala bych nevím co, abych ho na něčem načapala.“

Je čistý. Prověřovali jsme ho.“

„To ovšem neznamená, že není vinen. Znamená to jen, že ho zatím nikdo nechytnul.“

„Zachovej si chladnou hlavu.“ Hodil výpis na stůl. „Alespoň ses dozvěděla, kdo paní Keplerové poslal tu kazetu s pornem,“ uzavřel.

„To nikam nevede.“

„Nebuď tak skleslá.“

„Ach jo, tohle je na mě moc rozsochatý,“ postěžovala jsem si. „Někdy je to taková pohoda, všechno se odvíjí jak na drátku. Chytneš stopu a jdeš po ní. Třeba to dlouho trvá, ale přinejmenším víš, kam míříš. Tady tohle mi leze na nervy.“

Cheney pokrčil rameny. „Vyšetřovali jsme celý měsíce a nikam jsme se nedostali.“

Já vím. Nevím, jak jsem si mohla myslet, že zrovna já to rozlousknu.“

„Ty jsi ale namyšlená,“ zvolal. „Děláš na tom tři dny a už naříkáš, že to nemáš vyřešený.“

Jen tak málo? Mám pocit, že se na tom plahočím už několik týdnů.“

„Každopádně se něco děje. Vrah si docela v klidu někde užíval a myslel si, že je v suchu. Teď se mu určitě nelíbí, žes do toho zase začala strkat nos.“

„Nebo vražedkyni.“

„Správně. Nepohlížejme na vraždu sexisticky, že,“ zažertoval.

Cheneymu zapípal pager. Až doteďka jsem si nevšimla, že ho má s sebou. Zapsal si číslo a omluvil se. Odešel do baru, kde si z automatu zatelefonoval. Když se vrátil, oznámil, že musí odejít. Jeden z jeho informátorů byl zatčen a nyní s ním chce mluvit.

Než jsem dopila víno, ještě jsem tam drahnou chvíli po jeho odchodu setrvala. Cvrkot v lokále nabíral plné obrátky a rámus a intenzita pasivního kouření vzrůstala přímo úměrně s tím. Popadla jsem sako a kabelku a vyrazila k autu. Ještě nebyla ani půlnoc, ale parkoviště už bylo plné a auta se začínala řadit mimo ně podél silnice.

Bylo zataženo. Mraky nad rozsvíceným městem jako by planuly. Na druhé straně silnice se v ptačí rezervaci zvedal ze sladkovodního jezera opar. Zdálo se mi, že vzduch prostupoval slabý zápach síry. Cvrčci a žáby překrývali hluk nesoucí se od vzdálené dálnice. Blížící se nákladní vlak zahoukal, jako když varhaník zahraje v plénu krátký akord. Země sotva znatelně zaduněla, když se ze zatáčky nořil reflektor. Najednou se objevil muž na kole. Otočila jsem se a chvíli ho sledovala. V kulise rachotícího vlaku projel tiše jako mim. Představení cyklisty nabízelo tanec světel a žonglérské umění, jehož jediným divákem jsem byla já.

Na kraji parkoviště, kde jsem přímo pod lampou parkovala, na mě čekal můj kulatý volkswagen. Před řadou aut stála nablýskaná černá limuzína obrovských rozměrů, jež blokovala čtyři vozy včetně mého. Připlížila jsem se k řidičovým dveřím. Okénko se nehlučně pootevřelo. Mlčky jsem ukazovala na svoje auto, abych tak naznačila, že mě jaksi obklíčili. Šofér si posunul čepici do týla, ale nic nenapovídalo tomu, že by ráčil nastartovat. Vteřinku jsem vydržela, ale víla ochránkyně uvnitř mě řekla: „Promiňte, nechci vás příliš obtěžovat, ale stačilo by mi, kdybyste popojel aspoň metr, myslím, že bych se už nějak protáhla. Můj je ten volkswagen tam vzadu.“ Řidič zaostřil někam za mě, a tak jsem se otočila, abych zjistila, koho vyhlíží.

Z baru vyšli dva muži a mířili k nám. Nespěchali. Pod botami jim křupal štěrk. Řekla jsem si, že odemknu auto a sednu si do něj. Není důvod, abych mrzla venku. Kroky se najednou velmi rychle přibližovaly, a tak jsem ještě chtěla zjistit, co se děje. Sotva jsem se vzpamatovala, ti dva se na mě přilepili a každý mi z jedné strany svíral paži. „Nono!“ vykřikla jsem.

„Buďte, prosím, velmi tiše,“ šeptal jeden z nich.

Vlekli mě k limuzíně, spíš mě skoro nadnášeli, protože tak pospíchali, že jsem se sotva stačila dotýkat země. Cítila jsem se jako děcko, jehož rodiče drží ve vzduchu a přehupují přes obrubníky a louže. Když je člověk maličký, je to švanda. Když už je velký, nahání to strach. Zadní dveře limuzíny se otevřely. Snažila jsem se bránit, ale neměla jsem šanci.

Než jsem se vzchopila, abych se jim postavila na odpor a zaječela „Pomoc!“, strčili mě do černého pekla limuzíny a zabouchli za mnou dveře.

Interiér byl vyvedený v černé kůži a sukovitém ořešáku. Hoši tu měli masivní bar, telefon, televizor. Ve stropě byla zabudovaná pestrobarevná čidla, která se komplexně starala o pasažérovo pohodlí – teplotu vzduchu, okna, světlo na čtení, zasouvací střechu. Od šoféra nás oddělovala skleněná přepážka. Seděla jsem zmáčknutá mezi ty dva na zadním sedadle čelem k třetímu muži. Mezi námi na podlaze ležel černý plyšový koberec. V zájmu vlastní bezpečnosti jsem se dívala přímo před sebe. Ani v nejmenším jsem se nesnažila identifikovat ty dva kámoše vedle sebe. Chlápek přede mnou se taky zřejmě nestaral, jestli se na něj dívám nebo nedívám. Ze všech tří mužů sálalo tělesné teplo, jež se rozplývalo v tichu, které nerušilo nic než těžký dech, především můj.

V limuzíně svítily jen malé postranní trubičky. Záplava světel z parkoviště dovnitř pronikala díky tmavě zabarveným okenním tabulím jen omezeně, ale osvětlení docela postačovalo. Atmosféra v autě byla napjatá, jako kdybychom najednou pronikli do naprosto odlišného gravitačního pole. Možná to dělaly ty jejich svrchníky, ale měla jsem podezření, že všichni v autě jsou vyjma mě hrozně nabalení. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, chvěju se hrůzou a jak mi po zádech stéká v čúrcích studený pot. Strach mě často vyprovokuje k tomu, že jsem drzá, tentokrát ale ne. Pociťovala jsem k nim maximální respekt. Zde byli pány tihle muži a oni to byli, kdo stanovovali pravidla hry, ne já. Kdo ví, co všechno by si mohli vysvětlovat jako hrubost nebo útok?

Limuzína byla tak dlouhá, že muž naproti seděl přibližně dva a půl metru daleko. Hádala bych mu tak šedesát. Byl malý, zavalitý a plešatý. Obličej měl posetý nejrozmanitějšími výrůstky a rozbrázděný vráskami jako na perokresbě. Jeho srdčitou tvář uzavírala měkká brada. Nad propadlýma, tmavýma očima se zlobilo stříbřité, nepoddajné obočí. Horní víčka poklesávala a pod očima našedlé váčky mu visely. Ústa obkroužená tenkými rty byla plná velkých, trošičku křivých zubů. Měl macaté ruce, tlustá zápěstí a prsty mu zdobily masivní zlaté prsteny. Šířil se od něj zápach cigaret a pronikavé vody po holení. Nezapřel v sobě muže; čišely z něj neústupnost, odhodlanost, ráznost. V jedné ruce ledabyle držel malý zápisník, i když mi nepřipadalo, že by jej na něco potřeboval. „Doufám, že prominete poněkud netradiční způsob setkání. Nechtěli jsme vás polekat.“ Neprozrazoval jej žádný přzvuk, žádný regionální slang.

Mládenci vedle mě seděli bez pohnutí jako figuríny ve výloze.

Jste si jisti, že jsem ta správná osoba?“

„Ano.“

Já vás neznám,“ namítla jsem.

Jsem právní zástupce z Los Angeles. Zastupuji muže, který je v současné době obchodně mimo Státy. Požádal mě, abych se s vámi spojil.“

„Co tím sleduje?“ Srdce se mi poněkud zklidnilo. Nebyli to ani lupiči, ani násilníci. Už mi ani nepřipadlo, že mě chtějí zastřelit a mé dohasínající tělo vyhodit z okna ven. Do mysli se mi vkrádalo slovo M-A-F-I-E, ale tenhle nápad jsem zatím dál konkrétně nerozváděla. Pro případ, že bych byla nucená někdy později svědčit, jsem nechtěla, aby mě v tom něco utvrzovalo. Tihle hoši jsou profíci. Zabíjejí z povinnosti, ne z potěšení. Vzhledem k tomu, že já jsem s nimi neměla co do činění, cítila jsem se v tomto bodě bezpečně.

Údajný zástupce prohlásil: „Vedete vyšetřování vraždy, které sleduje můj klient. Ta mrtvá dívka je Lorna Keplerová. Potřebovali bychom, abyste nám předala informace, které jste dosud získala.“

„Co s tím on má společného, smím-li se zeptat?“

„Byl jejím blízkým přítelem. Slečna Keplerová byla obdivuhodná žena. On nechce, aby vyšlo najevo něco, co by pošpinilo její pověst.“

„Svou pověst si pokazila sama,“ podotkla jsem.

„Byli zasnoubeni.“

„Cože?“

„Svatba se měla konat v Las Vegas dvacátého prvního dubna, ale Lorna se nedostavila.“

14

Zírala jsem na něj jak blázen. Jeho tvrzení bylo tak absurdní, že to musela být pravda. Věděla jsem, že Lorna při své práci natrefila občas i na těžkou váhu a tvrdou pěst. Možná, že se do někoho zamilovala. Paní a pan Gangsterovi. „To sem nikoho neposlal, aby zjistil, proč se nedostavila?“

Je to hrdý muž. Domníval se, že od sňatku upustila. Přirozeně, když se doslechl, co se jí stalo, zahořkl,“ řekl. „Nyní si samozřejmě klade otázku, zda ji nemohl zachránit.“

„Pravděpodobně mu na to nikdy neodpovíme.“

„Co jste se až dosud dozvěděla?“

Nezbylo mi než pokrčit rameny. „Pracuju na tom teprve od pondělka a zatím jsem toho moc dohromady nedala.“

Chvíli nic neříkal. „Mluvila jste v San Francisku s mužem, s nímž máme nějaká jednání. Panem Ayersem.“

„Ano.“

„Co vám řekl?“

Odmlčela jsem se. Přemítala jsem, jestli si nepřízeň tohoto klanu Joe Ayers vysloužil svou spoluprací s nimi nebo svým selháním při této spolupráci. Představovala jsem si Ayerse, jak visí přivázaný za frantíka k lustru v pracovně. Možná že to vlastně ta lůza ani takhle nedělá. Možná tentokrát nenarazili na toho pravého. Tady v Santa Tereze nemáme s takovými věcmi moc velké zkušenosti. Vyschlo mi v ústech. Cítila jsem zodpovědnost za lidi, s nimiž jsem hovořila. „Byl velmi galantní,“ řekla jsem. „Poskytl mi pár jmen a telefonních čísel, ale zjistila jsem si je sama už předtím, takže mi to příliš nepomohlo.“

„S kým jiným jste mluvila?“

Je těžké tvářit se jakoby nic, když se vám začne třást hlas. „S jejími příbuznými. S šéfem. Pracovala v domě jeho manželky, s ní jsem taky mluvila.“ Polkla jsem.

„Paní Bonneyovou? Tou, která ji našla?“

„Ano. Taky s detektivem, který vedl vyšetřování.“

Ticho.

„To je všechno,“ dodala jsem nepřesvědčivě.

Sklopil oči, aby se podíval do zápisníku. Když na mě znovu pohlédl, zdálo se mi, že se mu v nich zablýsklo. Jasně že přesně věděl, s kým jsem mluvila, a jen čekal, jak dalece hodlám jít s pravdou ven. Řekla jsem si, že se budu chovat, jako bych byla v soudní síni a měla svědčit. On byl právník, alespoň to tak tvrdil. Máli nějaké otázky, nechť se ptá, já budu odpovídat. Pokud bych čirou náhodou věděla víc než on, nebylo by správné, abych informace vydávala dobrovolně.

„S kým ještě?“

Na zádech jsem ucítila další pramínek potu. „To jsou všichni, na které si momentálně vzpomínám,“ řekla jsem. V autě muselo být přetopeno. Asi zapnuli topení na plné pecky.

„Co slečna Riversová?“

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Žádnou takovou slečnu neznám.“

„Danielle Riversová.“

„Jo, aha. To ano. S ní jsem mluvila. Nemáte náhodou něco společného s tím chlapíkem na kole?“

Mou poznámku ignoroval. „Mluvila jste s ní dvakrát. Naposledy dnes večer.“

„Dlužila jsem jí nějaké peníze. Přišla si pro ně. Ostříhala mi vlasy a objednaly jsme si spolu pizzu. Nic zvláštního. Skutečně.“

Chladně si mě změřil. „Co vám řekla?“

„Nic. Víte, říká, že Lorna byla její rádkyní a že od ní přejala finanční strategii. Zmínila se o svém personálním manažerovi, který si má říkat Lester Dudley. Neznáte ho?“

„Nedomnívám se, že by pan Dudley měl něco společného s naší diskusí,“ řekl. Jakou jste si o té vraždě vytvořila teorii?“

Ještě žádnou.“

„Nevíte, kdo ji zabil?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Můj klient doufá, že jakmile vám bude známo jeho jméno, okamžitě mu ho předáte.“

Ale jistě, pochopila jsem. „Proč?“ Snažila jsem se nebýt moc drzá, ale tohle byla už dost silná káva. Bylo by asi chytřejší se těchhle hochů na nic nevyptávat, momentálně však zvítězila má zvědavost.

„Bral by to od vás jako laskavost.“

„Aha, laskavost. Chápu. Jako projev kolegiality.“

„Nezůstane vám nic dlužen.“

„Velmi si toho vážím, ale… mmm, nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaký křovák, ale já od něj opravdu nic nechci. Mohl by mi dát čas na rozmyšlenou? Prozatím že mu děkuju za nabídku.“

Mrtvolné ticho.

Sáhl do náprsní kapsy pláště. Ucukla jsem, ale vytáhl pouze zatahovací kuličkové pero, které odcvakl. Načmáral něco na vizitku a pohybem ruky naznačoval, že patří mně. „Na tomhle čísle mě kdykoli zastihnete.“

Hoch po mé pravé ruce se pohnul, natáhl se pro vizitku a předal mi ji. Vizitku beze jména, bez adresy. Pouze s rukou psaným telefonním číslem. Zástupce příjemným hlasem pokračoval: „Prozatím se spokojíme s tím, že tento rozhovor udržíte v tajnosti.“

Jistě.“

„Bez výjimek.“

„Dobře.“

„Včetně pana Phillipse.“

Cheney Phillips, tajný vicepolicajt. Řekla jsem: „Rozumím.“

Tvář mi ovanul chladný vzduch. Neklamná známka, že se dveře limuzíny otevřely. Hošan vpravo vystoupil a podával mi ruku. Byla jsem mu za jeho pomoc vděčná. Není žádná legrace se svižně odlepit od sedadla, když máte pod koleny kaluže potu, které vás přilepily k čalounění. Doufám, že jsem se nepočurala. V téhle situaci jsem dokonce nevěřila ani vlastním nohám, jestli mě budou poslouchat. Vylézala jsem poněkud neelegantně, zadkem dopředu, jako při porodu koncem pánevním. Abych se trochu srovnala, musela jsem se opřít rukou o sousední auto.

Maník zalezl zpátky do limuzíny. Zadní dveře jemně zaklaply a auto se téměř neslyšně odlepilo z parkoviště. Chtěla jsem si zjistit poznávací značku, ale cedulka byla zacákaná blátem. Ne že bych si ji chtěla ověřovat. Doopravdy mě nezajímalo, odkud tahle parta je.

Pod sakem mě studil úplně promočený rolák. Celým tělem mi proběhla mrazivá křeč. Potřebovala jsem horkou sprchu a panáka brandy, ale ani na jedno z toho jsem teď neměla čas. Otevřela jsem auto, zapadla do něj a zamkla se v něm, jako by mě stále někdo pronásledoval. Mrkla jsem na zadní sedadlo, abych měla jistotu, že jsem sama. Ještě než jsem nastartovala, zapnula jsem topení.

Seděla jsem v boxu Frankovy restaurace, úplně vzadu, co nejdál od oken. Nespustila jsem oči z ostatních zákazníků a podezírala je, zda mě někdo z nich náhodou nešpehuje. Podnik byl zaplněný tak do poloviny: staršími páry, které sem pravděpodobně chodí už léta, a mládeží, která zde zabíjí čas. Janice mě zaregistrovala hned ve dveřích a rázem se objevila u stolu s konvičkou kávy. Přede mnou byl prostřený ubrousek, postříbřený příbor a těžký bílý keramický šálek na talířku otočený dnem vzhůru. Obrátila jsem šálek a ona mi do něj nalila. Nechala jsem ho stát, aby si nevšimla, jak se mi třesou ruce.

„Myslím, že vám to udělá dobře,“ řekla. Jste bílá jako stěna.“

„Můžete se mnou chvíli mluvit?“

Ukázala za sebe. „Hned jak se vytratí ta společnost z pětky,“ řekla. „Nechám vám to tady.“ Položila konvičku na stůl a šla zpátky na plac. Cestou vyzvedla objednávku u kuchyňského okýnka.

Vrátila se s obrovskou skořicovou štolou a dvěma hrudkami másla zabalenými ve stříbrném papíře. „Nesu vám svačinku. Připadá mi, že byste si do kafe měla vrazit nějaký cukr navíc.“

„Díky. Vypadá to velmi dobře.“

Sedla si naproti a po očku dávala pozor, aby nezmeškala další potenciálně příchozí zákazníky.

Rozbalila jsem obě másla a rozlomila horkou štolu, promazala ji a jedla. Skoro jsem skučela blahem. Těstíčko bylo měkké a vlahé, máslíčko stékalo a vsakovalo se do závitů štoly. Strach je nejlepší kuchař a nic neposílí tak jako dobré jídlo. „Fantastický. Asi bych si na to snadno zvykla. Máte teď frmol?“

„Teď právě ani ne. Možná ale budu muset odběhnout. Jste v pořádku? Nevypadáte, že byste byla ve svý kůži.“

„To je dobrý. Musím se vás na pár věcí zeptat.“ Odmlčela jsem se, abych olízala máslo z prstů. Na závěr jsem se utřela do papírového ubrousku. „Víte, že se Lorna měla ten víkend, co zemřela, v Las Vegas vdávat?“

Janice se na mě podívala, jako bych začala mluvit španělsky, a čekala na titulky, které jí měly objasnit děj. „Kde jste pro boha živýho slyšela něco takovýho?“

„Myslíte, že je na tom něco pravdy?“

„Až doteď bych asi řekla absolutně ne. Když jste to ale vyslovila, nejsem si už tak jistá. Možný to je,“ řekla. „To by vysvětlovalo to její tehdejší zvláštní chování, kterému jsem nerozuměla. Byla hrozně vzrušená. Vážně, jako by se mi s něčím chtěla svěřit, ale potlačovala to. Vždyť víte, jaké děti jsou… Vlastně možná nevíte. Když mají nějaké tajemství, sotvakdy si ho dokážou nechat pro sebe. Chtějí to strašně moc říct, už to nemůžou vydržet, takže se často prořeknou. Přesně tak se chovala i ona. Tehdy jsem si to ale moc neuvědomovala. Asi jsem si toho všimla, protože mi to okamžitě proběhlo hlavou, jakmile jste se o tom zmínila, ale tenkrát jsem si to nepřipouštěla. Koho si měla brát? Pokud vím, s nikým nechodila.“

„Neznám jeho jméno. Dedukuju, že by ten člověk mohl být z Los Angeles.“

„Ale kdo vám to říkal? Jak jste se o něm dozvěděla?“

„Před chviličkou se se mnou spojil jeho právní zástupce. Vlastně to mohl na mě hrát a mohl to být on sám. Těžko říct.“

Jak to, že jsme o něm nevěděli už dřív? Lorna je deset měsíců po smrti a takovéhle věci se dozvídám až dnes?“

„Možná, že jsme konečně začaly chytat v tom správným rybníku,“ řekla jsem.

„Nechcete, abych se zeptala holek, jestli se jim s něčím nesvěřila?“

„Myslím, že na tom teď nezáleží. Nemám důvod si myslet, že je to smyšlená historka. Zaplňuje nám určitá prázdná místa.“

„Co dál? Říkala jste, že máte víc věcí.“

„Dvacátého dubna – den předtím, než zemřela – uzavřela spořící účet, který měla v Simi Valley. Zdá se, že vybrala přibližně dvacet tisíc dolarů, ať už v hotovosti nebo šekem. Je taky možné, že je převedla na jiný účet, ale o tom jsem žádný záznam nenašla. Neříká vám to nic?“

Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Nic o tom nevím. Mace ani já jsme na žádnou podstatnou částku peněz nenarazili. Určitě bych je nahlásila, protože bych je považovala za důkaz. Kromě toho, jestli to byly Lorniny peníze, patřily by k její pozůstalosti a my bychom z nich museli zaplatit daň. Stát bych nepodvedla, i kdyby šlo jen o prkotinu. To je jedna z věcí, kterou jsem jí vštěpovala. Nezahrávej si s berňákem.“

„Nemohla je třeba někam schovat?“ zeptala jsem se.

„Proč by to dělala?“

„Kdo ví. Mohla zrušit účet a peníze někam strčit s tím, že si je chtěla nechat v záloze pro případ potřeby.“

„Myslíte, že je někdo ukradl?“

„V prvé řadě ani pořádně nevím, jestli nějaké peníze vůbec byly ve hře. Vypadá to, že jo, ale není to jistý. Je možný, že je vzal domácí. V každým případě je to maličkost, pro kterou musím najít vysvětlení.“

„Fakt jsem je nikdy neviděla.“

„Dbala trochu o bezpečnost? Moc zámků a petlic jsem u ní nenašla.“

„V tom byla právě hrozná. Kolikrát nechala dveře úplně dokořán. Vlastně jsem často přemýšlela o tom, že se k ní mohl někdo dostat v době, kdy byla běhat, což by vysvětlovalo, proč se nenašly žádný známky násilného vniknutí. Policajti uvažovali stejně, protože se mě na to nejednou ptali.“

„Nezmínila se někdy o tom, že by měla u sebe doma sejf?“

Byla velmi skeptická. „Nepřipadá mi, že by měla sejf. To by pro ni bylo dost atypický. V tý její všivý chatrči? To by nedávalo smysl. Důvěřovala bankám. Skoro v každé měla nějaký účet.“

„Co ty šperky? Kde je měla schovaný? Měla aspoň nějaký bankovní trezor?“

„Nic takového. Měla obyčejnou šperkovnici, kterou si ukládala do prádelníku, ale žádné klenoty jsme nenašli. Spíš jen bižuterii.“

„Musela ale mít pár pěkných kousků, když obětovala nemalou částku peněz a pojistila si je. Dokonce se o špercích zmiňuje i ve své závěti.“

„Mileráda vám ukážu, co všechno jsme našli, a posoudíte sama,“ řekla Janice.

„Co všechny ty domácí pomůcky a skrýše, ve kterých lidi schovávají své cennosti – znáte to, falešný drahokamy, plechovky od pepsi nebo umělý hlávky salátu v boxech na zeleninu? Nic takovýho neměla?“

„Pochybuju. Policie u ní nenašla nic, o čem bych nevěděla. Nejsem si jistá, co venku. Vím, že prohledávali okolí domku. Kdyby něco takového měla, tak by na to přišli, ne?“

„Asi máte pravdu, ale raději tam zítra zajdu a omrknu to. Možná je to ztráta času, ale nemám ráda otevřený konce. Což rozhodně neznamená, že bych neměla lepší nápad.“

Spala jsem přerušovaně. Ze spánku mě vytrhovalo vědomí, že mám před sebou ještě moc práce. I když tělo padlo vyčerpáním, v mozku to vřelo a na synapsích docházelo k náhodným zkratům. Myšlenky se řítily jako rakety, vysoko ve vzduchu explodovaly a rozprskávaly se ve světelné show dojmů. Prošla jsem podivnou metamorfózou a byla vtažená do nehmotné posmrtné říše duchů, kterou obývala Lorna Keplerová. Svět noci, tma, to všechno bylo exotické i důvěrně známé zároveň a tušila jsem, že se probouzím s příslibem nových možností. Organismus byl přetížený a já jsem ani tak nespala, jako se spíš plácala.

Navečer před půl šestou, kdy jsem konečně otevřela oči, jsem měla pocit, že jsem k posteli přivázaná, a nemohla jsem se ani hnout. Oči jsem opět zavřela, abych zjistila, jestli jsem těch nadbytečných sto padesát kilo nepřibrala během spánku. Zkontrolovala jsem končetiny, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by přes noc tak extrémně ztloustly. Skutálela jsem se z postele, zakvílela, dala do kupy nejdůležitější části svého těla a odvalila se ke dveřím. V prvním stánku rychlého občerstvení, který mi přešel do cesty, jsem zakoupila ohromný kelímek horké kávy a netrpělivě si usrkla jako dítě, což mi akorát zaručilo, že jsem si spálila pusu.

Kolem šesté, kdy se normální lidé ženou domů z práce, jsem se kolébala po úzké blátivé cestě k Lornině chajdě. Řídila jsem s jedním očkem nalepeným na zpětném zrcátku, abych nepřehlédla, kdyby mi byli v patách kolegové z limuzíny. Ať už jsou jejich čmuchací metody jakékoli, jsou to odborníci na slovo vzatí. Než jsem vzala tenhle případ, tak mě, pokud vím, nikdo nikdy nesledoval. I teď bych byla schopná dát hlavu za to, že mě nikdo nešpehuje.

Zaparkovala jsem nosem ven a konečně se v klidu vlahého lesa napila. Prázdný kelímek jsem postavila na podlahu a z přihrádky vytáhla baterku a šroubovák. Vystoupila jsem z auta a chviličku posečkala, abych ohodnotila počasí. Nezřetelně jsem vnímala příliv a odliv na vzdálené dálnici, ten jednotvárný proud nekonečného množství aut. Vzduch byl příjemně chladný. Větřík hrál se stíny rozmarnou hru. Vydala jsem se k chajdě. Žaludek se mi obracel na všechny strany. Bylo úžasné, kolik jsem se toho o Lomě dozvěděla od doby, kdy jsem to tu navštívila poprvé. Prohlížela jsem si její posmrtné fotografie tak často, že jsem ji tu viděla téměř přesně tak, jak byla, když ji našli: rozbředlou, rozloženou, rozpadlou na částečky. Jestliže existovali duchové, pak ona musela být jeden z nich.

Tma se mísila s mlhou, a tak nad oceánem každou chvilku zakvílely mlhové sirény. Vzduch bohatý vůní přírody přenášel zvuk lehkým nočním vánkem. Do tmy jsem pronikla kuželem světla z baterky. Ledina rádobyzahrada byla zaplevelená a zarostlá, tyčky od rajčat trčely mezi papírovitými stonky zaschlé kukuřice. Pár cibulí uniklo poslední sklizni. Možná se s příchodem jara zahrada vzpamatuje, i kdyby to mělo být aspoň pomocí vlastního pudu sebezáchovy.

Stála jsem vpředu na dvorku, zkoumala domek a kroužila kolem. Nenašla jsem nic podstatného, jenom zamazané suché listy a trsy povadlé trávy. Vyšla jsem nahoru po schodech ke vchodu. Dveře byly stále vysazené. Klepla jsem na ně, jestli nejsou zpuchřelé, ale plný zvuk mě přesvědčil, že dřevo je husté a solidní. Rozsvítila jsem nástropní lampu. Mžourající čtyřicítka propůjčila vnitřnímu prostoru bledě žluté obrysy. Vrhla jsem se na zevrubný průzkum. Kam bych si schovala dvacet tisíc dolarů? Začala jsem u vchodu a pokračovala směrem vpravo kolem dokola. Domek byl špatně izolovaný a nezdálo se, že by ve zdech bylo příliš mnoho děr a skulinek. Ťukala jsem, dloubala a šroubovákem se snažila zavrtat do každé škvírky a prasklinky. Připadala jsem si jako zubař, který vyšetřuje chrup a pátrá po kazu.

Kuchyň byla zřejmě na rozmanité skrýše nejbohatší. Vytáhla jsem každý šuplík, posoudila hloubku všech skříněk, hledala jakoukoli nesrovnalost, která by svědčila o nějakém otvoru. Plazila jsem se po podlaze, přičemž jsem se neuvěřitelně zasvinila. Poldové dělali bezpochyby to samé… kdyby ale bývali tušili, co hledat!

Přešla jsem na koupelnu. Posvítila jsem si na záchodovou nádržku a dovnitř, zkoušela kachlíky, jestli některé z nich nejsou uvolněné. Vytáhla jsem lékárničku a prohlédla každou laťku. Prozkoumala jsem výklenek, v němž měla Lorna postavenou postel, plech v obýváku, na němž stála kamna. Nikde nic. Ať už Lorna s penězi udělala cokoli, doma je neměla. Kdyby měla u sebe šperky nebo objemnější částku peněz, určitě by s nimi nehrála na schovávanou. Dobře, trochu to upřesněme. Ať už se svými cennostmi udělala cokoli, nevím, kde jsou. Možná se k nim někdo dostal dřív než já, nebo, jak naznačoval Cheney, peníze použila jiným způsobem. Všechno jsem ještě zběžně omrkla a prohlídku uzavřela jako neuspokojivou.

Oči mi náhodou padly na krabičku Belltone. Kryt byl uvolněný. Předklonila jsem se, abych se pomocí šroubováku podívala, jak to vypadá uvnitř. Zničehonic jsem se začala modlit, aby se otevřela kouzelná skříňka a vypadl z ní paklík bankovek. Jsem rozená optimistka, a tak jsou u mě takové fantazie úplně běžné. Kromě koncovky a elektrického drátu tam nebylo samozřejmě nic. Nikdy jsem neměla příležitost proniknout do mechanismu, jakým funguje domovní zvonek, ale ten drát vypadal nějak divně. Bez hnutí jsem se na to chviličku udiveně dívala. Sklonila jsem hlavu ještě níž a pořádně si na to zaostřila. Co tohle znamená?

Po rozvrzaných dřevěných schodech jsem sešla ven. Přední veranda stála na betonových podstavcích vysokých zhruba metr. Terén se pod verandou prudce svažoval od zadní zdi až do ztracena. Projekt měl zřejmě v úmyslu zabránit pronikání vlhkosti k podlahovým nosníkům, ale prakticky to byl zužující se prostor poházený škvárou a zahrazený dřevěnými laťkami. Přikrčila jsem se k ohrádce a dírou mezi laťkami prostrčila ruku. Škubla jsem a kousek latě vytrhla, což mi umožnilo obhlédnout prostor pod domkem. Byl neproniknutelně černý. Začala jsem v něm šmejdit baterkou, ale odpovědí mi byly nálety tiplic, které mě ze svého království vykazovaly ven.

Na zemi ležel kus překližky a na ní nějaké zahradnické náčiní. Zvedla jsem se, abych měla oči přibližně ve výši krabičky na zvonek. Baterkou jsem osvítila rovinu podlahových nosníků. To mi umožnilo zjistit, kudy vede zelený drát podlahou dolů. K trámům byl připevněný v poměrně dlouhých vzdálenostech a byl vedený k okraji verandy směrem ven. Pavouci nepavouci, musím pod zem.

S elánem jsem si dřepla, podepřela rukama a jako kačenka se vydala za dobrodružstvím. Pavouci děti se za mnou vyděšeně dívaly a mnohé z nich v panice vzaly svých osm nohou na ramena a prchaly. Později si budou vyprávět hrůzostrašné historky o nepředvídatelnosti lidského rodu. „Fuj! Tolik prstů!“ budou se svěřovat. „A ty tlustý nechutný nohy! Rozmašírovaly by tě natotata.“ Matky pavoučice je budou chlácholit. „Většina lidí je naprosto neškodných a bojí se nás stejně, jako se my bojíme jich,“ utěší je.

Natahovala jsem krk a světlem baterky ometala spodek verandy. K trámu asi tak v úrovni očí bylo přibito kožené pouzdro. Šroubovákem jsem se snažila uvolnit a vytlačit skobičky. Kůže pouzdérka byla ve špatném stavu a místy se začínala drolit a praskat. Vykolébala jsem se zpod verandy. Oprášila jsem si ruce, smetla kamínky a hlínu z džínů a zhasla baterku. Vrátila jsem se do domku, abych zjistila, co jsem to vlastně našla. V ruce jsem držela věc, která vypadala jako pouzdro na rádio nebo přenosný magnetofon, jemuž nechyběly ani otvory na připojení sluchátek nebo mikrofonu. Po straně byl výřez pro regulátor hlasitosti. Bylo to evidentně odposlouchávací nádobíčko, žádný technický zázrak, ale zřejmě to stačilo. Někdo mi do bytu před pár lety nasadil něco podobného a přišla jsem na to jen náhodou. Až do té doby si nahrávací zařízení aktivované hlasem kořistilo všechno, co jsem řekla do telefonu, všechny příc hozí zprávy na záznamníku a všechny rozhovory, které u mě doma proběhly.

Někdo Lornu špehoval. Jistě, nedalo se vyloučit, že si tam ten vynález nainstalovala sama, ale to by musela mít nějaký důvod nahrávat si, co u ní doma kdo řekne. Kdyby tomu tak bylo, nevěřila bych, že by si přístroj na nahrávání neumístila normálně dovnitř, kde by byl lepší příjem a kde by se snáze vyměňovaly pásky. Takováhle věcička připíchnutá pod podlahu musela nutně zachytit spoustu zvuků z okolí.

Kristova drahá noho, zaklela jsem v duchu, kdo z lidí, které znám, by mohl mít přístup k odposlouchávacím zařízením? Co takhle paní Leda Burkeová, za svobodna slečna Selkirková, dcera privátního detektiva, kterému kdysi sebrali licenci za ilegální odposlechy? Rozsvítila jsem baterku a zhasla v domku všechna světla. Otevřela jsem si autíčko, strčila klíč do startéru a po hrbolaté cestě jsem se odkodrcala zpátky na silnici.

Zaparkovala jsem před napůl ztemnělým domem Burkeových.

Otevřela Leda. Čekala jsem na ni s vetchým koženým pouzdrem zavěšeným na šroubováku jako s trofejí po úspěšném lovu. Dneska měla holé břicho. Byla polovina února a ona měla na sobě úbor vhodný pro břišní tanečnice; v kalhotách z tenké květované látky se širokými nohavicemi, připomínajících pyžamo na léto, byla obalená jako v sarongu. Vršek byl z podobné látky, jen s jiným vzorem, neměl rukávy a zapínal se na jediný knoflík přišitý zhruba ve výši jejích mrňavých ňader. Zeptala jsem se: „Je D. doma?“

Zavrtěla hlavou: Ještě ne.“

„Můžu dál?“ Možná bude hrát hloupou a bude zatloukat a zatloukat.

Chvíli se dívala na mě, pak si prohlédla kožené pouzdro a patrně nebyla schopná vymyslet nic duchaplnějšího než: „Hm.“

Couvla a já vešla do tmavé haly. Vedla mě dozadu do kuchyně. Vlevo na gauči netečně ležel Jack, batole s věčně ulepenýma rukama, a před ním na videu běžel kreslený film. Mimino spalo schumlané do klubíčka ve vypolštářované přenosné autosedačce a barevné obrázky mu na obličejík vrhaly mihotavé stíny.

Pach kuchyně mi připomněl smaženou cibulku s hovězím z pondělní večeře, která mi připadala celé věky vzdálená. I nádobí naskládané v dřezu bylo snad stále to samé, navrch přibylo ještě několik talířů se zbytky dalších jídel. Leda zřejmě patřila k hospodyňkám, které se do mytí pustí až tehdy, kdy již není do čeho servírovat. „Nechcete kafe?“ zeptala se mě. Oči mi automaticky sklouzly na konvici kávy v překapávači, do níž destilační rameno plivalo posledních pár kapek čerstvého moku.

„To byste byla moc laskavá,“ přijala jsem nabídku. Usadila jsem se na lavičku u zdi a hodnotila stupeň upatlanosti kuchyňského stolu. Našla jsem několik čistých centimetrů a opatrně si opřela lokty.

Přinesla hrníček a nalila mi, pak naplnila svůj a vrátila konvičku do překapávače. Z profilu měla v poměru ke svému obličeji dlouhý nos, nicméně byla svým způsobem docela půvabná. K tomu přispíval i dlouhý krk, malá ouška a vlasy sestřihané do krátkých pramínků lemujících celou tvář, jež byla dokreslena tmavě šedivými očními linkami a hnědavým leskem na rty.

Kožené pouzdro jsem položila doprostřed stolu.

Sedla si na lavici, nohy stáhla pod sebe. S bázlivým výrazem v tváři si rukou prohrábla vlasy. „Chtěla jsem to dát pryč, ale nějak jsem se k tomu ještě nedostala. Jsem debil.“

„To odposlouchávací zařízení jste instalovala vy?“

„Není to nic moc. Jen mikrák a magnetofon.“

„Proč to?“

„Nevím. Bála jsem se,“ řekla. Její ohromné tmavé oči vyzařovaly prostotu a naivitu.

„Pokračujte.“

Začervenala se. „Myslela jsem si, jestli si J. D. s Lornou něco nezačal, ale nebyla to pravda.“ Na stole stála nedopitá kojenecká láhev. Odšroubovala víčko a dudlík a mléko si nalila do kávy. Nabídla mi také, ale odmítla jsem.

Jak fungoval, aktivoval se hlasem?“

„No. Jo. Já vím, když se na to teď dívám zpětně, vypadám jak pitomec, ale to jsem zrovna přišla do jinýho stavu a celý dny jsem jenom blila. Jack nosil ještě plíny a já byla na J. D. vzteklá a věděla jsem, že jsem mu odporná, ale nemohla jsem si pomoct. Vypadala jsem strašně a cítila se čím dál hůř. No a Lorna? Furt štíhlá a elegantní. Nejsem blbá. Pochopila jsem, jak si vydělává, a on to věděl taky. J. D. si začal nacházet záminky, aby mohl dozadu aspoň obden zajít. Bylo mi jasný, že když se mu postavím, vysměje se mi do ksichtu, tak jsem si od táty půjčila ten krám.“

„Měli spolu něco?“

Jako by se začala sama sobě posmívat. „Dával jí do pořádku záchod. Uvolnila se jí síť v okně, tak to šel opravit. Jediný, co bylo, že si na mě stěžoval, ale ani to se nakonec neobrátilo proti mně. Chytil jí rapi a děsně ho sjela. Vytkla mu, že je nemorální, když musím sama zastat všechny ty namáhavý domácí práce. Taky se do něj pustila, že mi ani drobet nepomůže s Jackem. Proto potom začal vařit, což mi děsně pomohlo. Mrzí mě, že jsem jí nikdy nepoděkovala, ale nečekala jsem, že by se mě zastala.“

Jak jste věděla, jak tu štěnici nainstalovat?“

„Odpozorovala jsem to od táty. Lorna byla věčně pryč, takže to nebyl žádný problém. Zvonek nefungoval, ale krabička tam zůstala. Stačilo provrtat díru v podlaze a vlízt pod ni. Jen jsem si musela dát pozor, abych pásek dala co nejvíc ke kraji verandy a nenápadně ho mohla měnit. Měli jsme pod ní nářadí. Pásek jsem si tedy mohla zkontrolovat, kdykoli jsem šla plít.“

„Kolik pásků jste nahrála?“

„Stačil mi jeden, ale první pokus se nepoved, protože byl vadný mikrofon a sepnul, jen když chtěl. Podruhy to bylo lepší, zvuk byl ale hrozně nekvalitní, takže nebylo téměř nic slyšet. Měla zapnutý rádio. Pořád si pouštěla tu džezovou stanici. Na začátku je zlomek, jak mluví s J. D. Musela jsem si to třikrát přehrát, než jsem věděla určitě, že je to on. Pak se fénovala… to byla zábava. Párkrát se mi nahrálo, co říkala do telefonu, no a pak, jak se do něj pustila. Pak už jen muzika, tenktokrát country, potom ještě mluvila s nějakým chlapem. To myslím zůstalo z první nahrávky.“

„Řekla jste to policii?“

„Nebylo co říkat. Kromě toho mi to bylo trapný,“ přiznala. „Nechtěla jsem, aby se J. D. dozvěděl, že jsem ho podezírala, hlavně když se ukázalo, že je nevinný. Připadala jsem si jak šašek. Navíc je to ilegální, tak proč bych se udávala? Dělá mi starosti, aby si nezačali myslet, že ji zabil J. D. Vyděsila jsem se, když jste se do nás pustila, ale aspoň můžu dosvědčit, že ti dva byli přátelé a vycházeli spolu v pohodě.“

S údivem jsem na ni pohlédla. „Chcete mi snad říct, že ty pásky ještě máte?“

Jo, samozřejmě, ale jen jeden,“ přitakala. „V první nahrávce se většinou nic nedělo, tak jsem ji přehrála.“

„Nevadilo by vám, kdybych si to poslechla?“

„Myslíte teď?“

„Kdyby to šlo.“

15

Vysoukala se zpoza stolu a zmizela v hale. Za chviličku se vrátila s prázdným stojánkem na kazety a malým kazeťákem, v němž byla, jak jsem si všimla oválným okénkem, zasunutá kazeta. Já vím, že jsem ji nemusela schovávat, ale přece jenom mě to trochu uklidňuje. J. D. ji fakt nemohl zabít, protože nebyl ani v městě. V pátek ráno odjel na ryby. Umřela až v sobotu, kdy už byl kilometry daleko.“

„Kde jste ten den byla vy?“

„Taky pryč. Rozhodla jsem se, že se s ním kus cesty svezu.

Vzal nás až do Santa Maria a vysadil mě a Jacka u sestry. Strávili jsme u ní týden a pak jsme se vrátili autobusem.“

„Nebudete protestovat, když vás požádám o její jméno a adresu?“

„Vy mi nevěříte?“

„Nezacházejme tak daleko, Ledo. Moc vzorná skautka zrovna nejste,“ zneužila jsem její slabosti.

„Ale jo, já vím, ale to neznamená, že bych někoho zabila.“

„A J. D.? Může mu někdo potvrdit, kde byl?“

„Můžete se zeptat Nicka, manžela mojí sestry. U Nacimienta byli totiž spolu.“

Zapsala jsem si jejich jméno a telefon.

Leda zapnula magnetofon. Po chvilce šumu se zdálo, že naskočil zvuk. Příjem byl špatný a zachycoval nejrůznější rány a pohyb lidí po místnosti. Protože mikrofon byl hned u dveří, znělo zaklepání jako několik hromových ran za sebou. Vrzla židle a někdo zadupal.

Jé, ahoj. Pojď dál. Zrovna tu mám pro tebe připravený šek.“

Pak si vyměnili pár sotva slyšitelných poznámek. Dutá exploze ohlašovala, že se zavřely dveře.

Zaduněly kroky.

„Jak se cítí Leda?“

„Má blbou náladu, ale to už je poslední dobou skoro normální. Má pocit, že je tlustá a ošklivá. Je přesvědčená, že chodím ven, abych od ní měl pokoj, takže vždycky, když se hnu z domu na krok, začne brečet.“

Natáhla jsem ruku. „Zastavte to na momentík. To je hlas J. D.?“

Zmáčkla knoflík „pause“ a kazeta se zastavila. Jasně, já vím. Je dost těžko poznat. Sama jsem si to musela dvakrát nebo třikrát přehrát. Chcete si to poslechnout ještě jednou?“

Jestli by vám to nevadilo,“ poprosila jsem. „Nikdy jsem neslyšela hlas Lorny, ale předpokládám, že tu jste poznala dobře.“

„Bez problémů,“ řekla Leda. Stiskla přetáčení. Když se pásek zastavil, zmáčkla „play“ a opět se ozval začátek nahrávky. „Jé, ahoj. Pojď dál. Zrovna tu mám pro tebe připravený šek.“

A opět tlumené mumlání jich dvou a dveře v podobě rozbušky.

Zaduněly kroky.

„Jak se cítí Leda?“

„Má blbou náladu, ale to už je poslední dobou skoro normální. Má pocit, že je tlustá a ošklivá. Je přesvědčená, že chodím ven, abych od ní měl pokoj, takže vždycky, když se hnu z domu na krok, začne brečet.“

Lorna pokračovala:

„Co se jí stalo? Vždyť jí to moc sluší.“

„Mně se taky takhle líbí, ale ona má nějakou přítelkyni, která takhle vypadala.“ Zvuky kroků zněly jako sekyra zatínaná do špalku dřeva a židle vrzala, jako když v džungli řve lev.

„S Jackem přibrala ani ne sedm kilo. Jak si může připadat tlustá? Vždyť to na ní pomalu nikdo nepozná. Moje máma se mnou ztloustla o dvacet kil. Dneska vypadá příšerně. Viděl jsem to na fotkách. Břicho prověšený jak zástěra. Kozy jak fotbalový míče a nohy jak sloupy.“ Následoval smích, nesrozumitelná slova, praskání.

Je to totiž její zafixovaná představa, takže jí to těžko vymluvíš. Vždyť víš, jak je… [nesrozumitelné brebentění]… nejistá.“

„Tak to dopadá, když se člověk uváže na holku, který bys mohl být tátou.“

„Vždyť jí je jedenadvacet!“

„Máš, co si zasloužíš. Je ještě dítě. Poslechni, nechtěl bys, abych vám pohlídala Jacka, že byste si někam vyrazili, třeba na večeři?“ A. další drmolení.

„xxxxxxx“ Odpověď se kvůli špatnému příjmu ztratila v praskání mikrofonu.

„… problém. Vždyť si skvěle rozumíme. Na oplátku bys mi mohl prokázat tu laskavost, a až budu pryč, tak mi to tady trochu vy stříkat. Pavouci mi tu už nějak přerůstají přes hlavu.“

„Díky… zvenku ve schránce.“ Vrzající židle. Dupající a dusající kroky po místnosti. Tlumené hlasy. Konverzace pokračovala venku a rázem přestala. Ticho. Další nahrávka zachytila country hudbu, přes niž ve vysokých frekvencích kvílel fén. Zazvonil telefon. Fén ztichl. Buch, buch, buch, dusaly kroky jako rány z pistole. Lorna zvedla telefon a někoho nadšeně zdravila. Následující rozhovor se z její strany omezil na sérii krátkých odpovědí. Hm, hm, jistě, dobře, okay, skvělý. Pak se náznakem zmínila o Neptunovi, což mě přivedlo k domněnce, že asi hovořila s Danielle. Těžko říct, když jsem jednotlivá slova lovila v přehlušujících tónech country. Následoval druhý rozhovor mezi J. D. a Lornou, který se týkal většinou toho, co mi už interpretovala Leda. J. D. si stěžoval a Lorna mu vyčinila, že jí doma s ničím nepomůže.

Leda magnetofon netrpělivě vypnula. „Ve stejném duchu to pokračuje dál. Už mi to leze krkem, jak se o mně vždycky za mými zády bavili. Stejně už je tam jen nějaký žvatlání, kterýmu není rozumět.“

„Škoda,“ řekla jsem.

„To víte, je to moc mrňavý. Nechtěla jsem se pouštět do ničeho komplikovaného, protože by mi to přidělávalo starosti. Tady je ale minimální zesílení, takže je to hodně zkreslený.“

„Kdy jste to nahrávala? Nevzpomenete si přibližně na datum?“

„Vážně ne. Lorna Jacka párkrát pohlídala, ale bylo to dost různý, nikdy jsem si to nezapisovala. Ani jednou to nebylo při žádné mimořádné příležitosti. Akorát jsme si skočili něco sníst. Když jste doma zavřená s mrňousem, připadá vám i hodina svobody jako ráj.“

„Aspoň měsíc? Muselo to být někdy na začátku těhotenství, když se zmiňoval, že to na vás není ještě ani vidět. A nebyla tam taky řeč o nějaké stvrzence? V prvním rozhovoru to vypadalo, jako by se u ní stavoval pro nájemné.“

„Aha. Možná jo. Asi máte pravdu. Jeremy se narodil v srpnu, takže to muselo být… Fakt nevím… Někdy v dubnu? Platívala prvního.“

„Kdy jste začala s nahráváním?“

„Nějak v tu dobu. Jak už jsem říkala, první pásek bylo samý praskání. Tenhle je druhý. Myslím, že tam byl skutečně hubit pavouky a ty další potvory. Pravděpodobně si to zapsal, jestli se chcete podívat.“

„Co tam ještě máte?“

„Jak jsem říkala, většinou samý nesmysly. Baterie asi v půlce došly a pak už tam zbyly jen ty věci, který se mi podařilo nahrát v první várce.“ Vytáhla kazetu a strčila ji zpátky do prázdného stojánku. Vstala, jako by se chystala odejít.

Popadla jsem ji za paži. „Mohla bych si to vzít?“

Zaváhala. „Na co?“

„Abych si to mohla ještě jednou poslechnout.“

Zašklebila se. „Nnno, já nevím. Myslím, že by to nebylo dobrý. Mám jen tenhle jeden.“

„Co nejdřív vám ho vrátím.“

Zavrtěla hlavou. „Raději ne.“

„Prosím, Ledo. Čeho se tak bojíte?“

Jak mám vědět, že to nepředáte polišům?“

„Bože. Aby si poslechli nějaký dupání a mezi tím pár bezvýznamných vět? To není usvědčující materiál. Vždyť se baví jen o podělanejch broucích,“ uklidňovala jsem ji. „Mimoto můžete vždycky říct, že jste měla povolení. Kdo vám dokáže opak?“

Malinko ji to obměkčilo. „Proč vás to vlastně všechno tak zajímá?“

Jsem za to placená. Je to moje práce,“ povídám. „Podívejte. Z toho, co jste mi řekla, byl ten pásek natočený ten měsíc, co Lorna zemřela. Jak si můžete být jistá, že je naprosto bezvýznamný?“

„Přinesete mi ho hned zpátky?“

„Slibuju.“

Neochotně položila kazetu na stůl a prudkým pohybem mi ji poslala. „Ale chci vědět, kam volat, když ji budu chtít vrátit,“ řekla.

Jste grand,“ ocenila jsem. Vytáhla jsem navštívenku a připsala na ni adresu a telefon domů. „Už jsem vám tu jednu nechávala, ale tady máte další. Jo, a ještě něco.“

Podrážděně vyštěkla: „Co?“

Pokaždé, když s lidmi manipuluju, je dost vyvádím z rovnováhy. „Nepřišel náhodou J. D. za poslední měsíce k nějakým větším penězům?“

J. D. nemá peníze. Pokud je má, neřekl mi to. Chcete, abych se ho na to zeptala?“

„Až tak důležitý to zase není,“ řekla jsem. „Stejně, kdybyste na to zavedla řeč, musela byste mu možná říct, o čem jsme tu mluvily, a to bych řekla, že nechcete.“

Z výrazu její tváře jsem usoudila, že můžu důvěřovat její diskrétnosti.

Cestou domů jsem se stavila v minimarketu. Kazeťák jsem někde měla, ale baterky už budou nejspíš vybité. Když už jsem se tak rozvášnila, koupila jsem si královsky velikou kávu a podezřele vyhlížející masový sendvič v celofánu. Z té růžové věcičky vyčuhující z krajíčků housky se dalo stěží odhadnout, kterou část krávy do toho nakrájeli. Jedla jsem za jízdy, protože jsem byla tak vyhladovělá, že jsem nehodlala čekat. Nebylo ještě osm a tohle byl zřejmě oběd.

Doma jsem se musela pustit trochu do úklidu. Magnetofon byl přesně tam, kde jsem předpokládala, tedy ve spodním šuplíku psacího stolu. Vyměnila jsem baterky a dohledala sluchátka, připravila si tužku a blok. Přehrála jsem si celý pásek se zavřenýma očima a sluchátky přitištěnými k uším. Podruhé jsem si dělala poznámky. Zapsala jsem všechno, co bylo zřetelné, a zkomolené nebo naprosto neslyšitelné pasáže jsem nahradila řadami teček, pomlček nebo otazníků. Bylo to úmorné, ale nakonec jsem přece jen dospěla k bodu, kdy jsem byla schopná pochopit maximum.

Jak uvedla Leda, ke konci pásku, asi po šedesáti minutách nudného povídání, se přístroj zastavil, a zbytek tvořila první nahrávka. Jeden hlas patřil Lomě. Druhý hlas byl mužský, ale pokud jsem mohla posoudit, J. D. to nebyl. Chviličku hrálo rádio nějaké country. Lorna ho pak musela vypnout, protože najednou bylo ticho, přerušované jen praskáním. Do toho ten chlap spustil zostra: „Hele…“

Lorna vypadala nazlobeně. „Nenávidím ten… xxxxxxx. Xxxxxxxxx…“

„Ale jdi. Dělám si srandu. Ale musíš uznat, že xxxxxxxxxx. Ona tam chodí xxxxxxxxxxxxx den… xxxxxx…“

„Sakra! Nemohl bys s tím přestat? Ses fakt zvrácenej…“

„Lidi by neměli xxxxxxxx… [rachot… cinkot]…“

[Zvuk vody… zapištění…]

[Buch, buch…]

„Myslím to vážně… ťoch –“

„xxxxx…“

Smích… rozvrzaná židle… něco zašustilo… šepot…

Lornin hlas zněl hašteřivě a podrážděně. Pásek jsem si přehrála ještě dvakrát. Zapsala jsem si naprosto všechno, čemu jsem porozuměla, ale smysl rozhovoru jsem dohromady nedala. Sundala jsem si sluchátka. Zajímalo by mě, jestli by hoši z kriminologické laboratoře dokázali z takového pásku dostat víc. Jako soukromá vyšetřovatelka jsem neoplývala žádnými technickými zázraky. Přenosný psací stroj byla asi největší vymoženost, jakou jsem se mohla pochlubit. Problém byl v tom, že jsem nevěděla, jak požádat policajty o pomoc, aniž bych jim cokoli vysvětlila. Ač jsem Ledu ujišťovala o opaku, mohli by ji obvinit, že zatajila, když už ne důkaz, tak určitě informace, které by se mohly v průběhu vyšetřování ukázat jako závažné. Poldové dovedou být nevypočitatelní a nechtěla jsem, aby začali šťourat do něčeho, co jsem si měla koneckonců nechat pro sebe.

Kdo by mi tak ještě mohl pomoct? Nahlédla jsem ve Zlatých stránkách do rubriky „Audio“. Inzerenti nabízeli laserová domácí kina, velkoplošné televizní obrazovky, instalace zákaznických parametrů a audiosystémů, následovaly plošné inzeráty a reklama na naslouchadla, audiometrii a logopedy. Zkusila jsem rubriku „Zvuk“, která byla z větší části věnovaná bezdrátovým komunikačním zařízením a domácím a komerčním zvukovým systémům. Ach jo.

Hodinky oznamovaly, že je čtvrt na deset. Vrátila jsem se na Bílé stránky ke K-SPELL a zavolala Hectoru Morenovi na místní FM. Pravděpodobně bylo ještě brzy, abych ho zastihla, ale mohla jsem mu nechat aspoň vzkaz. Po třech zazvoněních se ozvalo: „K-SPELL. U telefonu Hector Moreno.“

„Hector? Nemůžu ani věřit, že jste to vy. Tady Kinsey Millhonová. Nejste tam nějak brzy?“

„Dobrej. Jak se máte? Občas si prohodím směnu. Vytrhla jste mě z nudy. A co vy? Co máte na srdci?“

„Mám jeden strašně mizerně nahraný pásek. Nedalo by se to nějak vyčistit?“

„To záleží na tom, jak to vypadá. Můžu se pokusit,“ řekl. „Chcete mi to sem hodit? Nechám odemčeno.“

„Fajn, hned jsem tam.“

Po cestě jsem se zastavila u Rosie, na které jsem vyžebrala pár kostí pro Krásku. Sama už měla do zásoby uvařené kilo telecích nožiček. Musela jsem se prohrabat odpadky, abych si nějaké vybrala, ale ona mi pohotově dvě zabalila a s obvyklým napomenutím podala. „Měla byste si pořídit psa,“ řekla.

„Vždyť nejsem věčně doma,“ namítla jsem. Pořád na mě kvůli tomu nasazuje. Bůhví proč. Podle mého názoru si na mě jen vylévá vztek. Sebrala jsem balík kostí a měla se k odchodu, abych tuto duchaplnou diskusi utnula.

„Pes je dobrým společníkem a člověka ochrání.“

„Budu o tom přemýšlet,“ křičela jsem ve dveřích, které se za mnou milosrdně zabouchly.

„Najděte si na to přemejšlení aspoň nějakýho kámoše.“

Vešla jsem do budovy rozhlasu. Hector nechal dveře pootevřené a světla ve foyer rozsvícená. S papírovým pytlíkem plným kostí jsem se směle pustila dolů po spoře osvětleném schodišti. Jakmile jsem vkročila na poslední schod, Kráska mě už očekávala. Jako menší medvěd s tmavýma, bystrýma a inteligentníma očima. S rezavě zlatou srstí a nadýchanou a hebkou podsadou. Když mě zvětřila, zvedla hlavu na znamení, že je v pohotovosti, a potom, jakmile mě spatřila, se mi zdálo, že se trochu naježila a tiše zavrčela. Aniž by ji cokoli přímo ohrožovalo, pootevřela tlamu a zavyla v pronikavém nářku, jenž se zdál být nekonečný. Ani jsem se nepohnula a tváří v tvář nabroušenému psovi jsem cítila, jak mám i já chlupy v pozoru. Stála jsem jak přibitá a křečovitě se držela zábradlí. Z jejího žalozpěvu mě mrazilo v zádech. Zaslechla jsem, že ji Hector volá, a pak rytmický klapot berlí, jak mě chodbou spěchal vysvob odit.

„Krásko!“ obořil se na ni.

Nejdřív odmítala z dobytých pozic ustoupit. Znovu ji okřikl. Koulela na něj vzdorovitě očima, ale vypadalo to, že uvažuje. Měla svou hlavu. Ačkoli byla naučená poslouchat, nechtěla se tak snadno podrobit. Její špičáky mluvily jasnou řečí a psí city, názory a stanoviska se nedaly nikterak vyvrátit. Nespouštěla ze mě oči a znovu zavyla.

Odvážila jsem se promluvit: „Co se to s ní děje?“

„To kdybych věděl.“

„Přinesla jsem jí kosti.“

„Tím to nebude.“ Sehnul se a pohladil ji. Teď už po psovsku spíš naříkala a její hluboký hlas byl naplněn takovým zoufalstvím, že mi to rvalo srdce. Hector natáhl ruku pro telecí nožičky.

Divně se na mě podíval. „Voníte jako Lorna. Neměla jste v ruce nějaké její věci?“

„Řekla bych, že ne. Snad jen nějaké papíry,“ odvětila jsem. „V té krabici měla i šátek, ale to bylo už včera.“

„Zůstaňte tam, kde jste, sedněte si opatrně na schody.“ Pomalu jsem se spustila na předposlední schod. Hector ji začal tichým, vemlouvavým hlasem uklidňovat. Měřila si mě se směsicí naděje a rozčarování. Pral se v ní pocit, že jsem Lorna, s vědomím, že jí nejsem. Nabídl jí kosti, o které neprojevila valný zájem. Místo toho natáhla svůj tupý čenich ke mně, aby si očichala prsty. Pozorovala jsem, jak její nozdry pracují a mozek třídí a analyzuje vjemy tvořící můj osobní pach. Pán ji přitom drbal za ušima a masíroval mohutný hřbet. Konečně se zdálo, že se vzdává a přiznává svůj omyl. Svěsila hlavu a rozpačitě mě pozorovala, jako bych se každou chvíli mohla proměnit v ženu, na niž čekala.

Hector se napřímil. „Už je v pohodě. Pojďte. Tudy. Vemte si je,“ řekl a strkal mi kosti zpátky do ruky. „Třeba by si vás přece jen mohla oblíbit.“

Došli jsme do téhož studia, v němž jsme spolu hovořili poprvé. Kráska se nehodlala vzdát zodpovědné úlohy opatrovnice svého pána a zaujala místo mezi námi. Položila si hlavu na přední tlapy. Občas na mě po očku zašilhala, ale už se nebouřila. Hector připravil voňavou kávu, kterou servíroval v termoskovém džbánku v zátiší mezi krabicí z lepenky a koženým fotoalbem. Nechala jsem se obsloužit s tím, že hůř mi už být nemůže. Vyšplhal se na stoličku a postupně stahoval džezovou skladbu, která právě dohrávala, zatímco já jsem pasivně přihlížela. Bravurně zaimprovizoval komentář, takže posluchač musel mít dojem, že ho čte z obalu desky. Hovořil sytým a melodickým hlasem. Zasunul další kazetu, upravil zvuk a obrátil se ke mně. „Zkuste ty kosti,“ poradil mi. „Kráska potřebuje povzbudit, děvče.“

Je mi nanic,“ řekla jsem. „Mám na sobě stejný džíny, jako když jsem se přehrabovala v těch Lorniných dokumentech.“

Rozbalila jsem balíček a dřepla si ke Krásce. Její pán mě střežil. Nakonec se nechala zlomit a dovolila mi, abych ji pohladila po hustě zarostlé hlavě. Sebrala jedno kolínko, položila si je mezi tlapy, a než se do něj zakousla, celé ho olízala. Když jsem se zvedla a usadila na stoličku vedle Hectora, nic zvláštního nenamítala. Hector se mezitím probíral haldou starých černobílých fotek s bílými okraji. Lepicími růžky doplňoval do tlustého alba překypujícího fotografiemi další vybrané momentky.

„Co to je za fotky?“

„Táta bude mít brzo narozeniny, tak mě napadlo, že by to moh bejt dobrej hec. Většina z nich je z doby druhý světový války.“

Podal mi snímek muže v kalhotách s puky a bílé smokingové košili, jak stojí před mikrofonem. „Tady mu bylo teprve dvaačtyřicet. Chtěl se dát odvést, ale strýček Sam to neschválil. Příliš starý, špatný nohy, ušní bubínky jak řešeto. Už tenkrát hlásil v rozhlasové stanici WCPO v Cincinnati a bylo mu řečeno, že pro něj mají válečný úkoly tady a že mu to na morální satisfakci stačí. Brával mě s sebou. Odtud možná pramení má vášeň.“ Odložil album stranou. „Pojďte, podíváme se na to.“

Vyndala jsem kazetu z kabelky a předala mu ji. Jeden člověk trochu špicloval. Nebudu raději říkat kdo.“

Převracel to v ruce sem tam. „Pravděpodobně s tím moc nesvedu. Doufal jsem, že přinesete osmi– nebo vícestopý pásek. Víte, jak to funguje?“

„Naprosto vůbec,“ přiznala jsem.

„To je mylarka, páska potažená z jedné strany magnetickým materiálem obsahujícím kysličník železitý. Signál prochází cívkou do magnetofonové hlavy a tím se mezi dvěma póly magnetu vytváří magnetické pole. Atomy železa se zmagnetizují v domény. Ale co, nebudu vás nudit,“ uzavřel. „Vtip je v tom, že profesionální nahrávací zařízení vám poskytne daleko věrnější a kvalitnější nahrávku než tihle prťavci. Co to bylo, takovej ten malej zázrak na baterky?“

„Přesně tak. Zachytil spoustu okolního hluku, samý mumlání a praskot. Slyšíte z toho sotva půlku.“

„To mě nepřekvapuje. Na čem jste si to přehrávala, na tom samém?“

„Nejspíš dost podobném,“ řekla jsem. „Takže se asi nedá nic dělat.“

„Ale jo, zkusím to projet doma svou mašinou a uvidím, co z toho vyleze. Jestliže je záznam sám o sobě nekvalitní, při přehrávání se z toho už moc nedostane, ale mám dobrý reproduktory, můžu odfiltrovat některý frekvence, přidat basy a výšky, takže uvidíme, co to udělá.“

Vyrukovala jsem se svými poznámkami. „Tohle je všechno, co jsem pochopila. Když jsem něčemu nerozuměla, napsala jsem otazníky.“

„Můžu si ten pásek zatím nechat? Až přijdu v noci domů, pokusím se ho rozluštit, někdy během zítřka bych vám brnknul.“

„No, nejsem si moc jistá. Slíbila jsem, že ho budu bránit vlastním tělem. Asi bych se dost ošívala, kdybych musela přiznat, že jsem ho dala z ruky.“

„Tak to prostě neříkejte. Kdyby se o něj ten někdo hlásil, cinkněte a okamžitě si pro něj přijeďte.“

„Vy jste nevyzpytatelný, Hectore.“

„A kdo není?“

Vzal si list papíru s mými poznámkami a odešel vedle, aby si ho okopíroval. Věnovala jsem mu navštívenku s telefonem domů a adresou dopsanou rukou na zadní stranu. Když jsem opouštěla studio, Kráska se zřejmě rozhodla, že mě přijímá do smečky, ačkoli jen na jedno z posledních míst, a tudíž mi přisoudila i nepatrnou potřebu ochrany. Přátelsky mě doprovodila ke schodišti, srovnala se mnou krok a věrně mě sledovala, dokud jsem nevyšla poslední schod a nezmizela jí z očí. Otočila jsem se a viděla, jak tam pořád s upřeným pohledem stojí. Rozloučila jsem se: „Dobrou noc, Krásko.“

Když jsem vyjížděla z parkoviště před K-SPELL, koutkem oka jsem zachytila osamělého muže na bicyklu, který uháněl přes křižovatku. Vjel do zatáčky a zmizel mi z dohledu. Zbyla mi po něm jen hra světel z odrazek na paprscích kol. Zatmělo se mi před očima a začalo mi hučet v uších. Stočila jsem okýnko a nasála do plic čerstvý vzduch. Polil mě studený pot. Pomaloučku jsem se blížila ke křižovatce, oči nalepené na pravém skle, ale nebylo po něm ani památky. Pouliční lampy ustupovaly v řadě zmenšujících se sloupů, až se nakonec slily do mizejících teček.

Namířila jsem si to na dolní část State Street do Daniellina rajónu. Potřebovala jsem společnost, nebo se pořádně vyspat, záleželo jen na tom, co se mi naskytne dřív. Kdybych objevila Danielle, mohly bychom si třeba koupit šampaňské a pomerančový džus, připít na Lornu a zavzpomínat si na staré dobré časy. Pak bych jela domů. Zajela jsem na parkoviště před Neptunovým palácem a vystoupila.

Už tady, na kraji parkoviště, bylo znát, že v baru je mnohem větší rámus než posledně. Zdejší společnost byla velmi hlučná. Z vedlejších vchodů otevřených do prostranství se valily hloučky veselých kumpánů. Nějaký zhýralec se skácel na zem a s ním i dvě jeho společnice. Všichni tři se váleli na asfaltu a mohli se potrhat smíchy. Otvírala se čtvrteční noc, nabitá energií, kterou se v očekávání blížícího se víkendu chystala všem zúčastněným rozdávat v podobě bujarého veselí. Muzika třásla zdmi jak pominutá. Studeným nočním vzduchem stoupaly obláčky a spirálky cigaretového kouře. Někdo roztřískal sklenici, což vyvolalo hurónský smích, jako kdyby ti dobráci vypustili džina. Na parkovišti stálo auto policejní hlídky. Černobílí sem obvykle zajížděli každých pár hodin. Pochůzkář zaparkuje a prošmejdí terén, kde se zaměřuje na násilí páchané pod vlivem alkoholu a drobné přestupky.

Sebrala jsem veškerou svou odvahu a odhodlaně se protlačila dveřmi. Barem jsem proplula jako ryba a snažila se odhadnout Danielliny zákazníky. Říkala sice, že začíná až v jedenáct, ale nebylo vyloučeno, že zajde nejdřív na drink. Po Danielle nebylo nikde ani stopy, ale zato jsem zmerčila, jak se na taneční parket řítí Berlyn. Byla vyparáděná v krátké černé sukýnce a červeném saténovém živůtku s uzoučkými ramínky. Na drdol, v němž zřejmě našla zalíbení, měla přece jen trošku krátké vlasy, takže jí spíš vlály na všechny strany, než aby se nechaly poslušně spoutat do uzlu. Zpočátku jsem si myslela, že je bez doprovodu, ale vzápětí jsem si všimla mladíka, který se před ní dere davem. Obklopili ji ostatní zmítající se tanečníci, takže mi zmizela z očí.

Vrátila jsem se ke vchodu a číhala na parkovišti. Marně. Nastartovala jsem brouka a projela křížem krážem celé okolí. Na všech nárožích, kde holky lovily své kořisti, jsem přibrzdila. Ještě deset minut a pojedu domů. Nakonec jsem zastavila u obrubníku, naklonila se k oknu a stáhla ho dolů. Tyčkovitá bruneta v tričku, minisukni a kovbojských botách se odlepila od zdi, o niž se opírala. Loudavě se přišourala a otevřela si na opačné straně dveře. Na nahých pažích měla husí kůži.

„Chceš společnost?“ Byla něčím zkouřená, podle odéru nejspíš koksem. Nedokázala pořádně zaostřit a oči jí klouzaly jako poskakující televizní obraz.

„Hledám Danielle.“

Jo, vole, ta je v jednom kole, mám to místo ní. Dostaneš, co chceš, a to je teď hlavní.“

„Šla domů?“

„Možná je ve svým domečku. Dáš-li deset doláčků, ukážu ti kundičku.“

Uznala jsem: „Veršíčky. Moc pěkný. Nevychází ti to sice moc metricky, ale jinak seš hotovej Longfellow.“

„Baby, nebuď mrzout. Mám se už zout?“

„Nejsem lesbička.“

Jasnačka.“ Vypadla z auta a dovlekla se na stanoviště. Já jsem vyrazila dál a doufala přitom, že jsem příliš nerozvolnila daktylský pentametr. Moc se mi nezdálo, že by Danielle před svou pracovní dobou zacházela domů.

Dojela jsem o dvě ulice dál a zahnula vlevo do úzké uličky, v níž má Danielle kvartýr. Zastavila jsem těsně u hranice pozemku, kde jsem mezerami mezi keři dohlédla na cihlovou cestičku a k jejím dveřím. Závěsy byly zatažené, ale prosvítalo jimi světlo. Neměla jsem fakticky potuchy, jestli si vodí štamgasty domů. Vzhledem k blízkosti Neptuna by to bylo celkem praktické, ale v okolí bylo i pár laciných hotelů, kterým by mohla vzhledem k povaze svého zaměstnání přece jen dávat přednost. Všimla jsem si, že se za oknem mihl stín, což naznačovalo, že nespí. Motor hlučně bafal, přední světla prořezávala tmu jako dvě ostré čepelky. Váhala jsem. Možná je sama a návštěvu přivítá. Na druhou stranu může být zcela zaneprázdněná. Rozhodně jsem nestála o to zastihnout ji v plném pracovním nasazení.

Jak jsem tak přemítala, vypnula jsem motor a zhasla světla. Ulička se ocitla v černočerné tmě, jejíž ticho rušilo jen průrazné vrzání cvrčků. Během minuty se oči tmě přizpůsobily a okolí se začalo vyjevovat ve svých šedočerných obrysech. Vystoupila jsem z auta a zamkla za sebou. Aspoň jednou na ni ťuknu. Máli práci, aťsi. Opustila jsem ulici a vydala se po cihlové stezce. Přitom jsem instinktivně před sebe natáhla ruku v obavě, že zakopnu o nějakou pohozenou plechovku.

Stoupla jsem na schod u dveří a našpicovala uši, jestli neuslyším nějaké hlasy nebo zakonzervovaný televizní smích. Zkusmo jsem zaklepala. Za dveřmi se ozývalo sténání, smyslné a živočišné. Ú-ha. Připomnělo mi to první přívěs, do něhož jsem se nastěhovala po tetině smrti. Když jsem se jednoho letního večera vracela domů, zaslechla jsem stejným způsobem úpět jednu těhotnou sousedku. Jako uvědomělá občanka jsem přichvátala k okýnku, na které jsem zaklepala, jestli jako nepotřebuje pomoct. Myslela jsem, že porod je v plném proudu, ale až příliš pozdě mi došlo, že ruším v aktu, při němž se dítě dělá, ne rodí.

Někdo se vynořil z šera poblíž ulice a proklouzl mezi keři. Pak klidnými kroky odcházel po chodníku a postupně zmizel. Danielle opět zakvílela a já o krok ustoupila. Není ten chodec nějaký záhadný? Že by to byl její zákazník? Přitiskla jsem se ke dveřím. „Danielle?“ Odpověď žádná.

Zaklepala jsem. Nic.

Vzala jsem za kliku. Dveře se bez jediného zaskřípání naprosto neslyšně otevřely. První, co jsem spatřila, byla krev.

16

Na pohotovosti v nemocnici sv. Terezy byl blázinec a pro všechny zúčastněné hotový očistec. Na dálnici nabouralo šest aut a všechny vyšetřovny byly plné zraněných a umírajících. V každičkém prostoru odděleném zástěnami jsem na zářivě bílých plentách sledovala stínohru práce lékařů na pozadí převazových stolků, centrálního rozvodu kyslíku, visících pytlíků s krví a glukózou a rentgenových přístrojů. Co chvíli přerval některý z pacientů pracovní šum svým pekelným zaklením. Na pojízdném lehátku se, zatím neošetřená, svíjela oběť jako v plamenech. „Pro smilování boží… pomozte mi.“ Sanitář přispěchal a zraněného odvezl na právě uvolněný stůl.

Svolali lékaře, sestry a laboranty ze všech koutů nemocnice. Pracovali v dokonalé souhře neodkladných a precizních zásahů. Televizní seriály z lékařského prostředí obyčejně všechnu tu bolest a zvratky, selhávající tělesné funkce, injekce, modřiny, strach a ponižující volání o pomoc taktně vypouštějí. Kdo by měl náladu z bezpečí svého gauče sledovat tvrdou realitu? Žádáme nemocniční drama okleštěné od mučivé úzkosti života na vlásku.

Příbuzní, které ihned po srážce přivolali, posedávali v čekárně přepadlí, s popelavým nádechem ve tváři. Schoulení ve skupinkách s ostatními členy rodiny šeptali a řeč jejich těl vyjadřovala strach a obavy. Dvě ženy v těsném objetí bezútěšně plakaly. Za skleněnými dveřmi se na parkovišti shlukli kuřáci a postávali v mraku kouře. Brzy poté, co přivezli Danielle, jsem zahlédla Serenu Bonneyovou, ale právě teď ji plně zaměstnával raněný s otřesem mozku.

Jakmile jsem vrazila do dveří Daniellina příbytku, otřásl mnou pohled na nahou dívku s obličejem červeným a rozbředlým jako přezrálý meloun. Z rozšklebené tržné rány na hlavě sršela krev a ona bezvládně mávala končetinami v marné snaze uniknout svým vnitřním ránám. Všechny emoce jsem nechala stranou, okamžitě se snažila zastavit krvácení a sápala se po telefonu na nočním stolku. Dispečer na 911 zalarmoval hlídkové vozidlo a záchranku a obě auta během několika minut dorazila. Dva záchranáři se pustili do práce a ve fázi první pomoci udělali vše, co se dalo.

Podlitiny po celém těle ve formě tmavých, překrývajících se čar napovídaly, že ji někdo tloukl tupým předmětem. Ukázalo se, že jako zbraň útočník použil olověnou trubku obalenou nějakou onucí, kterou při útěku odhodil do křoví. Policista z hlídky ji objevil a schoval záhy po příjezdu, aby ji kriminalisté, kteří přispěchali krátce nato, mohli okamžitě zabavit. Jakmile vyšetřovatel zajistil místo činu, přesunuli jsme se na malou verandičku, kde mi v pološeru kladl otázky a zapisoval si poznámky.

Mezitím se úzká ulička ucpala vozidly. Tmu přerušovala modrá světla a drsné staccato policejní vysílačky dotvářelo hektickou atmosféru. Starostliví sousedé na dvorcích se shlukovali navlečení do všeho, co zrovna měli na sobě nebo popadli jako první, a postávali v teniskách bez ponožek, pantoflích, kabátech a pyžamech schovaných pod lyžařskými bundami. Strážmistr se obrátil k davu, zdali v něm nenajde dalšího svědka.

V uličce se zaskřípěním zabrzdila sportovní, zářivě červená mazda. Z ní vyskočil Cheney Phillips a vydal se k nám po chodníčku. Zaevidoval mou přítomnost a pak prohodil pár slov s uniformovaným policistou, aby se mu představil a mohl vejít do Danielliny chatky. Na prahu se zastavil a poodstoupil. Ode dveří se rozhlížel po celé té krvavé scéně, jako by cvakal v předem naprogramovaných intervalech sled záběrů. Věděla jsem, co vidí – zmuchlané ložní prádlo, rozházený a povalený nábytek. Danielle už mezitím zabalili do prostěradel a naložili na nosítka. Stepovala jsem venku a čekala, až ji záchranáři vynesou dveřmi do auta. Mrkla jsem na staršího z nich: „Můžu jet s vámi?“

„Pro mě za mě, jestli nebude proti vyšetřovatel.“

Cheney si nás všiml a souhlasně kývl. „Přijedu potom,“ řekl jen.

Nosítka zmizela v temnotě pojízdné ambulance.

Auto jsem nechala tam, kde bylo, zaparkované u chodníku v ulici, v níž bydlela Danielle. Sedla jsem si vzadu v autě vedle ní a snažila se nepřekážet mladíkovi, který nepřetržitě sledoval její vitální funkce. Oči měla zalité krví a opuchlé jako čerstvě vylíhlé ptáče. Čas od času se trochu pohnula, omráčená bolestí a vnitřním zmatkem. Těšila jsem ji: „Budeš zase v pořádku. Je to dobrý. To přejde.“ Nebyla jsem si vlastně ani jistá, zda mě slyší, ale musela jsem doufat, že k ní má slova nějak proniknou. Byla téměř v bezvědomí. Svištěli jsme State Street a v ohromných výkladních skříních se odrážela žlutá signalizační světla. Houkačka jako by s událostí nesouvisela. V tuto noční hodinu byly ulice převážně prázdné a cestu jsme zvládli pozoruhodně rychle. Ještě jsme však nedorazili na příjem, když se k nám doneslo, že na stojedničce došlo k řetězové srážce.

Celou hodinu, co ji zachraňovali, jsem proseděla v čekárně. Mezitím už byla ošetřena i většina obětí havárie a situace se pomalu zklidňovala. Přistihla jsem se, že listuju týmž časopisem V kruhu rodinném, který jsem si už jednou prohlížela, a čučím na tytéž dokonalé ženy s týmiž dokonalými zuby. Červnové číslo bylo notně ohmatané a mělo oslí uši. Pár stránek někdo vyrval a článek o mužské menopauze kdosi opatřil nevybíravými glosami. Pročetla jsem si recepty na zahradní party a sloupek s radami čtenářů na téma, jak se vypořádat s nejrůznějšími rodičovskými dilematy týkajícími se lhaní, krádeží a dyslexie potomků. Upevnilo to ve mně důvěru v nastupující generaci.

Přišel Cheney Phillips. Černé vlasy měl kudrnaté jako pudl a neuniklo mi, že je bezvadně oháknutý – v kalhotách z bavlněného kepru a plášti sportovního střihu, bělostné košili bez poskvrnky, tmavých ponožkách a pohodlných mokasínách. Zastavil se u recepce, kde se vytasil s odznakem a představil se úřednici, která byla celá říčná, aby stihla vyplnit všechny příjmové formuláře. V rychlosti někam zatelefonovala. Potom ho odvedla na ošetřovnu, na niž předtím přivezli Danielle. O chvilku později vyšel zpět na chodbu a hovořil s jedním ze žurnálních lékařů. Za nimi se řítili dva sanitáři a snažili se ukočírovat neposlušné pojízdné lehátko. Danielle měla hlavu v obvazech. Když projížděla kolem Cheneyho, nehnul ani brvou. Doktor zaplul do další kabinky.

Cheney vzhlédl a spatřil mě. Přišel do čekárny a sedl si vedle mě na pohovku s modrým tvídovým potahem. Vzal mě za ruku a propletl si své prsty s mými.

„Tak jak to vypadá?“ zeptala jsem ho.

„Vezou ji nahoru na chirurgii. Doktor se trochu bojí vnitřního krvácení. Zdá se, že jí ten hoch místo valčíčku na rozloučenou nakopal do prdele. Má zlomenou čelist, naštípnutá žebra, prasklou slezinu a bůhví co ještě. Odborník se vyjádřil, že je na maděru.“

„Vypadala strašně,“ zhodnotila jsem. Pomalu to na mě doléhalo a já cítila, jak se mi odkrvuje mozek. Polil mě studený pot a bylo mi na zvracení. Obyčejně nejsem žádná cimprlína, ale Danielle je moje přítelkyně a já ji našla rozmlácenou. Výčet jejích poranění mi příliš živě připomněl utrpení, jehož jsem byla svědkem. Vrazila jsem si hlavu mezi kolena, aby mi přestalo hučet v hlavě. To bylo podruhé, co na mě šla mdloba, a bylo jasné, že potřebuju pomoct.

Cheney mě starostlivě sledoval. „Nechceš někde sehnat kolu nebo trochu kafe? Bude trvat nejmíň hodinu, než nám něco řeknou.“

„Nemůžu odejít. Chci tu zůstat, dokud nevyjede ze sálu.“

„Dole je bufet. Řeknu sestře, kde budeme, a kdybychom se do té doby nevrátili, mohla by pro nás skočit.“

„Tak dobře, určitě to Sereně řekni. Před chviličkou se vrátila.“ Bufet v deset zavřeli, ale našli jsme řadu automatů, které naplivaly tolik sendvičů, jogurtů, čerstvého ovoce, zmrzliny a horkých a studených nápojů, kolik si jen člověk mohl přát. Cheney koupil dvě plechovky pepsi, dva žitné sendviče se šunkou a sýrem a dva kousky třešňového páje na polystyrénovém tácku. Celá otupělá jsem si sedla do malého přístěnku bokem k prázdnému stolu. Vrátil se s tácem naloženým jídlem, slámkami, plastovými příbory, balíčky soli a pepře a pytlíčky octa, hořčice, kečupu a majonézy. „Doufám, že máš hlad,“ řekl. Prostřel papírové ubrousky na stůl a vyložil na ně všechny přísady a koření.

„Mám pocit, že jsem zrovna jedla, ale proč ne?“ utrousila jsem.

„Využij toho.“

„Učiněná hostina,“ zmohla jsem se na úsměv. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nebyla schopná hnout prstem. Jako děcko jsem se koukala, jak rozbaluje sendviče a začíná je ochucovat.

„Musíme je pořádně přeplácat,“ komentoval.

„Proč?“

„Abysme si nevšimli, jak jsou nemastný neslaný.“ Zuby roztrhl plastový sáček a na maso vymáčkl jasně červený a žlutý kydanec. Posypal solí, pepřem a namazal majonézou, aby své kulinářské dílo završil. „Chceš mi o tom vyprávět?“ zeptal se při práci, jako by se nechumelilo. Otevřel víčko plechovky s pepsi i kolou, která klasicky pšoukla, a podal mi vylepšený sendvič. „Sněz to. Námitky se nepřijímají.“

„Kdo by odolal?“ Zakousla jsem se do chlebíčku a málem mi vytryskly slzy, jak byl ostrý, ale dobrý. Zavrněla jsem blahem a posunula sousto do tváře, abych mohla při jídle vykládat. „Viděly jsem se s Danielle včera večer. Daly jsme si spolu u mě večeři. Domlouvaly jsme se, že ji možná dneska navštívím, ale zajela jsem za ní spíš z rozmaru,“ začala jsem. Dala jsem si ruku před pusu a žvýkala, on si lokl pepsikoly. „Nevěděla jsem, jestli náhodou nemá společnost, tak jsem dřepěla v autě s puštěným motorem a hodnotila situaci. Měla rozsvíceno, takže jsem se nakonec rozhodla na ni zaklepat. Kdyby bývala u sebe měla šamstra, tak bych se prostě vypařila jak vzduch a bylo by.“

„Pravděpodobně si všiml rozsvíceného auta.“ Cheney spořádal půlku svého sendviče na tři doby. „Naše mamky by nás zabily, kdyby viděly, jak se tady nacpáváme rychlou a nezdravou stravou.“

Sama jsem jídlo hltala stejným způsobem jako on. „Nemůžu si pomoct. Je to delikatesa.“

„Na každý pád pokračuj. Nechtěl jsem tě přerušovat.“

Odmlčela jsem se, abych si otřela ústa papírovým ubrouskem. „Když nic jinýho, určitě mě musel slyšet. To auto rámusí jako elektrická sekačka před vyřazením.“

„Doopravdy jsi ho viděla, jak odtamtud mizí?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem ho zahlédla, když odcházel. Byla jsem zrovna na verandě a poslouchala její sténání. Podle těch zvuků, které vydávala, jsem se domnívala, že ‚si užívá‘. Jako že předstírá mučivou vášeň. Když jsem zmerčila toho chlápka, hned mi došlo, že to trochu nehraje. Ani nevím proč. V podstatě nebyl důvod si myslet, že s ní nějak souvisí, ale připadalo mi to divný. Tak jsem vzala za kliku.“

„Kdyby ses tam neukázala, pravděpodobně by ji zabil.“

„Ježišmarjá, to ani neříkej. Moc nechybělo a byla bych odešla, zrovna když se tam mihnul.“

„Nedokázala bys ho popsat? Velký chlap? Menší?“

„V tom ti nepomůžu. Viděla jsem ho všeho všudy tak vteřinu a navíc byla tma.“

Jsi si jistá, že to byl muž?“

Je jasný, že bych to nemohla odpřísáhnout před soudní stolicí, ale jestli se mě ptáš, jak mi v tu chvíli připadal, tak odpovídám ano. Ženská obvykle nemlátí druhou ženskou olověnou trubkou,“ řekla jsem. „Byl běloch, to vím.“

„Co dál?“

„Tmavý oblečení a dedukuju, že měl na sobě těžký boty, protože když odcházel, slyšela jsem jeho kroky na chodníku. A nenervoval se, neutíkal. Pohyboval se volným, klidným krokem, jako by šel na procházku.“

„A jak víš, že nešel?“

Dlouho jsem to nepromýšlela. „Myslím si to, protože se na mě vůbec nepodíval. I ve tmě o sobě lidi vědí. Já jsem si ho všimla. V takových situacích se na tebe někdo podívá, ty se otočíš a jukneš na něj. Většinou si takových věcí všímám, když jedu po dálnici. Když vejrám na jinýho řidiče, soustředím na sebe jeho pozornost a on začne vejrat na mě. Díval se před sebe, ale jsem si jistá, že věděl, že ho sleduju.“

Cheney přehnul tácek od sendviče a pustil se do koláče. „Celou čtvrtí hned po ohlášení začalo projíždět několik aut, ale nikoho podezřelého nenašli.“

„Třeba bydlí někde blízko a byl hned doma.“

„Nebo měl poblíž zaparkovaný auto,“ doplnil. „Neříkala, že měla mít dneska rande?“

„O žádné schůzce se nezmiňovala. Napadl mě Lester. Říkala, že má mizernou náladu, ať už do toho zapadá nebo nezapadá.“ Páj byl přesně takový, jaký jsem si pamatovala ze základky: přesně táž směs růžového, scvrklého ovoce a třešňové želatiny se škraloupem, o nějž člověk málem odlomil hrot vidličky. Po těch hodech to byla sladká tečka.

„Lestera si lze jen stěží představit, že by něco takovýho udělal. Pokud by ji ubil, nemohla by pracovat. A to by Starý vestě nešla tržba. Ten by na svoje holky nesahal. Spíš bych tipnul zákazníka.“

„Myslíš, že někoho nakrkla?“

Cheney se na mě podíval. „To nebylo provedený v afektu. Pachatel byl připravený, trubku hezky zabalenou kvůli otiskům.“

Dojedla jsem páj a vidličkou jsem po polystyrénovém tácku honila poslední drobečky. Hroty plastové vidličky jsem pasírovala červené třešňové blátíčko. Přemýšlela jsem o těch neurvalcích z limuzíny, jestli bych se o nich neměla Cheneymu přece jen zmínit. Varovali mě, ale co když to byli oni? Je pravda, že jsem si nedovedla vysvětlit jejich případnou motivaci. Co by si právní zástupce z Los Angeles vzal na místní štětce? A pokud byl tak blázen do Lorny, k čemu by mu byla smrt její nejlepší přítelkyně?

Cheney se ozval: „Co?“

„Zajímalo by mě, jestli to souvisí s mým vyšetřováním.“

Je to možný. Pokud ho ale nechytíme, tak se to nikdy nedozvíme.“

Začal sbírat zmačkané ubrousky a prázdné plechovky od pepsi i koly a skládat prázdné plastové pytlíčky na tác. Už jsem se trochu vzpamatovala, tak jsem taky přiložila ruku k dílu a pomohla mu uklidit stůl.

Když jsme se vrátili na pohotovost, Serena zavolala na operační sál a promluvila se sálovou sestrou. Ačkoli jsem měla nastražené uši, nezachytila jsem ani slovo. „Můžete jít domů,“ řekla. „Danielle je ještě na sále, a až to dodělají, bude hodinu na pooperáku. Potom ji uloží na intenzivku.“

„Dovolí mi, abych ji viděla?“ zeptala jsem se.

„Možná, ale pochybuju. Nejste příbuzná.“

‚Je to vážné?“

„Momentálně je stabilizovaná, ale víc budou vědět, až dokončí operaci. Podrobnosti vám může říct on, ale ještě to bude chvilku trvat.“

Cheney se staral. „Můžu tě hodit domů, jestli chceš.“

„Raději budu tvrdnout tady, než bych šla domů,“ namítla jsem. Jestli chceš odejít, nic se neděje. Čestný slovo. Nepotřebuju chůvu.“

„Mně to nevadí. Stejně teď nemám žádný lepší program. Třeba tady někde najdeme pohovku, na který by sis mohla schrupnout.“

Serena nám doporučila malou čekárničku na jednotce intenzivní péče, kde jsme taky zakotvili. Cheney si sedl a pročítal časopisy, zatímco já jsem se stočila na pohovku, která byla o něco kratší než já. Ukolébalo mě, jak šustil papírem, když otáčel stránky, a jak si občas odkašlal. Spánek mě vtlačil do gauče jako závaží. Když jsem se probudila, místnost byla prázdná, ale byla jsem přikrytá Cheneyho pláštěm, takže jsem usoudila, že nemůže být daleko. Cítila jsem na sobě hedvábnou podšívku, která voněla drahou vodou po holení. Hodiny na zdi oznamovaly, že je 3.35. Ještě jsem si chviličku poležela a uvažovala, jestli bych takhle nemohla zůstat napořád, v teploučku a bezpečí. Naučila bych se žít na pohovce v čekárně, nechala si nosit jídlo, osobní hygienu bych obstarávala dole v přízemí na toaletách. Vyšlo by to levněji než platit nájem, a kdyby se mi něco stalo, lékařská péče byla na dosah ruky.

Z chodby ke mně dolehly kroky a mužské hlasy. Ve dveřích se objevil Cheney a opřel se o futro. „Ahoj. Tak jsi to zaspala. Chceš vidět Danielle?“

Zvedla jsem se. „Už je vzhůru?“

„V podstatě ne. Právě ji přivezli ze sálu. Ještě je grogy, ale už ji uloží na intenzivku. Řeknu službu konající sestře, že jsi zástupkyně vyšetřovatele a potřebuješ identifikovat svědka.“

Přitlačila jsem si prsty k očím a dlaněmi několikrát rychle přejela přes obličej. Prohrábla jsem si rukama vlasy a uvědomila si, že tentokrát mi – díky Daniellině šikovnosti – netrčí na všechny strany jak vrabčí hnízdo. Mocně jsem se nadechla, z plných plic vydechla a silou vůle se přinutila, abych se už konečně probudila. Vstala jsem a nenápadně vyhladila pomačkaný rolák. Výhoda nedbalé módy je v tom, že vypadáte pořád stejně. Džíny, v nichž se vyspíte, to na vás neprozradí. Z chodby jsme domácím telefonem zavolali na šestému na JIPce. Cheney vyřídil potřebné formality a sestra nás bzučákem vpustila.

„Předpokládá se, že budu mít odznak?“ šeptala jsem, když jsme procházeli chodbou.

„Nelam si hlavu. Řekl jsem jim, že teď momentálně působíš jako volavka.“

Přátelsky jsem ho šťouchla.

Čekali jsme před Danielliným pokojem a skleněnou přepážkou pozorovali sestru, jak jí měří krevní tlak a upravuje rychlost, s jakou má kapat intravenózní infuze. Pokoje zde byly uspořádané stejně jako na koronárce do účka kolem ošetřovny, odkud sestry měly pacienty pod neustálým dohledem. Cheney se dal do řeči s lékařem, který nám v kostce sdělil hlavní skutečnosti o jejím stavu. „Vyndali jí slezinu. Nejvíc práce udělal, jak se nakonec ukázalo, ortoped. Sdrátoval čelist, klíční kost, zafixoval žebra. Měla dva zlomené prsty a spoustu modřin. Měla by být v pořádku, ale bude to nějaký čas trvat. Rána na hlavě byla ve srovnání se vším ostatním maličkost. Trochu se bouchnete, ale je z toho hodně krve. Sám jsem to zažil. Praštil jsem se o lékárničku a vypadalo to, jako bych měl vykrvácet.“

Sestra upravila Danielle pokrývku a vyšla z pokoje. „Dvě minuty,“ řekla a ještě nám to znázornila na prstech ruky.

Stáli jsme mlčky bok po boku a dívali se na ni jako rodiče na novorozeně. Těžko uvěřit, že to byla ona. Nebyla pomalu k poznání; oči zalité černou krví, sanice naběhlá, nos převázaný a zalepený. Ruka v dlaze ležela na pokrývce. Žádný z jejích rudých umělých nehtů nepřežil, buď se zlomil, nebo úplně odtrhl, a konečky jejích žalostně vypadajících opuchlých prstů byly celé zkrvavené. Jinak pod bílým prostěradlem vypadala jako dětský hrobeček. Její vědomí kolísalo mezi spánkem a bděním, ale v tuto chvíli nebyla schopná naši přítomnost zaregistrovat. Mezi všemi těmi přístroji vypadala úplně maličká, ale z personálu a veškerého zařízení čišelo cosi uklidňujícího. Takhle otlučené jí jinde nemohlo být lépe.

Na cestě z jednotky intenzivní péče mi dal Cheney ruku kolem ramen. Jak ti je?“

Sotva znatelně jsem se k němu přitulila. „Dobře. A tobě?“

„V pohodě,“ řekl. U výtahu zmáčkl šipku „Chci dolů“. „Dal jsem doktorovi nařízení. O jejím stavu nebudou nikomu podávat informace a nikdo se k ní nedostane.“

„Myslíš, že se ten chlápek vrátí?“

„Vypadá to, že se ji už jednou pokoušel zabít. Kdo ví, jak dalece to myslí vážně.“

„Trápí mě pocit viny. Jako kdyby to nějak souviselo s Lornou,“ řekla jsem.

„Nechceš mě zasvětit?“

„Do čeho?“ Výtah se otevřel. Vešli jsme dovnitř a Cheney zmáčkl jedničku. Jeli jsme dolů.

„Do té záležitosti, kterou jsi obešla. Něco mi tajíš, nemám pravdu?“ Mluvil ledabyle, ale jeho výraz byl napjatý.

„Asi bych měla,“ souhlasila jsem. Stručně jsem mu načrtla svůj rozhovor se zástupcem z Los Angeles a jeho kumpány. Když jsme vystupovali z výtahu, zeptala jsem se: „Nemáš ponětí, kdo by ten chlápek mohl být? Prý že reprezentuje někoho jiného, ale klidně mohl mluvit sám za sebe.“

„Pozeptám se. Znám podobný hochy, který sem jezdí na velký několikadenní flámy. Dej mi na něj ten telefon a já to zjistím.“

„Raději ne,“ řekla jsem. „Čím méně vím, tím lépe. Neobhospodařují tu prostitutky?“

„Možná jen nějaké druhořadé. Žádná esa. Hlídají si pravděpodobně místní poměry, ale nemusí to znamenat víc, než že prostě shrábnou zisk. Pasákům pod sebou nechávají nějaký ten základ.“

Cheney měl auto zaparkované v postranní ulici blíž k hlavnímu vchodu než k příjmu na pohotovosti. Došli jsme do vestibulu. Obchůdek s dárky a bufet byly zavřené, jak za okenními tabulemi naznačovaly jejich setmělé interiéry. U hlavní recepce nějaký muž vzrušeně diskutoval s úřednicí, jejímž úkolem bylo podávat informace o pacientech. Cheney rázem změnil způsoby a vrátil se do role policajta. Nasadil nesmiřitelný výraz a napřímil se v chůzi, jež připomínala kohouta před zápasem. Suverénně se před úřednicí vytasil s plackou a očima probodával chlapíka, který ji evidentně už dost potrápil. „Zdravím vás, Lestere. Nechcete jít trochu stranou? Měli bychom si popovídat,“ řekl.

Lester Dudley své chování okamžitě přizpůsobil situaci. Přestal nahánět strach a bylo jasné, že se svým úsměvem snaží vlichotit. „Dobrej, Phillipsi. Jsem rád, že vás vidím. Ačkoli jsem vás už před chvílí potkal, tam u Danielle. Slyšel jste, co se stalo?“

„Proto jsem tady, jinak byste neměl šanci. Tuhle noc jsem měl volno. Když mi dispečer zavolal, díval jsem se doma na televizi.“

„Doufám, že ne sám. Je mi proti srsti vidět takový frajery jako vy opuštěný. Nabídka stále platí, ve dne v noci, muži či ženy. Kdykoli kdokoli dostane chuť, je tu Lester Dudley…“

„Děláte kuplíře, Lestere?“

„Jen vás škádlím, Phillipsi. To si proboha člověk nemůže zavtipkovat? Znám zákony stejně dobře jako vy, možná i lip, když přijde na tyhle věci.“

Lester Dudley do mého vnitřního obrazu pasáka příliš nezapadal. Z dálky vypadal jako nevychovaný adolescent, kterého by do kina na filmy s hvězdičkou nepustili bez doprovodu zákonného zástupce. Zblízka bych ho odhadla tak na čtyřicet, na takovou muší váhu sotva stosedmdesáticentimetrovou. Měl tmavé a rovné vlasy, dozadu uhlazené, malé oči, velký nos a lehce ustupující bradu. Hlavu na tenkém krčku bych přirovnala k tuřínu.

Cheney se nenamáhal, aby nás představil, ale Lester si mě zřejmě dobře všiml a mžoural po mně jako nějaká kreatura, která právě ze svého podzemního brlohu vystrčila kukadla. Měl na sobě chlapecké oblečení – vodorovně pruhované pletené bavlněné tričko s dlouhými rukávy, džíny, džínové sáčko a kecky. Stál se zkříženými pažemi a dlaněmi založenými v podpaždích. Na drobném zápěstí mu plandala ohromná imitace hodinek značky Breitling s několika ciferníky. Pojala jsem podezření, že je dostal výměnou za odeslaná víčka od nějakých obalů. „Tak jak je Danielle? Z tý buchty za přepážkou nemůžu dostat kloudný slovo.“

Cheneymu zapípal pager. Podíval se na číslo. „Ksakru… hned jsem zpátky,“ zamumlal.

Lester najednou začal poskakovat a celý nesvůj se díval za Cheneym, jak mizí v recepci.

Přišlo mi, že bych měla prolomit ledy. „Vy jste Daniellin osobní manažer?“

„Přesně tak. Lester Dudley,“ představil se a podal mi ruku.

I přes fyzický odpor, který jsem k němu pociťovala, jsem si s ním potřásla. „Kinsey Millhonová,“ představila jsem se. Jsem její přítelkyně.“ Když člověk potřebuje informace, musí překonat i to, že ho druhý odpuzuje.

Stěžoval si: „Ta ženská mě vypekla, nechtěla mi podat jedinou informaci, ani když jsem jí vysvětlil, kdo jsem. Pravděpodobně jedna z těch slavných bojovnic za práva žen.“

„Nepochybně.“

„Jak se jí vede? Ubohý kotě. Slyšel jsem, že dostala pořádně na zadek. Nejspíš je za tím nějakej kokainista. Zkurvený feťáci.“

„Doktor zmizel a já už jsem neměla příležitost se ho optat,“ řekla jsem. „Možná že ta recepční má zákaz podávat informace.“

„Ále, žádnej zákaz. Je to z její hlavinky. Bavila se na můj účet. Ne že by mě to nějak vzrušovalo. Na mě byly tyhle emancipovaný ženský vždycky nabroušený. Věříte, že ještě nevymřely? Myslel jsem, že už ty svý osvoboditelský aktivity vzdaly, ale bohužel. Třeba zrovna minulej tejden, slyšela jste o tý tlupě feministek? Zašijte mě, až zčernám, jestli jsem zapletenej do bílýho otroctví. Věřila byste tomu? Takový kecy. Jak můžou mluvit o bílým otroctví, když polovina mejch holek jsou černý?“

„Berete to moc doslova. Myslím, že vám trochu uniká smysl,“ namítla jsem.

„V čem je smysl,“ pokračoval. „Tyhle holky vydělávají slušný prachy. Pohybujeme se v úplně jiných finančních sférách, dalo by se tu mluvit řádově o megadolarech. Kde by tyhle holky našly lukrativnější zaměstnání? Jsou bez vzdělání. Půlka z nich má podprůměrný IQ. Žádná z nich nefňuká. Stěžujou si? V žádným případě. Žijou si jak královny. Řeknu vám něco jinýho. Tyhle feministky nemají co nabídnout. Žádnou práci, vzdělání ani žádnou veřejnou pomoc. Jak by to pro ně mohlo být zajímavý? Dívky mají živobytí. Chcete slyšet, co jsem jim řekl? Řekl jsem: ‚Dámy, to je obchod. Já jsem si ho nevymyslel. Je to věc nabídky a poptávky.‘ Děvčata nabízejí zboží a služby, to je to celé. Myslíte, že je to zajímá? Víte, jak tomu říkají? Sexuální útlak. Načepejřený slepice vztekle klovou do kohoutů. Nesnášejí chlapy, nesnášejí pomyšlení, že si jiný můžou zašpásovat s opačným poh lavím.“

„Nebo,“ řekla jsem, „protestují proti možnosti, že někdo zneužívá nedospělé dívky. O čemž jsem já dost silně přesvědčená.“

„Dobře, jestli to myslí takhle, tak proč tak brblají?“ ptal se. „V tomhle se shodnem. Ale koukají na mě jako na nepřítele, a to mě žere. Moje holky jsou čistý a dobře chráněný, za to dám krk.“

„Danielle byla dobře chráněná?“

„Samozřejmě ne,“ řekl popuzeně, poněvadž ho rozčílila moje nechápavost. „Měla mě poslouchat. Říkal jsem jí: ‚Neber si chlapy domů.‘ Říkal jsem jí: ‚Nedělej do chlapa, pokud mě nemáš za zadkem.‘ Je to moje práce. Je to způsob, jak si přijdu na svý procenta. Vozím ji na schůzky. Nikdo není takový blázen, aby jí zkřivil vlásek, pokud má doprovod. Nezavolá, nemůžu jí pomoct. Je to jednoduchý jak facka.“

„Možná dozrála k tomu, aby si žila po svém,“ podotkla jsem.

„To říká taky a já jí k tomu dávám souhlas. ‚Děvče, teď už je všechno na tobě.‘ Nikdo moje holky nenutí zůstat. Chce pryč, je to její věc. Jsem jenom moc zvědav, jak si chce vydělat na živobytí.“ Hlasem zabarveným skepsí si stále vedl svou.

„Co tím chcete říct? Nějak nechápu.“

Jen se snažím si představit, jak bude makat v obchoďáku, jako servírka nebo tak nějak. Za minimální mzdu. Bejt takhle zbitá, to není sranda, samozřejmě, ale pokud jí nebude vadit, když to s ní půjde z kopce, co bych to byl zač, kdybych jí překážel? Možná, že si jizvama na tvářičce obtočí nějakýho zaměstnavatele kolem prstu.“

„O zjizveném obličeji tu nikdo nemluvil,“ namítla jsem. Jak jste na to přišel?“

„No nic, jen se domejšlím. Se životem na ulici se rozešla šeredným způsobem. Já jsem, víte, pochopitelně myslel, že jí dal ošklivě na pusinku. Je to mrzutý, jistě, ale spousta chlapů se právě o to snaží, protože tak těm nebožačkám zhatí možnosti výdělku, podkopou sebedůvěru a vůbec jim to poserou.“

Objevil se Cheney a jeho pohled sklouzával zvědavě z Lestera na mě. „Všechno v pořádku?“

Jasně, fajn,“ povídám stručně.

„Mluvíme jen o práci,“ vysvětlil Lester. Ještě jsem nezjistil, jak je Danielle. Bude v pořádku?“

„Časem,“ Cheney na to. „Vyprovodíme vás k autu.“

Jasná věc. Kam ji šoupli, na ortopedii? Mohl bych jí poslat kytku, kdybych to věděl. Někdo mi říkal, že má přeraženou čelist. Nejspíš nějakej zdrogovanej šílenec.“

„Kytky si odpusťte. Nepodáváme informace. Doktor to zakázal,“ řekl Cheney.

„Chytrý. Vlastně jsem si to myslel. Chránit ji před padouchy.“

Řekla jsem: „Pozdě bycha honit,“ ale asi to nepochopil.

Když jsme vyšli ven na ulici před Svatou Terezu, podali jsme si ruce a rozloučili se, jako bychom právě ukončili úspěšnou obchodní schůzku. Jakmile nám Lester ukázal záda, otřela jsem si ruku do džínů. Čekali jsme s Cheneym na chodníku, dokud nám nezmizel z očí.

17

„Byly už skoro čtyři ráno, když si to Cheneyho červená mazdička svištěla tmavými ulicemi. Do tváří mi otevřenou střechou šlehal vítr. Zaklonila jsem hlavu a sledovala ubíhající nebe. Šerá podhůří kopcovitých čtvrtí města byla posetá náhrdelníkem pouličních světel zářících jako žárovky na vánočním stromečku. V domech, které jsme míjeli, občas bliklo, jak si dělníci vstávající časně do práce stavěli vodu na kávu a ploužili se do sprch.

„Není ti zima?“

Je mi fajn,“ odpověděla jsem. „Zdálo se mi, že Lester toho věděl o Daniellině zbití až moc. Myslíš, že je v tom namočený?“

„Pakliže ji potřebuje na práci, tak ne,“ odvětil Cheney.

Obloha v tuto denní dobu bývá typická svou nekonečnou, nevýraznou šedí, jež na stromy vrhá čerň. Tráva je postříbřená rosou. Občas člověk zaslechne, jak stříkají rozprašovače, které jsou počítačem naprogramovány tak, aby trávníky zavlažovaly dřív, než slunce začne pražit naplno. V obdobích velmi nízkých srážek, jak tomu bylo i poslední dobou, je omezena spotřeba vody a všechny svěží travnaté plochy berou za své. Během minulého sucha mnoho vlastníků domů kropilo své dvorky pouze sytě zelenou barvou.

Potemnělým bulvárem Cabana se na skateboardu prohánělo nějaké dítě. Spíš bych čekala svého kejklíře, muže na bicyklu, s jeho odrazkami a kmitajícíma nohama. Začal se stávat jakousi svévolnou, velmi aktivní silou, jakýmsi zlověstným mužíčkem, který jako výplod obrazotvornosti přede mnou poskakoval jako nápověda k rébusu. Ať jsem se vrtla kamkoli, vždycky se ve spěchu kolem mě přehnal, jako by jeho cesta neměla žádný pevný cíl.

Cheney zpomalil a svůj pohled zaostřil na skateboardistu, kterého jsme právě míjeli. Zvedl ruku na pozdrav a chlapec mu mávl na oplátku.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

„Pracuje po nocích jako pomocník ve zotavovně. Řidičák teď má na dopravním inspektorátu. Je to hodný kluk,“ zasvětil mě. O chviličku později už zahýbal do Danielliny uličky, kde jsem měla zaparkované své auto. Dojel až těsně za něj a vyhodil neutrál, aby motor tolik nerachotil. „Jak teď vypadá tvůj režim dne? Budeš mít čas se ještě vyspat?“

„Doufám. Jsem vážně utahaná,“ řekla jsem. Jdeš do práce?“

Jdu domů, do postele. Alespoň na pár hodin. Potom ti zavolám. Jestli jsi pro, můžeme si spolu někde něco zakousnout.“

„Až podle toho, jak se mi dnešek vyvrbí. Pokud bych nebyla doma, nech mi tam číslo. Ozvu se ti.“

„Máš namířeno do kanceláře?“

„Spíš jsem si myslela, že bych zašla k Danielle a uklidila jí to tam. Co jsem viděla, bylo to tam plný krve.“

„To nemusíš. Domácí říkal, že hned příští týden na to vlítne uklízeči četa. Do pondělka je sem sice nedostane, ale je to lepší, než abys to dělala ty.“

„Mně to nevadí. Ráda pro ni něco udělám. Aspoň bych jí mohla vzít do nemocnice župan a pantofle.“

„To záleží na tobě,“ řekl. „Počkám, dokud neodjedeš. Abych měl jistotu, že jsi nastartovala a neotravoval tě žádný pobuda.“

Otevřela jsem dveře od auta, vystoupila a sáhla si pro kabelku. „Díky za svezení a všechno. Vážně.“

„Rádo se stalo.“

Zabouchla jsem a přešla ke svému autu, zatímco Cheney stál pořád jako anděl strážný. Volkswagen nastartoval bez problémů. Mávla jsem na znamení, že je všechno v pořádku, ale on se stále neměl k odjezdu. Jel za mnou až domů, a tak jsme se ze ztemnělých ulic vymotávali spolu. Tentokrát jsem našla místo k parkování přímo před domem, v němž bydlím. Až nyní usoudil, že jsem v bezpečí. Zařadil jedničku a zmizel.

Zamkla jsem auto, prošla brankou a vydala se dozadu, k mému bytu. Odemkla jsem, posbírala poštu, kterou mi házeli štěrbinou ve dveřích, rozsvítila jsem, odložila cestovní vak a zase za sebou zamkla. Už na točitých schodech jsem ze sebe začala stahovat oblečení, takže podlaha byla poházená jednotlivými kusy oděvů jako v romantických komediích, v nichž se dychtiví milenci nemůžou dočkat. Jediné, po čem jsem toužila, byl spánek. Nahá jsem dovrávorala k roletám, abych je stáhla, vypnula telefon a zhasla světla. Zavrtala jsem se pod pokrývku s úžasným pocitem úlevy. Myslela jsem si, že jsem příliš unavená na to, abych usnula, ale ukázal se opak.

Probudila jsem se dobře až v pět odpoledne. Zprvu jsem měla chvilku dojem, že jsem spala celý den dokolečka až do pěti příštího rána. Koukala jsem plexisklovým střešním oknem nad postelí a snažila se zorientovat v nebeské šedi. V únoru slunce zapadalo brzy, a tak špinavá šeď oblohy odsunula den, jako by ho polila kalnou vodou. Zhodnotila jsem svůj mentální stav a došla k závěru, že jsem podle všeho spala dost, ale že mám hlad, což mě vyhnalo z postele. Vyčistila jsem si zuby, osprchovala se a umyla si vlasy. Natáhla jsem si na sebe tričko a obnošené džíny. Dole jsem sbalila plastový kbelík plný hadrů a čisticích prostředků. Teď, když bezprostřední krize byla pryč, mě teprve popadl na útočníka pořádný vztek. Muž, který zmlátí ženu, je téměř stejně tak podlý jako ten, jenž bije děti.

Zkusila jsem Cheneyho číslo, ale už se zřejmě vyspal a vyrazil ven. Nechala jsem mu na záznamníku vzkaz s hodinou volání a s tím, že mám takový hlad, že na něj nevydržím čekat. Když jsem otevřela vchodové dveře, ze škvíry mezi nimi a zárubní vypadla obálka, kterou tam někdo zastrčil. Na ní Hectorovým písmem stálo: „Pátek 17.35. Klepal jsem, ale nebyla jste doma. Nechávám tu upravený přepis a přikládám pásek. Bohužel víc se mi nepodařilo. Až se vrátíte, zavolejte mi.“ Pod vzkaz připsal číslo domů a do studia. Musel se tu stavit a klepat zrovna ve chvíli, kdy jsem se sprchovala. Zjistila jsem si přesný čas. Byl tu nejspíš tak před čtvrthodinou, takže se nedalo předpokládat, že bych ho momentálně na některém z obou čísel zastihla. Schovala jsem pásek i písemný záznam do kabelky a vydala se do restauračky, v níž snídani podávají čtyřiadvacet hodin denně.

Studovala jsem Hectorovy poznámky a přitom se jako o závod cpala talířem plným zakázaných potravin. Nepoštěstilo se mu dešifrovat o moc víc než mně. K mému zápisu přidal následující:

„Heleď… Nenávidím ten… si osobně myslím. Nejsi…“

„Ale jdi. Dělám si srandu… [smích] Ale musíš uznat, že je to skvělý nápad. Ona tam chodí každý den ve stejnou dobu… překlemuju…“

„Ses zvrácenej.“

„Lidi by neměli přijít na můj…“ [rachot… cinkot]

[Zvuk vody… zapištění…]

„Kdyby se něco stalo, tak bych…“

Buch, buch…

„Myslím to vážně… tlusťoch…“

„… nic společnýho.“

Smích… rozvrzaná židle… něco zašustilo… šepot…

Na závěr připsal tři velké otazníky. Můj pocit nemohl vyjádřit výstižněji.

Když jsem dorazila k Daniellině chajdě, zaparkovala jsem v uličce těsně vedle živého plotu, u něhož jsem stála v noci. Už byla tma. Půjdou-li věci takhle dál, už si snad vůbec neužiju sluníčka. Vytáhla jsem baterku a zkontrolovala, jakou má šťávu. S uspokojením jsem zjistila, že svítila pořád dobře. Pár minut jsem procházela oběma stranami ulice a baterkou si prosvěcovala zaplevelenou zeleň. Nečekala jsem, že bych něco našla. Ve skutečnosti jsem po „důkazu“ jako takovém nepátrala. Spíš jsem se chtěla podívat, zda by se mi nepodařilo zjistit, kudy mohl násilník prchat. Ulička poskytovala bezpočet koutů, v nichž se mohl schovat, mnoho zahrad, kterými se mohl z obou stran proplížit do sousedních ulic. Uprostřed noci jako skrýš poslouží i štíhlý kmen stromu. Jasné bylo, že se mohl uvelebit v bezpečné vzdálenosti a pohodlně sledovat celý ten mumraj přijíždějících policejních aut a záchranky.

Vrátila jsem se k Daniellině chatce, odkud jsem přeběhla přes dvůr k hlavnímu domu. Vyšla jsem po zadním schodišti a zaklepala na rozsvícené kuchyňské okno. Spatřila jsem pana domácího, jak oplachuje nádobí a odkládá je na odkapávač. Téměř zároveň si mě všiml i on a přišel k zadnímu vchodu, přičemž si ještě utíral ruce do utěrky. Vzala jsem si od něj klíč a prohodila s ním o té příhodě pár slov. V deset šel spát. Tvrdil, že má lehké spaní, ale ložnice je v druhém patře s okny do ulice, takže nic neslyšel. Byl to zhruba sedmdesátiletý voják ve výslužbě, ale nepochlubil se, u které z ozbrojených sil sloužil. Pakliže věděl, jakým způsobem si Danielle vydělává, nikterak to nekomentoval. Působil na mě dojmem, že si ji oblíbil stejně jako já, a to bylo v této chvíli pro mě nejdůležitější. Sama jsem prohlašovala, že o jejím zdravotním stavu nic nevím, kromě toho, že žije a má naději, že se uzdraví. Víc na mě nenaléhal.

Po cihlové stezičce jsem došla zpět na Daniellinu verandičku. Páska, kterou ohraničili místo činu, už byla odstraněná, ale na zárubni a klice dveří byly stále vidět stopy daktyloskopického prášku. Ze zakrvácené, hadry omotané trubky otisky nepochybně sejmuli také, ale pochybovala jsem, že jim to nějaké informace vynese. Vešla jsem dovnitř a rozsvítila lustr. Rozstříkaná krev vytvořila na stěnách Rorschachovy obrazce, temně rudý vzor složený ze skvrn a vykřičníků, jak působením silných ran ohodila zeď v podobě dvou dlouhých čar. Potřísněný kobereček byl pryč, asi ho vyhodili do popelnice, která stojí vzadu na parcele. Krev na podlahové liště vypadala jako smutné kapičky barvy.

Celý Daniellin byteček tvořila lacino postavená místnost zvící sotva jedna plus nula. Prošla jsem celý domek, ačkoli k vidění toho moc nebylo. Danielliny životní nároky na bydlení nebyly o nic větší než moje. Vypadalo to, že zápas Danielle s útočníkem se odehrál v přední části pokoje, kterou téměř celou zabírala sedací souprava a ohromné letiště. Ke vkusným růžovobílým kvítkům na potazích a přehozu z bavlny značky Laura Ashley ladily závěsy i růžově a bíle proužkované tapety na stěnách. Kuchyňský kout sestával z plotýnky a mikrovlnné trouby umístěné na skříňce se šuplíky.

Koupelnička byla mrňavá, bíle vymalovaná, s malými staromódními černobílými dlaždičkami na podlaze. Kolem umyvadla visela stejná látka od Laury Ashley, která byla v ložnici. Danielle zakoupila v odpovídajícím vzoru i nepromokavý sprchový závěs. Tyč zakrývala krajková záclonka. Zeď naproti záchodu se stala minigalerií. Zdobily ji tucty zarámovaných fotografií natěsnaných jedna vedle druhé, z nichž jich mnoho viselo nakřivo. Danielle musel útočník odhodit na spojovací zeď. Několik obrázků spadlo na zem a leželo vzhůru nohama na dlaždicích. Opatrně jsem je zvedla. Dva rámečky se pádem rozlomily a sklo u všech čtyř prasklo nebo se úplně rozbilo. Sebrala jsem poničené obrázky na hromadu, střepy vyhodila do smetí a rukou se snažila vyrovnat fotografie, které mě upoutaly. Danielle jako miminko. Danielle s maminkou a tatínkem. Danielle v devíti letech na tanečním večírku s vlasy vyčesanými do drdůlku.

Vrátila jsem se dopředu a ve škvíře mezi stěnou a skříňkou našla tlustý štos papírových sáčků. Poškozené fotografie jsem vložila do jednoho z nich a postavila jej ke vchodu. Podobné rámečky jsem viděla v drogerii, jeden kus za pár drobných. Asi tam skočím a koupím náhradní. Svlékla jsem postel a ložní prádlo vynesla na verandu. I na něm zanechal rozvířený prach stopy krve. Udělala jsem si výlet do světa čisticích přípravků. Naplnila jsem kbelík horkou vodou a v ní rozředila silný přípravek. Stírala jsem stěny a drhla lišty a podlahu do té doby, než pěna v kýblu zrůžověla. Vylila jsem jednu várku, znovu naplnila vědro, a tak to šlo stále dokola.

Když jsem skončila, vyndala jsem přepis a sedla si na postel. Z Daniellina telefonu jsem zkusila Hectorovo číslo domů. Zvedl ho okamžitě.

„Tady Kinsey. Jsem ráda, že jsem vás zastihla doma. Myslela jsem, že byste už mohl být na cestě do rozhlasu.“

„Tak brzy ještě ne a dneska už vůbec ne. Pracuju od soboty do středy, takže ve čtvrtek a v pátek mám víkend. Včerejšek byla výjimka, a to se ještě snažím, aby těch zástupů bylo co nejméně. Mám na dnešek velké plány. Budu koupat Krásku a pak ona mě. Máte jistě ten přepis, jak doufám.“

Jo, mrzí mě, že jsem vás zmeškala. Zrovna jsem se sprchovala, když jste mi ho nesl.“ Chvilku jsme souhlasně nadávali na mizernou kvalitu nahrávky. „Co jste z toho vyrozuměl?“

„Nic moc. Zachytil jsem pár slov, ale nic, co by dávalo nějaký smysl.“

„Nenapadá vás, o čem by se mohli bavit?“

„Absolutně nic. Co jsem tak pochopil, byla Lorna dost rozčílená.“

Jste si jistý, že je to Lorna?“

„Krk bych za to nedal, ale jistý si tím jsem.“

„A co ten chlap?“

„Podle hlasu ho nepoznám. Nepřipomíná mi nikoho z těch, co znám. Měla byste si to poslechnout ještě jednou sama, jestli ještě něco nezachytíte. Možná se nám podaří na střídačku zaplňovat prázdná místa jako v doplňovačce s tajenkou.“

„Nesmíme si z toho udělat celoživotní dílo,“ podotkla jsem. „Nejsem si dokonce ani jistá, jestli to má vůbec cenu, ale ještě se na to doma podívám.“ Mrkla jsem na poznámky. „Co třeba to slovo překlemuju. To zní divně, že? Překlemovat co?“

„Nevím to na beton, ale je to jediné slovo, které mě k tomu napadlo. Hlavou se mi pořád honí ta věta ‚ona tam chodí každý den ve stejnou dobu‘. Nevím, co to ksakru může znamenat.“

„A co ten ‚tlusťoch‘? Mám pocit, že to řekla Lorna.“

„No, je to zvláštní, ale není to tak nevysvětlitelné. Nemyslím si, že by to použila jako jméno obecné. Tady v městě totiž žije chlapík, kterému přezdívají Tlusťoch. Možná mluvila o něm.“

„To vypadá zajímavě. Je to člověk, kterého mohla znát?“

„Pravděpodobně ano. Jeho skutečné jméno je John Stockton. Říkají mu Tlusťoch, protože je to takový zavalitý menší chlapík. Pracuje jako vývojový projektant…“

„Moment,“ skočila jsem mu do řeči. „To jméno jsem už slyšela. Skoro určitě vím, že se o něm zmiňoval Clark Esselmann… jestli je to tedy on. Není členem Vodohospodářské správy v Colgate?“

Hector se zachechtal. „V žádném případě. Do rady by ho nikdy nepustili. To by byl střet zájmů. Mohl by hlasovat nejméně pro půltucet projektů, na nichž by se obohatil.“

„Aha. Tak spolu nejspíš nemají nic společného. Mluvila k němu nebo o něm?“

„Řekl bych, že o něm. V podstatě by zde ale nějaká okrajová souvislost být mohla. Stockton se mohl obrátit na správní radu v případě, že potřeboval povolení k nějakému svému projektu. Možná při svém ‚hlídání‘ u Esselmanna se o něm Lorna v minulosti doslechla.“

„No jo, ale k čemu to? V městě, jako je to naše, uslyšíte o spoustě věcí, ale do hrobu vás nepřivedou. Jak obtížné je získat povolení?“

„Zažádat může každý, ale při současném nedostatku vody by se spíš zaprodali ďáblu, než aby vám dali souhlas.“

Řekla jsem jen: „Chápu.“ Jako bych něco tušila, ale v tu chvíli nebyl čas hloubat dál. „Nevím, jak to chodí. Jestliže mluvili o vodě, mohlo by to nějak souviset i s tím ‚ona tam chodí každý den ve stejnou dobu‘. Možná se to týká plavání. Vím, že Lorna běhala, ale chodila taky plavat?“

„Nikdy jsem o tom neslyšel. Krom toho, když ten chlap mluvil s Lomou, proč by se to mělo týkat právě jí? Mohl mluvit o někom úplně jiném. A Stockton nemá s plaveckými bazény nic do činění. Projektuje velká obchodní střediska a soukromé zakázky,“ poučil mě. „Z těch slovních spojení bych vyvodil, že se bavili o práci. Chodí ‚do práce‘ každý den ve stejnou dobu. Nebo chodí ‚do postele‘ každý den ve stejnou dobu.“

„To je pravda. No jo. Třeba nám ještě svitne, když to necháme chvíli odležet. Nic jiného vás už nenapadlo?“

„Opravdu ne. Akorát že Lorna vypadala hodně naštvaně.“

„Mně to taky přišlo, proto jsem to tak pečlivě poslouchala. Cokoli její protějšek řekl, nebylo jí ani trošku po chuti.“

„Správně. Jak říkáte, jestli z toho máme rozluštit nějaký význam, musíme to teď nejspíš nechat nějaký čas spát. Jestli budu mít inspiraci, cinknu vám.“

„Díky, Hectore.“

Když jsem zamykala a vracela klíč Daniellinu bytnému, bylo skoro tři čtvrtě na sedm. Byteček už vypadal lépe. Pach čpavku připomínal prostředí ústavů, ale aspoň se Danielle nebude domů vracet jako na jatka. Vyšla jsem k autu s rukama plnýma různého harampádí. Plastový kbelík jsem postavila na přední sedadlo vedle sebe a ranec lůžkovin spolu s pytlem s rozbitými rámečky od fotografií jsem strčila dozadu. Vklouzla jsem za volant a chvíli přemýšlela, co dál. Hectorova zmínka o Stocktonu Tlusťochovi jako předmětu Lorniny konverzace nahrané na kazetě byla neobyčejně interesantní. Z útržků telefonního hovoru Clarka Esselmanna, kterého jsem byla svědkem, jsem vyvodila, že Stockton by se měl dostavit na nadcházející schůzi výboru, která se podle mých výpočtů konala dnes. Budu-li mít štěstí, možná Serenu zastihnu a pokusím se na ní něco vyzvědět ohledně těch chybějících peněz.

U nejbližší benzinové pumpy jsem zašla do veřejného automatu a v seznamu našla číslo na Vodohospodářskou správu Colgate. Bylo už dávno po pracovní době, ale na záznamníku byly všechny podrobnosti o dnešní schůzi, která se konala v sedm hodin v konferenčním sále okresního úřadu. Hupla jsem do auta, nažhavila motor a vyrazila po dálnici směrem na sever.

O čtvrt hodiny později jsem ve velmi nepříjemné šňůře aut vjížděla na parkoviště za budovou. Vypadalo to jako masová demonstrace na podporu automobilového průmyslu. Při parkování se musel každý z nás jeden po druhém strefit do malé skulinky. Vypnula jsem motor a vystoupila z auta, které jsem za sebou pečlivě zamkla. K tomu, aby člověk našel místo konání, se stačilo prostě přidat k houfu ostatních účastníků. V zadní části budovy byla rozsvícená světla, a tak jsem klusala tím směrem v obavách, abych si vůbec sedla. Vchod do konferenčního sálu vedl z malého uzavřeného nádvoříčka. Skrz velké okenní tabule jsem viděla, že členové správní rady již sedí připraveni na svých místech. Vešla jsem celá natřesená, abych našla volnou židli, ale ještě jich tam několik zbylo. Schůzovní místnost byla uspořádaná tak, aby plnila čistě svou funkci a nerozptylovala ničí pozornost. Na podlaze hnědý koberec, stny obložené tmavým dřevem, v čele rozkládací stoly postavené do tvaru L, pětatřicet řad sklápěcích sedadel pro publikum. Na stole u zdi stál velký kávovar, hromada šálků, pytlíčků s cukrem a ohromná sklenice se smetánkou v prášku. Ve světle zářivek jsme byli všichni pěkně žluťoučcí.

Vodohospodářská správa Colgate sestávala ze sedmi členů. Před každým z nich stál štítek s vyrytým jménem a funkcí: hlavní územní vodohospodářský rada, generální ředitel a vedoucí inženýr, předseda a čtyři členové správní rady, k nimž patřil i Clark Esselmann. Theodore Ramsey, s nímž Esselmann zřejmě mluvil po telefonu jako s Nedem, seděl o dvě židle dál. „Bob“ a „Druscilla“, o kterých se zmiňoval, byli Robert Ennisbrook a Druscilla Chathamová.

Výsadní postavení členů Vodohospodářské správy bylo dostatečně vyjádřeno ohromnými džbány s chlazenou vodou, ze kterých si při svých diskusích o jejím nedostatku bezstarostně nalévali a připíjeli na zdraví. Některé z nich jsem znala podle jména nebo věhlasu, ale kromě Esselmanna jsem ostatní zatím nikdy neviděla osobně. Serena seděla v první řadě a nervózně si uhlazovala svršky, ale jinak se snažila své obavy o otce nedávat najevo. Esselmann, v obleku a kravatě, vypadal křehce, ale odhodlaně. Byl zabrán do hovoru s paní Chathamovou sedící po jeho levici.

Shromáždila se spousta lidí a většina z volných sedadel již byla obsazená. Vyhlédla jsem si jedno volné místo a namířila k němu. Položila jsem si otázku, co tu vlastně pohledávám. Někteří účastníci přišli s aktovkami nebo podložkami a bloky na psaní. Pán vedle mě využil posledních minut před začátkem a dobrušoval příspěvek do diskuse, který měl napsaný již z domova. Otočila jsem se, abych zkontrolovala řady za sebou, a všechny již byly plné. Na nádvoří bylo ještě mnoho dalších lidí, kteří posedávali u zahradních stolků nebo zevlovali kolem dekorativního plůtku. Zájemcům, kteří se nedostali do sálu, umožnily sledovat jednání reproduktory zde instalované.

Tištěné programy schůze byly narovnané vepředu, a tak jsem na chvilku opustila sedadlo, abych si jeden zajistila. Došlo mi, že veřejnost se může ve svých záležitostech na správu volně obracet. K tomuto účelu se zde nahromadily vyplněné žádosti. Lidé živě diskutovali a radili se, zdálo se, že se navzájem dobře znají, někteří seděli v menších skupinkách reprezentujících určitý partikulární zájem. Neměla jsem tušení, o jaké problémy zde půjde, a pořad jednání, který jsem si zhruba prošla, nesliboval nic, co by mě přitahovalo. Byla jsem zvědavá, jestli poznám Stocktona Tlusťocha. Vsedě vypadáme malí a tlustí většinou všichni.

V 19.30 byl v konferenční síni zjednán pořádek a začali se představovat přítomní členové správní rady. Četl se zápis z předchozí schůze, který byl bez úprav schválen. Jednotlivé body dnešního programu všichni přijali bez připomínek. Sálem to zašumělo, kdekdo si odkašlával a připravoval hlasivky na nadcházející řečnění. Všichni mluvili tak jednotvárně, že se tematika smrskla na jednu velkou nudu. O postupu správy při zajišťování činnosti ve prospěch veřejnosti diskutovali členové správní rady se stejnými chladnokrevnými průtahy, jakými maří jednání naši slavní kongresmani. Pakliže vůbec něčeho dosáhli, mě osobně to nepoznamenalo. Co mě zaujalo, byl Clark Esselmann, který se doma při telefonním rozhovoru s Nedem jevil velmi rozhodně a náruživě. Když neměl diváky, dal svým vášním volný průběh. Zde věnoval veškeré úsilí tomu, aby v zájmu služeb společnosti své emoce zkrotil.

Z přítomných se snad všichni chystali vyskočit na pódium a chtěli oslovit členy rady svými připravenými prohlášeními. Četli je hlasitým monotónním řečnickým přednesem, který jejich projev oklesťoval o jakoukoli spontánnost, humor či vřelost. Kombinace tělesného tepla a horkého vzduchu zvyšovala stejně jako v kostele teplotu prostředí na narkotickou úroveň. Pro spánkové deprivanty, mezi něž jsem posledních pět dní patřila i já, bylo obtížné se udržet na židli, aniž by se různě kymáceli a vrtěli.

Ač nerada, musím přiznat, že jsem i klimbala. Z delšího výletu mimo vědomí mě vyvedla poklesávající hlava. Muselo se to opakovat, protože zrovna když jsem se zabírala do sladké dřímoty, vytrhla mě vzrušená slovní potyčka. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem zaspala zahřívací kolečko.

Clark Esselmann stál s ukazovákem namířeným na muže na pódiu. „Lidé jako vy tuto zemi zruinují.“

Peskovaným mužem nemohl být nikdo jiný než John „Tlusťoch“ Stockton. Byl asi sto padesát pět centimetrů vysoký a velmi zavalitý, s kulatým dětským obličejem a tmavými řídnoucími vlasy. Strašně se potil a během celého extempore si bez přestání utíral čelo kapesníčkem. „Lidi jako já? Drahý pane. Nechme stranou osobní narážky. Vždyť nic z toho tady se netýká mě. Netýká se to ani vás. Týká se to práce pro celou společnost. Týká se to růstu a vývoje životní úrovně našich spoluobčanů, bla –“

„Holé žvásty! Týká se to mamonu, daremný zkurvysynu. Co se tak najednou staráte o blaho občanů okresu? Až se tahle… tahle ohavnost spustí, budete si někde v koutku mnout ruce. Počítat své dolárky, zatímco my ostatní abychom si před tvářemi několika následujících generací ušili z ostudy kabát.“

Clark Esselmann a John Stockton ze sebe nemohli stejně jako milenci v zápalu vášně spustit oči. V sále to vřelo a publikem probíhaly vlny vzrušení.

Stocktonův hlas byl nasáklý nenávistí. „Pane, nechci vás urazit, ale dovolte mi otázku. Co jste vy udělal pro zvýšení zaměstnanosti, bytovou výstavbu či finanční zajištění občanů okresu Santa Tereza? Mohl byste nám odpovědět?“

„Neodklánějte se od tématu…“

„Protože odpověď zní nic. Nepřiložil jste stéblo, nepřispěl jediným niklákem či cihličkou ke společné stavbě finanční prosperity a blahobytu společenství, v němž žijete.“

„To je lež… to je lež!“ křičel Esselmann.

Stocktona to neodradilo. Jste překážkou ekonomického vzrůstu, stojíte v cestě novým pracovním příležitostem. Jste odpůrcem jakéhokoli vývoje, bráníte pokroku. A proč taky ne? Máte nahrabáno. Proč byste se staral, co bude s námi ostatními? Podle vás bychom všichni mohli naskákat do oceánu.“

„Klidně si skočte do oceánu, sprosťáku. Běžte a utopte se!“

„Pánové!“ Předseda se vztyčil.

„Moment, dovolte mi něco říct. Přijde doba, kdy bude dávno po vás a všechny příležitosti pro ekonomický vzrůst budou dávno vniveč, a já se ptám, kdo zaplatí za nedostatek vašeho vzletu?“

„Ale pánové! Pánové!“

Předseda bušil svým předsednickým kladívkem do stolu naprosto neúspěšně. Serenu to nadzvedlo ze židle, ale otec energicky mával rukou a nekompromisně ji odkazoval do role poslušné dcery, která se nemá do ničeho plést. Viděla jsem, jak bezmocně klesla zpátky na sedadlo, zatímco on křičel, až se celý třásl. „Nechtě si ty své řečičky do Rotary klubu, mladý muži. Je mi na zvracení z těch vašich sebestředných žvástů. Pravdou je, že jediný, komu sloužíte, je onen všemohoucí dolar, a vy to víte. Jste-li tak zapálený pro hospodářský růst a rozvoj, darujte tedy svou půdu a rozdělte všechny ty zisky, které jste nahrabal. Neschovávejte se za pustou rétoriku…“

„Vy darujte. Proč nedáte něco vy? Máte víc, než bychom my ostatní dali dohromady. A nevykládejte mi nic o rétorice, vy nafoukaný páprdo.“

Vedle Stocktona se zničehonic zjevila gorila v uniformě a vzala ho za loket. Stockton se ho snažil setřást, zuřil a vzpínal se, ale přispěchal druhý ze stráže, a takto zabezpečeného z obou stran ho snadno vyvedli ze sálu. Esselmann zůstal stát, oči mu blýskaly zlobou.

Ve všeobecném mumraji diskuse, která se následně rozpoutala, jsem se naklonila k sousedovi. „Nechci vypadat jako ignorant, ale o co vlastně jde?“

„John Stockton se snaží získat povolení od vodohospodářů na zakoupení obrovského pozemku, který chce obratem odprodat firmě Marcus Petroleum.“

Já jsem myslela, že o těchto záležitostech rozhoduje okresní kontrolní komise,“ namítla jsem.

„To ano. Schválili to minulý měsíc s podmínkou, že na dodávku užitkové vody získají souhlas od Vodohospodářské správy Colgate. Zdálo se, že vše proběhne hladce, ale Esselmann najednou zasadil protiúder.“

„Proč je ale kolem toho takový dusno?“

„Stockton získal nějakou půdu, po které nesmírně touží ropné společnosti. Bez vody je ale bezcenná. Esselmann ho zpočátku podporoval, ale teď je v opozici. Tlusťoch má pocit, že ho oklamal.“

V duchu jsem se vrátila k telefonnímu hovoru, který jsem vyslechla. Esselmann mluvil o nějakých sladkých řečičkách, kterými se rada k nějaké záležitosti vyjadřovala v době, kdy on sám ležel v nemocnici. „Pracoval na tom Stockton v době, kdy byl Esselmann nemocný?“

„To si pište. Ušlo mu to o vlásek. Teď, když je Esselmann zpátky, se snaží využít veškerého svého vlivu k tomu, aby žádost zamítli.“

Dáma před námi se vyčítavě otočila. Jednání pokračuje, jestli vám to nevadí.“

„Promiňte.“

Předseda správní rady se zoufale snažil znovunastolit pořádek, ale nikdo z účastníků mu nevěnoval zvláštní pozornost.

Zakryla jsem si ústa rukou. „Hlasovali o tom?“ Ztišila jsem hlas.

Muž potřásl hlavou. „Tenhle problém vyvstal už před rokem a správa jmenovala speciální komisi, která to měla přešetřit a doporučit postup. Provedli studie, které měly zjistit případný dopad na životní prostředí. Víte, jak to chodí. Zdržují to tak dlouho, až celá záležitost většinou utichne. Vždyť se o tom vlastně ještě ani nehlasovalo, k tomu by mělo dojít až příští měsíc. Proto také k tomu problému stále shánějí podklady.“

Žena před námi zvedla ukazováček ke rtům a tím naši konverzaci utnula.

Mezitím se Esselmann, celý rudý, náhle posadil. Serena obešla stůl a k jeho velké nelibosti se usadila vedle něj. Tlusťoch Stockton zmizel z dohledu, ale slyšet byl dokonale, protože se v patiu pořád ještě rozčiloval. Někdo se ho snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Schůze opět nabrala tempo, neboť předseda pohotově přesunul jednání k dalšímu bodu programu, k protipožárním zavlažovacím systémům, které nikoho nepobuřovaly. Když jsem se vypařila já, byl už Stockton pryč a nádvoří bylo prázdné.

18

Cestou do Svaté Terezy jsem nabrala benzin. Věděla jsem, že v nemocnici je dávno po návštěvních hodinách, ale na JIP platí jiná pravidla a zákony. Rodinní příslušníci můžou přicházet každou hodinu na pět minut. Budova byla osvětlena jako hotel na vrcholu sezóny a já jsem musela objet celý blok, než jsem našla místo k zaparkování. Prošla jsem vestibulem a pustila se doprava k výtahům vedoucím nahoru na jednotku intenzivní péče. Na patře jsem intercomem zavolala na oddělení. Sestra konající noční službu, která jej zvedla, byla sice slušná, ale moje jméno jí nic neříkalo. Nechala mě čekat na drátě, aniž by si nejdřív ověřila Daniellinu přítomnost. Zahleděla jsem se na kresbu moře, která zdobila zeď. Za chviličku se sestra k telefonu vrátila s laskavějším tónem. Cheney zaplaťpánbůh utrousil slůvko, aby mě k ní pouštěli. Nejspíš si musela myslet, že jsem policajtka.

Stála jsem na chodbě a dívala se na Danielle oknem vedoucím do jejího pokoje. Ležela na lehce nakloněném lůžku. Zdálo se mi, že podřimuje. Její dlouhé tmavé vlasy byly rozhozené po polštáři jako vějíř a přepadávaly přes okraj postele. Zhmožděniny na tváři byly dnešní noci ještě zřetelnější a bílá náplast na nose ostře kontrastovala s nateklými nepěknými černomodrými víčky a okolím. Měla naběhlé, hodně tmavé rty. Zlomenou čelist jí pravděpodobně sdrátovali, protože jí ve spánku ani trochu nepoklesla. Infuze kapala a stále měla zavedenou cévku.

„Potřebujete s ní mluvit?“

Zjistila jsem, že s touto sestrou jsem se zde setkala už včera. „Nechci ji obtěžovat,“ řekla jsem.

„Stejně ji musím probudit, abych vyšetřila základní funkce. Můžete jít se mnou. Jenom mi ji prosím nerozčilte.“

„Kdepak. Jak se jí daří?“

„Hojí se pěkně. Užívá spoustu léků proti bolesti, ale sem tam se probudí. Během zítřka či pozítří ji pravděpodobně přeložíme dolů na standardní oddělení, ale zatím je to tady pro ni lepší.“

Mlčky jsem stála u postele, zatímco sestra změřila Danielle krevní tlak a tep a upravila rychlost infuze. Danielle pootevřela oči jako člověk, který je naprosto vyčerpaný a tak dezorientovaný, že si není schopen uvědomit, kde je a proč. Sestra zapsala hodnoty do karty a odešla. Zelené Danielliny oči prosvětlily chmurnou změť modřin na víčkách a kolem nich. Pozdravila jsem ji. „Ahoj. Jak se máš?“

Je to lepší,“ procedila skrze zuby. „Zavřeli mi pusu drátem. Proto takhle mluvím.“

„To nevadí. Máš bolesti?“

„Jau, je mi skvěle.“ Malinko se usmála, aniž pohnula hlavou. „Toho chlapa jsem nikdy neviděla, jestli tě to zajímá. Pamatuju si jedině, že se otevřely dveře.“

„To je normální,“ řekla jsem. „Časem se ti paměť vrátí.“

„Doufám, že ne.“

„No. Řekni mi, až budeš unavená. Nechci tě zničit.“

„Jsem v pohodě. Jsem ráda, když tu někdo je. Co máš teď v plánu?“

„Nic moc. Jedu domů ze schůze Vodohospodářské správy. Hotovej zvěřinec. Ten stařík, kterého Lorna občas hlídala, se pustil do velkého slovního mače s projektantem Tlusťochem Stocktonem. Jinak to byla až na tohle nuda, chvílema jsem spala.“

Danielle něco brebtla, jako že poslouchá. Ztěžkla jí víčka a už jsem myslela, že ji přemáhá dřímota. Ve skrytu duše jsem doufala, že při Tlusťochově jménu povyskočí, ale možná taky, že v ní nemohlo žádnou odezvu vyvolat. „Nezmiňovala se ti někdy Lorna o Stocktonu Tlusťochovi?“ Nebyla jsem si ani jistá, jestli mě slyší. V pokoji bylo ticho a pak se zdálo, že se probrala.

„Klient,“ řekla.

„On byl jejím klientem?“ zeptala jsem se vyjeveně. Chvilku jsem se vzpamatovávala a rovnala si informace v hlavě. „To mě dost překvapuje. Nezdá se mi, že by byl její typ. Kdy to bylo?“

„Už dávno. Myslím, že s ním byla jen jednou. Tedy s tím druhým.“

„S jakým druhým?“

„Staříkem.“

„S ním ona co?“

„Souložila.“

„Ale to snad ne. Musíš si ho s někým plést. Clark Esselmann je otec Sereny Bonneyové. Vždyť mu dělala chůvu…“

Zvedla svou zdravou ruku a škubla pokrývkou.

„Potřebuješ něco?“

„Vodu.“

Podívala jsem se na pojízdný noční stolek. Stála na něm termoska plná vody, šálek z plastu, plastová slámka s harmonikovým kloubkem uprostřed. „Bude ti to stačit? Nechci tě šidit, ale nevím o ničem lepším.“

Smála se. „Mě neošidíš… tady.“

Nalila jsem vodu do šálku, zanořila do něj brčko a přidržela jí ho u hlavy s brčkem ohnutým tak, aby si ho mohla vložit mezi rty. Třikrát trochu ucucla. „Dík.“

„Mluvila jsi o někom, s kým Lorna něco měla.“

„Esselmannovi.“

Jsi si jistá, že mluvíme o jednom a tomtéž chlapovi?“

„Tchán jejího šéfa, ne?“

Jo, jasně, ale proč jsi mi to neřekla dřív? Je to důležitý.“

„Myslela jsem si to. Co se tím změní?“

„Řekni mi víc a uvidíme, co se tím změní.“

Je úchylnej.“ Trochu se zavrtěla ve snaze si maličko poupravit polohu. Obličejem jí projela bolestivá křeč.

Je ti dobře? Nemusíš o tom mluvit zrovna teď.“

„To je dobrý. Jenom mě děsně bolej ty zasraný žebra. Počkej moment.“

Opět jsem měla o čem přemýšlet. „Úchyl?“ Představovala jsem si starého Esselmanna, jak skotačí s podvazkovým pásem v ruce a přitom dostává nakládačku.

Viděla jsem, jak Danielle bojuje, aby se dala do kupy. „Přišla k nim po tom jeho infarktu, ale on na ni zaútočil. Ani si nebral servítky. Ne že by ten kšeft pustila. Prachy jsou prachy, taky se jí bohatýrsky odměnil, ale tohle nečekala, když on vypadal tak… spořádaně.“

„To jo. Jeho dcera to neví?“

„Nikdo to nevěděl. Později to jednou Lorně vyklouzlo. Doneslo se to k němu, a tak u něj byla naposledy. Bylo jí z toho mizerně. Dcera si ji chtěla najmout, ale starej o tom nechtěl ani slyšet.“

„Co si myslíš o tom, že se to k němu doneslo? Před kým se prořekla?“

„Vím já? Pak si zamkla pusu na sedm západů. Prý že jedna taková lekce jí stačila.“

Za mnou se ozval hlas. „Promiňte.“

Vrátila se Daniellina ošetřující sestra. „Neberte to zle, ale nemohly byste skončit? Lékaři skutečně nechtějí, aby měla delší než pětiminutové návštěvy.“

„Chápu. To je v pořádku.“ Podívala jsem se na Danielle. „Můžeme si o tom popovídat později. Teď si odpočiň.“

„Domluveno.“ Zavřela oči. Zůstala jsem s ní ještě asi minutu, víc kvůli sobě než kvůli ní, a potom jsem se potichu vytratila. Pomocník na sesterně bedlivě sledoval, jak odcházím.

Představa Lorny Keplerové s Clarkem Esselmannem mi byla nepříjemná. A při perverzích? To snad už vůbec ne. Ne snad kvůli jeho věku jako spíš kvůli jeho konvenční slupce. Nedokázala jsem si srovnat dohromady jeho ctihodnost s (údajnou) sexuální odchylkou. Se Sereninou matkou žil ve svazku manželském snad padesát či více let. To všechno se muselo stát ještě za jejího života.

Zajela jsem si asi šest bloků do malé drogerky, v níž jsem zakoupila čtyři rámečky velikosti dvacetkrát dvacet pět, abych do nich vsadila Danielliny fotografie, které jsem měla u sebe. Lorna a Clark Esselmann, to je zvláštní kombinace. Zdálo se mi, že i obchůdek byl plný věcí, které k sobě příliš neladily: mazání na klouby a kondomy, sanitární mísy a antikoncepce. Když už jsem byla v tom nakupování, vzala jsem si i pár štůsků kartotéčních lístků. Pak jsem se vydala domů a snažila se myslet na něco jiného.

Zaparkovala jsem a odklopila přední sedadlo, abych si zpoza Danielliných lůžkovin potřísněných krví vytáhla krabici s Lorninými papíry. Na pořádek v bytě jsem byla nesmírně puntičkářská, ale stav interiéru vlastního auta mi byl šumák. Narovnala jsem nákup na krabici a přidržela ho bradou, abych si to všechno domů odnesla naráz.

Usadila jsem se k psacímu stolu. Od druhého dne, co jsem na případu pracovala, jsem se k přepisování, třídění a srovnávání poznatků nedostala a text kartiček, které jsem už zaplnila, připadal mým dnešním očím velmi skrovný a přihlouplý. Informace se hromadily a skládaly jedna na druhou a každá s sebou přinášela nějaký obraz. Na základě zápisníku, kalendáře, účtů od benzinu, paragonů a letenky jsem začala rekonstruovat události, k nimž došlo v období mezi úterkem a dneškem, do detailů jsem si prošla rozhovory s Lorniným šéfem, Rogerem Bonneym, Josephem Ayersem a Russellem Turpinem v San Francisku, s Trinny, Šeřenou, Clarkem Esselmannem a (údajným) právním zástupcem v limuzíně. Nyní jsem musela přidat i Daniellino tvrzení ohledně Lornina vztahu ke Clarku Esselmannovi. To bych si měla ověřit, kdybych ale věděla jak. Zeptat se Sereny, to by asi moc nešlo.

Posílilo mě vědomí, jak obrovský terén jsem zmapovala. Během pěti dnů jsem dala dohromady poměrně vyčerpávající obrázek Lornina životního stylu. Přiznám se, že mě všechny ty události a vzpomínky zcela pohltily. Jakmile jsem dopsala kartičky, přišpendlila jsem je na tabuli, kde mi tak vznikla všehochuť různorodých skutečností a dojmů. Když jsem se znovu probírala Lorninými financemi a přenášela data ze seznamu jejích aktiv, zachytila jsem něco, co mi předtím uniklo. Mezi akciovými certifikáty byl zastrčený jmenovitý seznam klenotů, které si nechala pojistit. Šlo o čtyři položky – souprava granátového náhrdelníku a náramku, jedny náušnice a hodinky s brilianty –, vše v odhadní ceně činící dvacet osm tisíc dolarů. Materiál náušnic patřil do kategorie sto až dvěstěmiligramových drahokamů vsazených do dvojitých kroužků. Tyhle náušnice jsem už ovšem znala, visely v uších Berlyn, a já si bláhově
myslela, že je v nich obyčejné sklíčko. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro jedenáct. Překvapilo mě, že pracuju už bezmála dvě hodiny. Popadla jsem telefon a zavolala ke Keplerovým, doufajíc, že není příliš pozdě. Zvedl to Mace. To je pech. Bylo mi proti srsti s ním mluvit. Za zády mu hulákala televize s nějakým sportovním přenosem. Podle řevu fanoušků šlo jistě přinejmenším o pohár. Ucpala jsem si nosní dírky, abych pozměnila hlas. „Dobrý večer, pane Keplere, je tam Berlyn, prosím?“

„Kdo volá?“

„Marcy. Jsem její přítelkyně. Celý minulý týden jsem byla pryč.“

Jo, dobře. Není doma. Ani Trinny.“

„Nevíte, kde je? Měly jsme se sejít, ale zapomněla jsem, jak jsme se domlouvaly.“

Jakže se to jmenujete?“

„Marcy. Není náhodou v Neptunovi?“

Zlověstné ticho na druhém konci ze všech sil křičelo: „Řeknu vám, Marcy, doufám, že tam není. Kdyby byla v Neptunovi, její taťka by se moc zlobil. Tam že jste se měly setkat?“

„Ne, není.“ Ale vsadila bych se, o co chcete, že tam je. Zavěsila jsem. Úřadování jsem zatím odložila, hodila na sebe sako, našla tašku a v rychlosti si pročísla vlasy.

Právě když jsem otvírala dveře, stál v nich muž.

Uskočila jsem, vyjekla a teprve po chvíli poznala, kdo to je. „Sakra, J. D.! Co tu proboha děláte? Vždyť jste mě úplně vyděsil!“

Nadskočil ve stejnou chvíli jako já a teď se úlevně opřel o futro. „Zpropadeně. Vy jste vyděsila mě. Chtěl jsem zaklepat a vy jste zrovna vyletěla jako křepelka.“ Položil si dlaň na hrudník. „Chviličku. Splašilo se mi srdce. Promiňte, že jsem vás vystrašil. Vím, že jsem měl zavolat. Chtěl jsem jen zkusit štěstí.“

Jak jste zjistil, kde bydlím?“

„Dala jste Ledě tady tu navštívenku, na kterou jste to tady dozadu napsala. Nevadilo by vám, kdybych šel dál?“

„Pojďte, jestli to nebude dlouho trvat,“ řekla jsem. „Chystala jsem se ven. Musím něco rychle vyřídit.“ Couvala jsem ze dveří a měřila si ho, jak se cpe dovnitř. Ani za mák se mi nelíbilo, že se mi chce někdo cizí promenovat po bytě. Kdybych se ho také nechtěla na něco zeptat, mohla bych ho nechat trčet na schodech. Oblečený byl úplně stejně jako posledně, ale já koneckonců také. Oba jsme měli seprané džíny a džínové sáčko. Akorát že on měl kovbojské boty a já lehkou obuv na jogging. Zavřela jsem za ním dveře a navedla ho ke kuchyňskému pultu, aby mi proboha nezačal okukovat psací stůl.

Stejně jako většina lidí, kteří vidí moji garsonku poprvé, se i on rozhlížel kolem sebe se zájmem. „Prvotřídní bejvák,“ uznal.

Ukázala jsem na vysokou stoličku a pokradmu zkontrolovala čas. „Posaďte se.“

„Ne, děkuju. Dlouho se nezdržím.“

„Něco bych vám nabídla, ale mám tu jen těstoviny, a to ještě ke všemu syrové. Nemáte náhodou rád rotellini?“

„Nedělejte si starosti. Už jsem jedl,“ řekl.

Vyhoupla jsem se na židli a druhou přenechala jemu pro případ, že by si to přece jenom rozmyslel. Zdálo se mi, že nebyl ve své kůži, jak tam tak stál s rukama zastrčenýma v zadních kapsách kalhot. Bránil se přímému kontaktu očí. Moje osvětlení nebylo k jeho tváři tak milosrdné jako u nich doma v kuchyni. Nebo se mu možná napětí vyvolané neznámým prostředím odrazilo v čerstvých vráskách.

Unavovalo mě čekat, než se vymáčkne. „Potřebujete s něčím pomoct?“

„Jo, Leda říkala, že jste u nás byla. Dostal jsem se domů kolem sedmé a byla dost rozrušená.“

„Vážně?“ nehnula jsem brvou. „Zajímalo by mě proč.“

„Kvůli té záležitosti s tím páskem. Chtěla by ho zpátky, jestli by vám to nevadilo.“

„Ani trochu.“ Přesunula jsem se k psacímu stolu a vytáhla pásek z obálky, do níž ho Hector vložil. Podala jsem ho J. D., který si jej zcela lhostejně strčil do kapsy saka.

„Měla jste možnost si to poslechnout?“ zeptal se mě. Snažil se tvářit nenucené.

„Aspoň zběžně. A vy?“

„Ale jo, vím moc dobře, co tam je. Totiž vím, co tím sledovala.“

Zmohla jsem se na „aha“ a neutrálně jsem přikývla. Můj vnitřní hlásek ale přidušeně volal: „Jů, co to znamená? To vypadá zajímavě!“

„Proč byla rozrušená?“

„Asi protože se bojí, aby to nezjistila policie.“

„Přece jsem jí říkala, že jim to nedám.“

„Ona lidem moc nevěří. Víte, ona si je hrozně nejistá.“

„To vím taky, J. D.,“ řekla jsem. „Spíš by mě zajímalo, co ji natolik zneklidnilo, že vás kvůli tomu poslala až sem.“

„Ona není zneklidněná. Nechce, abyste si myslela, že jsem to byl já.“ Přešlápl z jedné nohy na druhou, rozpačitě se usmál a kroutil se a pohekával jako puberťák. „Nechce, abyste mě rozcupovala na cucky. Vyslýchala.“ Kdyby bylo na podlaze jediné smítko, určitě by ho špičkou boty zamáčkl.

„Vyslýchám každého. Nesmíte to brát osobně,“ vysvětlila jsem mu. „Vlastně když už jste tady, mám na vás zrovna jeden dotaz.“

Jasně, ven s tím. Nemám co skrývat.“

„Kdosi mi sdělil, že jste vešel do Lornina domku ještě předtím, než přijeli poldové.“

Zamračil se. „Někdo to říkal? A smím vědět kdo?“

„Myslím, že to není žádné tajemství. Serena Bonneyová,“ prozradila jsem.

Přikývl. „Ano, to je pravda. Víte, já jsem věděl, že tam Leda nastrčila ten mikrák. Věděl jsem o kazetě a nechtěl jsem, aby na to poliši přišli, takže jsem otevřel dveře, sehnul se a odstřihl mikrák od drátu. Trvalo to sotva minutu, tak jsem si myslel, že to ani nestojí za řeč.“

„Věděla Lorna, že byla odposlouchávaná?“

„Nikdy jsem jí nic neřekl. Abych řekl pravdu, styděl jsem se za Ledino chování. Za její přístup. Byla k Lorně hrozně odměřená. Je ještě mladá a skoro nedospělá a kvůli Lorně jsem si s ní už užil svý. Kdybych jí prozradil, že nás dva Leda špehuje, vysmála by se jí nebo by ji sepsula, což by jejich vztahu nepomohlo.“

„Vycházely spolu špatně?“

„No, ne. Neřekl bych, že špatně, ale taky ne dobře.“

„Leda žárlila,“ napověděla jsem mu.

„Zřejmě trochu žárlila.“

„Tak co jste mi přišel říct? Že mezi vámi a Ledou je všechno v nejlepším pořádku a že ani jeden z vás neměl sebemenší důvod chtít Lornu odstranit, je to tak?“

„Přesně tak. Já vím, že si myslíte, že mám s Lorninou smrtí něco společnýho…“

„Proč bych si to měla myslet? Vždyť jste říkal, že jste byl mimo město.“

„To je pravda. A ona taky. Měl jsem naplánovaný, že se švagrem pojedeme na ryby, a ona se na poslední chvíli rozhodla, že se mnou pojede do Santa Marii, kde jsem ho měl naložit. Říkala, že radši bude chvíli u sestry, než aby byla sama doma.“

„Proč mi to tu všechno opakujete? Nestojím o to.“

„Protože to vypadá, jako byste nám nevěřila.“

„Páni, J. D., jak bych vám mohla nevěřit, když máte oba tak dokonalé alibi?“

„To není alibi. Zatracený alibi. Jak to může být alibi, když vám jenom říkám, kde jsme byli?“

„Čím autem jste jeli k Nacimientu?“

Zaváhal. „Švagr má náklaďák. Jeli jsme jím.“

„Santa Maria je odsud asi hodinu cesty. Jak víte, že se Leda nevrátila vaším autem?“

„Tak to vám neřeknu, ale můžete se zeptat její sestry. Ona vám to poví.“

„Dobře.“

„Ne, fakt.“

„Ale jděte. Když lžete vy, proč by nemohla lhát i její sestra?“

„Tak ji musel v sobotu vidět ještě někdo jiný. Myslím, že říkala, že se šly to dopoledne nechat nalíčit. Znáte ty akce, když přijde nějaká dealerka s kosmetikou a udělá všem obličeje, aby si to pak ženský koupily, myslím, že to byla značka Mary Jane nebo něco takovýho. Nemusíte být naštvaná.“

„Mary Kay. Ale máte pravdu. Nemám být co naštvaná. Říkala jsem Ledě, že si to všechno ověřím. Zatím jsem se k tomu nedostala, takže je to moje chyba, ne vaše.“

„No a vidíte? Nechápu, jak to myslíte. I když se omlouváte, vypadá to, jako byste to nemyslela vážně. Proč se na mě zlobíte?“

„J. D., zlobím se, protože pospíchám a nechápu, co tu vlastně děláte.“

„Nedělám tu nic. Jen jsem si přišel pro ten pásek. Myslel jsem, že když už jsem tady, že bych… Víte, trochu to prodiskutovat. Koneckonců jste to vy, kdo se ptal. Nedělám to z nějakýho plezíru. Teď to vypadá, jako bych si ještě pohoršil.“

„Dobře. Beru na vědomí. Nechme to být. Jinak tu budeme postávat celou noc a pořád dokolečka se vzájemně omlouvat.“

„Fajn. Pokud nejste naštvaná.“

„Ani trochu.“

„A pokud mi věříte.“

„Nikdy jsem neřekla opak. Řekla jsem, že to beru na vědomí.

„Jo. Tak dobře, no. Snad je to v pořádku.“

Zničehonic jsem začala šilhat.

Když jsem si klestila cestu davem v Neptunově paláci, bylo čtvrt na dvanáct a pět minut. Iluze hlubin oceánu byla tentokrát ještě mocnější. Modř přecházela v čerň mořského dna. Hra světel tančila na parketu jako odlesky na vodní hladině. Zvedla jsem unavené oči ke stropu, na který promítali mořskou bouři. Na falešném nebi se větvil blesk a neviditelný vítr zvedal vody oceánu do ohromných vln. Déšť švihal do stožárů lodí, které hrůzostrašně praskaly, do bušícího rokenrolu volal tonoucí muž o pomoc. Tančící se svíjeli v rytmu a jejich paže se vlnily v těžkém, zakouřeném vzduchu. Hudba byla tak hlasitá, že se z ní vytratil jakýkoli zvuk, až z ní zbyla jen bezobsažná, dutá prázdnota, stejně jako složením všech barev vzniká černé nic.

Našla jsem si barovou stoličku, koupila pivo a obhlížela společnost. Hoši měli nalíčené řasy a černé rtěnky a dívky naopak pankáčské účesy a umné tetování. Dávala jsem si dobrý pozor, aby mi nebylo vidět do tváře. Hudba přestala zničehonic hrát a taneční parket se začal postupně vyprazdňovat. Vtom jsem spatřila známou blonďatou hlavinku, o níž bych přísahala, že patřila Berlyn. Zmizela mi sice z dohledu, ale sklouzla jsem ze stoličky a hnala se vpravo rozprouděnou masou lidiček k místu, kde jsem myslela, že jsem ji zahlédla. Nebylo po ní nikde ani památky, ale byla jsem přesvědčená, že jsem se nespletla.

Setrvala jsem poblíž mamutí nádrže se slanou vodou, v níž podlý úhoř právě požíral nešťastnou rybku. Zčistajasna se mi ukázala, jak sedí u stolu se svalnatcem ve vestičce, hodně unavených kalhotách a těžkých vojenských botách. Na rozdíl od chlupatých ramen a paží měl vyholenou hlavu. Jakákoli část těla, na níž zapomněly vyrůst husté chlupy, byla zdobená tetováním, draky a hady. Byl příhodným preparátem ke studiu anatomie lebečních švů a šíjových svalů. Lidožrouti by ovšem určitě dali přednost pečínce z tučných zad.

Berlyn seděla vůči mně z profilu. Setřásla ze sebe kožené sako, které teď viselo přes opěradlo, zajištěné kabelkou. V uších se jí houpaly dva démantové kroužky. Černou těsnou minisukni vyměnila za zelenou ve stejném stylu. Při rozhovoru jí ruka velmi často vyjela k náušnicím, kterých se jedné po druhé dotýkala, aby se ujistila, že jsou na svém místě. Zdála se mi nesvá, snad proto, že tak honosnou bižuterii nebyla zvyklá nosit. Plamen svíčky, která hořela uprostřed stolu, se na vybroušených ploškách drahokamů rozhojnil v zářivý třpyt.

Vzduch rozčísly decibely nové hudební série a ti dva se zvedli k tanci. Berlyn se nesla na ostrých jehlách, zřejmě v naději, že zjemní kotníky, které ve skutečnosti připomínaly nohy od klavíru. Zadnice ji tížila jako naducaný batoh přivázaný k pasu. Uvolnil se sousední stůl, a tak jsem využila příležitosti a usadila se vedle nich.

Najednou se ke mně přichomýtla Trinny. Chtěla jsem se jí vyhnout, ale už bylo jasné, že si mě všimla.

„Nazdar, Trinny. Jak se vede? Netušila jsem, že sem chodíte.“

„Sem chodí každý. Je to tu špičkový.“ Očima těkala sem tam a do rytmu hudby luskala prsty a podivně trhala bradou. Kdo ví, třeba to byl poslední výkřik módy ve světě namlouvání.

Jste tu sama?“

„Ne-e, s Berlyn. Schází se tu se svým klukem, protože náš taťka ho nemá moc v lásce.“

„Vážně, Berlyn je tu taky? Kam vám utekla?“

„Šli si zatančit. Sedí tady vedle.“

Mávla neurčitě směrem k parketu a já svědomitě zahrála údiv nad tím, že ji konečně vidím. Berlyn se se svým kupidem natřásala a neodolatelně mlela zadkem. Obrova holá lebka se nad všemi ostatními pohupujícími se hlavami nepřehlédnutelně tyčila.

„To je ten mládenec, kterého váš otec nemůže vystát? Jak je to možný?“

Trinny pokrčila rameny. „To zřejmě kvůli těm jeho vlasům. Táta je děsně konzervativní. Nesouhlasí s tím, aby si kluci vyholovali hlavy.“

„No jasně, ale co je koneckonců na tom, když je jinak jak medvěd?“ já na to.

Trinny protáhla obličej. „Mně se chlupatci nelíbí.“

„Pěkný náušnice, co má Berlyn. Kde k nim přišla? Taky bych si nechala nějaký takový líbit.“

„To jsou jen obyčejný sklíčka.“

„Sklíčka? To je úžasný. Tady odsud vypadají jako pravý brilianty, nezdá se vám?“

„Máte pravdu. Jako by měla v uších nefalšovaný démanty.“

„Možná že je koupila v nějakým tom obchodě, kde prodávají dokonalý napodobeniny klenotů. Smaragdy, rubíny a tak, určitě to znáte. Jednou jsem si to prohlížela a byly k nerozeznání.“

„Jo, je to možný.“

Vzhlédla jsem. U Trinniny židle se zčistajasna zjevil druhý do páru, jenž zachytil signál a mohutně trhal bradou a luskal snad všemi deseti. Vstala a okamžitě se začala vrtět a kroutit. Zvedla jsem se taky, abych měla přehled nad vzpínajícími se pažemi. „Nevadí?“

Ti dva trsali už cestou k tanečnímu parketu. Opět jsem zmerčila Berlyn a jejího šviháka. Snažila jsem se je nespustit z očí. Sehnula jsem se, jako bych si zavazovala tkaničky, a přitom jsem jí pokradmu sáhla do kabelky. Nahmatala jsem peněženku, taštičku s kosmetikou a hřeben. Znovu jsem si sedla a zcela nenápadně vyměnila její kabelku, jež visela za opěradlo židle, za svou. Pověsila jsem si ji přes rameno a odebrala se na „Dámy“.

U zrcadel nad umyvadly stálo pět nebo šest ženštin, všechny vyzbrojené krášlicími sarapatičkami rozestavěnými po poličkách. Byly svým tupírováním, zdravíčky a konturovacími tužkami tak zaneprázdněné, že můj příchod ani nezaregistrovaly. Vklouzla jsem do místnůstky a zavřela se na zástrčku. Kabelu jsem pověsila na věšáček, který je důkazem, že majitel podniku myslí na všechno, a začala jsem se hrabat v úlovku.

Vzorový pořádek v peněžence Berlyn zrovna neměla; řidičák, pár kreditních karet a několik složených účtenek z nákupu na kartu bylo poházených mezi penězi. Záznamy z osobního účtu vypovídaly o pravidelných týdenních vkladech, které jsem odhadovala na výplaty z Keplerova instalatérství, a. s. Taťulda se tedy rozhodně nepředal. Prošla jsem si několik měsíců dozadu a narazila na několik příležitostných vkladů ve výši dva a půl tisíce dolarů, po nichž většinou následovaly šeky vypisované pro cestovní kancelář Holiday Travel. Zajímavé. Našla jsem i malou šperkovničku vyloženou sametem, do níž pravděpodobně ukládala náušnice.

V kabelce jsem prohledala i vnitřní kapsičku na zip, v níž se válelo jenom několik starých seznamů na nákupy, paragonů z lékárny a depozitních složenek. Vytáhla jsem si účetní knížky od dvou různých spořitelních účtů. První byl otevřen s vkladem devíti tisíc dolarů asi devět měsíců po Lomině smrti. Čas od času z něj vybrala po dvou a půl tisících dolarech, až se dostala na současný stav patnácti set. Na druhém účtu bylo dalších šest tisíc. Nepochybně existoval ještě třetí účet. Kopie vkladových a výběrových stvrzenek si Berlyn nechávala ve vkladní knížce – určitě by nerada, aby takové věci zůstávaly doma. Kdyby Janice odhalila její tajné fondy, nevyhnula by se dotěrným otázkám. Z každé knížky jsem si vytáhla po jedné kopii.

Někdo zaklepal na dveře. Jste snad mrtvá nebo co?“

„Moment,“ zvolala jsem.

Spláchla jsem, abych zakamuflovala, že jsem vykonávala vlastně úplně jinou potřebu, a všechno naházela zpět. Vypadla jsem ze záchodku s kabelkou přes rameno. Na uvolněnou místnůstku vpadla černoška s afrem jako vystřiženým ze sedmdesátých let. Zabrala jsem prázdné umyvadlo a náležitě si vydrhla ruce, poněvadž jsem měla pocit, že je to naprosto nezbytné. Opustila jsem toalety a spěšně se vrhla ke stolu, protože se blížilo strhující taneční finále. Tanečníci na parketu bouřlivě tleskali, pronikavě hvízdali a hlučně dupali. Dosedla jsem na židli, popadla svou kabelku a Berlyninu hodila zpátky přes opěradlo.

V tu chvíli se už blížila Berlyn v doprovodu svého vzrostlého jinocha. Její židle se nebezpečně naklonila. Chňapla jsem po ní, ale nebyla jsem dostatečně bystrá, a tak se převrátila a kabelka i kožené sako sletěly dolů na podlahu.

19

Berlyn nazlobeně otevřela pusu, když si uvědomila, že se židle s jejími věcmi překotila. Byla celá upocená a našňupnutá, což byl zřejmě její normální stav. Okamžitě jsem se otočila zády čelem k baru. Se srdcem až v krku jsem pila pivo. Nemohlo mi uniknout, jak s překvapením vyjekla. „No tak se na to podívej. Pro Kristovy svatý rány…“ Muzikálně zaklela a snažila se posbírat veškerý svůj majetek, přičemž obsahu peněženky věnovala mimořádnou pozornost. „Někdo se mi v tom musel hrabat.“

„V kabelce?“ otázal se hoch.

„Ano, Gary, v mý kabelce,“ prohlásila kousavě.

„Chybí ti něco?“ Projevil účast, ale rozhodně ho to nevyvedlo z míry. Zřejmě byl na její tón zvyklý.

Zavolala: „Haló!“

Řekla bych, že se to neslo mým směrem.

Dloubla mě do ramene. „Mluvím s vámi.“

Otočila jsem se, nevinnost sama. „Prosím?“

„Ježíš. Co tu sakra děláte?“

Jéje, nazdar, Berlyn. Já jsem si říkala, že byste to mohla být vy,“ povídám. „Před minutkou tu byla Trinny a říkala, že tu někde jste. Co se stalo?“

Zatřásla kabelkou jako nezbedným štěnětem. „Nechtě si ty svý zasraný řečičky pro někoho jinýho. Lezla jste mi do toho, nebo ne?“

Položila jsem si dlaň na prsa a koukala na ni, jako by spadla z višně. „Byla jsem na záchodě. Sotva jsem dosedla,“ dušovala jsem se.

„Ha ha. Dovolte, abych se zasmála.“

Podívala jsem se na jejího přítele. „Není zfetovaná?“

Obrátil oči v sloup. „Pojď, Berl, nech toho, jo? Vždyť ti nic neudělala. Dej si pohov.“

„Zavři klapačku.“ Její blonďaté vlasy byly v tom mihotavém světle skoro bílé. Oči měla obkroužené tmavými linkami a řasy maskarou přetvořila v řadu drobounkých bodlinek. Změřila si mě neobyčejně zlým pohledem a naježila se jako kočka v ohrožení.

Poťouchle jsem si ji prohlížela a očima ostentativně utkvěla na kroužcích s brilianty, které se jí v uších téměř neznatelně chvěly. Roztomile jsem se usmála. „Máte snad co skrývat?“

Bojovně nakročila, až jsem si v jednu chvíli myslela, že mě popadne za límec. Sklonila se obličejem těsně k mému a ovála mě svým nikterak vábným pivním dechem. „Cože jste to povídala?“

Perfektní výslovností jsem zašvitořila. „Že máte krásný náušnice. Zajímalo by mě, kde jste je vzala.“

Nasadila neurčitý výraz. „Nehodlám se s vámi dál bavit.“

Po očku jsem pohlédla na jejího partnera, abych odhadla, jak se na celou věc dívá on. Nejevil sebemenší zájem. Dokonce jsem si uvědomila, že je mi sympatičtější než celá Berlyn. „Tak co s tím? Nechcete mi náhodou vysvětlit, jak jste přišla k tolika penězům na účtech?“

Svalnatec koukal chvíli na ni, chvíli na mě, a byl z toho nějaký popletený. „Ptáte se mě, nebo jí?“

„Jí. Jsem soukromá vyšetřovatelka a zrovinka jsem v práci,“ řekla jsem. „Myslím, že byste se do toho nechtěl namočit, Gary. Teď jsme ještě v pohodě, ale za chvilku to už bude asi horší.“

V sebeobraně zvedl ruce. „Heleďte se, dámy, vy si jistě vystačíte, jistě to zvládnete i beze mě. Zatím čau, Berl. Počkám tu na tebe.“

„Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním a obrátila se opět na Berlyn. „Mám venku auto. Nepromluvíme si?“

Sedly jsme si do auta. Parkoviště před Neptunovým palácem bylo přímým pokračováním interiéru. Dva pochůzkáři domlouvali nějakému mláděti, které mělo zjevně problémy se vzpřímenou chůzí. V přední řadě se asi tak dvě auta od nás přidržovala dívka něčího blatníku a vyprazdňovala žaludek. Ochladilo se a nebe nad námi bylo bez jediného mráčku. Berlyn se na mě za celou dobu ani nepodívala.

„Tak, že bychom začaly s těmi náušnicemi?“

„Ne.“ Berlyn vzdorovala a nehodlala spolupracovat.

„Nebo radši s těmi penězi, které jste ukradla Lorně?“

„Takhle to vůbec není,“ zabrala konečně. „Nedá se říct, že bych je přímo ukradla.“

„Poslouchám.“

Zdálo se mi, že si dává na čas, aby si rozmyslela, jak dalece může jít s pravdou ven. „To, co vám řeknu, je ovšem přísně důvěrné, souhlasí?“ kladla podmínky.

Zvedla jsem dva prsty na znamení skautské přísahy. Miluju důvěrné zprávy, čím tajnější, tím lépe. Pravděpodobně ji prásknu, ale to děvenka nemusela tušit.

Chvíli se ještě svíjela a pořád nemohla přijít na to, jak to správně podat. „Lorna zavolala mámě, že jede pryč. Máma se mi o tom zmínila, až než odcházela do práce. Naštvalo mě to, protože jsem s Lornou chtěla mluvit o tý cestě do Mazatlánu. Říkala, že mě může založit, tak jsem za ní zašla. Auto tam měla, ale jinak u ní byla tma a ani mi neotvírala. Došlo mi, že je asi někde venku. Hned ráno jsem za ní šla znovu, abych ji stihla, ještě než odjede.“

„Kolik bylo hodin?“

„Možná tak devět, půl desátý. Peníze jsem musela u cestovky složit do dvanácti dopoledne, jinak by mi propadla záloha. Už jsem jim vyklopila tisíc dolarů a musela jsem to dorovnat, nebo bych o všechno přišla.“

„To byl ten zájezd loni na podzim?“

„Hhmm.“

„Na základě čeho jste si myslela, že Lorna má peníze?“

„Lorna měla peníze vždycky. Každý věděl, co dělá. Někdy byla štědrá, někdy ne. Podle nálady. Kromě toho mi řekla, že mi vypomůže. Vždyť mi to slíbila.“

Začala jsem ji silně podezírat, ale zatím jsem to raději neventilovala. „Pokračujte.“

„No, tak jsem zase zaklepala, ale zase se neozývala. Auto tam pořád měla, tak jsem si říkala, že se třeba sprchuje nebo něco takového, tak jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Ležela na podlaze. Stála jsem tam jak tvrdý Y. Byla jsem tak šokovaná, že jsem nebyla schopná vymyslet jedinou kloudnou věc.“

„Byly dveře večer předtím zamčené, nebo odemčené?“

„Nevím. Nezkoušela jsem to. Ani mě to nějak nenapadlo. Každopádně jsem se jí dotkla a už byla tuhá. Věděla jsem, že je mrtvá. Bylo to jasný na první pohled. Oči dokořán, strnulý pohled. Nedalo se o tom v nejmenším pochybovat.“

„Co dál?“

„Bylo mi hrozně. Bylo to strašný. Sedla jsem si a začala brečet.“ Přivřela oči, stále upřené na přední sklo, na můj vkus poněkud zaprášené. Počítala jsem, že vytlačí slzičku, aby mě přesvědčila o své upřímné lítosti.

„Vy jste nezavolala policii?“ zeptala jsem se.

„No, ne.“

„Proč ne? Co vás k tomu vedlo?“

„Nevím,“ řekla zdráhavě. „Bála jsem se, že by si mysleli, že jsem to udělala já.“

„Proč by si to podle vás měli myslet?“

„Nemohla bych dokázat, kde jsem předtím byla, protože jsem byla doma sama. Máma tam sice byla taky, ale spala, a Trinny tehdy ještě chodila do práce. Co kdyby mě zatkli? To by byla mámina a tátova smrt.“

„Chápu. Chtěla jste je uchránit,“ kývla jsem dobromyslně.

„Snažila jsem se vymyslet, co udělám. Byla jsem na dně. Prostě jsem hrozně potřebovala ty peníze a už bylo moc hodin. A chudák Lorna. Bylo mi jí děsně líto. Myslela jsem na všechno, co nestihla udělat, jako třeba se vdát nebo mít dítě. Nikdy například nebyla v Evropě…“

„Tak co jste udělala?“ přerušila jsem její přednes. Začal se jí chvět hlas. Vytáhla pomačkaný kapesník a zlehka si jím poťukala nos. „No, věděla jsem, kde má vkladní knížky, tak jsem si půjčila její řidičák a tu jednu knížku. Byla jsem tak zničená a vydeptaná a nevěděla jsem, co mám dělat.“

„Dovedu si to představit. A pak co?“

„Vlezla jsem do auta a sjela dolů do údolí a vybrala si z jejích úspor nějaké peníze.“

„Kolik?“

„To si nepamatuju. Určitě jenom trochu.“

„Vy jste ten účet zrušila, že?“

„Co jinýho jsem měla udělat?“ otázala se. „Počítala jsem, že až zjistí, že je mrtvá, veškerý její účty zmrazí, jako to udělali u babičky. A k čemu by pak byly dobrý? Slíbila, že mi pomůže. Chci říct, že mi je neodmítla, ani nic takovýho. Chtěla mi je dát.“

„A co podpis? Jak jste to zvládla?“

„My jsme stejně psaly dost podobně, protože jsem ji sama učila psát, když chodila do školky. Vždycky napodobovala moje písmo, tak nebylo moc těžký napodobit její podpis.“

„Nechtěli po vás doklady?“

„To jo, ale vypadáme skoro stejně. Já jsem sice plnější v obličeji, ale to je asi tak jediný rozdíl. Ještě barva vlasů, to je jasný, ale to se stejně pořád mění. Když se to potom dostalo do novin, nikoho ani nenapadlo to nějak spojovat. Mám dokonce pocit, že v novinách ani její fotka nebyla.“

„A banka? Nevydali o uzavřeném účtu nějaké potvrzení?“

Jistě, ale veškerou poštu přebírám doma já. Od nich jsem všechno rychle sbalila a okamžitě vyhodila.“

„Dobře, tak to je téměř všechno,“ zkonstatovala jsem. „Co pak?“

„Už nic.“

„Co ty náušnice?“

„Jo aha. To jsem asi neměla dělat.“ Udělala obličej vyjadřující lítost a další z hloubky vyvěrající emoce. „Už jsem si taky říkala, že bych je měla nějak vrátit.“

„Jak vrátit?“

„Zbylo nám po ní nějaké oblečení a pár krámů. Myslela jsem si, že bych je mohla strčit do staré peněženky, jak je v ní sama měla. A dát je do kapsy zimního kabátu nebo něčeho podobnýho a pak je jako normálně objevit a dělat udivenou.“

„To je dobrý plán,“ pochválila jsem ji. Něco mi nehrálo, ale ještě jsem nevěděla co. „Mohly bychom se ještě na minutku vrátit k penězům? Když jste se vrátila ze Simi, měla jste u sebe hotovost a Lornin řidičák. Snažím se pochopit, co jste udělala potom. Dovedu si to tedy docela dobře představit.“

„Tomu nerozumím. Co myslíte?“

„No, řidičský průkaz je uveden v policejní zprávě, takže jste ho musela vrátit.“

„Ano, jistě. Řidičák jsem dala přesně tam, kde jsem ho vzala. Jo, to jste odhadla správně.“

„Hhmm. Do peněženky nebo kam?“

„Jo. Pak jsem si uvědomila, že by bylo lepší, kdyby to vypadalo, jako že si zrušila účet sama, prostě jako že si vybrala peníze ještě před odjezdem.“

„Zatím chápu,“ řekla jsem obezřele.

„No, každý si myslel, že už je pryč, takže jsem musela vytvořit zdání, že byla celý pátek ještě naživu.“

„Moment. Myslela jsem, že to byla sobota. To všechno se stalo v pátek?“

„Musel to být pátek. V sobotu nejsou banky otevřený, ani cestovní kanceláře.“

Měla jsem co dělat, aby mi údivem nespadla brada. Vyjeveně jsem na ni pohlédla, ale Berlyn si toho snad ani nevšimla. Zabrala se tak do své pohádky, že se mohla jen stěží vžít do mých pocitů. Byla tou nejúžasnější směsicí prohnanosti a blbosti, jakou si lze představit, a bylo s podivem, jak je na svůj věk pitomoučká a naivní.

„Šla jsem domů. Bylo mi fakt nanic, tak jsem řekla mámě, že mě bolí při menzes břicho, a šla jsem si lehnout. V sobotu odpoledne jsem se k ní vrátila a donesla dovnitř poštu a ranní noviny. Neviděla jsem na tom nic špatného. Prostě jednou byla mrtvá, takže co jsem tím mohla změnit?“

„Co jste udělala s vkladní knížkou?“

„Nechala jsem si ji. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že jsou z ní vybraný peníze.“

„Takže jste měsíc počkala a pak si otevřela několik vlastních spořících účtů.“ Vší silou jsem si hlídala hlas, aby mi nepřeskočil a nemohla si to vysvětlovat tak, jako že ji z něčeho obviňuju. Ten podtón ale částečně zachytila, protože kývla jako ta nejponíženější kajícnice. Ať už si to celých deset měsíců od sestřiny smrti promýšlela, jak chtěla, měla jsem podezření, že to teď stejně, když mi to vykládala, dopadlo trochu jinak.

„Nebála jste se, že u ní doma najdou vaše otisky prstů?“ zeptala jsem se.

„To ne. Všechno, čeho jsem se dotkla, jsem otřela, aby tam nebyly, ale i kdyby na moje otisky přišly, tak jsem se utěšovala, že jsem přece měla právo je tam mít. Jsem její sestra. Byla jsem tam kolikrát. A jak by mohli dokázat, kdy jsem je tam udělala?“

„Překvapuje mě, že jste si nekoupila nějaké nové šaty nebo auto.“

„To by nebylo správné. Kvůli těmhle věcem jsem ji o ty peníze nežádala.“

„Nechtěla jste po ní ani šperky,“ kousla jsem si.

„Myslím, že by to Lorně prostě nevadilo. A proč taky? Byla jsem tak zdrcená, když jsem ji tam našla.“ Uhnula mému pohledu, ale i tak bylo vidět, že zneklidněla. „No a proč by mi je nedopřála, když už sama nemohla absolutně nic?“

„Víte dobře, že jste porušila zákon.“

„Opravdu?“

„Ve skutečnosti jste jich vlastně porušila hned několik,“ pokračovala jsem příjemným hlasem. Cítila jsem, jak to ve mně začíná vřít. Bylo mi na zvracení. Měla bych možná raději mlčet, poněvadž tady už se stejně nedalo nic dělat. „A v tom je to celé, Berlyn. Odhlédneme-li od grandiózní zlodějny, od toho, že jste zatajovala důkazy, že jste se hrabala na místě činu, bránila výkonu spravedlnosti a bůhvíjaké další zákony se vám ještě podařilo přestoupit, tak jste totálně zkurvila vyšetřování vraždy svý vlastní sestry! Celou dobu až doteď si někde nějaký kretén poletuje volně jako ptáček, a to jenom kvůli vám, dokážete to vůbec pochopit? Jak můžete bejt vůbec tak k posrání praštěná?“

V tu chvíli konečně začala usedavě plakat.

Naklonila jsem se přes ni a otevřela dveře. „Vypadněte. Jděte domů,“ poručila jsem. „Ne, lepší bude, když zajdete k Frankovi a vyklopíte své matce, co jste provedla, aby to věděla dřív, než se to objeví v mojí zprávě.“

Podívala se na mě, nos červený, řasenka rozmazaná po tvářích, z mé proradnosti vzteky téměř bez dechu. „Ale říkala jsem vám, že je to přísně důvěrný. Slíbila jste, že to nikomu neprozradíte.“

„Myslím, že jsem to takhle neřekla, ale budiž, jestli ano, tak jsem lhala. Jsem mrcha. Je mi líto, že jste mě neprokoukla. Teď vypadněte z mýho auta.“

Vystoupila a třískla dveřmi. Po deseti vteřinách jakési strnulosti přešel její žal v záchvat zuřivosti. Sklonila se k okénku a zaječela: „Krávo!“

Nastartovala jsem a začala couvat. Byla jsem tak rozběsněná, že jsem ji přitom málem porazila.

Bezcílně jsem kroužila po okolí v pevné víře, že někde narazím na Cheneyho. Třeba tu někde bděl nad mravy šlapek jako věrný lékař jejich duší. Spíš jsem se potřebovala nějak odreagovat, abych se dokázala trochu zorientovat v tom, co mi sdělila Berlyn. Není divu, že J. D. byl tak hrozně nervózní a tak sveřepě mi vnucoval hodinu a datum jejich odjezdu. Kdyby byla Lorna zavražděná v pátek večer nebo v sobotu, byli by v suchu. Posuneme-li datum vraždy o den zpátky, jsou v tom zase pěkně namočení.

Profičela jsem Cabanou a pustila se směrem ke KK. Možná že se Cheney fláká tam. Nebyla ještě ani půlnoc. Zvedal se vítr, prodíral se mezi stromy a skučel tak, jako by se blížila bouřka, i když pršet nechtělo. Zvedal se příboj, a jak se vlny tříštily o břeh, zvlhčovaly vzduch sprškou aerosolu. Do poetického zpěvu moře vtrhlo vřeštění alarmu nějakého auta, které mým uším znělo jako vytí vlka. Koutkem oka jsem zahlédla letící vějíř suchého palmového listu, jenž se urval ze stromu a sletěl mi přímo pod kola.

Na parkovišti před Kalifornským klubem stálo kupodivu velmi málo aut. Na to, že byl pátek večer, tu byl klid. Seděla zde jenom parta stálých zákazníků, ale po Cheneym ani památky. Než jsem odcházela, zkusila jsem mu zavolat z automatu domů. Buď byl venku, nebo to prostě nezvedal a já jsem zavěsila, aniž bych mu nechávala na záznamníku nějaký vzkaz. Ani jsem pořádně nevěděla, co mě víc rozrušilo, jestli Berlynina šílená historka nebo podivný vztah Lorny a Clarka Esselmanna.

Odbočila jsem na Montebello. Necítila jsem se ve své kůži. K usedlosti Esselmannových se přijíždělo z neosvětlené úzké uličky bez chodníků. Reflektory auta zalévaly ulici bílým světlem. Stále foukal vítr. I když jsem měla okénka vytažená, slyšela jsem, jak se prohání trávou. Přes silnici byla pohozená velká větev, takže jsem musela zpomalit, abych se jí vyhnula, a orientovala jsem se podle nízké zídky kolem parcely. Nad krajinou vládla tma a hranatý tvar ztemnělého domu splýval s hlinkovým nebem. Měsíc se ani neukázal. Ulicí proplachtila sova, snesla se na travnaté pole na protější straně a v mžiku byla s tmavým ranečkem ve spárech pryč. Smrt bývá někdy tichá jako ptačí let a kořist poddajná jako uzlíček hadříků.

Přední brána byla zavřená a za živým jalovcovým plotem jsem téměř nic neviděla. Zacouvala jsem a otočila se, a aniž bych vypínala motor, uvažovala jsem, co udělám. Později jsem si říkala, co by se bývalo stalo, kdybych se nenechala odradit, zazvonila na zvonek a ohlásila se. Pravděpodobně by to nemělo valný význam, ale člověk nikdy neví. Zařadila jsem rychlost a vydala se domů, kde jsem vlezla rovnou do postele. V okně nade mnou vítr rozmetával suché listí po nebeské báni jako zvadlé stopy, a než jsem se definitivně oddala spánku, něco mi nahlodávalo svědomí. V jednu chvíli, uprostřed nejčernější noci, bych mohla odpřísáhnout, že se mé tváře dotkla chladná ruka, a s trhnutím jsem se probudila. V podkroví však nikdo nebyl a vítr už jen lehounce ševelil.

V poledne zazvonil telefon. Byla jsem už asi hodinu vzhůru, ale neměla jsem náladu se hýbat. Od té doby, co jsem se usadila v nočním království, jsem považovala za něco nemyslitelného vstávat dřív než ve dvě odpoledne. Zazvonil znovu. Ne že bych potřebovala ještě spát, prostě jsem se jen nechtěla vystavovat slunečním paprskům. Po třetím zazvonění jsem se natáhla pro aparát a položila si ho do postele vedle sebe. Sluchátko jsem zastrčila mezi ucho a polštář. „Haló.“

„Tady Cheney.“

Opřela jsem se o loket a prohrábla si rukou vlasy. Jé, ahoj. Večer jsem ti volala, ale byl jsi asi venku.“

„Ne, ne. Byl jsem doma,“ řekl. „Měl jsem tu přítelkyni a v deset jsme telefon vyvěsili. Děje se něco?“

„Ále, hochu, musíme to probrat. Celý to slavný vyšetřování se mi pěkně sere.“

„A to jsi ještě neslyšela všechno. Právě mi volal kámoš z šerifskýho úřadu. Dneska ráno zemřel za nevysvětlitelných okolností Clark Esselmann.“

„Cože?“

„Nebudeš tomu věřit. Toho chlapa zabil elektrický proud v jeho vlastním bazénu. Počítám, že si skočil zaplavat pár koleček a místo toho se usmažil. Odnesl to i zahradník. Vrhl se za ním v dobré víře, že ho zachrání, a dopadl stejně. Esselmannova dcera vypovídala, že zaslechla výkřik, ale než se dostala ven, byli už oba po smrti. Naštěstí jí došlo, co se děje, a vypnula proud.“

„To je fakt divný,“ povídám. Jak to, že se nevyhodily pojistky? Vždyť tam jsou od toho, ne?“

„Mě se neptej. Dělá na tom teď elektrikář, kontroluje všechny rozvody, tak uvidíme, s čím přijde. Hawthorn to tam zajišťuje spolu s ostatníma chlapama z kriminálky a já se tam zrovna chystám. Nechceš, abych tě vzal s sebou?“

„Do šesti minut jsem připravená. Počkám na tebe před barákem.“

„Čau.“

Když jsme s Cheneym dorazili ke vchodu Esselmannovy usedlosti, zmáčkl tlačítko a neosobnímu hlasu oznámil náš příjezd. „Počkejte moment, ověřím si to,“ řekl ten člověk a zavěsil. Během cesty jsem Cheneymu vykládala o Esselmannově konfliktu s Tlusťochem Stocktonem na včerejší schůzi. Zasvětila jsem ho též do svého rozhovoru s Berlyn a obeznámila jsem ho s Danielliným tvrzením o Esselmannově vztahu k Lorně.

„Vidím, že jsi plně vytížená,“ poznamenal.

„Ne dosti. Objížděla jsem to tady včera večer jak mlsná liška, protože jsem měla pocit, že s ním musím mluvit. Nevěděla jsem sice přesně, jak bych to navlíkla, ale pak se stejně ukázalo, že tu asi všichni spí, a nepřipadalo mi vhodné všechny zburcovat jen kvůli tomu, abych ho zpovídala ze sadomasochismu, navíc neověřeného.“

„No jo, teď už je pozdě.“

„Co se dá dělat,“ doplnila jsem.

Brána se rozevřela a my vjeli na točitou příjezdovou cestu, obšancovanou nejrůznějšími vozidly – dvěma osobními auty, elektrikářskou dodávkou a služebním vozem, jenž patřil s největší pravděpodobností koronerovi. Cheney svou mazdu zaparkoval do řady jako poslední a vystoupili jsme. Hasičské auto a oranžovobílá ambulance stály venku před domem spolu s černobílým kombíkem policejní hlídky z okresního šerifského úřadu. Uniformovaný zástupce šerifa opustil své stanoviště u hlavního vchodu, aby nás zadržel. Cheney se vytasil s plackou, aby potvrdil totožnost, a jakmile si spolu vyměnili pár krátkých vět, zástupce nás odmávl a vpustil dovnitř.

„Jak to přijde, že sem můžeme?“ šeptala jsem, když jsme procházeli verandou.

„Řekl jsem Hawthornovi, že tady to by mohlo mít okrajovou souvislost s případem, na kterým pracujeme. Pokud se mu do toho nebudeme plést, nebude nám dělat žádný problémy,“ vysvětlil Cheney. Otočil se ke mně a pohrozil prstem. Jestli budeš zlobit, zakroutím ti krkem.“

„Proč bych měla zlobit? Jsem stejně zvědavá jako ty.“

Před vchodem jsme se zastavili a krok ustoupili, abychom uvolnili cestu dvěma hasičským záchranářům, kteří si už sbalili fidlátka a měli se k odchodu, poněvadž tu zřejmě skončili.

Přesunuli jsme se do domu a do rozlehlé venkovské kuchyně. Bylo zde ticho a klid. Nikdo nešvitořil, nebzučel žádný vysavač, nevyzváněl telefon. Po Sereně nebo domácím personálu ani vidu, ani slechu. Francouzské dveře byly otevřené dokořán a patio bylo jako ve filmu přeplněné lidmi, jejichž role a funkce nebyly na první pohled jasné. Většina z nich se držela v bezpečné vzdálenosti od bazénu, ale příslušní členové týmu byli tvrdě zapražení do práce. Poznala jsem fotografku, koronera a jeho asistenta. Dva tajní detektivové proměřovali, aby mohli zhotovit náčrtek. Zdálo se, že tady už nikoho nezajímalo, z jakého titulu máme právo zde být. Jak jsme zjistili, dosud neprokázali, že by byl spáchán trestný čin, ale díky Esselmannově vysokému společenskému postavení zacházeli s místem činu s úzkostlivou pečlivostí.

Esselmannovo i zahradníkovo tělo už z vody vytáhli. Leželi bok po boku diskrétně zakrytí plachtou. Zpoza ní vyčuhovaly dva páry nohou, jeden bosý, druhý v pracovních botách. Na nahých ploskách byly patrné známky popálenin se zčernalými ploškami. Psa jsem neviděla, nejspíš ho někam zavřeli. Další dva paramedici tiše postávali stranou a zřejmě čekali, až jim koroner dá pokyn, aby mrtvá těla odtransportovali do márnice. Bylo jasné, že nic dalšího tu už nezmůžou.

Cheney mi ponechal volnou ruku v realizaci mých vlastních záměrů. Jeho přítomnost zde byla jen o ždibec odůvodněnější než moje, ale měl pocit, že se může volně pohybovat, kdežto mně přišlo moudřejší na sebe příliš neupozorňovat. Otočila jsem se a rozhlížela se po přilehlých pozemcích. Denní světlo mi otevřelo pohled na nesourodé lány poseté směsí kostřavy a bermudské trávy, která v tomto ročním období odpočívala a barvila rozlehlá pole dohněda. Kvetoucí keře tvořily kolem patia asi metr vysokou barevnou stěnu. Bylo jasně vidět, kde to ráno zahradník pracoval. Část živého plotu byla zastřižená jako podle pravítka, zbytek zůstal nezarovnaný a střapatý. Elektrické zahradní nůžky ležely na betonu tak, jak je pohodil, než skočil do vody. Ta teď setrvávala v důstojné nehybnosti a její tmavá hladina odrážela část příkře skloněné střechy. Možná to byl jen výplod mé přemrštěné imaginace,
ale přesto bych se hádala, že polední vzduch v sobě stále nesl stopy pachu seškvařené tkáně.

Došla jsem patiem k stezičce, jež vedla od čtyř garáží k domu, a loudavým krokem zase zpět. Nezdálo se mi, že by Esselmannova smrt byla pouze nešťastná náhoda, ale ani jsem nechápala, jaký by mohla mít vztah k vraždě Lorny. Bylo samozřejmě možné, že ji zabil on, ale nepřipadalo mi to moc pravděpodobné. Jestliže ho kvůli jejich vztahu hryzalo svědomí nebo jestliže se bál odhalení, mohl to řešit sebevraždou, ale tohle by byl skutečně bizarní způsob. Neoddiskutovatelné bylo pouze to, že se na scéně mohla objevit Serena, která by zemřela spolu s ním.

V místě, kde byl dům nejblíže bazénu, nyní horečně diskutoval elektrikář s detektivy. Živě gestikuloval, když jim něco vysvětloval, a všichni tři si střídavě prohlíželi elektrický panel a příslušenství bazénu, jež obsahovalo pumpu, filtr a ohromné topné těleso. Elektrikář odešel až na konec bazénu. Dřepl si, ale nepřestával hovořit, zatímco jeden z vyšetřovatelů ostřížím zrakem detektiva zkoumal něco ve vodě. Opřel se o všechny čtyři, aby byl vodní hladině blíž. Na něco se elektrikáře zeptal, potom si sundal bundu, vyhrnul rukáv a vnořil ruku do vody. Zavolali fotografku a detektiv jí začal podrobně popisovat její nový úkol. Nažhavila fotoaparát a vyměnila čočky.

Druhý detektiv přešel k asistentovi koronera a o něčem se spolu radili. Koroner poodstoupil a paramedici začali připravovat těla k odvozu. Neuniklo mi, že mezi přítomnými proběhla nějaká nová zpráva. Ať už to byla informace jakákoli, šířila se od dvojice ke dvojici tak, jak spolu ve skupině pracovali. Detektiv odešel, a tak jsem si stoupla blíž ke koronerově asistentovi. Věděla jsem, že když budu dostatečně trpělivá, dorazí novinka nakonec i k mému zvědavému uchu. Elektrikář nechal svou brašnu s nářadím na stolku v patiu a právě si ji šel vyzvednout. Zatím se zástupce šerifa bavil s technikem odebírajícím otisky prstů, který až dosud moc práce neměl. Všichni tři se dali do řeči s očima upřenýma k bazénu. Z elektrikářových úst jsem zaslechla slovo překlemoval a v hlavě mi okamžitě naskočil přepis odposlechu, o němž jsem diskutovala s Hectorem.

Poklepala jsem mu zlehka na rameno a on se ke mně otočil. „Promiňte, nechtěla bych se vám tady do toho plést, ale co jste prosím říkal?“

„Říkal jsem, že problém je ve stykači. Někdo překlemoval kontakty na jističi, proto nevypnul tak, jak měl. V bazénu je rozbitý jedno světlo, kterým šel do vody proud.“

„Já myslela, že se tomu správně říká překlenout kontakty.“

„To je to samý. Užívá se obojí. Překlemovat je spíš taková elektrikářská hantýrka.“ Elektrikář byl mladík jako ze škatulky, sotva dvacetiletý, a patřil k oné armádě odborníků, pomocí nichž civilizovaný svět přece jenom ještě trochu funguje. „Nic hroznějšího jsem nikdy neviděl,“ obrátil se zpátky k zástupci. „Aby člověk mohl rozbít takovýhle podvodní reflektor, na to musí mít dlouhou tyč a roztřískat ho svrchu. Vyšetřovatel zjistí, kdy tu byla naposledy nějaká údržba, ale někdo to doopravdy zpackal. Zdá se, že nás čeká pořádný soudní proces. Ten bude stát za to.“

Kriminalista, co snímal otisky, se zeptal: „Myslíte, že to mohl udělat zahradník?“

„Co jako měl udělat? Světlo v bazénu neroztlučete jen tak náhodou. Už jsem to říkal vyšetřovateli, to sklo je velmi pevný. Musela to být fuška. Kdyby se to stalo v noci, kdy je bazén osvětlený, mohl by si toho někdo všimnout. Ve dne vás ale na závadu při těchhle černých dlaždicích nic neupozorní ani zblízka, natož když do něj lezete z druhého konce.“

Z protější strany bazénu detektiv kývl na elektrikáře, který se za ním přesunul. Zástupce pokračoval v debatě s policajtem o tom, jak někoho zabila elektrická sekačka. Stroj neměl dobře izolované elektrické dráty, které probíjely do kovového pláště, jehož se ten nešťastník po zapojení dotkl. Zástupce se poněkud rozpovídal o vzniklém poškození a srovnával to s dalším případem, kdy dítě stálo v koupelně v louži vody a prokouslo přitom elektrickou šňůru.

Musela jsem pořád myslet na pásek, stále se mi vracela ta věta ona tam chodí každý den ve stejnou dobu. Možná neměl zemřít Esselmann. Vyhlédnutou obětí byla možná Serena. Hledala jsem Cheneyho, ale nějak se mi ztratil. Přistoupila jsem k bližšímu z obou detektivů. „Nevadilo by vám, kdybych zašla za dcerou pana Esselmanna? Jenom na chviličku. Jsem její přítelkyně,“ požádala jsem.

„Nechci ale, abyste spolu mluvily o smrti pana Esselmanna. To je můj džob.“

„Kdepak. Potřebuju něco úplně jiného.“

Chvíli si mě měřil a pak to uzavřel. „Buďte stručná,“ řekl.

20

Prošla jsem kuchyní do přední části domu. Z foyer jsem se dala po schodech k ložnicím. Neměla jsem samozřejmě potuchy, jak to v patře vypadá. Obcházela jsem chodbou od pokoje k pokoji. Na konci se rozdvojovala a vpravo vedla k obýváku, vlevo k další ložnici. V ní ležela na posteli s nebesy Serena přikrytá lehkou dekou. Pokoj byl slunný a prostorný. Stěny zdobily žlutobílé tapety se vzorem z drobných růžiček. V oknech visely bílé záclony a bílý byl i nábytek.

Nezdálo se, že by Serena spala. Zaťukala jsem na veřeje. Otočila hlavu a pohlédla na mě. Nevypadala ubrečeně. Byla bledá a v očích bez slz se jí spíš než smutek zračila odevzdanost, jestli ovšem člověk může tak nepatrný rozdíl posoudit. Zeptala se mě: „Už tam dole skončili?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ještě to bude pravděpodobně chvilku trvat. Nechcete, abych vám někoho zavolala?“

„Ne, děkuju. Už jsem volala Rogerovi. Přijde hned, jakmile se uvolní z práce. Potřebujete něco?“

„Potřebovala bych se vás na něco zeptat, ale nechci se teď vnucovat.“

„To je v pořádku. O co jde?“

„Plavala jste v bazénu denně?“

„Ne. Nikdy jsem ráda neplavala. To byla tátova vášeň. Bazén nechal instalovat asi před pěti lety.“

„Plave tu ještě někdo jiný? Třeba služebná nebo kuchařka?“

Krátce se zamyslela. „Občas zavolal nějaký známý, zda by si nemohl přijít zaplavat, ale jinak nikdo,“ odpověděla. „Proč?“

„Vyslechla jsem jeden nahraný rozhovor, který vznikl za okolností, o nichž bych se nerada šířila. Lorna v něm hovořila s mužem, který vyslovil větu ona tam chodí každý den ve stejnou dobu. Měla jsem pocit, že by se to mohlo týkat plavání, ale chyběla tomu jakákoli logika. Zajímalo by mě, jestli se tu nevyskytuje nějaká ‚ona‘, která někam chodí ‚každý den ve stejnou dobu‘.“

Unaveně se usmála. Jenom naše fena, ale ta se koupe jedině s tátou. Sama jste ji tuhle viděla. Hrají si spolu, a když tátovi donese klacek, plavou dál spolu.“

Něco mi tu nehrálo. Já jsem myslela, že je to pes. Nejmenuje se Collin?“

„Collinthia. Ale zkráceně jí říkáme Collin,“ objasnila. „Celé její jméno je ve skutečnosti ještě delší, protože je čistokrevná.“

„Aha, Collinthia. Kde je? Dole jsem ji neviděla. Myslela jsem si, že je s vámi nahoře.“

Serenu to zvedlo z postele. „Ach bože. Díky, že jste mi to připomněla. Zůstala chudák v prodejně zvířecích potřeb. Zavezla jsem ji tam hned ráno, to bylo vlastně první, co jsem udělala. Majitel si musel přivstat, aby to pro nás připravil. Měla jsem si ji vyzvednout v jedenáct, ale úplně mi to vypadlo z hlavy. Poproste paní Hollowayovou, jestli by tam nemohla zajít. Nebo aspoň zavolat a dát jim vědět. Chudák Collin, holka moje zlatá. Bez táty určitě pojde. Ti dva byli nerozluční kamarádi.“

„Paní Hollowayová je vaše hospodyně? Neviděla jsem ji tu, ale zavolám tam sama, jestli chcete.“

„Prosím. Třeba by ji mohl cestou sem vyzvednout Roger. Jsou to Potřeby pro mazlíčky v dolní části Montebella. Číslo mám napsané v plánovacím kalendáři v kuchyni. Nechtěla bych vás ale obtěžovat.“

„Vůbec mě neobtěžujete,“ řekla jsem. Je vám dobře?“

„Fajn, opravdu. Chci být jenom chvíli sama, pak sejdu dolů. Stejně se mě vyšetřovatel bude asi ještě jednou na něco ptát. Nechce se mi věřit, že by to byla náhoda. Vždyť je to tak absurdní.“

„Nikam nepospíchejte,“ řekla jsem. „Oznámím v obchodě, že si Collin někdo později vyzvedne. Nechcete zavřít ty dveře? Budete mít větší klid.“

„Dobře. A děkuju.“

„Není zač. Upřímnou soustrast.“

„Děkuji.“

Opustila jsem pokoj a tiše za sebou zavřela. Sešla jsem dolů do kuchyně a zavolala do obchodu. Představila jsem se jako Serenina přítelkyně a poukázala na to, že její otec neočekávaně zemřel. Paní byla mimořádně laskavá a vyjádřila dokonce upřímnou soustrast. Zavírají ve tři, ale nabídla se, že sem může Collin klidně zavést cestou domů. Připsala jsem v tomto smyslu do kalendáře vzkaz a doufala, že si ho paní Hollowayová nebo Serena všimnou.

Když jsem se vrátila na nádvoříčko, byly obě mrtvoly již pryč a odešla už i fotografka. Nikde jsem neviděla ani elektrikáře, koronera nebo jeho asistenta. Kriminalista snímající otisky prstů nyní pracoval na technickém příslušenství k bazénu. Vedle si povídal Cheney s mladším z vyšetřovatelů. Ačkoli nás zatím nepředstavil, domyslela jsem si, že je to jeho kámoš Hawthorn. Když mě zmerčil, ukončil rozhovor a namířil přes patio ke mně. „Nevěděl jsem, kde jsi. Tady už to mají skoro hotový. Chceš vyrazit?“

„Můžem,“ přikývla jsem.

Cestou z domu k Cheneyovu autu zaparkovanému dole na příjezdové silničce jsme toho moc nenamluvili. Jak zní současná hypotéza? Nešťastná náhoda to být nemohla. To je dost směšný.“

Cheney odemkl dveře a podržel je, abych si nastoupila. „Zvnějšku to tak nevypadá, ale uvidíme, s čím přijdou.“

Zavřel za mnou dveře, jako by tím dal najevo, že se mu nechce komunikovat. Naklonila jsem se a otevřela dveře na jeho straně, ale musela jsem počkat, než obejde auto. Usedl za volant.

„Nebuď prevít a nedělej drahoty,“ dobírala jsem si ho. „Co si o tom myslíš?“

„Zdá se mi to dost záhadný, než abych si o tom mohl něco myslet.“

„Ale jdi, Cheney. Musela to být vražda. Někdo rozflákal světlo a pak překlenul jistič. Přece si nemyslíš, že to byla nehoda. Sám jsi říkal Hawthornovi, že Esselmannova smrt může okrajově souviset s Lorninou.“

„Jak souviset?“ zeptal se zatvrzele.

„Vždyť na to se tě právě ptám!“ vyjela jsem. Ježíšikriste, ty mi ale lezeš na nervy. Dobře, tak to vybalím první. Řeknu ti sama, jak se mi to jeví.“

Obrátil oči v sloup, usmál se a strčil klíček do zapalování. Opřel si paži o opěradlo, aby se mohl dívat zadním okénkem, a s nedbalou samozřejmostí vycouval z brány ven. Jakmile jsme byli na silnici, zařadil jedničku, a než jsem se stačila vzpamatovat, byli jsme pryč. Cestou ke mně domů jsem mu vykládala o Ledině pirátském odposlouchávání. Přepis jsem s sebou neměla, ale text byl tak útržkovitý, že nebylo nijak obtížné jej interpretovat i zpaměti. „Myslím si totiž, že ten chlap tam mluví přesně o tomhle plánu. Přišel na to, jak zabít Esselmanna, a připadal si ohromně mazaný. Měl bys ji na tom pásku slyšet. Je naštvaná a úplně rozhozená, ale on se tváří, jako by to byla děsná prča. Problém je v tom, že když jí to řekl, tak se vlastně prozradil. Jestliže měl v úmyslu to provést, věděla by, že to udělal on. Podle její reakce nemohl čekat, že by držela jazyk za zuby.“

„Takže jak zní tvá teorie? V kostce,“ řekl.

„Myslím, že zemřela, protože příliš mnoho věděla.“

Zašklebil se. Jo, ale Lornu zabili v dubnu před rokem. Kdyby ten chlápek chtěl zabít Esselmanna, proč by tak dlouho čekal? Kdyby mu stála v cestě jenom ona, proč neodpravil Esselmanna minutu po ní?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Možná musel čekat, dokud trochu neutichne humbuk kolem její vraždy. Kdyby si pospíšil, strhl by na sebe příliš mnoho pozornosti.“

Vyslechl mě, ale řekla bych, že jsem ho nepřesvědčila. „Vraťme se k plánu vraždy. Co podle tebe ten chlap zamýšlel?“

„Myslím, že mluvil o variantě, kterou pak nakonec uskutečnil. Clark s Collin mají svůj každodenní ranní rituál. On hodí klacek do vody a ona ho přinese. Ten pes je retrívr, plemeno pro tuto hru jako stvořené. Když dohrajou, jdou si spolu zaplavat. Teď se dostáváme k pointě. Předpokládejme, že bazénem prochází elektřina. Hodí klacek. Ona hupsne a dostane ránu. On vidí, že se jí něco stalo. Skočí za ní a odnese to taky. Vypadá to jako nešťastná náhoda, smolná shoda okolností, nad kterou si každý posteskne. Chudák starý. Snažil se zachránit pejska a stálo ho to život. Skutečnost však byla taková, že Serena odvezla psa na hlídání, takže Clark plaval sám. Místo Clarka a psa máme Clarka a zahradníka, ale výsledek je stejný.“

Cheney chvíli mlčel. Jak víš, že na pásku mluví Lorna?“ zeptal se. „Nikdy jsi její hlas neslyšela. Ten chlap mohl mluvit se Serenou.“

„A proč zrovna s ní?“ vyhrkla jsem bez váhání. Uvědomila jsem si, že je zábavnější otázky klást než na ně odpovídat.

„Počkej, nech mě domluvit. Představme si situaci, kdy Serenu rozčílilo, že by pes sloužil jako návnada, tak Collin raději odvezla do obchodu, aby ji odklidila.“

„Se Serenou jsem mluvila. Ten hlas nezní jako její.“

„Moment. Nahrávka hrozně klame. Sama jsi říkala, že hlasy byly zkreslený. J. D. jsi taky slyšela živýho a ani jeho jsi tam nemohla poznat.“

„To je pravda,“ řekla jsem vyhýbavě. „Ale ty naznačuješ, že Serena zabila svého vlastního otce, a tomu já nevěřím. Proč by to dělala?“

„Měl spoustu prachů. Nemá snad po něm dědit?“

„Pravděpodobně ano, ale proč ho zabíjet? Už měl za sebou jeden infarkt a zdraví mu dost haprovalo. Stačilo jen čekat, a podle všeho ani ne moc dlouho. Krom toho jsem je viděla spolu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se neměli rádi. Jistě, občas si postěžovala na jeho tvrdohlavost, ale jinak by člověk řekl, že ho obdivovala. Každopádně se pokusím dostat ten pásek zpátky, a když tak si ho můžeš poslechnout sám.“

„Kde je teď?“

„Má ho Leda. Včera večer pro něj poslala J. D. Nebo si to vymyslel, co já vím. Rozhodně jsou dobrými kandidáty na podezřelé. Oba jsou nervózní, abych nepředala pásek policajtům. Ani nemají alibi. A víš, čím se J. D. živí? Je elektrikář. Jestli někdo ví, jak pustit elektriku do bazénu, tak je to zrovna on.“

„Město je plný lidí, jejichž znalosti na takovýhle věci stačí taky,“ namítl. „Připusťme ovšem, že je tvoje teorie správná. Potom člověk, který zabil Esselmanna, musel být perfektně obeznámený s domem, bazénem a návyky toho psa.“

„Správně.“

„Což nám ukazuje na Serenu.“

„Možná,“ řekla jsem váhavě. „Ačkoli to všechno dobře znal i Roger Bonney.“

Jaký by měl motiv?“

„Nemám tušení, ale je určitým pojítkem mezi Lornou a Esselmannem.“

„Jo, tos na to kápla,“ uznal Cheney. „A pakliže Roger zná Tlusťocha, kruh se uzavírá a my ho můžeme obvinit z vraždy.“ Cheney obhrouble vtipkoval, ale celkem to vystihl a já jsem se cítila trochu trapně.

Myšlenky se mi stočily na Danielle a muže, který odcházel tmavou ulicí. Jak můžeme vědět, že to nebyl ten samý chlap, co napadl Danielle? Možná nás tohle přepadení navede někam úplně jinam.“

Dorazili jsme ke mně domů, Cheney zpomalil a zastavil. Zatáhl ruční brzdu, vyhodil rychlost a už s vážnou tváří pověděl: „Prokaž mi tu laskavost a začni myslet na něco jinýho. Je to výborná zábava, ale víš stejně dobře jako já, že to nikam nevede.“

„Já si jen tak hraju s nápadama a zkouším, jestli se stejně, jako když házíš hrách na zeď, přece jenom nějaký zrnko neuchytí.“

Natáhl se ke mně a maličko mě zatahal za vlasy. Jenom si dej prosím tě na sebe pozor. I kdybys měla pravdu a všechno to spolu nějak souviselo, nepouštěj se tady do toho na vlastní pěst,“ radil. „Tohle je věc šerifa. Do toho se nemotej.“

Já vím.“

„Tak se na mě takhle nedívej. Neber to osobně.“

„To ale je osobní. Hlavně pokud jde o Danielle.“

„Kdy už si přestaneš dělat starosti? Vždyť je v bezpečí.“

„Na jak dlouho? Co nejdřív ji z JIPky přeloží. Nemocnice nejsou zvlášť bezpečný. Vždyť sis musel všimnout, kolik lidí courá sem tam.“

„To máš pravdu. Dej mi čas a já něco určitě vymyslím. A brzy ti dám vědět, platí?“ Usmál se a mně nezbývalo než mu úsměv oplatit.

„Tak jo.“

„Dobře. Dám ti číslo na pager. Ozvi se, kdybys něco objevila.“

„Určitě,“ souhlasila jsem. Přeříkal mi číslo a nechal mě ho zopakovat. Pak zařadil a rozjel se.

Stála jsem na obrubníku a dívala se za mazdou. Dala jsem se brankou a obešla dům ke mně dozadu. Byla sobota, necelé tři hodiny odpoledne. Byla jsem doma. Zapsala jsem si Cheneyho číslo a položila ho na psací stůl. Měla jsem povznesenou náladu. Odpověď visela ve vzduchu, ale zatím mi vždycky unikla dřív, než jsem ji stihla uchopit za ten správný konec. Události byly zřetězeny a zapadaly do sebe jako hrací dílky v puzzle. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, odsunout všechny otázky stranou a počkat na pár dalších informací. Vyšla jsem po točitém schodišti do podkroví a převlékla se do běžeckého dresu a joggingových bot. Zastrčila jsem klíč do kapsy a vyběhla na bulvár Cabana.

Bylo jasno, svěží vzdoušek a odpolední slunce se přes vzdálené hory přelévalo jako zlatavý sirup. Oceán připomínal koberec posetý oslnivými démanty a vzduch byl prosycen vůní mořské soli. Běželo se mi dobře. Vrátil se mi báječný pocit radosti z pohybu. Uběhla jsem šest kilometrů a cítila jsem v sobě ohromnou sílu. Když jsem doběhla domů, osprchovala jsem se a začala nový den. Jedla jsem obilniny a toasty a přečetla si přitom noviny, na něž jsem zatím neměla čas. Venku jsem si zařídila pár věcí, nakoupila základní potraviny a zastavila se pro víno. Blížila se šestá, když jsem se cítila natolik odpočatá, abych zasedla k psacímu stolu a rozsvítila lampičku.

Vrátila jsem se ke svým kartotéčním lístkům. Předstírala jsem činnost. Nebyla jsem sice něčemu konkrétnímu na stopě, ale snažila jsem se nějak zaměstnat, než mě napadne něco konstruktivního. Oči mi sjely na pytlík s rozbitými rámečky od fotografií. Hergot. No jasně, zapomněla jsem dát Daniellino povlečení do čistírny a teď už mají zavřeno, ale aspoň můžu vyměnit rámečky. Z kuchyňského pultu jsem přinesla ty nové. Ke stolu jsem si postavila odpadkový koš a vytáhla ze sáčku fotky. Čtyři barevné zvětšeniny velikosti dvacetkrát dvacet pět. Nejdřív jsem odstranila rámeček a paspartu z hrubé látky. Zaujal mě obrázek: tři kočky, které se povalují na zahradním stolku. Ulízaný šedavý mourek se právě chystal skočit dolů, zřejmě se nerad fotografoval. Ostatní dvě kočky byly dlouhosrsté, jedna béžová, druhá černá, a obě hleděly do objektivu arogantně i znuděně zároveň. Z rubu bylo napsáno datum a jména koček: Mourek, Tygr a Hrabě.

Když jsem vyjmula fotku z rámečku, zůstaly mi v ruce dva kusy skla. Putovaly spolu s rámkem do koše. Vzala jsem nový rám, odloupla cenovku a vytáhla paspartu a lepenkový podklad. Zastrčila jsem fotografii mezi paspartu a podložku a zkontrolovala, zda obrázek správně sedí. Všechny tři vrstvy – paspartu, fotku a podklad – jsem opatrně zasunula mezi sklo a řadu úchytek připevněných k rámečku. Hotové dílo jsem obrátila a zhodnotila. Hezké.

Sebrala jsem další fotografii a celý postup zopakovala. Sklo ruplo pouze v rohu, ale samotný rámeček se zachránit nedal. Fotografie zachycovala dva mladíky a mladou ženu na plachetnici, všechny opálené, rozcuchané větrem a s plechovkou piva v ruce. Fotila je pravděpodobně Danielle. Musel to být nějaký mimořádně vydařený den, prožitý s dobrými přáteli v době, kdy pomalu ani nevěděla, co je hřích. Taky jsem takové výlety zažila. Člověk domů přijde utahaný jak pes a špinavý až za ušima, ale do smrti na to nezapomene.

Na třetím snímku pózovala Danielle pod bílým obloukem s mříží ve společnosti uhlazeného jinocha. Podle šatů a orchideje připnuté k zápěstí jsem usoudila, že šlo o závěrečný ples ze střední školy. Bylo mi příjemné nakouknout do jejího soukromého života, pomohlo mi to vytvořit si představu, jaká byla předtím. Vstoupila do života s rozhodností, s jakou vstupuje novicka do kláštera, s ostrou hranicí mezi minulostí a přítomností.

Poslední obrázek měl jako paspartu široký šedivý pásek a vévodily mu dvě ústřední postavy: vyšňořená Danielle a Lorna sedící v restauračním boxu. Vypadal trochu jako snímeček na památku, zhotovený nějakým potulným fotografem, jenž si vydělává na živobytí tím, že obchází lidi a fotí je na místě. Těžko říct, kde vznikl, zda v Los Angeles nebo Las Vegas, když takovéhle okázalé restaurace s jídlem a tancem jsou všude. Pozadí tvořil kus pódia a pokojová rostlina. Před dívkami stály šampusky. Rámeček byl obyčejný, ale široká šedá pasparta trefně izolovala tyto dvě krásky od ostatního světa.

Oběma mladým ženám to u kulatého stolu v černém koženém boxu moc slušelo. Lorna byla se svými černými vlasy, oříškovýma očima a dokonalým oválným obličejem překrásná. Ve tváři měla vážný výraz a jen na rtech jste mohli odtušit nepatrný náznak úsměvu. Na sobě měla černé saténové koktejlové šaty s dlouhými rukávy a hlubokým čtvercovým výstřihem. V uších se jí třpytily briliantové náušnice. Danielle byla oblečená v zeleném přiléhavém krátkém živůtku, doplněném pravděpodobně – alespoň pokud jsem znala její vkus – minisukní. Vlasy měla hladce sčesané a stočené do francouzské ruličky. Představovala jsem si, s jakou pečlivostí se musely obě kněžky lásky na takové prvotřídní rande oháknout a vyparádit. Přes opěradlo boxu se vinula mužská paže a objímala Lornu kolem ramen. Začalo mi prudce bušit srdce.

Vyndala jsem fotografii z rámečku a otočila ji. Odstranila jsem podložku a hned bylo jasné, kdo spolu tehdy trávil ten večer – Roger, Danielle, Lorna a Tlusťoch Stockton. Ach bože, to je ono, pomyslela jsem si. To je ono. Možná ne všechno, ale aspoň držím v ruce klíč k hádance.

S fotkou v ruce jsem přešla k telefonu a vytočila Cheneyovo číslo na pager, vyťukala své telefonní číslo, a jakmile začal vyzvánět tón, tak jsem zmáčkla značku #. Zavěsila jsem. Zatímco jsem čekala, než se ozve, sedla jsem si ke stolu ke svým poznámkám a kartičkám. Vytáhla jsem všechny, na nichž se objevilo Rogerovo jméno. Většina se týkala našeho prvního rozhovoru, pár poznámek pocházelo od Sereny. Pročetla jsem lístky přišpendlené na vývěskové tabuli, ale tam jsem již žádné odkazy na něj nenašla. Kartičky jsem vyložila na stůl jako taroky. Přišla jsem na jednu, na kterou jsem si po našem setkání načrtla pár bodíků. Roger tvrdil, že mu Lorna onoho pátečního rána volala. Zakroužkovala jsem si „pátek“ a dopsala otazník a lístek připnula k fotografii kancelářskou sponkou.

Zazvonil telefon. „Kinsey Millhonová,“ představila jsem se automaticky.

„Tady Cheney. Děje se něco?“

„Těžko říct. Poslechni si, na co jsem narazila, a pak mi povíš.“ Ve stručnosti jsem mu vylíčila, jak jsem se dostala k fotkám, a pak mu podrobně popsala tu, kterou jsem měla před sebou. „Vím, že sis dělal srandu, když jsi mluvil o Rogerovi a Tlusťochovi, ale oni se skutečně znají, a to dokonce tak dobře, že spolu vyrážejí na dýchánky s kurvama. Proběhla jsem i svoje poznámky a narazila na zajímavý rozpor. Roger mi tvrdil, že mu Lorna v pátek ráno telefonovala, ale to není možný. V tu dobu už byla totiž mrtvá.“

Po krátké odmlce se optal: „Nechápu, jak jsi na tohle přišla.“

„Nemám ponětí. Proto ti volám,“ řekla jsem. „Dejme tomu, že Roger a Tlusťoch mají nějaký společný obchodní zájem. Jestliže Lorna Rogerovi řekla o svém vztahu k Esselmannovi, mohli na něj díky té informaci vyvíjet nátlak. Esselmann na to nedbal…“

„Tak ho zabil Tlusťoch? To je komický. Tlusťoch má spoustu želízek v ohni. Když nevyjde tohle, má v záloze něco jiného, a když selže i to, jede se dál. Věř mi, Stocktonova branže je obchod. Tečka. Esselmannova smrt mu řešení tohohle problému akorát oddálí, protože teď bude muset čekat, než za něj jmenují náhradu atd. atd. atd.“

„Nemluvím o Stocktonovi. Já myslím Rogera. On je ten, který měl přístup k bazénu a jeho příslušenství. Měl přístup k Lorně. Měl přístup ke všemu. Navíc znal Danielle. Předpokládejme, že ten večer spolu jednali obchodně. Danielle je jediný svědek.“

Jak to chceš dokázat? Všechno jsou to jen spekulace. Nemáš v ruce nic konkrétního. Aspoň nic, s čím bys mohla vyrukovat u státního návladního. Ten by se do toho v tomhle stavu věci nepustil.“

„Co ten pásek?“

„Tak ten už nedokazuje vůbec nic. Je to nezákonný, diletantský a ani nevíš, jestli tam mluví Lorna. Můžou se bavit o čemkoli. Už jsi někdy slyšela to podobenství o jedovatém ovoci? Od chvíle, co jsem tě vysadil, mi celá tahle záležitost leží v hlavě. Kryješ lidi, co se hrabou na místě činu, co falšují důkazy. Jakýkoli dobrý obhájce by tě rozcupoval na hadry.“

„A Rogerovo tvrzení, že mu Lorna volala v pátek ráno?“

„Tak se chlapec spletl. Volala mu holt jindy.“

„Co kdybych si nainstalovala štěnici a dala s ním řeč. Zeptala se –“

Cheney mi netrpělivě a zlobně skočil do řeči. „Na co? Tebe odposlouchávat nebudeme. Nebuď jak osel. Co navrhuješ, že u něj zaklepeš na dveře? ‚Čau, Rogi. Tady Kinsey. Kohos to dneska zabil? To nic, já jen že mě to zajímá. Promiň, ale nevadilo by ti, kdybys mluvil tady do tý umělý kytky, co mám připíchnutou v klopě?‘ To není tvoje starost. Smiř se s tím. Nemůžeš nic dělat.“

„Do prdele. To jsem teda v hajzlu.“

„Jo, je to svinstvo, se kterým se budeš muset smířit. O takových věcech bysme ale neměli diskutovat.“

„Cheney, je mi zle z těch mizerů, co mají pořád navrch. Je mi na blití, když vidím, jak někomu vždycky všechno projde. Jak to, že zákon chrání je, a ne nás?“

„Chápu tě, Kinsey, ale to na věci nic nemění. I kdybys měla s Rogerem pravdu, nemáš šanci ho teď skřípnout, tak to klidně pověs na hřebík. Až něco podělá, tak ho dostaneme.“

„Uvidíme.“

„Neříkej ‚uvidíme‘. Šlápneš do hovna a půjde o kejhák tobě, ne jemu. Ještě si o tom popovídáme. Zavolám ti z domova.“

Celá rozzuřená jsem telefon položila. Věděla jsem, že má pravdu, ale tenhle neřád jsem nesnášela, a tím, že měl pravdu, to bylo ještě horší. Asi minutu jsem seděla a civěla na fotku Lorny a Danielle. Copak jsem byla jediná, komu ty dvě holky ležely na srdci? V ruce jsem držela poslední kousek puzzle, ale nesměla jsem ho dosadit a dojít zadostiučinění a odplaty. Má bezmocnost mě pokořovala. Chodila jsem po pokoji jako mátoha a měla jsem pocit, že ve mně není špetka síly. Opět zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko.

„Tady Cheney…“ Mluvil jako ze záhrobí.

„Ahoj, to je bezva. Věděla jsem, že se brzy ozveš. Mezi náma, nepochybně by se našel způsob, jak na to,“ plácla jsem. Myslela jsem, že volá, aby se omluvil, že byl na mě tak sprostý. Očekávala jsem, že navrhne, co bychom mohli podniknout, takže jsem na následující zprávu nebyla vůbec připravená.

„Zrovna se mi ozvala nemocnice. Sestra z intenzivky. Ztratili jsme Danielle. Právě zemřela,“ oznámil.

Nechápavě jsem zamrkala a čekala nějaké vysvětlení. „Zemřela?“

„Na srdeční zástavu. Počítám, že ji resuscitovali, ale už se jim nepodařilo ji vzkřísit.“

„Danielle zemřela? To je absurdní. Vždyť jsem ji včera viděla.“

Je mi to moc líto, Kinsey. Teď zrovna volali. Jsem překvapený stejně jako ty. Je mi proti mysli, že jsem to já, kdo ti to říká, ale myslel jsem, že bys to měla vědět.“

„Cheney.“ Skoro jsme si vyměnili role, kdy já jsem nasadila káravý tón, kdežto z něj najednou mluvil citlivka.

„Nechceš, abych zašel?“

„Ne, nechci, abys zašel. Chci, abys mi konečně přestal srát na hlavu,“ obořila jsem se na něj. „Proč to děláš?“

„Do čtvrt hodiny jsem u tebe.“

V telefonu to cvaklo a bylo ticho.

Opatrně jsem položila sluchátko do vidlice. Stála jsem jako socha a dala si ruku přes pusu. Co tohle znamená? Co se to stalo? Jak může být Danielle mrtvá a Roger nepolapitelný? Zprvu jsem necítila vůbec nic. Jen podivné prázdno a otupělost. Vzala jsem v potaz, co mi Cheney oznámil, ale nevyvolalo to ve mně žádnou emocionální odezvu. Pohrávala jsem si s informací jako opice s blyštivým penízkem a obracela ji v ruce sem tam. Panna, nebo orel? Hlava chápala, ale srdce nechtělo uvěřit. Snad minutu jsem tam takhle stála jak solný sloup, a když se mi konečně vrátila schopnost cítit, nebyl to smutek, co mě zaplavilo, ale narůstající vztek. Má zuřivost vyvřela na povrch jako nějaká pravěká příšera a udeřila nečekanou silou.

Zvedla jsem sluchátko a strčila ruku do kapsy džínů, odkud jsem vytáhla vizitku, kterou jsem obdržela v limuzíně. Ano, stálo tam to číslo, jakási magická kombinace číslic věštící smrt. Absolutně bezmyšlenkovitě jsem jednu po druhé vytočila. Poháněla mě horečná nutnost zasáhnout, vedla mě slepá potřeba vrátit ránu muži, jenž ji zasadil mně.

Po dvojím zazvonění někdo na opačném konci drátu telefon zvedl. „Prosím?“

Bylo to prosté. „Lornu Keplerovou zabil Roger Bonney.“

Zavěsila jsem. Posadila jsem se. Obličej se mi zkroutil vyčerpáním a zanedlouho se spustil vodopád slz.

Došla jsem do koupelny, abych se podívala z okna, ale ulice se schovávala pod pokličkou tmy. Vrátila jsem se k psacímu stolu. Ježíšmarjá. Co jsem to provedla? Popadla jsem telefon a číslo vytočila znovu. Nic, ticho. Vyzvánění zůstalo bez odpovědi. Položila jsem sluchátko. S třesoucíma rukama jsem ze spodního šuplíku vytáhla pistoli a nabila ji. Zasunula jsem ji dozadu za opasek u džínů a oblékla si sako. Popadla jsem kabelku a klíčky od auta, zhasla a zamkla dveře.

Najela jsem na stojedničku a vydala se směrem ke Colgate. Hlídala jsem si zpětné zrcátko, ale po limuzíně ani vidu. U Little Pony Road jsem sjela z dálnice, zabočila doprava a pak se pustila kolem lunaparku až ke křižovatce na State. Zastavila mě červená. Netrpělivě jsem bubnovala prsty na volant a nervózně pokukovala do zrcátka. Pokud jsem si dobře všimla, hlavní dopravní tepnu zdobil pouze červený neonový nápis nad drogerií. SA-VON. Obchodní centrum vlevo mělo zřejmě celou noc výjimečně otevřeno. Obrovské reflektory prosvětlovaly noční nebe. Mezi sloupy byly rozvěšené bílé nepromokavé vlajky. U vjezdu na parkoviště lákali projíždějící automobily dva mimové a klaun. Mezi vozy se rozehrála pantomima. Těžko posoudit, co ti dva s bílými obličeji chtěli němou hrou svých těl vyjádřit, ale jeden z nich mě sledoval, když jsem se rozjížděla na zelenou. Otočila jsem se za ním, ale zahlédla jsem jen stylizovaný smut ek jeho zkřivených úst.

Profrčela jsem kolem setmělé benzínky, jejíž okna i pumpy byly na noc zavřené. Někde ječel alarm, zřejmě v nedalekém obchůdku, ale nezdálo se mi, že by odněkud spěchala policie či se chodci běželi podívat, k jakým nekalostem zde dochází. Kdyby tu skutečně nějací lupiči řádili, měli by úplnou žeň. Všichni jsme na vřeštící alarmy tak zvyklí, že jim nevěnujeme už vůbec žádnou pozornost, protože předpokládáme, že naskočily omylem a jejich zvuk nic neznamená. O šest ulic dál jsem projela menší křižovatkou, která pokračovala silnicí vedoucí k vodárně.

Byla to jen řídce osídlená oblast. Vpravo jsem minula pár domků a políčka kolem cesty byla ubohá a samý balvan. V dálce vyli a skučeli šakalové, které z hor vyhnal nedostatek vody. Na šelmy se mi zdálo ještě moc brzo, ale smečka se řídila jinými zákony. Pach kořisti je vylákal na lov. Už jsem viděla bezbranného tvorečka pobíhajícího z pudu sebezáchovy zmateně sem a tam. Šakal zabíjí rychle, což pro jeho oběť není útěcha, ale aspoň milosrdenství.

Zabočila jsem k vjezdu do vodárny. V budově, před níž stála čtyři auta, se svítilo. Kabelku jsem si nechala v autě a dobře jsem ho zamkla. Limuzína tu nebyla. Ten hoch koneckonců ke svému zásahu limuzínu nepotřeboval. Mohl klidně v předstihu poslat své hrdlořezy, aby okoukli terén a situaci. Na příjezdové cestě byl zaparkovaný okresní náklaďák. Sáhla jsem na kapotu. Motor byl teplý. Vydala jsem se po schodech k osvětlenému vchodu. Na kříži mě o své věrnosti ujišťovala má přítelkyně ruční zbraň. Vrazila jsem do skleněných lítaček.

Recepce zela prázdnotou. Kdysi tu za přepážkou sedávala Lorna Keplerová. Zvláštní představa, že tady denně pracovala, vítala návštěvníky, zvedala telefony, občas něco prohodila s kontrolními techniky a zkušenými vodárenskými řemeslníky. Možná to byl její poslední záchvěv snahy přiblížit se obyčejným smrtelníkům. Na druhou stranu, kdo ví, třeba našla upřímnou zálibu v provzdušňovacích cisternách a průtokových směsných nádržích.

Ve vodárně na první pohled vládlo ticho a klid. Zářivky podtrhovaly lesk dlažby na podlaze. Chodba byla opuštěná. Z jedné ze zadních kanceláří ke mně dolehla melodie country z rádia. Hluboko v útrobách budovy někdo bušil do potrubí. Rychle jsem prošla kolem Rogerovy kanceláře a v rychlosti do ní nakoukla. Svítilo se v ní, ale o přítomnosti jejího vládce nic nesvědčilo. Za rohem se vynořil maník v montérkách a baseballové čepici a pustil se mým směrem. Zdálo se, že ho má přítomnost příliš nevzrušuje, ačkoli když mě spatřil, zdvořile si na pozdrav sundal čapku. Odhalil tak své kudrnaté šediny zmáčklé tvarem čepice do husté čupřiny. „Potřebujete něco?“

„Hledám Rogera.“

Ukázal dolů. „To je zrovna on, kdo tam mlátí do potrubí.“ Mohlo mu být kolem padesáti a měl široký obličej a důlek v bradě. Milý úsměv. Podal mi ruku a představil se. Já jsem nějakej Delbert Squalls.“

„Kinsey Millhonová,“ odpověděla jsem. „Nemohl byste Rogerovi říct, že tu jsem? Je to naléhavé.“

„Jasně, proč ne. Zrovna jdu dolů. Nechcete jít rovnou se mnou?“

„Ráda.“

Squalls poodstoupil a otevřel dveře se skleněnými tabulemi vedoucí do prostoru, který jsem už znala: různobarevná potrubí, měřiče a hodiny na zdi. V podlaze zela díra. Z jedné strany ji lemovaly oranžové plastové kužely, které měly nepozorné kolemjdoucí varovat před pádem.

Otázala jsem se: „Kolik vás tu teď v noci pracuje?“

„Počkat. Pět včetně mě. Tudy. Doufám, že netrpíte klaustrofobií.“

„Ani náhodou,“ zalhala jsem a jako by se nechumelilo ho následovala, když se chystal dolů do sklepení. Při mé předchozí návštěvě dole mlčky tekla řeka černé vody plné chemikálií, která mi nepřipomínala nic, co jsem kdy předtím poznala. Teď tu zbyla jen světla na zdech a holé zdi betonového koryta zabarveného v místech, kterých se dotýkala voda. Polkla jsem. „Kde je všechna ta voda?“ zeptala jsem se.

„Zavřeli jsme stavidla a pustili ji do několika objemných nádrží,“ vykládal družně. „Trvalo nám to čtyři hodiny. Dělá se to jednou do roka. Musíme vyměnit pár trubek vedoucích do zkušebny. Jsou skoro úplně zrezlý. Než jsme se do odstávky pustili, byly už několik měsíců ucpaný. Deset hodin budeme opravovat, pak tudy zase vodička poteče.“

Do kanálu vedl žebřík tvořený řadou kovových příčlí nabitých do zdi. Bušení najednou ustalo. Delbert se otočil zády k díře, strčil do ní špičku nohy a začal sestupovat. Jak mi mizel z dohledu, slyšela jsem jen klapot podrážek o kovové příčle. Klap, klap, klap. Podle jeho vzoru jsem vystrčila zadek a pustila se dolů za ním. Pomalu jsem scházela do nitra tunelu.

Jeho dno bylo tak tři a půl metru pod zemí. Stáli jsme v přívodním kanálu, kterým protekly statisíce kubíků vody. Vládla zde noc, jejíž jediný měsíc svítil v podobě dvousetwattové žárovky. Smrdělo to tu vlhkem a zeminou. Chodba končila v dálce stavidlem, na podlaze se usadil sediment. Speleologové by se tu cítili jako doma, ale já jsem měla k jejich vášni daleko. Zmerčila jsem Rogera, byl zády k nám a pracoval na hořejším potrubí. Stál na žebříku asi čtyři a půl metru od nás, obličej ozářený velikou lampou zavěšenou v kovovém chránítku na rouře. Na sobě měl modráky a módní černé gumáky. Džínsku zastrčil za výztuhu žebříku. Tady v podzemí bylo sychravo a já byla ráda, že mě hřeje sako.

Roger se ani neotočil. „To jsi ty, Delberte?“ utrousil přes rameno.

Jo. Převedl jsem ti přítelkyni. Slečnu… jakže, Kenley?“

„Kinsey,“ opravila jsem ho.

To ho rozhoupalo. Světlo mu zcela odbarvilo tvář, v očích se mu zablýsklo. „Helemese. Už na vás čekám,“ řekl.

Delbert si dal ruce v bok. „Nechceš s něčím pomoct?“

„Není třeba. Raděj se podívej po Paulovi, ten možná bude potřebovat píchnout.“

„Dobře.“

Delbert se vracel po žebříku nahoru a nás dva nechal o samotě. Postupně mizela hlava, záda, zadek, nohy, boty. Najednou bylo ticho. Roger slezl dolů, pomalu si utíral ruce do hadru a já tam stála a snažila se vymyslet, co udělám. Sebral bundu a prohrabával se v kapse.

„Není to tak, jak si myslíte,“ začala jsem. „Poslyšte, Lorna se měla ten víkend, co byla zavražděná, vdávat. Před pár dny mě nabral do limuzíny chlápek s dvěma poskoky napěchovanými v kabátech…“ Cítila jsem, že mi slábne hlas.

V ruce držel věc velikosti přenosné vysílačky: černý plastový kryt s dvěma tlačítky vpředu. „Víte, co to je?“

„To vypadá na omračovací zařízení.“

„Správně.“ Zmáčkl tlačítko a dotkl se mě dvěma sondičkami, které mi vpálily do těla sto dvacet tisíc voltů. Rána mě doslova položila, najednou jako bych neměla tělo. Zůstala jsem bez dechu, neschopná pohybu. Po několika vteřinách začal pracovat mozek. Věděla jsem, co se stalo, nevěděla jsem jenom, co mám dělat. Představovala jsem si nejrůznější jeho reakce na mé sdělení, ale tahle mi jaksi unikla. Ležela jsem na zádech jako kámen a snažila se propašovat do plic pár molekul kyslíku. Končetiny mé příkazy ignorovaly. Roger mě nadzvedl a šlohl mi pistoli, kterou si strčil do kapsy montérek.

Vyšel ze mě nějaký zvuk, ale pravděpodobně velmi nesmělý. Roger se odsunul ke zdi a začal šplhat po žebříku vzhůru. Myslela jsem, že mě tu chce nechat. Místo toho sklopil padací dveře, kterými otvor zavřel. „Říkal jsem si, že bysme si tu mohli udělat soukromí,“ vysvětloval, když lezl dolů. Někde si našel plastový kýbl. Obrátil ho dnem vzhůru a usadil se vedle mě. Sklonil se blíž. Uhlazeně řekl: „Vem mě ďas, zardousím tě tou bundou. Na takové křehuli to nebude ani za mák vidět.“

Tak takhle to udělal s Lornou, napadlo mě. Omráčil ji elektrickou ranou a přes obličej přidržel polštář. Nemohlo to trvat dlouho. Cítila jsem se jako mimino v časném stadiu vývoje a bezděčně mrskala končetinami, abych se přetočila. Zachroptěla jsem a podařilo se mi převrátit se na bok. Těžce jsem oddychovala a koutkem oka hleděla na orosené dlaždičky. Tváří jsem se bořila do něčeho drsného a ostrého jako struhadlo, do úlomků uhlí, usazených kamínků, rozdrcených lastur. Pomalu jsem se mátožila a lehce posunula pravou ruku, na níž jsem ležela. Zaslechla jsem, jak se otevřel poklop a Delbert Squalls zvolal: „Rogere?“

„Ano?“

„Chce tě tady nějakej chlap.“

„Hergot,“ povzdychl si. Na Delberta křikl: „Řekni mu, že jsem tam hned.“

Beze slova jsem na něj stočila oči a v jeho tváři zahlédla netrpělivost. Chytil mě za podpaží a vsedě odtáhl ke zdi, o kterou opřel mé bezvládné tělo. Seděla jsem tam jako hadrová panenka s nohama nataženýma rovně před sebou, špičkami k sobě, se svěšenými rameny. Alespoň že jsem mohla dýchat. Nahoře jsem zaslechla kroky. Chtěla jsem toho člověka varovat. Chtěla jsem mu říct, že dělá strašnou chybu. Chrochtala jsem a Roger zatím zdolával jednu příčli žebříku za druhou, nohy klapaly, klap, klap, klap, hlava a ramena mizely. Oči mi zvlhly slzami, ruce a nohy zůstaly elektrickým šokem zmrtvělé. Pokusila jsem se pohnout paží, ale jediným výsledkem byl pocit nezvladatelné tíže jako při usínání. Začala jsem kroutit zápěstím, abych trochu rozproudila krev. Moje tělo nic necítilo. Zbystřila jsem sluch, ale nic jsem neslyšela. Po značném boji se mi nakonec podařilo překulit se na bok a opřít se o všechny čtyři
. Kymácela jsem se, funěla, ale vydržela, až jsem konečně stála na nohou. Nemám potuchy, jak dlouho to mohlo trvat. Nade mnou bylo ticho. Došourala jsem se k žebříku a zachytila se nejbližší příčle. Za chviličku jsem už stoupala.

Když jsem dorazila nahoru, v chodbě nebylo živé duše. Chtěla jsem jít dál. Tělo mě poslouchalo už o poznání lépe, ale končetiny pořád ještě nechtěly spolupracovat. Dorazila jsem k jeho kanceláři, opřela se o rám a nakoukla dovnitř. Nebyl tu. Moje pistole spořádaně ležela na diáři. Popadla jsem ji a zastrčila zpátky za pásek kalhot.

Z kanceláře jsem zamířila k recepci. Delbert Squalls seděl za přepážkou a listoval v telefonním seznamu. Nejspíš chtěl objednat pro noční směnu pizzu. Vzhlédl ke mně.

Otázala jsem se: „Kam šel Roger?“

„Neříkejte mi, že vás tam nechal samotnou? Ten člověk nemá vychování. Musela jste ho minout. Odešel s tím chlápkem v kabátě. Povídal, že je hned zpátky. Chcete mu nechat nějaký vzkaz?“

„Snad ani ne.“

„Jo. Jasně, jak je libo.“ A pátral v seznamu dál.

„Dobrou noc, Delberte.“

„‚brou noc. Přeju hezký večer,“ rozloučil se a sahal po telefonu.

Venku mě ovál studený noční vzduch. Sbíral se vítr a oblohou, ačkoli byla bez mráčku, se nesla vůně deště, který se k nám nesměle blížil. Měsíc jako by neexistoval a hvězdy se zřejmě schovaly za hory.

Sešla jsem po schodech na parkoviště, kde stál můj volkswagen. Usedla jsem za volant, nastartovala a vyrazila zpátky k městu. Za křižovatkou jsem měla pocit, že se daleko ve tmě ztratila limuzína.

EPILOG

Roger Bonney se od oné inkriminované noci neobjevil. Co se s ním stalo, pochopilo jen pár lidí. Dlouze jsem hovořila s poručíkem Dolanem a Cheneym Phillipsem a ke všemu se přiznala. Cítila jsem, že musím za tu obludnost, kterou jsem spáchala, nést zodpovědnost. Po zralé úvaze došli k závěru, že stíhat mě by nemělo valný smysl. Vyhlásili pátrání po pohřešované osobě, ale bezvýsledně. A tak vše utichlo.

Nyní, uprostřed noci, přemítám o úloze, kterou jsem sehrála v příběhu Lorny Keplerové, a jak jsem přispěla ke klidnému spánku duchů mrtvých. Vražda v nás probouzí přání zasadit ránu, vyvolává nutkání odplatit stejné stejným, oko za oko, zub za zub. Hlavně ale spoléháme na justiční mašinérii, že naše rozhořčení nějak urovná. Možná proto si lidstvo na sebe vymyslelo těžkopádná omezení daná zákonem, aby držely naše instinktivní choutky a pudy v šachu. Potíž je v tom, že právo svými chabými prostředky příliš často selže a naše touha po zadostiučinění zůstává neuspokojená a nenaplněná. A co potom?

Moje otázka je prostá: Najdu cestu zpět ze světa stínů, v němž jsem zabloudila?

S úctou

Kinsey Millhonová

256

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s